Literární pojmy: 62 článků k rozboru díla

Literární pojmy jsou nářadí, se kterým se pracuje u každého rozboru díla: básnické prostředky, rým a verš, literární druhy a žánry, vypravěč, kompozice, žánry od balady po frašku a literární směry od humanismu a renesance po absurdní drama. Tenhle přehled je sbírá na jedno místo, u každého pojmu říká, co přesně vysvětluje a ve které části rozboru se použije, a vede na podrobný článek s ukázkami a cvičením.

Ve zkratce

• Přehled má šedesát dva článků rozdělených do pěti skupin: poezie, stavba a vyprávění, literární žánry, literární směry a praxe.
• Básnické prostředky se dělí na tropy, které mění význam slova, a figury, které pracují s pořadím a opakováním slov.
• Metafora stojí na podobnosti, metonymie na věcné souvislosti a přirovnání podobnost vysloví slovem jako.
• Tři základní literární druhy jsou lyrika, epika a drama, žánr je užší skupina uvnitř druhu.
• Vypravěč je role v textu, ne autor, a v poezii se místo něj mluví o lyrickém subjektu.
• Dvanáct literárních směrů jde chronologicky od humanismu a renesance po absurdní drama: romantismus staví cit nad rozum, realismus líčí současnost bez přikrášlení a naturalismus z něj vyrostl.
• Rozbor ukázky postupuje od zasazení do díla přes téma, kompozici a jazyk k literárněhistorickému kontextu.

Přehled šedesáti dvou literárních pojmů

Tabulka řadí pojmy tak, jak jdou za sebou v dalších sekcích: nejdřív to, co se týká verše a jazyka básně, potom stavba díla a vyprávění, dvacet literárních žánrů od balady po frašku, potom literární směry od renesance po absurdní drama a nakonec praktická příprava. Sloupec Kde se u rozboru díla použije ukazuje, ke kterému kroku rozboru pojem patří. Každý pojem má smysl jen tehdy, když ho umíte ukázat na konkrétním místě textu.

Pojmy se navzájem překrývají. Metafora a metonymie jsou dva z básnických prostředků, které mají kvůli častým záměnám vlastní článek. Druh rýmu a veršový systém se určují u téže veršované ukázky. Vypravěč a kompozice patří k próze i k veršované epice. Literární směry se navzájem vymezují, a proto spolu sousedí v přehledu i v textu: národní obrození s romantismem, realismus s naturalismem a symbolismus s Českou modernou.

Poezie: prostředky, rým a verš

Dvacet čtyři článků se týká jazyka a zvuku: přehled básnických prostředků, dvacet článků o jednotlivých prostředcích, rým a verš. Hodí se hlavně u básnických ukázek, básnické prostředky ale najdete i v próze a v dramatu. U jazykových prostředků nestačí prostředek pojmenovat, je třeba říct, co v textu dělá.

Básnické prostředky

Tropy přenášejí pojmenování, patří k nim metafora, personifikace, metonymie, synekdocha a ironie. Figury mění pořadí slov nebo slova opakují, například anafora, epifora, epizeuxis, inverze a gradace, a ke zvukovým prostředkům patří eufonie, zvukomalba, aliterace a rým. Tabulku s příkladem a funkcí každého prostředku a ukázky z Máje a Kytice najdete v článku o tom, jaké jsou básnické prostředky a jejich funkce.

Metafora a metonymie

Oba tropy přenášejí pojmenování z jedné věci na jinou. Metafora stojí na podobnosti tvaru, barvy nebo funkce, metonymie na souvislosti místní, časové nebo příčinné. Synekdochu, která zaměňuje část a celek, řadí slovníky většinou jako druh metonymie. Patnáct příkladů s určením a rozdíl oproti přirovnání vysvětluje článek metafora a metonymie s příklady.

Personifikace

Personifikace neboli zosobnění dává věcem, zvířatům a jevům lidské vlastnosti, takže jednají a cítí jako lidé. Při rozboru je potřeba najít zosobněnou věc a říct, co tím text získá. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku personifikace s příklady.

Epiteton

Epiteton je básnický přívlastek, který může být stálý, ozdobný nebo metaforický. Při rozboru je potřeba odlišit epiteton od běžného přívlastku. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku epiteton, básnický přívlastek.

Přirovnání

Přirovnání vysloví podobnost dvou věcí, nejčastěji spojkou jako, a čeština má i řadu ustálených přirovnání. Při rozboru je potřeba odlišit přirovnání od metafory. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku přirovnání s příklady.

Anafora a epifora

Anafora opakuje slovo na začátku veršů nebo vět, epifora na jejich konci. Při rozboru je potřeba určit, kde se slovo opakuje a co opakování zdůrazní. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku anafora a epifora.

Oxymóron

Oxymóron spojuje v jednom výrazu slova s protikladným významem. Při rozboru je potřeba odlišit oxymóron od antiteze. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku oxymóron s příklady.

Hyperbola

Hyperbola neboli nadsázka věc záměrně zveličí nebo zmenší. Hodí se zejména u Švejka a satiry, kde je potřeba poznat nadsázku a její účinek. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku hyperbola, tedy nadsázka.

Eufemismus

Eufemismus zjemňuje nepříjemnou nebo nevhodnou skutečnost mírnějším výrazem. Při rozboru je potřeba najít zjemněný výraz a říct, co zakrývá. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku eufemismus s příklady.

Apostrofa

Apostrofa je básnické oslovení nepřítomné osoby, věci nebo jevu. Hodí se zejména u Máje a Kytice, kde je potřeba poznat oslovení a odlišit ho od pravopisného apostrofu. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku apostrofa, básnické oslovení.

Ironie

Ironie myslí opak toho, co říká, a sahá od jemného úsměšku po sarkasmus. Hodí se zejména u Tyrolských elegií, kde je potřeba poznat ironický tón a jeho terč. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku ironie v literatuře.

Onomatopoie

Onomatopoie neboli zvukomalba používá slova, která napodobují zvuky. Hodí se zejména u Kytice, kde je potřeba najít zvukomalebná slova a odlišit je od aliterace. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku onomatopoie, tedy zvukomalba.

Synekdocha

Synekdocha pojmenovává část místo celku nebo celek místo části, třeba střechu místo domova, a slovníky ji obvykle řadí jako druh metonymie. Při rozboru je potřeba určit, co zastupuje co. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku synekdocha s příklady.

Aliterace

Aliterace opakuje stejné hlásky nebo slabiky na začátku slov, která stojí blízko sebe. Při rozboru je potřeba najít opakovanou hlásku a odlišit aliteraci od asonance a eufonie. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku aliterace a asonance.

Inverze

Inverze převrací obvyklý slovosled, třeba když přívlastek stojí za podstatným jménem. V poezii pomáhá rytmu, rýmu a důrazu a při rozboru je potřeba ukázat, co se tím zdůrazní. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku inverze ve slovosledu.

Gradace

Gradace stupňuje výrazy od slabšího k silnějšímu, opačný postup se nazývá antiklimax. Stejné slovo označuje i fázi stavby dramatu, a proto je potřeba vždy říct, o který význam jde. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku gradace a stupňování.

Řečnická otázka

Řečnická otázka se ptá jen naoko, odpověď je v ní obsažená a mluvčí ji od posluchače nečeká. Hodí se v poezii, v projevech i v úvaze, kde vtahuje čtenáře do myšlenky. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku řečnická otázka v textu.

Elipsa

Elipsa vynechává slovo nebo část věty, kterou si čtenář snadno domyslí, nejčastěji sloveso. Od ní se liší aposiopese, kdy mluvčí větu záměrně nedokončí. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku elipsa neboli výpustka.

Antiteze

Antiteze staví proti sobě protikladné výrazy nebo myšlenky, třeba smích a žal, a tím zvýrazní kontrast. Od oxymóronu se liší tím, že protiklady nespojuje do jednoho výrazu. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku antiteze a protiklad.

Refrén

Refrén je verš nebo sloka, které se v básni pravidelně vracejí, často na konci sloky. Při rozboru je potřeba odlišit refrén od anafory a epifory, které opakují jen slovo. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku refrén v básni.

Symbol

Symbol je konkrétní věc nebo postava, která zastupuje obecnější a často mnohoznačný význam. Od symbolu jako prostředku je potřeba odlišit symbolismus, literární směr konce 19. století. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku symbol v literatuře.

Alegorie

Alegorie neboli jinotaj vypráví celý příběh nebo obraz, za kterým stojí druhý, skrytý význam. Na rozdíl od symbolu bývá její klíč téměř jednoznačný, jako u zvířat ve Farmě zvířat. Výklad, ukázky z děl a cvičení najdete v článku alegorie neboli jinotaj.

Druhy rýmů

Rým je zvuková shoda na konci dvou nebo více veršů. Druhy se třídí podle toho, které verše ve sloce se spolu rýmují, podle přízvuku na mužský a ženský a podle míry zvukové shody na přesný a nepřesný. Jak zapsat rýmové schéma písmeny a jak se pozná přerývaný rým, ukazuje přehled druhy rýmů a rýmová schémata.

Veršové systémy

Verš se rytmicky uspořádává podle počtu slabik, podle přízvuků, podle délky slabik, nebo bez pevného pravidla. Rozlišuje se proto verš časoměrný, sylabický, tónický, sylabotónický a volný. V češtině leží přízvuk na první slabice slova, nejpřirozenější je tedy trochej, a jamb vzniká předrážkou jako v Máchově Máji. Postup určení metra popisuje článek veršové systémy a stopy.

Stavba a vyprávění: druhy a žánry, vypravěč, kompozice

Tři články se týkají toho, jak je dílo postavené a kdo v něm mluví. U ústní zkoušky na ně přichází řada hned po zasazení ukázky do díla. Druh a forma jsou dvě různé věci: epika může být ve verších i v próze.

Literární druhy a žánry

Lyrika vyjadřuje city a nálady a nemá děj, epika vypráví příběh prostřednictvím vypravěče a drama děj předvádí přímými řečmi postav. Lyrickoepické žánry, jako balada, romance nebo básnická povídka, spojují děj s citovým laděním. Výklad hlavních žánrů, pomůcky na rozpoznání a krátký test najdete v článku literární druhy a žánry.

Vypravěč, ich-forma a er-forma

V ich-formě vypráví vypravěč v první osobě, v er-formě ve třetí osobě a v du-formě ve druhé. Podle toho, co vypravěč ví, se rozlišuje vypravěč vševědoucí, personální, nespolehlivý a kolektivní. Myšlenky postav se podávají přímou, nepřímou nebo polopřímou řečí nebo vnitřním monologem, jak popisuje článek vypravěč, ich-forma a er-forma.

Kompozice literárního díla

Vnější kompozice je viditelné členění na kapitoly, zpěvy, sloky nebo dějství, vnitřní kompozice je pořadí, v jakém se čtenář o událostech dozvídá. Podle uspořádání děje se rozlišuje kompozice chronologická, retrospektivní, rámcová, paralelní a řetězová a jedno dílo často kombinuje víc typů. Pět fází stavby dramatu od expozice po katastrofu probírá článek kompozice literárního díla.

Literární žánry: od balady po frašku

Dvacet článků se věnuje jednotlivým žánrům, se kterými se u rozboru pracuje nejčastěji. Básnické žánry jdou první, po nich epické a dramatické, a každý článek má tabulku znaků, přehled autorů a děl a rozlišení od příbuzného žánru. Žánr se určuje podle znaků textu, ne podle toho, jak dílo nazval autor nebo nakladatel.

Balada

Balada spojuje děj s citovým laděním, a proto patří k lyrickoepickým žánrům. Děj bývá napjatý a temný a vina člověka v něm přivolá trest od osudu nebo nadpřirozené bytosti. Vývoj od lidové písně po Erbenovu Kytici, rozdíl od romance a ukázku rozboru najdete v článku balada, znaky a příklady.

Sonet

Sonet má čtrnáct veršů a pevné rozložení rýmů, česky se mu říká také znělka. Vznikl ve 13. století v Itálii, italská podoba se dělí na dvě čtyřverší a dvě trojverší, anglická na tři čtyřverší a dvojverší. Rýmová schémata a ukázku na prologu Romea a Julie obsahuje článek sonet, znělka a její schéma.

Óda

Óda je vznešená lyrická báseň, která slavnostním tónem oslavuje osobu, vlast, přírodu nebo myšlenku. Rozlišuje se óda pindarská, horatiovská a nepravidelná. Jak ji odlišit od elegie a hymnu, vysvětluje článek óda, znaky a druhy.

Epos

Epos je rozsáhlá veršovaná epická báseň o hrdinských činech, které mají význam pro celý národ. Lidový epos vznikal v ústním podání, umělý má známého autora. Vývoj od Gilgameše po Miltona a tabulku děl nabízí článek epos, lidový a umělý.

Bajka

Bajka je krátké mravoučné vyprávění, v němž zvířata, rostliny nebo věci jednají jako lidé a příběh končí poučením. Patří k drobné epice a k didaktické literatuře. Vývoj od Ezopa po Orwella a rozdíl od pohádky shrnuje článek bajka a její znaky.

Pověst

Pověst vyrostla z lidového vyprávění a váže se ke skutečnému místu, předmětu nebo osobě. Výmysl i skutečnost podává jako věrohodnou událost z minulosti, a tím se liší od pohádky. Druhy pověstí a rozlišení od legendy najdete v článku pověst, druhy a příklady.

Povídka

Povídka je kratší prozaický útvar, který vypráví jednu příhodu nebo výsek života, a její stavba ani téma nejsou vázány pevnými pravidly. Jako žánr se liší od slohového útvaru vypravování. Rozbor na příkladu Nerudových Povídek malostranských obsahuje článek povídka jako literární žánr.

Novela

Novela vypráví jediný sevřený příběh, který spěje ke zvratu a pointě, a je delší než povídka a kratší než román. Hranice mezi novelou a povídkou je neostrá, a proto se některá díla řadí k oběma. Vývoj od Boccaccia a tabulku děl popisuje článek novela, znaky a příklady děl.

Tragédie

Tragédie je vážný dramatický žánr, v němž se hrdina dostane do nesmiřitelného konfliktu a zpravidla zahyne nebo padne. Základní pojmy pocházejí z Aristotelovy Poetiky. Vývoj od antiky po Maryšu a ukázku rozboru Krále Oidipa najdete v článku tragédie, znaky a vývoj.

Komedie

Komedie, česky veselohra, zesměšňuje lidské slabosti a vady a většinou končí šťastně. Podle zdroje komiky se rozlišuje komedie situační, charakterová, konverzační a satirická, učebnice ale dělení podávají různě. Vývoj od starověku po Wildea shrnuje článek komedie a její druhy.

Elegie

Elegie je zádumčivá, truchlivá nebo rozjímavá lyrická báseň, původně žalozpěv, v antice ale i báseň o válce a lásce. Od ódy se liší tónem, od idyly tím, že nad minulým štěstím spíš truchlí. Proč Havlíčkovy Tyrolské elegie elegií nejsou, vysvětluje článek elegie a její znaky.

Epigram

Epigram je krátká báseň, která v několika verších vyjádří pointovanou myšlenku, vážnou nebo satirickou. Název pochází z řeckého slova pro nápis, protože první epigramy byly veršované nápisy na pomnících. Vývoj od antiky po Havlíčka a rozdíl od aforismu najdete v článku epigram s pointou.

Romance

Romance je kratší lyrickoepická báseň o lásce, vlasti, legendě nebo dějinách, která na rozdíl od balady nemusí mít pochmurný konec. Vývoj od španělských romancí po Nerudu shrnuje článek romance jako básnický žánr.

Idyla

Idyla je krátká báseň o venkovském, zpravidla pastýřském životě, která ukazuje klid, prostotu a soulad s přírodou. Vzor dal Theokritos ve 3. století před naším letopočtem. Rozdíl od pastorály, eklogy a elegie popisuje článek idyla a pastýřská poezie.

Pohádka

Pohádka vypráví o vymyšlených postavách a událostech, v nichž působí kouzelné síly. Lidová pohádka nemá známého autora, umělou napsal konkrétní spisovatel. Vývoj od sběratelů po Andersena a Čapka obsahuje článek pohádka, lidová a umělá.

Legenda

Legenda vypráví o životě, smrti a zázracích světce nebo mučedníka a má věřící povzbudit k následování. V českých zemích vznikaly legendy od 9. století. Rozdíl od pověsti a ukázku rozboru staročeské Legendy o svaté Kateřině najdete v článku legenda o světcích.

Román

Román je rozsáhlý prozaický žánr, který příběhem a postavami zobrazuje lidskou zkušenost v určitém prostředí a čase. Druhy sahají od historického po antiutopický román. Rozdíl od novely a povídky vysvětluje článek román a jeho druhy.

Cestopis

Cestopis patří k literatuře faktu: autor vypráví o skutečné cestě a zaznamenává zvláštnosti navštívených míst. Od něj se liší fiktivní cestopis, jako jsou Gulliverovy cesty. Vývoj od Marca Pola po Čapka shrnuje článek cestopis jako žánr.

Satira

Satira je útvar i postup, který se směje špatným věcem ve společnosti, aby je odhalil a kritizoval. Smích v ní není cíl, ale zbraň. Rozdíl od humoru, ironie a parodie a přehled děl od antiky po Čapka najdete v článku satira v literatuře.

Fraška

Fraška je hrubší a rychlejší příbuzná komedie, která rozesmává nadsázkou, záměnami a zjednodušenými postavami. Rozdíl mezi fraškou, groteskou, burleskou a tragikomedií shrnuje článek fraška a groteska.

Literární směry od renesance po absurdní drama

Dvanáct článků zasazuje dílo do dějin literatury. Jdou chronologicky od humanismu a renesance po absurdní drama a první z nich shrnuje všechny směry do jedné tabulky. Pojmy se v nich vracejí: stejný autor nebo dílo se objeví u dvou sousedních směrů. Ne každé dílo patří k nějakému směru a některá stojí na pomezí dvou, proto zařazení vždy zdůvodněte.

Přehled směrů

Literární směr sdružuje autory s podobnými názory na umění, epocha je delší období a skupina je konkrétní spolek lidí. Směry se střídají jako reakce na předchozí: romantismus odmítl rozumový klasicismus, realismus zase romantické přehánění. Přehledovou tabulku od antiky po literaturu po roce 1945 se znaky a autory nabízí článek literární směry v přehledu.

Humanismus a renesance

Humanismus je učenecké hnutí, které ve 14. století v Itálii obnovilo zájem o antické jazyky a literaturu, renesance je celá epocha a sloh, který trval zhruba do počátku 17. století. Znaky jsou antika jako vzor, důraz na člověka a národní jazyky, typické žánry novela, sonet, román a světské drama. Italské, evropské a české autory s díly i časté záměny obou pojmů shrnuje článek o tom, co je humanismus a renesance v literatuře.

Baroko

Baroko trvá zhruba od konce 16. do poloviny 18. století a ukazuje svět jako marný, proměnlivý a plný smrti. Typické jsou motivy vanitas, svět jako divadlo nebo sen a labyrint, jazyk je bohatý na metafory, alegorie a protiklady. Česká literatura se dělí na exulantskou, kam patří Komenský, a domácí, a tabulku evropských i českých děl najdete v článku baroko v literatuře.

Klasicismus a osvícenství

Klasicismus je umělecký směr 17. století s antickými vzory a přísnými pravidly, mezi něž patří pravidlo tří jednot: jeden děj, jedno místo a nejvýš jeden den. Osvícenství je širší myšlenkové hnutí pozdního 17. a 18. století, které věřilo v rozum a pokrok. Oba proudy a jejich autory od Molièra po Voltaira rozlišuje článek o klasicismu a osvícenství.

Národní obrození

Obrození je kulturní období od konce 18. do poloviny 19. století, ne literární směr. Čeští vzdělanci v něm obnovovali jazyk, literaturu a divadlo a dělí se na tři fáze, obrannou, ofenzivní a vyvrcholení. Romantismus byl jedním z jeho proudů, jak popisuje článek o tom, co je národní obrození v literatuře.

Romantismus

Romantismus převládl v Evropě a Americe zhruba od konce 18. do poloviny 19. století jako odpor proti klasicismu a osvícenskému rozumu. Staví cit, fantazii, přírodu, tajemno a zájem o lidovou slovesnost a minulost nad rozum a pravidla a do středu dává výjimečného, osamělého a vzpurného hrdinu. U nás k němu patří Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben, jak ukazuje článek o tom, co je romantismus v literatuře.

Realismus

Realismus se prosadil ve druhé polovině 19. století, nejdřív ve francouzském románu, a chce zobrazit současný život věrně a bez přikrášlení. Hrdinou je obyčejný člověk, který zastupuje celou vrstvu, a text často kritizuje společnost. Kritický realismus je jen školní název téhož směru, naturalismus z něj vyrostl a vysvětluje člověka dědičností a prostředím. Světové a české autory od Flauberta po bratry Mrštíky řadí přehled realismus v literatuře.

Naturalismus

Naturalismus vznikl v 70. letech 19. století ve Francii a jeho zakladatelem je Émile Zola. Vychází z realismu a vysvětluje člověka dědičností, prostředím a dobou, spisovatel se chová jako pozorovatel a experimentátor. V české literatuře ho nejvíc zastupují Čapek-Chod a Šlejhar, prvky má i Maryša, což rozebírá článek o tom, co je naturalismus v literatuře.

Symbolismus a dekadence

Oba směry vznikly ve Francii a odmítly popisný realismus. Symbolismus vyjadřuje nepopsatelné pomocí symbolů a hudebnosti, dekadence se věnuje únavě, rozkladu a kultu krásy. Prokleté básníky, Wilda a české autory Březinu, Hlaváčka a Karáska řadí přehled symbolismu a dekadence.

Česká moderna

Česká moderna není jednotný směr, ale generace autorů, která nastoupila v devadesátých letech 19. století a jejíž program shrnul Manifest České moderny z října 1895. Prosazovala individualismus a samostatnou kritiku, k jejím představitelům patří Machar, Sova, Březina a kritik Šalda. Navazující anarchistické buřiče a časté záměny vysvětluje článek o České moderně.

Avantgarda a poetismus

Avantgarda je soubor směrů první poloviny 20. století, které odmítly tradiční formy: futurismus, dadaismus a surrealismus. U nás se z umělecké skupiny Devětsil, založené 5. října 1920, vyvinul poetismus jako umění radosti, hry a všedního dne. Znaky v tabulce, autory Teiga, Nezvala a Seiferta i ukázku obsahuje článek o avantgardě a poetismu.

Existencialismus

Existencialismus vznikl jako filozofie a do literatury ho přenesli hlavně Jean-Paul Sartre a Albert Camus, který se k němu ale nehlásil. Základní teze říká, že existence předchází esenci a člověk se vytváří svými volbami. Kořeny u Dostojevského a Kafky i rozdíl oproti absurdnímu pojetí vysvětluje článek o tom, co je existencialismus v literatuře.

Absurdní drama

Absurdní drama je směr divadla, který zobrazuje svět jako nesmyslný, dialog jako rozpadlý a člověka jako bezmocného. Pojem zavedl kritik Martin Esslin a hlavními autory jsou Beckett, Ionesco, Adamov a Genet, v češtině Václav Havel. Znaky, českou linii a cvičení nabízí článek o tom, co je absurdní drama.

Praxe: čtenářský deník a analýza textu

Poslední dva články pomáhají s přípravou. Jeden vede zápisy o knihách, druhý dává osnovu celého rozboru. Zápis o knize a rozbor ukázky se opírají o stejné pojmy, jen v jiné chvíli přípravy.

Čtenářský deník

Každý zápis má hlavičku s autorem a názvem, od 2. stupně také s druhem a žánrem. Na střední škole přibývá téma, motivy, kompozice, vypravěč, jazyk a autor v kontextu doby a děj se píše vlastními slovy, v přítomném čase a na pět až deset vět. Osnovu pro každý stupeň a dva vzorové zápisy najdete v návodu, jak napsat čtenářský deník.

Analýza uměleckého textu

Analýza vykládá konkrétní ukázku, ne celé dílo, celé dílo slouží jen jako kontext. Prostředky se nejen pojmenují, ale vysvětlí se i jejich účinek, a autor není vypravěč ani lyrický subjekt. Postup v osmi krocích a celou vzorovou analýzu úryvku z Erbenova Vodníka obsahuje článek analýza uměleckého textu.

Jak literární pojmy použít při rozboru díla

Ústní zkouška z češtiny je podle vyhlášky č. 177/2009 Sb. řízený rozhovor nad pracovním listem s úryvkem z konkrétního díla. Vyhláška ale neurčuje, jaké body má rozbor obsahovat, kritéria hodnocení navrhuje škola. Pojmy z tohoto přehledu odpovídají jednotlivým krokům rozboru. Pořadí kroků se nemusí učit nazpaměť, stačí postupovat od ukázky k celku a od celku k době.

Od ukázky ke stavbě díla

Nejdřív ukázku zasaďte do díla a řekněte, o čem je, jaká má témata a motivy a kde a kdy se odehrává. Potom přijde zařazení do druhu a žánru a popis kompozice: jak je dílo členěné a v jakém pořadí se o událostech dozvídáme. U prózy a veršované epiky určete formu vyprávění a typ vypravěče, u lyriky lyrický subjekt.

Jazyk, verš a kontext

U jazykových prostředků vyberte dva nebo tři, které umíte v ukázce najít, a ke každému řekněte, co v textu dělá. U básně přidejte rýmové schéma a metrum. Rozbor uzavírá autor, směr a doba vzniku. Jak tyhle kroky vypadají u konkrétních titulů, ukazují rozbory děl k maturitě, kde je sto dvacet děl české a světové literatury ve stejné stavbě.

Jazyková část zkoušky

Pracovní list u ústní zkoušky obsahuje i zadání z jazyka a slohu. Na tvarosloví, větnou stavbu a slovní zásobu se hodí sesterský přehled mluvnice češtiny v přehledu s odkazy na podrobné články k jednotlivým tématům.

Šest věcí, které se u literárních pojmů pletou

1. Metafora a přirovnání. Přirovnání podobnost vysloví slovem jako, metafora ji zamlčí.
2. Metafora a metonymie. Metafora stojí na podobnosti, metonymie na věcné souvislosti, třeba mezi autorem a jeho knihami.
3. Druh a forma. Epika může být ve verších i v próze, verš sám o sobě z textu lyriku nedělá.
4. Vypravěč a autor. Ich-forma neznamená, že vypráví autor, a er-forma automaticky neznamená vševědoucího vypravěče.
5. Volný verš a rým. Volný verš nemá závazné metrum ani pravidelný rým, rýmovat se ale může.
6. Dílo a směr. Ne každé dílo patří k nějakému směru a hranice směrů jsou jen přibližné. Romantismus navíc neznamená zamilovanou literaturu.

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi metaforou a metonymií?

Metafora přenáší pojmenování na základě podobnosti, třeba tvaru, barvy nebo funkce: korunka jako náhrada zubu se podobá koruně. Metonymie ho přenáší na základě věcné souvislosti, místní, časové nebo příčinné: ve větě čtu Jiráska souvisí autor se svými knihami.

Jaký je rozdíl mezi romantismem a realismem?

Romantismus, který převládl zhruba od konce 18. do poloviny 19. století, staví cit, fantazii a výjimečného, vzpurného hrdinu nad rozum. Realismus druhé poloviny 19. století na něj navazuje a zároveň proti němu vystupuje: líčí současnost a obyčejné lidi věrně a bez přikrášlení a často kritizuje společnost.

Jaký je rozdíl mezi národním obrozením a romantismem?

Národní obrození je kulturní období zhruba od konce 18. do poloviny 19. století, kdy čeští vzdělanci obnovovali jazyk, literaturu a divadlo. Romantismus je literární směr, který byl jedním z proudů obrození. Máj z roku 1836 je vrcholem romantismu, obrození uzavírají Kytice, Babička a satira Tyrolské elegie.

Je vypravěč totéž co autor?

Není. Vypravěč je hlas, který příběh podává, a jde o roli v textu, ne o autora. Ich-forma proto neznamená, že vypráví autor, a er-forma automaticky neznamená vševědoucího vypravěče. V poezii se místo vypravěče mluví o lyrickém subjektu.

V jakém pořadí postupovat při analýze uměleckého textu?

Osvědčené pořadí má osm kroků: kontext díla, téma a motivy, časoprostor, kompozice, vypravěč nebo lyrický subjekt, postavy, jazykové a umělecké prostředky a literárněhistorický kontext. Každé tvrzení se dokládá místem z ukázky, tedy slovem, veršem nebo větou.

Kolik děl patří do seznamu četby k maturitě?

Žák si sestavuje vlastní seznam nejméně 20 děl. Vybírá je ze školního seznamu, který má nejméně 60 děl. Ke každému dílu ze seznamu se vyplatí mít zápis ve čtenářském deníku s druhem, žánrem, kompozicí, vypravěčem a souvislostmi.