Čekání na Godota: rozbor díla k maturitě

Čekání na Godota je dvoudějstvová tragikomedie Samuela Becketta, napsaná francouzsky v letech 1948 a 1949 a poprvé uvedená 5. ledna 1953 v Paříži. Patří k absurdnímu dramatu. Dva tuláci čekají u stromu na tajemného Godota, který nepřijde, a v jejich čekání se odráží otázka po smyslu lidského života.

Ve zkratce

• Autor: Samuel Beckett, irský dramatik a prozaik píšící francouzsky i anglicky (1906 až 1989), nositel Nobelovy ceny za literaturu 1969.
• Literární druh drama, žánr tragikomedie, směr absurdní drama, dvě dějství.
• Vznik od října 1948 do ledna 1949, kniha 1952, premiéra 5. ledna 1953 v Paříži.
• Místo děje: cesta se stromem, v obou dějstvích tatáž.
• Téma: čekání, plynutí času, závislost lidí na sobě, hledání smyslu.
• Postavy: Vladimír, Estragon, Pozzo, Lucky a chlapec, Godot se neobjeví.
• Dílo je dosud autorsky chráněné, proto v rozboru nejsou citace.

Základní údaje o díle

U Godota je třeba rozlišit francouzský originál a anglickou verzi. Hra vznikla ve francouzštině a anglickou podobu připravil sám Beckett, takže jde o dvě autorské verze téhož textu. Český čtenář se většinou setká s překladem z francouzštiny.

O čem Čekání na Godota je

Tématem je čekání jako způsob života. Postavy nevědí, na co přesně čekají, a přesto z čekání nevystoupí, protože by ztratily jedinou jistotu. Hra ukazuje lidský úděl bez zjevného smyslu, pokusy o jeho zaplnění řečí a hrou a vzájemnou závislost lidí.

Hlavní motivy

Nosným motivem je čas, který se nehýbe: každý den je podobný předchozímu a postavy si nejsou jisté, co se stalo včera. Dále se vrací nuda, bolest těla, spánek, nesplněný pokus o odchod a vztah pána a sluhy. Opakuje se i strom, který v prvním dějství stojí holý a ve druhém má několik lístků.

Stručný děj

První dějství: na venkovské cestě u stromu se setkávají tuláci Vladimír a Estragon. Povídají si, hádají se, smiřují se a občas se dotknou otázek, na které nemají odpověď. Brzy vyjde najevo, že čekají na Godota, kterého možná nikdy neviděli a o němž nevědí, zda se dostaví. Objeví se panovačný Pozzo, který na provaze vede sluhu Luckyho. Na Pozzův rozkaz Lucky tančí a pronáší dlouhý, nesouvislý proud učeně znějících slov. Pak oba odejdou.

Chlapec: večer přijde chlapec jako posel od Godota. Vzkazuje, že Godot dnes nepřijde, ale zítra jistě. Vladimír a Estragon se rozhodnou odejít, avšak zůstanou stát na místě.

Druhé dějství: příští den stojí oba znovu u stromu, který se zazelenal. Znovu se objeví Pozzo a Lucky, jenže Pozzo oslepl a Lucky oněměl. Pozzo si na dřívější setkání nevzpomíná. Po jejich odchodu přijde znovu chlapec a nese stejný vzkaz. Hra končí tím, že se oba tuláci rozhodnou odejít, ale nehnou se.

Kompozice, čas a prostor

Dvě dějství se téměř zrcadlí. Druhé dějství opakuje schéma prvního, ale s drobnými posuny k horšímu, a tím vzniká dojem, že čas nikam nesměřuje. Místo gradace tu najdeme variaci jedné situace. Stavbu děl obecně popisuje přehled o kompozici literárního díla.

Čas a prostor

Prostor tvoří jediné místo, venkovská cesta se stromem a nízkým návrším. Nemá jméno ani polohu: Beckettovi šlo o neurčitost. Čas je stejně neurčitý, hra se odehrává ve dvou po sobě jdoucích dnech, mezi nimiž jako by se zároveň nestalo nic a uplynuly dlouhé doby. Vypravěč chybí, protože jde o drama, divák se vše dozvídá z dialogu a scénických poznámek.

Postavy

Hra má pět postav, které tvoří dvě dvojice. Vladimír a Estragon jsou rovnoprávní druzi, Pozzo a Lucky pán a sluha, a obě dvojice nesou závislost jinak. Jak postavu popsat, ukazuje návod, jak napsat charakteristiku.

Kdo je Godot

Otázka, kterou si diváci kladou nejčastěji, nemá oficiální odpověď. Beckett prohlásil, že neví, kdo Godot je, a výslovné vysvětlení nikdy nedal. Hledá se Bůh, smrt nebo naděje, text však žádný výklad nepotvrzuje. Pro maturitu je lepší nabídnout několik výkladů než jeden jistý.

Jazyk a umělecké prostředky

Hra je psaná prózou a stojí na dialogu. Text je dosud autorsky chráněný, proto zde prostředky popisujeme vlastními slovy a nic z něj necitujeme. Řeč je krátká, často přerušovaná, plná mlčení, opakování a nedokončených vět. Obecné pojmy shrnuje přehled literárních druhů a žánrů.

Opakování a zrcadlení

Podstatné repliky, otázky a gesta se vracejí v obou dějstvích. Opakování zde neslouží k ozdobě: ukazuje, že dny splývají a že postavy nejsou schopné z kruhu vystoupit.

Dialog jako zabíjení času

Vladimír a Estragon spolu mluví často proto, aby nebylo ticho, nikoli proto, aby něco sdělili. Rozhovor funguje jako rozehra, v níž si postavy podávají repliky jako míče. Řeč tu plní funkci zábavy a obrany proti prázdnotě, nikoli dorozumění. Komunikace se rozpadá, což je typický rys absurdního dramatu.

Tragikomika a klaunské prvky

Hra střídá groteskní scény, například s kloboukem a botami, s výstupy, které bolí. Pozzo vede Luckyho na provaze, ale ve druhém dějství je slepý a oba jsou odkázáni jeden na druhého. Smích a smutek se prolínají, takže divák neví, zda se má smát, nebo litovat.

Luckyho proud slov

Na Pozzův pokyn k myšlení pronese Lucky dlouhý monolog, ve kterém se pojmy z teologie, vědy a sportu míchají bez interpunkce a logiky. Teatrolog Martin Esslin jej označil za proud nesmyslů, který ale působí s vášnivou naléhavostí. Scéna ukazuje, jak se učený jazyk rozpadá, když přestane mít oporu ve smyslu.

Autor a literárněhistorický kontext

Samuel Beckett se narodil 13. dubna 1906 u Dublinu v Irsku a zemřel 22. prosince 1989 v Paříži. Studoval na Trinity College v Dublinu, vyučoval francouzštinu a roku 1938 se usadil ve Francii. Za druhé světové války se zapojil do odboje. Od roku 1945 psal také francouzsky a vlastní díla překládal. Za svou tvorbu dostal roku 1969 Nobelovu cenu za literaturu.

Absurdní drama

Absurdní drama vzniklo po druhé světové válce hlavně ve Francii. Patří k němu Beckett, Eugène Ionesco, Jean Genet a Arthur Adamov. Společné jsou postavy bez minulosti, rozpad jazyka a svět bez smyslu. Pojem vžil teatrolog Martin Esslin. Přehled najdete v článku o absurdním dramatu.

Existencialismus a jiná díla

Beckettova tvorba vyrůstá z poválečné zkušenosti nejistoty, kterou řeší i existencialismus v literatuře. Podobně nahlíží lidskou odcizenost Albert Camus v románu Cizinec, jehož výklad je v rozboru Camusova Cizince. K absurdnímu dramatu se hlásil i Václav Havel, jehož jednoaktovku popisuje rozbor hry Audience. Z Beckettových dalších her bývá nejčastěji jmenován Konec hry, Šťastné dny a Poslední páska.

Jak o díle mluvit u ústní maturity

Podle maturitní vyhlášky č. 177/2009 Sb. probíhá ústní zkouška z českého jazyka a literatury jako řízený rozhovor nad pracovním listem s úryvkem z vylosovaného díla. Příprava trvá 15 až 20 minut, zkouška nejdéle 15 minut. Výklad se má opírat o úryvek na pracovním listu, ne o naučený text. Kritéria hodnocení stanovuje škola, proto je vhodné ověřit si je u vyučujícího.

Doporučené pořadí výkladu

• Zasaďte úryvek: je to první, nebo druhé dějství, scéna dvojice tuláků, příchod Pozza, nebo vzkaz chlapce?
• Pojmenujte téma a motivy, druh, žánr a směr.
• Charakterizujte postavy podle jejich mluvy a chování, u Vladimíra přemýšlivost, u Estragona tělesnost.
• Ukažte na úryvku prostředky absurdního dramatu: opakování, rozpad komunikace, tragikomiku.
• Zařaďte hru do Beckettovy tvorby a do světového absurdního dramatu.

Součástí pracovního listu je podle vyhlášky také zadání z jazyka a slohu, počítejte tedy i s otázkou mimo samotnou hru. U Godota se vyplatí nenabízet jeden jistý výklad, ale pojmenovat několik a říci, který je vám nejbližší a proč. Další rozbory najdete v přehledu rozborů děl k maturitě.

Šest věcí, které se o Godotovi pletou

1. Godot je Bůh. Je to jen jeden z možných výkladů. Beckett tvrdil, že neví, kdo Godot je, a výslovné vysvětlení nedal.
2. Hra byla napsána anglicky. Vznikla francouzsky, anglickou verzi později přeložil sám autor.
3. Premiéra byla v Londýně. První uvedení proběhlo 5. ledna 1953 v Paříži, londýnské uvedení anglické verze je z roku 1955.
4. Godot na konci přijde. Nepřijde a na scéně se neobjeví ani v jednom dějství.
5. Druhé dějství je přesná kopie prvního. Opakuje schéma, ale s proměnami: strom má listy a Pozzo oslepne, Lucky oněmí.
6. Je to veselá komedie, nebo čistá tragédie. Je to tragikomedie, tedy obojí zároveň, a tak ji označil sám autor.

Časté otázky

Kdy byl Godot napsán a poprvé uveden?

Beckett hru napsal francouzsky od října 1948 do ledna 1949. Knižně vyšla roku 1952 a poprvé se hrála 5. ledna 1953 v pařížském Théâtre de Babylone. Anglickou verzi autor přeložil sám a v Londýně se hrála roku 1955.

Jaký je žánr a literární druh Čekání na Godota?

Literární druh je drama, žánr tragikomedie. Beckett hru sám podtitulem označil jako tragikomedii o dvou dějstvích (anglická verze). Typem patří k absurdnímu dramatu.

Do jakého literárního směru hra patří?

Patří k absurdnímu dramatu 50. let 20. století. K jeho hlavním autorům patří vedle Becketta například Eugène Ionesco.

O čem je Čekání na Godota stručně?

Dva tuláci, Vladimír a Estragon, čekají u stromu na cestě na Godota, který nepřichází. Čas si krátí rozhovory, hrami a setkáním s Pozzem a jeho sluhou Luckym. Ve druhém dějství se vše opakuje s drobnými změnami.

Kdo je Godot?

Hra to neříká a Godot se na scéně neobjeví. Výklady se různí, od Boha po smrt nebo naději, a žádný text nepotvrzuje.

Proč Godot nepřichází?

Důvod hra nevysvětlí. Neustálé odkládání ze dne na den tvoří její téma.

Jak Čekání na Godota končí?

Vladimír a Estragon se domluví, že odejdou, ale zůstanou stát. Hra tak končí stejně, jak by mohla začít znovu, a nic se nevyřešilo.

Napsal Beckett hru francouzsky, nebo anglicky?

Francouzsky, pod názvem En attendant Godot. Anglickou verzi přeložil sám autor. Česky hru přeložili například Jiří Kolář, Karel Kraus a Patrik Ouředník.