Audience: rozbor díla k maturitě

Audience je jednoaktová hra Václava Havla, napsaná v létě 1975 a poprvé uvedená 9. října 1976 ve vídeňském Burgtheateru. Patří k absurdnímu dramatu a je první z takzvaných vaňkovských her. Zakázaný spisovatel Ferdinand Vaněk, který pracuje v pivovaru jako dělník, je pozván do kanceláře sládka, a ten mu po řadě piv nabídne lepší místo za podmínku, že bude sám na sebe psát hlášení.

Ve zkratce

• Autor: Václav Havel, český dramatik a esejista (1936 až 2011).
• Literární druh drama, žánr tragikomedie, typem absurdní drama, jednoaktovka pro dvě postavy.
• Vznik v létě 1975, světová premiéra 9. října 1976 ve Vídni, oficiální česká premiéra až roku 1990.
• Místo děje: kancelář sládka v pivovaru, děj trvá jediný rozhovor.
• Téma: tlak moci na obyčejného člověka, kolaborace, svoboda a zachování vlastní tváře.
• Postavy jen dvě: spisovatel Vaněk a jeho nadřízený Sládek.
• Hru proslavila neoficiální nahrávka z roku 1978, ve které Vaňka čte Havel a Sládka hraje Pavel Landovský.

Základní údaje o díle

U Audience je třeba rozlišit tři data: vznik textu, zahraniční premiéru a první oficiální uvedení doma. Hra vznikla v létě 1975, světovou premiéru měla ve Vídni o rok později a v Československu se směla veřejně hrát až po roce 1989. Do té doby existovala jen v opisech, v exilovém vydání a na magnetofonové nahrávce, kterou si lidé kopírovali.

Proč premiéra proběhla ve Vídni

Havlovy texty v Československu po roce 1969 nesměly vycházet ani se hrát. Uvedení v zahraničí zprostředkoval jeho německý literární agent Klaus Juncker. Autor se vídeňské premiéry nemohl zúčastnit, úřady mu výjezd nepovolily. Domácí diváci hru poznali hlavně z nahrávky, kterou mnozí znali téměř zpaměti.

Co znamená slovo audience

Audience je přijetí u vysoce postaveného člověka, například u panovníka nebo ministra. Už název je ironický: slavnostní slovo označuje rozhovor dělníka se sládkem nad pivem v kanceláři pivovaru. Mocenský vztah ale sedí přesně, Vaněk do kanceláře přichází jako podřízený a o jeho osudu rozhoduje druhý.

O čem Audience je

Tématem je člověk, který se ocitl v síti moci a musí se rozhodnout, zda se jí přizpůsobí. Hra ukazuje, jak režim nutí obyčejné lidi, aby se podíleli na sledování druhých, a jak tím ničí obě strany. Vaněk chce zachovat svou integritu, Sládek chce přežít a mít klid. Hrou prochází otázka, kdo z nich je vlastně obětí.

Hlavní motivy

Nejvýraznějším motivem je pivo, které Sládek pije a neustále nabízí, takže s každou lahví roste jeho otevřenost i zoufalství. Druhým motivem je donášení a hlášení, třetím rozdíl mezi zásadami a životní praxí. Opakuje se i motiv lepšího místa, teplého a klidného skladu, kterým Sládek Vaňka láká. V pozadí stojí pocit beznaděje a nudy normalizačního života.

Stručný děj

Začátek rozhovoru: Vaněk, spisovatel, který smí pracovat jen manuálně, přichází na pozvání do kanceláře sládka. Ten ho vítá přátelsky, nalévá mu pivo a vede neformální řeči o práci, kolezích a životě. Vaněk odpovídá krátce a zdvořile, pivo mu nechutná a cítí se nesvůj. Rozhovor se točí v kruhu, Sládek se opakuje a vyptává.

Nabídka: postupně vyjde najevo, že Sládek je pod tlakem tajné policie, která po něm chce zprávy o Vaňkovi. Nabídne mu proto místo ve skladu, kde by měl teplo a čas na psaní. Za to by Vaněk psal hlášení sám na sebe, Sládek by je jen předával dál. Ze strany Sládka je to návrh, který má vyhovět všem.

Odmítnutí a výbuch: Vaněk odmítne, protože by se tím podílel na vlastním sledování. Opilý Sládek se urazí a propukne v hořkou obžalobu: intelektuálové si podle něj mohou dovolit mít zásady, kdežto on musí žít tady a nést následky. Hra tu přechází z komedie do tragédie.

Konec: po výbuchu se rozhovor vrátí na začátek. Vaněk převezme Sládkovu typickou rezignovanou repliku, situace se začne točit znovu. Kruhový konec naznačuje, že z bludného kruhu nikdo nevystoupil a nic se nezměnilo.

Kompozice, čas a prostor

Hra má jediné dějství bez výstupů a scénických proměn. Děj postupuje chronologicky a odpovídá skutečnému času rozhovoru. Stavba je založená na gradaci: s každým pivem padá Sládkova přetvářka, až se v závěru odhalí jeho strach. Expozicí je zdvořilé povídání, kolizí nabídka místa ve skladu, krizí Vaňkovo odmítnutí, vyvrcholením Sládkův výbuch. Rozdělení textu na části popisuje i článek o tom, jak funguje kompozice literárního díla.

Kruhová kompozice

Konec se vrací k začátku: postavy pokračují v podobném rozhovoru jako na začátku, jen si v něm prohodí tón. Kruhová stavba je pro Havlovy hry typická a v Audienci působí jako obraz doby, ve které se nic nehýbe. Divák má pocit, že rozhovor by mohl začít znovu kdykoli.

Čas a prostor

Děj se odehrává v kanceláři sládka v pivovaru, v jediné místnosti se stolem a lahvemi piva. Doba děje není v textu určena datem, ale odpovídá normalizačnímu Československu 70. let. Prostředí pivovaru Havel znal z vlastní zkušenosti, v polovině 70. let pracoval necelý rok jako dělník v trutnovském pivovaru. Hra nemá vypravěče, vše se dozvídáme z dialogu.

Postavy

Audience stojí na dvou postavách, které se navzájem zrcadlí. Sládek mluví hodně a nahlas, Vaněk málo a tiše, a právě v tomto nepoměru se odhaluje jejich vztah. Jak postavu popsat po stránce vnější i vnitřní, ukazuje návod, jak napsat charakteristiku.

Kdo je obětí

Sládek není jednoznačný padouch. Sám je pod tlakem, bojí se o místo a ve Vaňkovi vidí člověka, který má zastání. Divadelní historička Anna Freimanová považuje za skutečnou oběť režimu právě Sládka: Vaněk se už rozhodl, kdežto Sládek musí spolupracovat. U ústní zkoušky je dobré mít na tuto otázku vlastní názor.

Vaněk a Havel

Vaněk má s autorem společný osud zakázaného spisovatele a práci v pivovaru. Havel ale odmítal, že by šlo o jeho alter ego. Vaněk je spíš zkušební kámen, na kterém se ukazují ostatní postavy: sám skoro nemluví a ostatní se před ním obhajují. Tak funguje ve všech vaňkovských hrách.

Jazyk a umělecké prostředky

Hra je psaná prózou, výhradně v dialogu. Sládek mluví hovorově, s obecnou češtinou a vulgarismy, Vaněk spisovně, stručně a zdvořile. Text je dosud autorsky chráněný, proto zde prostředky popisujeme vlastními slovy. Obecné pojmy shrnuje přehled literárních druhů a žánrů.

Opakování a refrén

Sládek se vrací k několika stejným frázím, jedna z nich vyjadřuje rezignaci nad tím, jaký je život. Opakuje i otázky a nabídky piva. Opakování tu nefunguje jako ozdoba, ale jako obraz prázdné řeči, která nic nesděluje. V Havlových hrách z 60. let plní podobnou úlohu úřední fráze.

Nedorozumění a mlčení

Postavy mluví každá o něčem jiném a Vaněk často jen přikyvuje nebo odpovídá jedním slovem. Pauzy a odmlky jsou stejně důležité jako repliky. Komunikace se rozpadá, to je typický znak absurdního dramatu. Divák se směje, ale smích mu postupně zamrzá.

Paradox a ironie

Jádrem hry je absurdní nápad, že by člověk sám sebe udával. Paradox odhaluje logiku režimu, ve kterém sledovaný a sledující mají stejný zájem, aby hlášení byla nevinná. Ironie prostupuje i titul. Groteskní nadsázkou se Audience blíží satiře, jakou zná čtenář z rozboru Osudů dobrého vojáka Švejka.

Autor a literárněhistorický kontext

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze a zemřel 18. prosince 2011. Od roku 1960 pracoval v Divadle Na zábradlí, kde byly uvedeny jeho hry Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). Tyto hry ho zařadily k předním autorům absurdního dramatu v Evropě. Po roce 1969 nesměl publikovat a jeho díla vycházela v exilu a v samizdatu.

Absurdní drama

Absurdní drama vzniklo v 50. letech hlavně ve Francii. Patří k němu Samuel Beckett a Eugène Ionesco. Ukazuje svět bez smyslu, rozpad řeči a postavy, které se točí v kruhu. Havel z absurdity udělal nástroj, kterým zkoumá, jak systém a ideologie ovládají člověka. V Audienci je absurdita méně stylizovaná než v 60. letech, je zasazená do realistického prostředí.

Vaňkovské hry a jejich pokračovatelé

Po Audienci napsal Havel ještě Vernisáž (1975) a Protest (1978), v nichž Vaněk čelí dalším lidem, kteří se s režimem nějak vyrovnali. Postavu převzali i jiní zakázaní autoři, například Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier. Vaněk se tak stal společnou postavou celého okruhu autorů, kteří nesměli publikovat. Pozdější pohled na normalizaci přináší rozbor Báječných let pod psa.

Další díla autora

Ze 60. let jsou to hry pro Divadlo Na zábradlí, z doby zákazu kromě vaňkovek také Žebrácká opera a Horský hotel, obě vydané v exilovém souboru z roku 1977. Poslední hru Odcházení dokončil roku 2007 a o rok později ji uvedlo divadlo Archa. Psal i eseje a otevřené dopisy. Satiru na úřady ve starší světové literatuře představuje rozbor Gogolova Revizora.

Jak o díle mluvit u ústní maturity

Podle maturitní vyhlášky č. 177/2009 Sb. probíhá ústní zkouška z českého jazyka a literatury jako řízený rozhovor nad pracovním listem s úryvkem z vylosovaného díla. Příprava trvá 15 až 20 minut, zkouška nejdéle 15 minut. Výklad se má opírat o úryvek na pracovním listu, ne o naučený text. Kritéria hodnocení stanovuje škola, proto je vhodné ověřit si je u vyučujícího.

Doporučené pořadí výkladu

• Zasaďte úryvek do rozhovoru: jde o úvodní povídání, o nabídku místa, o odmítnutí, nebo o Sládkův výbuch?
• Pojmenujte téma a motivy, druh, žánr, čas a prostor.
• Charakterizujte obě postavy podle jejich řeči, u Sládka hovorovost a opakování, u Vaňka strohost a zdvořilost.
• Ukažte na úryvku prostředky absurdního dramatu: opakování, nedorozumění, paradox.
• Zařaďte hru do Havlovy tvorby, mezi vaňkovské hry a do 70. let.

Součástí pracovního listu je podle vyhlášky také zadání z jazyka a slohu, počítejte tedy i s otázkou mimo samotnou hru. U Audience se vyplatí mít připravený názor na to, zda je obětí Vaněk, nebo Sládek, a opřít ho o konkrétní místo v textu. Další díla rozebraná stejně najdete v přehledu rozborů děl k maturitě.

Šest věcí, které se o Audienci pletou

1. Premiéra v Praze roku 1975. V roce 1975 hra vznikla. Světovou premiéru měla 9. října 1976 ve Vídni, oficiálně se v Česku hrála až roku 1990.
2. Sládek po Vaňkovi chce, aby udával kolegy. Podstatou nabídky je, že by Vaněk psal hlášení sám na sebe a Sládek by je předával dál.
3. Vaněk nabídku přijme. Odmítne ji. Na konci sice převezme Sládkův tón, ale psát hlášení nezačne.
4. Sládek je agent tajné policie. Je to nadřízený v pivovaru, na kterého tajná policie tlačí. Sám je v pasti.
5. Vaněk je Havel. Postava nese rysy autorova osudu, ale Havel odmítal, že by šlo o jeho alter ego. Vaňka navíc převzali i jiní autoři.
6. Vaňkovská trilogie je Audience, Protest a Omyl. České souborné vydání trilogie tvoří Audience, Vernisáž a Protest, Vaněk vystupuje ve všech třech.

Časté otázky

Kdy byla Audience napsána a uvedena?

Václav Havel ji napsal v létě 1975. Světovou premiéru měla 9. října 1976 ve vídeňském Burgtheateru. V Československu se směla oficiálně hrát až po roce 1989, první oficiální inscenaci uvedl roku 1990 Činoherní klub.

Jaký je žánr a literární druh Audience?

Literární druh je drama, žánr tragikomedie. Jde o jednoaktovku pro dvě postavy, psanou prózou. Typem patří k absurdnímu dramatu.

Do jakého literárního směru Audience patří?

Hra patří k absurdnímu dramatu a do české literatury 70. let, kterou psali autoři zakázaní normalizačním režimem. Absurditu ale Havel zasazuje do realistického prostředí pivovaru.

O čem je Audience stručně?

Zakázaný spisovatel Vaněk pracuje v pivovaru. Sládek ho pozve do kanceláře a při pivu mu nabídne místo ve skladu, pokud bude sám na sebe psát hlášení pro tajnou policii. Vaněk odmítne a opilý Sládek vybuchne.

Kdo jsou postavy Audience?

Hra má jen dvě postavy. Ferdinand Vaněk je zakázaný spisovatel, který v pivovaru valí sudy. Sládek je jeho nadřízený, který má na Vaňka donášet.

Co jsou vaňkovské hry?

Jsou to hry, ve kterých vystupuje spisovatel Ferdinand Vaněk. Od Havla jsou to Audience, Vernisáž a Protest. Postavu převzali i další zakázaní autoři, například Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier.

Jak Audience končí?

Po Sládkově výbuchu se rozhovor vrátí na začátek. Vaněk převezme Sládkovu rezignovanou repliku. Kruhový konec ukazuje, že se nic nezměnilo.

Jaká je hlavní myšlenka Audience?

Hra ukazuje, jak režim nutí obyčejné lidi ke spolupráci a jak tím poškozuje obě strany. Zároveň klade otázku, zda je větší obětí ten, kdo odmítne, nebo ten, kdo musí poslouchat.