Mluvnice češtiny: 29 témat od slova po nářečí

Mluvnice češtiny se dá projít ve dvaceti devíti krocích: od stavby slova přes vzory jmen, slovesa a neohebné slovní druhy k větným členům, souvětí a interpunkci, dál ke slovní zásobě a slohu a nakonec k útvarům, nářečím a vývoji češtiny. Tento rozcestník u každého tématu říká, co se v článku naučíte a jakou chybu v něm najdete nejčastěji. Všechny články mají stejnou stavbu: přehledové tabulky, výklad s příklady, šest typických omylů a krátké cvičení s řešením.

Ve zkratce

• Dvacet devět článků se dělí do čtyř skupin: tvarosloví, tedy práce se slovem a jeho tvary, skladba, tedy práce s větou a souvětím, slovní zásoba a sloh a nakonec čeština jako celek s útvary, nářečími a vývojem.
• Čeština má 14 vzorů podstatných jmen, 4 vzory přídavných jmen a pět slovesných tříd se 14 vzory, sloveso má šest mluvnických kategorií.
• Ve větě jsou dva základní členy, podmět a přísudek, a pět členů rozvíjejících. Podle postoje mluvčího se věty dělí na pět druhů.
• Školní mluvnice rozlišuje 13 druhů vedlejších vět a mezi větami hlavními šest poměrů.
• Česká stylistika běžně rozlišuje šest funkčních stylů a pět slohových postupů.
• Nářečí v Česku se dělí na čtyři skupiny a čeština patří k západoslovanským jazykům.
• Ve většině témat rozhoduje otázka, ne zvuk slova ani spojka: u vzoru i 2. pád, u větného členu otázka od řídícího slova, u vedlejší věty otázka z věty řídící.
• Články se drží školních názvů a upozorňují tam, kde odborné příručky třídí jinak.

Přehled dvaceti devíti témat

Tabulka řadí témata tak, jak na sebe navazují: nejdřív tvarosloví od stavby slova po citoslovce a částice, potom skladba od větných členů po interpunkční znaménka, slovní zásoba a sloh a nakonec čeština jako celek. Sloupec Nejčastější chyba vybírá z každého článku jeden omyl, který se opakuje nejvíc. Správné řešení stojí v tabulce hned za chybou, podrobný výklad najdete v samotném článku.

Kde odborné příručky třídí jinak než škola, článek na rozdíl upozorní. Týká se to například doplňku, který Mluvnice češtiny z roku 1987 jako zvláštní člen nevyčleňuje, zvratného zájmena se, které Nový encyklopedický slovník češtiny počítá jako osmý druh zájmen, stupňovacího poměru, který za samostatný druh nepovažují všichni autoři, nebo úvahového postupu, který část příruček řadí k výkladovému.

Tvarosloví: slovo a jeho tvary

Třináct článků se věnuje slovu: z čeho se skládá, jak mění tvar, podle čeho se zařazuje a jak se chovají slova, která tvar nemění. Ve všech platí totéž pravidlo: tvar slova se zjišťuje otázkou a srovnáním s jinými tvary, ne podle toho, jak slovo zní. Proto se vzor podstatného jména určuje i podle 2. pádu a předpona s- nebo z- podle významu, ne podle výslovnosti.

Stavba slova

Slovo se skládá z kořene a případně z předpony, přípony a koncovky, například za-les-n-i-t nebo uč-i-tel-k-a. Kořen se najde jen se slovy příbuznými, protože se v různých slovech může měnit: sníh a sněžit, psát a přepisovat. Čtyři hlavní způsoby tvoření slov i to, jak význam předpony rozhoduje mezi s- a z-, vysvětluje článek o tom, jak funguje stavba slova.

Druhy podstatných jmen

Podstatná jména se dělí podle významu na konkrétní a abstraktní, obecná a vlastní, hromadná a látková a podle čísla na jména jen jednotná a pomnožná. Nejde o jedno dělení, ale o několik, která se kříží: slovo voda je zároveň konkrétní, obecné a látkové. Pomnožná jména jako kalhoty nebo dveře mají jen tvary množného čísla. Přehled s příklady a cvičením najdete v článku druhy podstatných jmen.

Vzory podstatných jmen

Čtrnáct vzorů se dělí podle rodu: šest mužských (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce), čtyři ženské (žena, růže, píseň, kost) a čtyři střední (město, moře, kuře, stavení). Vzor se určuje ve třech krocích, podle rodu, zakončení v 1. pádě a tvaru 2. pádu, protože teprve 2. pád oddělí moře od kuřete a píseň od kosti. Tabulky všech tvarů a slova, která kolísají mezi dvěma vzory, najdete v přehledu vzorů podstatných jmen.

Vzory přídavných jmen

Přídavná jména mají jen čtyři vzory: mladý pro tvrdá, jarní pro měkká a otcův a matčin pro přivlastňovací. Vzor se pozná podle zakončení v 1. pádě, rod, číslo a pád přebírá přídavné jméno od podstatného jména, ke kterému patří. Nejvíc chyb vzniká v 1. pádě množného čísla, kde se píše mladí hráči, ale staré stromy. Skloňování i stupňování probírá článek o vzorech přídavných jmen.

Druhy zájmen

Zájmena se dělí na osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná, Nový encyklopedický slovník češtiny k nim jako osmý druh počítá zvratné se. Tázací a vztažná zájmena mají často stejný tvar a liší se jen úlohou ve větě: Kdo to napsal? se ptá, Kdo to napsal, ať se přihlásí připojuje větu. Kdy použít svůj a kdy jeho, vysvětluje přehled druhů zájmen v češtině.

Druhy číslovek

Škola rozlišuje číslovky základní (pět), řadové (pátý), druhové (paterý) a násobné (pětkrát) a u každého druhu ještě určité a neurčité. Určitou číslovku poznáte tak, že ji jde nahradit číslicí: pět hostů ano, mnoho hostů ne. Skloňování čísel dva, tři, čtyři, sto a tisíc a pravidla pro tečku za řadovou číslovkou shrnuje článek o druzích číslovek.

Mluvnické kategorie sloves

Sloveso má šest mluvnických kategorií: osobu, číslo, čas, způsob, rod a vid. Osobu a číslo přebírá od podmětu, ostatní čtyři volí mluvčí podle toho, co chce říct. Vid se neurčuje podle tvaru, ale podle slovesa, takže napsat je dokonavé v každém tvaru. Postup určování v šesti krocích i přechodníky popisuje přehled mluvnických kategorií sloves.

Slovesné třídy a vzory

Slovesa se dělí do pěti tříd podle zakončení 3. osoby jednotného čísla přítomného času: nese, tiskne, kryje, prosí, dělá. Třída se neurčuje podle infinitivu, protože mazat patří do 1. třídy a dělat do 5. třídy. Slovesa být, jít, jíst, vědět, vidět a chtít stojí mimo třídy. Tabulku hlavních tvarů všech čtrnácti vzorů najdete v přehledu slovesných tříd a vzorů.

Přechodníky

Přechodník přítomný vyjadřuje děj současný s dějem hlavním (sedě u okna, četl), přechodník minulý děj, který proběhl dřív (napsav dopis, vstal). Každý má tři tvary podle rodu a čísla podmětu, například nesa, nesouc, nesouce. Užít ho lze jen tehdy, když má stejný podmět jako hlavní věta, a dnes působí knižně až archaicky. Tvoření obou druhů a ukázky z Erbenovy Kytice obsahuje článek o tom, jak se tvoří přechodníky.

Druhy příslovcí

Příslovce se neskloňuje ani nečasuje a ve větě bývá nejčastěji příslovečným určením. Škola rozlišuje pět druhů podle otázky: místa (doma), času (včera), způsobu (pěkně), míry (hodně) a příčiny (proto). Stupňovat jde hlavně příslovce způsobu a míry, některá nepravidelně: dobře, lépe, nejlépe. Pravopis spřežek jako zpaměti nebo nahoru a tabulku stupňování najdete v přehledu druhů příslovcí.

Druhy předložek

Předložka stojí před podstatným jménem nebo zájmenem a určuje jeho pád: k babičce, ale bez babičky. Vlastní předložky jako do, na, pod nebo v jinou funkci nemají, nevlastní jako během, kolem nebo kvůli vznikly z jiných slovních druhů. Na, o, po, v, nad, pod, před a mezi se pojí se dvěma pády, s a za se třemi. Kdy psát ve a ke, vysvětluje článek, který probírá druhy předložek a jejich pády.

Druhy spojek

Souřadicí spojky spojují rovnocenné složky (a, ale, nebo, neboť), podřadicí uvozují větu vedlejší (že, aby, protože, když). Souřadicí spojky se třídí podle poměru, který vytvářejí, například slučovacího nebo odporovacího. Vztažná zájmena jako který spojkami nejsou, protože se skloňují, patří ale mezi spojovací výrazy. Tabulky spojek podle poměrů i podle vedlejších vět najdete v přehledu druhů spojek.

Citoslovce a částice

Citoslovce vyjadřují city a vůli nebo napodobují zvuky (ach, psst, bum) a často tvoří samostatnou výpověď, některá mohou stát i v roli přísudku. Částice upravují význam výpovědi nebo vyjadřují postoj mluvčího, například asi, jen nebo přece. Slova jako klidně nebo vlastně mohou být částicí i příslovcem a rozhoduje otázka. Druhy obou slovních druhů a čárku u citoslovcí probírá článek citoslovce a částice.

Skladba: věta a souvětí

Sedm článků se věnuje větě. Začínají větou jednoduchou a jejími členy, pokračují souvětím, ve kterém vedlejší věta zastupuje některý větný člen, a končí zápisem věty: přímou řečí a interpunkčními znaménky. Ve skladbě se otázka klade vždy od řídícího slova nebo z řídící věty, nikdy od začátku věty. Rozhoduje také pád a vztah mezi slovy, ne pořadí slov ani počet čárek.

Větné členy

Základní skladební dvojici tvoří podmět a přísudek, rozvíjejícími členy jsou předmět, příslovečné určení, přívlastek, doplněk a přístavek. Předmět od příslovečného určení odliší zkouška s předložkou: ve větě Sedl si k matce ji lze vyměnit, ve větě Myslel na matku ne. Otázky ke všem sedmi členům a druhy příslovečného určení v tabulce najdete v článku větné členy s příklady.

Větný rozbor

Rozbor jednoduché věty začíná přísudkem, protože ten se najde nejsnáz, a k němu se otázkou kdo, co hledá podmět. Potom se u každého dalšího slova určí řídící slovo, otázka a větný člen, přičemž předložky, spojky a částice se samostatně neurčují. Postup v sedmi krocích a tři vzorově rozebrané věty ukazuje návod na větný rozbor jednoduché věty.

Druhy vět podle postoje mluvčího

Podle toho, co mluvčí větou sleduje, se rozlišují věty oznamovací, tázací, rozkazovací, přací a zvolací. U tázacích vět se odlišuje otázka zjišťovací, na kterou se odpoví ano, nebo ne, od doplňovací, která začíná tázacím slovem. Za závislou otázkou uvnitř souvětí se otazník nepíše a za rozkazovací větou se podle Internetové jazykové příručky obvykle píše tečka. Přehledovou tabulku najdete v článku o druzích vět podle postoje mluvčího.

Souvětí souřadné a podřadné

V souvětí souřadném stojí vedle sebe věty hlavní, v souvětí podřadném jedna věta závisí na jiné jako její větný člen. Kolik je v souvětí určitých slovesných tvarů, tolik je v něm zpravidla vět, infinitiv novou větu netvoří. Šest poměrů mezi větami hlavními, pravidla pro čárku a zápis stavby vysvětluje článek o rozdílu mezi souvětím souřadným a podřadným.

Druhy vedlejších vět

Vedlejší věta zastupuje v řídící větě jeden větný člen a podle něj se jmenuje. Školní mluvnice proto zná 13 druhů: pět podle větných členů a osm příslovečných. Druh se pozná otázkou položenou z řídící věty, ne podle spojky, protože když uvádí větu časovou i podmínkovou. Otázky, spojovací výrazy a nejčastější záměny shrnuje přehled druhů vedlejších vět.

Přímá řeč

Přímá řeč je doslovně zapsaný výrok, který se vyznačuje uvozovkami a obvykle ho uvádí uvozovací věta. Interpunkce se řídí tím, zda uvozovací věta stojí před přímou řečí, za ní, nebo uvnitř ní. Čárka, která nahrazuje tečku, patří dovnitř uvozovek a po otazníku ani vykřičníku se už nepíše. Všechny tři polohy s tabulkou a testem vysvětluje článek přímá řeč a její zápis.

Interpunkční znaménka

Interpunkční znaménka dělí text na věty a jejich části a vyznačují otázku, zvolání, vsuvku nebo citaci. Vedle tečky a čárky jde o středník, dvojtečku, otazník, vykřičník, tři tečky a závorky. Tři tečky jsou jeden znak, za nedokončenou větou se proto čtvrtá tečka nepřidává, a za nepřímou otázkou stojí tečka. Pravidla pro mezery i časté záměny shrnuje přehled interpunkčních znamének.

Slovní zásoba a sloh: význam slov a stavba textu

Pět článků přesahuje od mluvnice ke slovní zásobě a slohu. Ptají se, jak spolu souvisejí významy slov, odkud slova přišla, jak fungují ustálená spojení a jak se z vět staví celý text. Funkční styl, slohový postup a slohový útvar jsou tři různé pojmy: styl říká, k čemu text slouží, postup, jak je postavený, a útvar, jaký druh textu vznikl. Všechny útvary od vypravování po žádost sbírá přehled slohových útvarů.

Synonyma, antonyma a homonyma

Synonyma mají stejný nebo podobný význam (chytrý a moudrý), antonyma význam opačný (mladý a starý) a homonyma znějí stejně, ale znamenají něco jiného (los jako zvíře a los do loterie). Homonymum přitom není totéž co mnohoznačné slovo, protože u slova hlava spolu významy souvisejí. Druhy antonym a paronyma, která se pletou nejčastěji, vysvětluje článek synonyma, antonyma a homonyma.

Přejatá slova

Přejatá slova čeština převzala z jiných jazyků a přizpůsobila je: knedlík z němčiny, dialog z řečtiny, hokej z angličtiny. Některá zdomácněla tak, že je za cizí nikdo nepovažuje, jiná si drží původní pravopis. U slov na -ismus je základem s, tedy mechanismus nebo kapitalismus. Odkud slova přišla a jak psát s, z a dlouhé samohlásky, vysvětluje článek přejatá slova v češtině.

Frazeologie

Frazeologie zkoumá ustálená spojení slov s pevnou podobou a často přeneseným významem, například vzít nohy na ramena. Rčení je jen část věty, přísloví celá věta s poučením a ustálené přirovnání stojí na slově jako, třeba bílý jako stěna. Frazém přitom nemusí být starý, vznikají i nové. Druhy frazémů a jejich rozlišení probírá článek frazeologie a druhy frazémů.

Funkční styly

Česká stylistika běžně rozlišuje šest funkčních stylů: prostěsdělovací, odborný, publicistický, administrativní, umělecký a řečnický. Styl se určuje podle funkce textu, tedy podle toho, co má text u čtenáře nebo posluchače způsobit. Starší pojetí znalo čtyři styly, administrativní a řečnický se osamostatnily později. Tabulku znaků a útvarů každého stylu najdete v přehledu funkčních stylů češtiny.

Slohové postupy

Nový encyklopedický slovník češtiny uvádí pět slohových postupů: informační, vyprávěcí, popisný, výkladový a úvahový. Část příruček jich počítá čtyři, protože úvahový postup řadí k výkladovému. Vyprávění stojí na slovesech a časové posloupnosti, popis na jménech a vlastnostech a v jednom textu se postupy kombinují. Jak převládající postup poznat, ukazuje článek o tom, jaké jsou slohové postupy a jejich znaky.

Čeština jako celek: útvary, nářečí a vývoj

Čtyři články se dívají na češtinu zvenku. Ptají se, v jakých podobách se dnes mluví a píše, jak se liší po krajích, jak se vyvíjela a kam patří mezi ostatními jazyky. Spisovná čeština je jen jeden z útvarů národního jazyka, vedle ní žije obecná čeština, nářečí i slang. Pro maturitu se tato témata hodí hlavně u úryvků, kde autor nářečí nebo starší jazyk záměrně používá.

Útvary národního jazyka

Národní jazyk se užívá v několika podobách: spisovná a hovorová čeština, obecná čeština, nářečí, interdialekty a sociolekty, tedy slang, argot a profesní mluva. Hovorová čeština je spisovná, obecná ne, a obecná čeština přitom není chyba, ale samostatný útvar. Tabulku útvarů s příklady a testem najdete v článku útvary národního jazyka.

Nářečí v Česku

Nářečí se v Česku dělí na čtyři skupiny: českou, středomoravskou, východomoravskou a slezskou. Liší se hláskami i tvary, takže totéž slovo zní v Čechách a na Moravě jinak. Nářečí není chybná čeština, ale tradiční územní útvar užívaný v neveřejné mluvě. Typické znaky, Český jazykový atlas i nářečí v Maryše ukazuje článek nářečí v Česku a jejich znaky.

Vývoj českého jazyka

Čeština se vyvinula z praslovanštiny a staročeské období začíná prvními písemnými památkami. Pravopis prošel cestou od spřežek, kdy se č psalo jako cz, přes diakritiku po Pravidla českého pravopisu. Kralická bible ukázala vzor humanistické češtiny, obrozenci jazyk po baroku znovu kodifikovali. Tabulku období a hlavní milníky shrnuje článek vývoj českého jazyka.

Slovanské jazyky

Slovanské jazyky se tradičně dělí na západní, jižní a východní větev a čeština patří do západní spolu se slovenštinou, polštinou a lužickou srbštinou. Všechny vycházejí z praslovanštiny, prvním spisovným slovanským jazykem byla staroslověnština. Podobná slova mohou mít v jiném jazyce zcela jiný význam. Větve, písmo a srovnání slov vysvětluje přehled slovanských jazyků.

V jakém pořadí se mluvnici učit

Pořadí v tabulce i v sekcích není náhodné. Jde od nejmenší jednotky k největší, protože každé téma využívá to předchozí. Berte ho jako doporučení: pokud vaše učebnice nebo vyučující postupuje jinak, řiďte se jimi.

Nejdřív slovo a jeho části

Na začátek patří stavba slova. Kdo ví, co je koncovka a že může být i nulová, jako v tvaru hrad, snáz pochopí, co se při skloňování a časování vlastně mění. Rozlišení kořene, předpony a přípony se navíc hodí v pravopisu, u předpon s- a z- i u slov příbuzných.

Potom jména, zájmena a číslovky

Vzory podstatných jmen učí rod, životnost a pády, na kterých stojí všechno další. Přídavná jména přebírají od podstatného jména rod, číslo a pád, a proto přicházejí hned po nich. Zájmeno její se skloňuje jako jarní, řadové číslovky jako mladý nebo jarní a číslovky tři a čtyři podle vzoru kost. Zájmena a číslovky tedy dávají největší smysl až po obou typech vzorů.

Sloveso jako most ke skladbě

Mluvnické kategorie sloves, slovesné třídy a přechodníky dávají dohromady celý obraz slovesa. Osobu a číslo přebírá sloveso od podmětu, takže právě tady se tvarosloví potkává s větou. Kdo umí najít celý slovesný tvar včetně pomocných slov, například byli bychom přišli, má hotový první krok větného rozboru.

Příslovce, předložky a spojky

Příslovce, předložky a spojky přicházejí po slovesech, protože se bez znalosti pádů a vět neobejdou. Předložka určuje pád jména, které po ní následuje, příslovce bývá ve větě příslovečným určením a spojka ukazuje vztah mezi větami. Spojky jsou tak přirozeným přechodem ke skladbě a k souvětí.

Potom věta a souvětí

Větné členy je dobré znát dřív než postup rozboru, protože rozbor jen ukazuje, jak členy najít v konkrétní větě. Druhy vět podle postoje mluvčího se hodí hned potom, protože rozhodují o znaménku na konci věty. Souvětí přichází až po jednoduché větě, protože vedlejší věta zastupuje některý větný člen a podle něj se i jmenuje.

Sloh a nakonec čeština jako celek

Synonyma, funkční styly a slohové postupy už nepracují s jednou větou, ale s celým textem. Kdo umí vybrat vhodné slovo, odhadnout, k čemu text slouží, a poznat, zda vypráví, nebo vykládá, zvládne i slohovou práci v písemce. Útvary, nářečí a vývoj jazyka uzavírají řadu, protože z nich nejvíc vytěží ten, kdo už umí s tvary a větami pracovat.

Kde mluvnice pomáhá s pravopisem a literaturou

Mluvnice se nedělá jen kvůli rozboru v písemce, řada pravopisných jevů se bez ní nedá vysvětlit. Shoda podmětu s přísudkem rozhoduje o koncovkách byli a byly, pád zájmena o tom, zda psát mě, nebo mně, a poměr mezi větami o čárce před a. Stejně je to s číslovkami: tvar dvěmi spisovný není a koncovky -ti a -mi se k číslici nepřipisují.

Krátké odpovědi na tyto a další otázky sbírá rozcestník přehled pravopisných případů. Kdo potřebuje vedle mluvnice i termíny z literární teorie, například k rozboru uměleckého textu, najde je v sesterském rozcestníku literární pojmy na jednom místě.

Tvarosloví se v praxi potká i s psaním jmen. Jak se z mužského příjmení tvoří ženská podoba, včetně cizích jmen, vysvětluje článek o přechylování příjmení.

Šest věcí, které se v mluvnici pletou

1. Slovesný rod a rod podstatných jmen. Ve větě Otec spal je rod činný, mužský rod patří podstatnému jménu. Slovesný rod má jen dvě možnosti, činný a trpný.
2. Přípona a koncovka. Koncovka se mění při skloňování a časování, přípona zůstává. V tvarech učitelka a učitelky je k přípona, a a y jsou koncovky.
3. Předmět a příslovečné určení. Myslím na tebe je předmět, protože předložku určuje sloveso. U příslovečného určení lze předložku vyměnit: sedět u matky, vedle matky.
4. Přívlastek a doplněk. Unavená Jana usnula obsahuje přívlastek, Jana usnula unavená doplněk, protože slovo popisuje stav během děje a vztahuje se i k přísudku.
5. Neboť a protože. Obě spojky uvádějí důvod, věta s neboť je ale hlavní a věta s protože vedlejší. Obdobně takže je podřadicí, kdežto a proto spojuje věty hlavní.
6. Kořen bez slov příbuzných. Bez srovnání s jinými slovy nejde poznat, kde kořen končí. Příbuzná slova přitom musí souviset i významem: kovat a kovář ano, kov a kocour ne.

Časté otázky

Která témata rozcestník Mluvnice češtiny obsahuje?

Dvacet devět článků ve čtyřech skupinách. Tvarosloví zastupuje stavba slova, druhy a vzory podstatných a přídavných jmen, druhy zájmen a číslovek, mluvnické kategorie sloves, slovesné třídy a vzory, přechodníky, druhy příslovcí, předložek a spojek a citoslovce a částice. Skladbu tvoří větné členy, větný rozbor, druhy vět podle postoje mluvčího, souvětí, druhy vedlejších vět, přímá řeč a interpunkční znaménka. Třetí skupina obsahuje synonyma, antonyma a homonyma, přejatá slova, frazeologii, funkční styly a slohové postupy, čtvrtá útvary národního jazyka, nářečí v Česku, vývoj českého jazyka a slovanské jazyky.

V jakém pořadí se mluvnici učit?

Doporučujeme jít od slova k celému textu: nejdřív stavba slova, potom vzory jmen, zájmena, číslovky, slovesa a neohebné slovní druhy, pak větné členy, větný rozbor, druhy vět a souvětí potom slovní zásoba, funkční styly a slohové postupy a nakonec čeština jako celek, tedy její útvary, nářečí a vývoj. Každé téma využívá to předchozí. Pokud vaše škola postupuje jinak, řiďte se jejím plánem.

Kolik má čeština vzorů podstatných jmen?

Čtrnáct. Šest mužských: pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce. Čtyři ženské: žena, růže, píseň, kost. Čtyři střední: město, moře, kuře, stavení. Les samostatný vzor není, Internetová jazyková příručka ho vede jako podvzor vzoru hrad.

Jaký je rozdíl mezi funkčním stylem a slohovým postupem?

Funkční styl říká, k čemu text slouží, například běžnému dorozumění, vědě nebo úřednímu jednání. Slohový postup říká, jak je text postavený: zda informuje, vypráví, popisuje, vykládá, nebo uvažuje. Slohový útvar je konkrétní druh textu, třeba žádost nebo úvaha, a v jednom textu se postupy obvykle kombinují.

Jak poznám druh vedlejší věty?

Najděte řídící větu a zeptejte se z ní na větu vedlejší. Otázka kdo nebo co znamená větu podmětnou, pádová otázka předmětnou, jaký nebo který přívlastkovou a otázky kde, kdy, jak nebo proč větu příslovečnou. Spojka sama druh neurčí, protože třeba když uvádí větu časovou i podmínkovou.

Proč se názvy v učebnicích a v odborných příručkách liší?

Školní mluvnice drží tradiční pojetí, novější odborné popisy postupují jinak. Mluvnice češtiny z roku 1987 například doplněk jako zvláštní člen nevyčleňuje a některé syntaxe spojují způsob a míru do jednoho typu. Část příruček také počítá čtyři slohové postupy místo pěti, protože úvahový řadí k výkladovému. Články se drží školních názvů a na rozdíly upozorňují, v písemce se řiďte názvy z vaší hodiny.