Štědrovečerní zvyky: lodičky, jablko a prasátko
Lodičky ze skořápek, rozkrojené jablko a zlaté prasátko jsou doložené zvyky, ale jen z 16. až 19. století, ne z dávné minulosti. Nejstarší dohledaný záznam o zlatém prasátku je z roku 1588, lodičky a jablko popisuje Božena Němcová v Babičce z roku 1855. Podoba zvyků se přitom lišila kraj od kraje.
Ve zkratce
- Zlaté prasátko je doložené od roku 1588, jako slib dětem, které vydrží celý den bez jídla.
- Lodičky se svíčkami a rozkrojené jablko popisuje Němcová v Babičce z roku 1855 a v podobném znění je zapsalo Muzeum regionu Valašsko.
- Házení střevícem bylo věštbou svobodných dívek, špička ke dveřím znamenala odchod z domu.
- Šupina pod talířem stojí v muzejním výkladu vedle drobné mince, kapr se běžně prosadil až v 50. letech 20. století.
- Host navíc, sudý počet u stolu a zákaz vstávat se podle regionu liší, někde host mohl, jinde ne.
- Souvislost s předkřesťanskými kulty se u těchto zvyků nedokládá.
Čím se dají štědrovečerní zvyky doložit
Zíbrt, Erben a Němcová
Nejpodrobněji štědrovečerní zvyky sepsal na počátku 20. století etnograf Čeněk Zíbrt ve svazku Hoj, ty štědrý večere z řady Veselé chvíle v životě lidu českého, který digitalizoval Národní ústav lidové kultury. Zíbrt v tomto svazku věštby záměrně vynechal a věnoval se zábavné části Vánoc, k pověrám a věštbám se chtěl vrátit jindy.
Karel Jaromír Erben v básni Štědrý den ze sbírky Kytice z roku 1853 připomíná zlatoušky na zdi pro toho, kdo se postí. Božena Němcová v Babičce z roku 1855 popisuje řadu věšteb najednou.
Muzea a jejich etnografové
Regionální podobu zvyků dokládají muzea: Muzeum regionu Valašsko popisuje věštby, etnografka Jana Tichá z Valašského muzea v přírodě pravidla stolu a etnografka Alexandra Zvonařová z Muzea Jindřichohradecka zvyky jihu Čech. Každé muzeum zapsalo trochu jiný zvyk, zvykosloví nikdy nebylo jednotné. Lití olova už na webu vysvětluje text o tom, odkud je zvyk lití olova.
Lodičky ze skořápek a rozkrojené jablko
Lodičky se svíčkami
Půlka ořechové skořápky se svíčkou se pustila na vodu v míse. Němcová píše, že děti spouštěly „svíčičky v ořechových skořepinách“ a skořápky představovaly „loďky života“. Chlapec mísu tajně rozhoupal, aby loďky plouly od kraje ke středu, a radostně volal, že se dostane daleko do světa. Hra byla zároveň věštbou: když se loďky uprostřed potopily, děti si vyhrožovaly, kdo dřív umře, a matka se zachvěla předtuchou.
Muzeum regionu Valašsko zapsalo podobné čtení: potopená loďka nebo zhasnutá svíčka předznamenávala smrt, loďka vzdálená od okraje cestu do světa. Podle Muzea Jindřichohradecka odplutí znamenalo odchod do světa nebo svatbu, převrácená a zhasnutá lodička nemoc nebo smrt.
Rozkrojené jablko
Jablko se krájelo napříč, aby se ukázala hvězda z jader. Němcová popisuje matku, která rozkrajuje jablka pro děti „na štěstí“: první dvě jablka měla hvězdu s paprsky poškozenými červem nebo zatemnělými, další dvě zdravé hvězdičky. Zdravá hvězda znamenala štěstí, poškozená jádra stín na něm.
Muzeum regionu Valašsko uvádí, že kříž věštil smrt a hvězda dlouhý život, červivé jablko nebo prázdný ořech smrt majitele. Podle Muzea Jindřichohradecka zdravé ořechové jádro znamenalo zdraví a dlouhé roky.
| Zvyk | Jak se provádělo | Jak se vykládalo | Pramen |
|---|---|---|---|
| Lodičky | svíčka v ořechové skořápce na vodě v míse | daleko od kraje: cesta do světa; potopená nebo zhasnutá: smrt | Němcová, Valašsko, Jindřichohradecko |
| Jablko | rozkrojení napříč přes jádřinec | hvězda: štěstí, zdraví, dlouhý život; kříž: smrt | Němcová, Valašsko, Jindřichohradecko |
| Střevíc | hození boty ke dveřím | špička ke dveřím: odchod z domu, svatba | Valašsko, Jindřichohradecko |
| Zlaté prasátko | půst po celý den | večer se mělo uvidět zlaté prasátko | Zíbrt, Němcová |
| Šupina pod talířem | rybí šupina nebo mince pod talíř | peníze v rodině | Jindřichohradecko |
Střevíc a další dívčí věštby
Házení střevícem
Svobodná dívka hodila botu a podle špičky usuzovala na budoucnost. Špička ke dveřím znamenala, že dívka odejde z domu, tedy zpravidla na svatbu. Muzeum regionu Valašsko uvádí, že dívky házely botou ke dveřím a udeřila-li špičkou do dveří, měly se vydat z domu. Muzeum Jindřichohradecka zapsalo stejné čtení.
Bez a kurník
Valašský záznam zmiňuje i třesení bezem s průpovídkou, ze které strany se ozve pes, a klepání na kurník, kdy kohout znamenal svatbu a slepice samotu. Němcová v Babičce nechává Bětku třást bezem s říkankou „Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes“. Muzejní záznam uvádí stejné znění.
Zlaté prasátko a půst
Co je doložené
Zíbrt cituje dopis Šimona Žlutického z roku 1588, podle kterého byl na Štědrý den někdo „bez jídla, pití, zlatých prasátek“. Rytíř Jan Jeník z Bratřic popisuje zábavy z druhé poloviny 18. a začátku 19. století: aby děti „celičký den“ hladověly, slibovalo se, že kdo nebude nic jíst a pít, uvidí večer zlaté prasátko. Nejstarší dohledaný záznam je z roku 1588.
Děti se škádlily odleskem zrcátka, jak prasátko běhá po zdech. Němcová dodává, že děti se chtěly postit, aby zlaté prasátko viděly, ale nikdy to nevydržely.
Prasátko jako hrozba
Zíbrt zaznamenává i odvrácenou stranu. Podle záznamu z roku 1831 matky v Čechách hrozily dětem, které se před časem najedly, že neuvidí zlaté prasátko a že přijde Perchta a rozpáře jim břicho. Na Moravě podle něj matky straší Šperechtou už od svátku svatého Mikuláše, který přibližuje text o Mikuláši, čertovi a andělovi. Půst a prasátko tak sloužily i jako výchovný prostředek.
Štědrovečerní stůl: šupina, host a sudý počet
Šupina z kapra
Podle Muzea Jindřichohradecka se pod talíř dávala šupina nebo mince kvůli bohatství. Šupina a mince se v zápisu střídají jako dvě podoby téhož zvyku. Kapr se přitom na štědrovečerní stůl dostával postupně: Rybářství Třeboň uvádí, že ryby se objevovaly častěji od počátku 19. století v rybníkářských oblastech, a smažený kapr se stal tradiční součástí večeře až v 50. letech 20. století. Podle etnografky Jany Tiché se na Valašsku s rybami u večeře nesetkali.
| Doba | Kapr na štědrovečerním stole | Pramen |
|---|---|---|
| počátek 19. století | častěji ryby, hlavně rybníkářské kraje a zámožné rodiny | Rybářství Třeboň |
| po druhé světové válce | smažený kapr se plošně rozšiřuje | magazín Newstream |
| 50. léta 20. století | tradiční součást večeře | Rybářství Třeboň |
Host navíc a prázdný talíř
Němcová píše, že kdokoli přišel na Štědrý den, dostal jíst a pít, a kdyby nikdo nepřišel, babička by šla hledat hosta na rozcestí. Muzeum Jindřichohradecka zmiňuje při lichém počtu přizvaného příbuzného nebo žebráka, Příbramský deník prázdný talíř pro chybějícího člena rodiny. Host byl tedy vítaný, ale jen někde.
Sudý počet a zákaz vstávat
Muzeum Jindřichohradecka uvádí, že počet stolujících musel být sudý a při lichém se čekalo neštěstí. Valašské muzeum v přírodě uvádí, že večeře byla posvátná, takže nesměl přistoupit host a nikdo nesměl odejít. Zákaz vstávat platí v obou záznamech.
| Pravidlo | Co zápis uvádí | Odkud |
|---|---|---|
| host u stolu | při lichém počtu se přizval příbuzný nebo žebrák | Muzeum Jindřichohradecka |
| host u stolu | během večeře nesměl přistoupit host | Valašské muzeum v přírodě |
| vstávání od stolu | hospodyně nesměla vstávat | Muzeum Jindřichohradecka |
| vstávání od stolu | nikdo nesměl od večeře odejít | Valašské muzeum v přírodě |
K večeru patří i sváteční pečivo, o kterém píše text o lineckém cukroví a o tom, proč vánočka praskne. Světlo svíček má jiný příběh u adventního věnce.
Šest tvrzení o štědrovečerních zvycích, která neplatí
- Že jde o jednotné zvyky. Host na Jindřichohradecku být mohl, na Valašsku během večeře ne.
- Že lodičky a jablko jsou ověřená předpověď. Jde o lidové čtení a v Babičce je věštba spíš dětská hra.
- Že zlaté prasátko je pohanský přežitek. Nejstarší dohledaný záznam je z roku 1588 a o předkřesťanském původu se vedou jen domněnky.
- Že kapr patří na štědrovečerní stůl odnepaměti. V 19. století šlo o rybníkářské kraje a bohatší rodiny, běžnou součástí večeře se stal v 50. letech 20. století.
- Že lichý počet u stolu znamenal jistou smůlu. Záznam z Jindřichohradecka uvádí řešení: přizvat příbuzného nebo hosta.
- Že zlaté prasátko bylo jen odměna. Zíbrt zaznamenává i hrozbu Perchtou, která rozpáře břicho.
Časté otázky
Odkud se vzaly lodičky ze skořápek na Štědrý den?
Doložené jsou z 19. století. Božena Němcová je v Babičce z roku 1855 popisuje jako dětskou hru se svíčkami v ořechových skořápkách na vodě. Podobný výklad uvádí Muzeum regionu Valašsko i Muzeum Jindřichohradecka.
Co znamená kříž a hvězda v rozkrojeném jablku?
Podle Muzea regionu Valašsko hvězda slibovala dlouhý život a kříž smrt. Němcová v Babičce popisuje jablko rozkrojené napříč, kde zdravá hvězda znamenala štěstí. Jde o lidové čtení, ne o ověřitelnou předpověď.
Je zlaté prasátko doložený zvyk?
Ano, jako slib dětem. Čeněk Zíbrt cituje dopis Šimona Žlutického z roku 1588, kde se zlatá prasátka na Štědrý den zmiňují, a také popis zábav z přelomu 18. a 19. století: kdo se celý den postí, uvidí večer zlaté prasátko.
Proč se hází střevícem?
Byla to věštba pro svobodná děvčata. Podle Muzea regionu Valašsko měla dívka, jejíž bota udeřila špičkou do dveří, odejít z domu. Muzeum Jindřichohradecka uvádí totéž: špička ven znamenala svatbu.
Od kdy se dává šupina z kapra pod talíř?
Přesné datum vzniku zvyku není známé. Muzejní etnografka z Jindřichova Hradce zmiňuje pod talířem rybí šupinu nebo drobnou minci kvůli bohatství. Smažený kapr se stal běžnou součástí večeře až v 50. letech 20. století.
Proč má být u štědrovečerního stolu sudý počet lidí?
Podle záznamu z Jindřichohradecka se při lichém počtu čekalo neštěstí, proto rodina přizvala příbuzného nebo i žebráka. Příbramský deník uvádí prázdný talíř pro chybějícího člena. Zvyk je doložený regionálně, ne jednotně.
Proč se nesmí od štědrovečerní večeře vstávat?
Večeře se považovala za posvátnou. Podle etnografky z Valašského muzea v přírodě nesměl nikdo odejít od stolu a nesměl přistoupit host. Muzeum Jindřichohradecka uvádí, že hospodyně nesměla vstávat, protože to přinášelo neštěstí.
Jsou štědrovečerní zvyky pohanské?
Souvislost s předkřesťanskými kulty se u těchto zvyků písemnými prameny nedokládá. Zlaté prasátko je doložené od roku 1588, věštby s lodičkami a jablkem z 19. století. Výklady o dávném původu jsou domněnky.
