Absurdní drama: znaky, autoři a cvičení
Absurdní drama je směr divadla 20. století, který zobrazuje svět jako nesmyslný, dialog jako rozpadlý a člověka jako osamělého a bezmocného. Vzniklo v Paříži po druhé světové válce kolem Becketta a Ionesca a Václav Havel k němu přidal českou, byrokratickou podobu. V článku najdete znaky, autory, českou linii a cvičení s řešením.
Ve zkratce
- Absurdní drama zobrazuje svět bez smyslu, rozpad dorozumění a bezmoc člověka.
- Pojem zavedl kritik Martin Esslin v eseji z roku 1960 a v knize z roku 1961.
- Hlavními autory jsou Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Arthur Adamov a Jean Genet.
- Typické jsou zacyklený děj, prázdné fráze, tragikomický tón a postavy bez individuální povahy.
- V češtině je nejvýraznější Václav Havel, jehož hry vznikaly v Divadle Na zábradlí.
- Východiskem je Camusova myšlenka absurdity, proto je téma blízké existencialismu.
Co je absurdní drama
Slovo absurdní pochází z latinského absurdus, tedy nesmyslný. České heslo o absurdním dramatu ho popisuje jako směr avantgardního divadla, který se projevuje zejména od 50. let 20. století. Zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou a vyjadřuje bezmoc osamoceného člověka i ztrátu schopnosti se dorozumět. Hry jsou laděné tragikomicky, často s grotesknostmi a černým humorem.
Pojem a školní terminologie
Ve škole se obvykle mluví o literárním směru. Podle anglické Wikipedie jde přesněji o označení pro hry několika převážně evropských dramatiků, které jim dal kritik zpětně. Obě podoby se doplňují. Pro maturitu stačí vědět, že absurdní drama zapadá do širšího proudu, o němž se dočtete v přehledu literárních směrů.
Hlavní znaky v tabulce
Absurdní hru nepoznáte podle tématu, ale podle toho, jak je postavená. Rozpadá se v ní děj, postava i řeč. Tabulka shrnuje nejčastější rysy, které si můžete vytisknout.
| Znak | Jak vypadá | Vlastní příklad |
|---|---|---|
| Zacyklený děj | Konec se podobá začátku, nic se nevyřeší | Druhý den se všechno zopakuje. |
| Rozpad dialogu | Postavy mluví, ale nedorozumí se | Odpověď se netýká otázky. |
| Prázdné fráze | Slova ztrácejí význam, jazyk se mechanizuje | Vaše žádost je vyřízena, jakmile bude podána. |
| Postava bez povahy | Typ místo individuality, často bez minulosti | Muž A a Muž B. |
| Tragikomický tón | Smích vedle strachu, groteska, černý humor | Dva lidé řeší stoličku, zatímco se bortí svět. |
| Symbolická scéna | Prázdné místo, jediný předmět, nejasný čas | Cesta, strom a čekání. |
Jak absurdní drama vzniklo
Předchůdci a filozofický základ
Za předchůdce se označuje Alfred Jarry, jehož hra Král Ubu vyvolala roku 1896 v Paříži skandál. Slovo absurdita pro lidský úděl použil Albert Camus v eseji Mýtus o Sisyfovi z roku 1942 a Esslin se na něj výslovně odvolává. Camus tedy dodal myšlenku a divadlo jí dalo jevištní podobu. Více o filozofickém pozadí najdete v článku existencialismus v literatuře.
Esslin a jeho kniha
Martin Esslin, kritik a rozhlasový producent narozený v Budapešti, použil termín v eseji The Theatre of the Absurd z roku 1960 a o rok později ho rozvedl v stejnojmenné knize. Za čtyři základní autory označil Becketta, Adamova, Ionesca a Geneta; v pozdějších vydáních přidal Harolda Pintera. Ionesco přitom štítky nemiloval, a proto je dobré brát pojem jako pomůcku, ne jako manifest autorů.
Rozhodující premiéry
Ionescova Plešatá zpěvačka měla premiéru 11. května 1950 v pařížském Théâtre des Noctambules a inspirovala ji prý učebnice angličtiny s nesmyslnými větami. Čekání na Godota napsal Beckett francouzsky v letech 1948 a 1949, vyšlo roku 1952 a poprvé se hrálo 5. ledna 1953 v Théâtre de Babylone. Obě premiéry patří k hlavním milníkům vzniku směru.
Světoví autoři a díla
Beckett a Ionesco patří do školních osnov nejčastěji. Beckett píše minimalisticky, Ionesco groteskně a řečově hravě. Obsah jejich her stačí znát ze shrnutí, ukázky se v článku nepřebírají, protože oba autoři zemřeli později než v roce 1956.
Samuel Beckett
Irský dramatik (1906 až 1989) žil ve Francii. V Čekání na Godota dva tuláci čekají u stromu na Godota, potkají Pozza s otrokem Luckym a ve druhém dějství se situace téměř opakuje. Pro anglickou verzi autor zvolil podtitul tragikomedie o dvou jednáních a smysl postavy Godota neupřesnil.
Eugène Ionesco
Dramatik rumunského původu (1909 až 1994) psal francouzsky. V Plešaté zpěvačce se rozpadá řeč, v Židlích stařec se stařenou vítají neviditelné hosty a přistavují jim židle a v Nosorožcích z roku 1959 se lidé mění v nosorožce. Hra bývala vykládána jako alegorie komunismu, vyšla však ze zkušenosti s fašistickou propagandou.
| Autor | Země | Dílo | Rok |
|---|---|---|---|
| Alfred Jarry (předchůdce) | Francie | Král Ubu | 1896, premiéra v Paříži |
| Jean Genet | Francie | Služky | 1947, premiéra |
| Eugène Ionesco | Rumunsko, Francie | Plešatá zpěvačka, Židle | 1950 a 1952 |
| Samuel Beckett | Irsko, Francie | Čekání na Godota | 1953, premiéra |
| Harold Pinter | Británie | The Birthday Party | 1958, premiéra v Londýně |
| Václav Havel | Česko | Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience | 1963, 1965, 1975 |
České absurdní drama a malá divadla
Divadlo Na zábradlí
Divadlo Na zábradlí založili roku 1958 Helena Philippová, Ivan Vyskočil, Jiří Suchý a Vladimír Vodička. Na počátku 60. let sem přišel režisér Jan Grossman, scénograf Libor Fára a Václav Havel, nejdřív jako kulisák, později dramaturg a autor. Právě tehdy začalo divadlo rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Hrál se tu i Jarryho Král Ubu, který česky poprvé uvedlo Osvobozené divadlo roku 1928, a Kafkův Proces; románu se věnuje rozbor Procesu.
Ivan Vyskočil a malé scény
Ivan Vyskočil (1929 až 2023) patřil k iniciátorům divadel malých forem a podle českého hesla byl vzorem pro Václava Havla i další. Po odchodu ze Zábradlí založil roku 1963 v pražské Redutě Nedivadlo. Malé scény tak tvořily prostředí, z něhož Havlovy hry vyrostly.
Václav Havel
V Zahradní slavnosti z roku 1963 se mladík Hugo Pludek naučí ovládat prázdné fráze, postupuje vzhůru a ztratí vlastní identitu; Jan Grossman napsal, že hlavním hrdinou hry je právě fráze. Vyrozumění mělo premiéru 26. července 1965 a líčí zavedení umělého jazyka ptydepe do úřadu, který nakonec nahradí stejně nesrozumitelný chorukor. V roce 1968 museli Grossman i Havel z divadla odejít.
Audience a vaňkovské hry
Jednoaktovka Audience vznikla roku 1975 a je první z takzvaných vaňkovských her. Zakázaný spisovatel Vaněk pracuje v pivovaru a sládek mu po několika pivech nabídne lehčí místo, pokud na sebe bude psát hlášení. Absurdita tu nevzniká z nesmyslných slov, ale z nesmyslné situace, v níž oběť pomáhá moci. Podrobný výklad je v rozboru Audience. Beckett Havlovi věnoval krátkou hru Katastrofa, uvedenou 21. července 1982 na festivalu v Avignonu.
Jak absurdní drama poznat a co se s ním plete
Tři otázky k textu
Zeptejte se, zda se děj opravdu vyvíjí, zda si postavy rozumějí a zda lze scénu vysvětlit psychologií. Pokud je odpověď třikrát ne, jde pravděpodobně o absurdní drama. Pomůže i přehled literárních druhů a žánrů, protože absurdní hra bývá označena jako tragikomedie.
Co se plete s čím
| Pojem | V čem se liší od absurdního dramatu |
|---|---|
| realistické drama | postavy mají psychologii a děj logicky pokračuje |
| existencialismus | filozofický a literární proud, drama je jen jeho podoba; Camus píše o absurditě v esejích a próze |
| avantgardní směry | širší pojem; absurdní drama je jedna z podob avantgardy, srovnejte avantgardu a poetismus |
| komedie | smích v komedii bývá smířlivý, v absurdním dramatu je smíšený se strachem |
| politická satira | Havlovy hry satiru obsahují, ale jejich základem je rozpad jazyka |
Vyzkoušejte se
U každého popisu určete, zda jde o absurdní drama, nebo ne, a zdůvodněte to. Řešení je hned pod seznamem.
- Dva muži čekají na cestě u stromu na někoho, kdo nepřijde, a druhý den se všechno opakuje.
- Vypravěč líčí osudy rodiny v malém městě v 19. století včetně dluhů, svateb a dědických sporů.
- Úředníci v kanceláři spolu mluví jazykem, kterému nikdo nerozumí, a mluvčí přesto postupují v kariéře.
- Stařec a stařena vítají hosty, kteří jsou neviditelní, a přistavují jim židle.
- Hrdina se vzepře spisovatelově zákazu, soudí, vyhraje a hra končí morálním ponaučením.
Řešení: 1. absurdní drama (čekání a cyklus jako v Becketově hře), 2. ne, jde o realistický rodinný román nebo drama, 3. absurdní drama (Havlovo pojetí zdegenerovaného jazyka), 4. absurdní drama (Ionescovy Židle), 5. ne, hrdina vyhrává a hra poučuje, což absurdní drama nedělá.
Šest omylů, které se u absurdního dramatu opakují
- Absurdní znamená hloupé nebo legrační. Znamená nesmyslné ve filozofickém smyslu: svět nemá daný smysl a člověk se s tím musí vyrovnat.
- Absurdní drama je organizovaná skupina. Pojem zavedl kritik zpětně a Ionesco například štítky nemiloval.
- Godot je Bůh. Tento výklad je možný, ale autor ho nepotvrdil.
- Havlovy hry jsou jen politický pamflet. Jsou také úvahou o jazyce, který ztrácí význam.
- Absurdní drama nemá žádnou stavbu. Má promyšlenou, jen ne dějovou: cyklus, opakování a obrat v situaci.
- Je to nudné divadlo bez děje. Hry jsou plné humoru, grotesky a divadelního pohybu, jak ukazují Ionesco i Havel.
Souvislosti se souvisejícími pojmy najdete v přehledu literárních pojmů.
Časté otázky
Co je absurdní drama?
Směr divadla a dramatu 20. století, který zobrazuje svět jako nesmyslný a člověka jako osamělého a bezmocného. Postavy často mluví, ale nedorozumí se, děj se neposouvá a hra končí tam, kde začala.
Kdo vymyslel pojem absurdní drama?
Pojem zavedl britský kritik maďarského původu Martin Esslin. Použil ho v eseji z roku 1960 a v knize The Theatre of the Absurd z roku 1961. Ionesco například štítky nemiloval.
Kdo jsou hlavní představitelé absurdního dramatu?
Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Arthur Adamov a Jean Genet, k nim se řadí Harold Pinter. V české literatuře je nejvýraznějším autorem Václav Havel, jehož hry vznikaly v Divadle Na zábradlí.
Čím se absurdní drama liší od realistického?
Realistické drama staví na uvěřitelném ději, psychologii postav a logickém vývoji. Absurdní drama tyto opory opouští: děj se zacyklí, dialog se rozpadne a postavy nejsou individuální povahy, ale spíš typy.
Je absurdní drama totéž co existencialismus?
Ne. Existencialismus je filozofický a literární směr, absurdní drama je divadelní podoba pocitu, že svět nemá smysl. Společné je východisko, kterým je Camusovo pojetí absurdity z eseje Mýtus o Sisyfovi z roku 1942.
Proč jsou Havlovy hry řazeny k absurdnímu dramatu?
Protože v nich selhává jazyk. V Zahradní slavnosti a ve Vyrozumění lidé mluví frázemi a umělým jazykem, kterému nikdo nerozumí, a postava se v takovém systému ztrácí. Audience je absurdní svou situací.
Která česká divadla hrála absurdní drama?
Hlavní scénou byla v 60. letech pražské Divadlo Na zábradlí, kde se uvedla Zahradní slavnost i Vyrozumění. Zábradlí založili mimo jiné Ivan Vyskočil a Jiří Suchý a patřilo k malým scénám.
Je Čekání na Godota příběh o čekání na Boha?
Dá se tak číst, ale text to nepotvrzuje. Podle českých encyklopedických zdrojů autor smysl postavy Godota ani celé hry nijak neupřesnil. Každý výklad je tedy čtenářská hypotéza.
