Existencialismus v literatuře: znaky a autoři

Existencialismus v literatuře je psaní o člověku, který musí o svém životě rozhodnout sám, ve světě bez daného smyslu. Vychází z filozofie 20. století a jeho hlavními autory jsou Jean-Paul Sartre a Albert Camus. V článku najdete znaky v tabulce, kořeny u Dostojevského a Kafky, přehled děl, rozdíl mezi existencialismem a absurdním pojetím a cvičení s řešením.

Ve zkratce

• Existencialismus je původně filozofie, která zdůrazňuje konkrétní, individuální lidskou existenci a její problematičnost.
• Podle Encyclopaedia Britannica byl nejvlivnější v kontinentální Evropě zhruba od 30. let do poloviny 20. století.
• Základní teze zní existence předchází esenci: člověk nemá předem danou povahu a vytváří se svými volbami.
• Hlavními spisovateli jsou Jean-Paul Sartre (Nevolnost) a Albert Camus (Cizinec), Camus se ale k existencialismu nehlásil.
• Kořeny sahají k Dostojevskému a Kafkovi, kteří žili před vznikem hnutí, a proto jsou jen předchůdci.
• Typické motivy jsou svoboda, volba, vina, úzkost, odcizení a absurdita.

Co je existencialismus v literatuře

Encyclopaedia Britannica definuje existencialismus jako různé filozofie, které sdílejí výklad lidské existence ve světě s důrazem na její konkrétnost a problematičnost. Existence je podle nich vždy něčí: moje, tvoje, jeho. Člověk si musí vybírat z možností, které mu situace nabízí, a za svůj výběr odpovídá. Literatura tuto myšlenku převádí do příběhů, her a románů.

Filozofie, která se stala literaturou

Existencialismus nevznikl jako literární škola, ale jako filozofie. Stanfordská encyklopedie filozofie řadí k jeho zakladatelům Sørena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho a jmenuje také Martina Heideggera, jehož spis Bytí a čas vyšel roku 1927. Do literatury ho přenesli autoři, kteří myšlenky ukázali na konkrétním osudu postavy. Sartre i Camus psali romány, hry i eseje a jejich filozofické a literární dílo se prolíná.

Kdy a kde

Britannica uvádí nejsilnější vliv zhruba od 30. let do poloviny 20. století, hlavně v kontinentální Evropě. Sartrův román Nevolnost vyšel roku 1938, Camusův Cizinec roku 1942. Širokou veřejnost oslovil existencialismus po válce, kdy Sartre roku 1945 přednesl přednášku Existencialismus je humanismus a spoluzaložil časopis Les Temps modernes. Přehled dalších směrů najdete v článku o literárních směrech.

Hlavní znaky existencialismu

Existencialistické dílo se pozná podle souboru motivů, ne podle jednoho znaku. Nejspolehlivější vodítka jsou osamělý hrdina, nutnost volby a svět, který na jeho otázky neodpovídá. Tabulka shrnuje znaky, které se u zkoušky nejčastěji chtějí.

Svoboda a volba

Podle Stanfordské encyklopedie filozofie je sjednocující myšlenkou existencialismu věta existence předchází esenci. Heidegger ji zformuloval ve spise Bytí a čas, Sartre ji zpopularizoval. Člověk nemá žádnou hotovou podstatu a stává se tím, co si zvolí. Britannica ovšem dodává, že volba probíhá vždy v konkrétní historické situaci, která ji omezuje. Svoboda tedy neznamená dělat si, co se komu zachce.

Absurdita a úzkost

Britannica jmenuje mezi tématy úzkost ze smrti, vinu, nudu z opakování a absurditu, tedy rozpor mezi nekonečnem tužeb a konečností možností. Absurdita není nesmysl, ale střet lidské touhy po smyslu s lhostejným světem. Právě na tomto pojmu postavil své dílo Camus.

Kořeny: Dostojevskij a Kafka

Existencialismus se jako hnutí zformoval ve 20. století, ale několik spisovatelů z doby před ním se pokládá za jeho předchůdce. Dostojevskij ani Kafka existencialisty nebyli a nikdy se tak nenazvali. Literární historie je čte zpětně jako autory, kteří stejné otázky položili dříve.

Dostojevskij

Britannica uvádí nihilismus Dostojevského mezi zdroji existencialismu: jeho hrdinové jsou svými volbami poráženi a stojí před neřešitelnou hádankou sebe sama. Stanfordská encyklopedie označuje Zápisky z podzemí z roku 1864 za dílo, které nejlépe vystihuje úzkost z volby. Podzemní člověk se bouří proti představě, že lidské jednání vyplývá z přírodních zákonů. Rozbor Raskolnikovova činu a jeho následků najdete v rozboru Zločinu a trestu. Dostojevskij ovšem patří i k realismu v literatuře, což ukazuje, že jedno dílo může spadat do více čtení.

Kafka

Kafka zemřel roku 1924, tedy tři roky před vydáním Bytí a času. Britannica charakterizuje jeho dílo úzkostí, odcizením a absurdními situacemi. V Procesu je muž obžalován z viny, kterou nikdo nepojmenuje, a v Proměně se obchodní cestující probudí jako zvíře. Stanfordská encyklopedie zahrnuje Kafku mezi autory, kteří vystihli prázdnotu a paranoiu světa řízeného anonymními úředníky. Podrobnosti přináší rozbor Procesu a rozbor Proměny.

Sartre a Camus

Jean-Paul Sartre

Sartre (1905 až 1980) byl filozof, romanopisec i dramatik. Podle Britanniky vyšel jeho první román Nevolnost roku 1938 a vychází z přesvědčení, že existence předchází esenci. Hrdina Antoine Roquentin v něm objevuje absurditu existence. Sartre filozofii předkládal čtenáři jako příběh, ne jako traktát. Roku 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu, kterou mu švédská akademie přiznala.

Albert Camus

Camus (1913 až 1960) se narodil v Alžírsku a Nobelovu cenu za literaturu dostal roku 1957. Roku 1942 vyšel román Cizinec a esej Mýtus o Sisyfovi, roku 1947 román Mor. Stanfordská encyklopedie však výslovně uvádí, že Camus existencialismus rozhodně odmítal, ačkoli jeho esej spadá do této tradice. V Cizinci Meursault spáchá nevysvětlitelnou vraždu a teprve při procesu a čekání na popravu dospěje k vědomí vlastního života, jak ukazuje rozbor Cizince.

Spor dvou přátel

Sartre Camusova Cizince hned ocenil a později mluvil o jeho filozofii absurdity, kterou odlišoval od vlastního existencialismu. Po vydání Camusova eseje Člověk revoltující se však oba v letech 1951 a 1952 veřejně rozešli. Spor byl politický, ne literární, a stal se hlavním intelektuálním rozkolem studené války.

Autoři a díla

Tabulka řadí díla podle roku prvního vydání. Roky se týkají originálu, ne českého překladu, a Kafkův Proces vyšel až po autorově smrti.

Jak existencialismus poznat v textu

U neznámé ukázky se ptejte, zda hrdina čelí rozhodnutí, zda ho okolní svět nechápe a zda text řeší smysl, vinu nebo odcizení. Když platí aspoň dvě z těch tří věcí, jde pravděpodobně o existencialistické čtení. Nejde o to, zda autor sám patřil k hnutí, ale zda dílo tyto otázky staví do středu.

Ukázka z díla

Z chráněných děl citovat nelze, proto jediná ukázka pochází z Kafkova originálu, který je volný: „Als Gregor Samsa eines Morgens aus unruhigen Träumen erwachte, fand er sich in seinem Bett zu einem ungeheueren Ungeziefer verwandelt.“ Věta bez zdůvodnění přijímá nesmyslnou změnu jako fakt, a pak se soustředí na to, jak s ní hrdina žije. Příbuzným tématem se zabývá samostatný článek o absurdním dramatu.

Co se plete s čím

Vyzkoušejte se

U každého popisu určete autora. Řešení je hned pod seznamem.

1. Hrdina spáchá nevysvětlitelnou vraždu a teprve na konci dospěje k vědomí vlastního života.
2. Muž je zatčen a souzen za vinu, kterou mu nikdo nesdělí.
3. Chudý student spáchá vraždu a zhroutí se pod tíhou viny.
4. Osamělý intelektuál Antoine Roquentin objevuje absurditu existence.
5. Esej začíná otázkou, zda má život smysl, a vrací se k mytickému Sisyfovi.

Řešení: 1. Camus (Cizinec), 2. Kafka (Proces), 3. Dostojevskij (Zločin a trest), 4. Sartre (Nevolnost), 5. Camus (Mýtus o Sisyfovi).

Šest omylů, které se u existencialismu opakují

1. Camus byl existencialista. Stanfordská encyklopedie uvádí, že se od existencialismu rozhodně distancoval, i když se jeho myšlení k tradici řadí.
2. Existencialismus je jen literární směr. Je to především filozofie, z níž literatura čerpá.
3. Dostojevskij a Kafka byli existencialisté. Žili před hnutím, Kafka zemřel před vydáním Bytí a času. Jsou to předchůdci.
4. Existencialismus tvrdí, že nic nemá smysl. Tvrdí, že smysl není dán předem, a proto ho člověk vytváří svými volbami a projekty.
5. Svoboda znamená dělat, co chci. Podle Britanniky volba probíhá v konkrétní situaci, která ji omezuje, a nese s sebou odpovědnost.
6. Existencialismus je pesimismus bez východiska. Sartre sám nazval svou přednášku Existencialismus je humanismus a Britannica uvádí, že směr může mít i podobu humanismu.

Další pojmy potřebné k rozboru díla shrnuje přehled literárních pojmů.

Časté otázky

Co je existencialismus v literatuře?

Literární vyjádření filozofie, která zdůrazňuje svobodu, volbu a odpovědnost jedince ve světě bez daného smyslu. Typické motivy jsou úzkost, vina, odcizení a absurdita, hlavními autory Sartre a Camus.

Kdy existencialismus vznikl?

Podle Britanniky měl největší vliv zhruba od 30. let do poloviny 20. století. Kořeny sahají k Kierkegaardovi a Nietzschemu, Heidegger vydal Bytí a čas roku 1927, Sartrova Nevolnost vyšla roku 1938 a Camusův Cizinec roku 1942.

Jaké jsou hlavní znaky existencialismu v literatuře?

Osamělý hrdina, nutnost volby, odpovědnost a vina, úzkost a odcizení, absurdita a anonymní moc. Dílo často nese filozofickou otázku ve formě románu, hry nebo eseje.

Kdo patří k existencialistickým spisovatelům?

Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir, s výhradou Albert Camus. Za předchůdce se pokládají Dostojevskij a Kafka.

Byl Camus existencialista?

Sám se tak nenazýval. Stanfordská encyklopedie uvádí, že existencialismus rozhodně odmítal, i když jeho esej Mýtus o Sisyfovi spadá do této tradice. Sartre mu přiřadil označení filozofie absurdity.

Co znamená existence předchází esenci?

Člověk nemá předem danou povahu ani účel. Nejdřív existuje a teprve svými volbami a činy se stává tím, kým je. Větu zpopularizoval Sartre, myšlenku zformuloval už Heidegger.

Je Kafka existencialista?

Ne v doslovném smyslu. Kafka zemřel roku 1924, před vznikem hnutí. Jeho dílo o úzkosti, odcizení a anonymní moci se ale k existencialismu často vztahuje jako předchůdce.

Co číst jako první?

Pro začátek se hodí krátké texty: Kafkova Proměna, Camusův Cizinec nebo Sartrova Nevolnost. Rozbory, které vám pomohou s maturitou, najdete v přehledu rozborů děl k maturitě.