Hradby Dubrovníku: proč se po nich chodí jen jedním směrem

Po hradbách Dubrovníku se chodí jedním směrem a není to organizační rozmar. Ochoz je na řadě míst tak úzký, že se tam dva proudy lidí prostě nevyhnou, hlavně v místech, kde se cesta zužuje na schodiště mezi zábradlím a parapetem. Kdo vyrazí proti proudu, toho personál na kontrolním bodě vrátí.

Ve zkratce

• Okruh měří 1 940 metrů, hradby jsou až pětadvacet metrů vysoké a na pevninské straně čtyři až šest metrů silné.
• Chodí se proti směru hodinových ručiček, vstupenka platí na jeden průchod a zpátky se nedá.
• Na okruh vedou tři vstupy, ale všechny ústí do stejného jednosměrného provozu.
• Hradby spravuje spolek založený v roce 1952, který z výnosu financuje obnovu dalších památek.
• Zemětřesení v roce 1667 srovnalo město se zemí, hradby ale přežily, a proto je zástavba barokní a opevnění gotické.
• Za ostřelování v letech 1991 a 1992 bylo zasaženo 563 z 824 budov historického jádra.

Co je to za stavbu

Dubrovník má dnes něco přes jednačtyřicet tisíc obyvatel a leží v Dubrovnicko-neretvanské župě na jihu Chorvatska. Staré Město je na seznamu UNESCO od roku 1979.

Hradební okruh měří 1 940 metrů a v nejvyšším místě dosahuje pětadvaceti metrů. Tloušťka není všude stejná, a to má vojenskou logiku: na pevninské straně, odkud hrozil útok, jsou zdi čtyři až šest metrů silné, na mořské straně, kde chránily hlavně před nájezdy z lodí, jen metr a půl až tři metry. Okruh doplňuje šestnáct věží, šest bastionů, tři pevnosti, dva příkopy, valy s řadami věžiček, vlnolam a dva padací mosty.

Dnešní půdorys vznikl v hrubých rysech ve třináctém století, hlavní stavební vrchol spadá do období od začátku patnáctého do poloviny šestnáctého století, tedy do časů Dubrovnické republiky, a celý systém byl dokončen až v roce 1660 dostavbou bastionu svatého Štěpána.

Čtyři jména, která stojí za zapamatování

Minčeta je kruhová věž na severozápadě a zároveň nejvyšší bod celého okruhu. Dokončena byla v letech 1463 a 1464 a podílel se na ní Juraj Dalmatinac. Je to ta dominanta, kterou znáte z každé fotografie panoramatu.

Bokar je dvoupatrová kasematová pevnost na jihozápadě, stavěná v letech 1461 až 1463. Spolu s Minčetou tvořila klíč k obraně příkopu a západní brány Pile. Sveti Ivan střeží vjezd do staré přístavní zátoky, jádro má z poloviny čtrnáctého století a dnes v ní sídlí Námořní muzeum. A Revelin, stavěný v letech 1538 až 1549, je nejsilnější opevnění celého systému a chrání východní přístup u brány Ploče.

Proč právě jednosměrně

Důvod je fyzický. Na řadě úseků není ochoz širší než jeden proud lidí, a kde se cesta láme do schodů mezi zábradlím a parapetem, tam se dva lidé jdoucí proti sobě míjejí jen s obtížemi. Kdyby se provoz nechal obousměrný, zablokoval by se sám.

Chodí se proto proti směru hodinových ručiček. Na okruh vedou tři vstupy: u brány Pile na západním konci Straduna, u kostelíka svatého Lukáše na východě poblíž brány Ploče a u pevnosti Sveti Ivan vedle Námořního muzea. Všechny tři ale ústí do téhož jednosměrného provozu, takže volba vstupu nemění trasu, jen to, kde člověk začne a skončí.

Vstupenka platí na jeden průchod

Tohle je detail, který překvapí nejvíc lidí. Po projití kontrolního bodu se nedá vrátit. Kdo si chce okruh rozdělit na dvakrát, nebo si odskočit dolů do města a pak pokračovat, narazí. Plánovat se tedy musí celý okruh najednou.

Volnou chůzí to trvá zhruba hodinu a půl až dvě hodiny, s fotografováním a zastávkami u vyhlídek klidně dvě a půl. Kdo jde svižně a nezastavuje, zvládne to pod hodinu, ale připraví se o polovinu důvodu, proč tam jde.

Proč se nechodí v poledne

Na hradbách skoro není stín. Kámen a dlažba se přes den rozpálí a sálají teplo zespodu, takže se k přímému slunci přičítá odražené. Okruh je navíc z velké části tvořený schody a stoupáním kolem věží, což znamená trvalou fyzickou zátěž, ne procházku po rovině.

Ve vrcholném létě se vyplatí vyhnout pásmu zhruba od jedenácti do tří odpoledne, kdy se sčítá největší vedro, největší nával a nejtvrdší světlo pro fotky. Nejlepší je jít hned po otevření. Správce sám doporučuje pevnou obuv, vodu, pokrývku hlavy a opalovací krém a upozorňuje, že pro lidi s pohybovým omezením jsou hradby obtížně přístupné.

Kdo hradby provozuje

Není to město ani stát. Správcem je Društvo prijatelja dubrovačke starine, tedy Společnost přátel dubrovnických starožitností, spolek založený v roce 1952. Prvním předsedou byl lodní inženýr Lukša Beritić.

Spolek spravuje kromě hradeb i pevnost Lovrijenac, Vnější západní hradbu, hradby ve Stonu, pevnost Sokol v Konavlích a knížecí paláce ve Slanu, Pridvorje a Janjině. Z výnosu ze vstupů jde podle zpravodajských zdrojů zhruba šedesát procent městu a zbytek zůstává spolku, který přebytek po odvodech a provozu vrací do obnovy dalších památek. Vstupné na hradby tedy financuje památky, které s hradbami vůbec nesouvisí.

Přetlak a co se s ním dělá

V roce 2016 UNESCO varovalo, že status světového dědictví je kvůli náporu turistů ohrožený, a doporučilo, aby ve Starém Městě nebylo naráz víc než osm tisíc lidí. Město na to reagovalo programem Respect the City, který míří na limit čtyř tisíc návštěvníků z výletních lodí naráz.

K tomu přibyla dohoda s asociací provozovatelů výletních lodí: nejvýš dvě lodě denně a každá se má zdržet aspoň osm hodin, aby se nápor rozložil a nesbalil se do jednoho dopoledne. Právě proto bývá odpoledne v jádru volněji, kdežto dopoledne přichází vlna. Podobný problém, tedy že samotné omezení nestačí a musí ho někdo vymáhat, řeší i národní park Krka po zákazu koupání.

Hra o trůny

Natáčení druhé řady začalo v Dubrovníku v roce 2011 a město sloužilo jako Královo Přístaviště. Uváděná studie mluví o zhruba dvou set čtyřiceti tisících turistech, kteří mezi lety 2012 a 2015 přijeli kvůli seriálu, a o odhadu šedesáti tisíc lidí ročně, kteří jezdí výhradně kvůli němu. Seriál skončil v roce 2019, filmová turistika podle místního tisku pokračuje dál.

Dvě katastrofy, které město formovaly

Zemětřesení 1667

Šestého dubna 1667 zasáhlo Dubrovník zemětřesení, které podle odhadů zabilo tři až pět tisíc lidí včetně knížete a řady členů patriciátu. Zničeno bylo přes tři čtvrtiny veřejných budov, spadla stará katedrála, kde zemřeli lidé při ranní mši, a budovy podél Straduna se sesuly do ulice.

Bez podstatného poškození přečkal palác Sponza, což umožnilo, aby v jeho kancelářích běžela státní správa dál. Knížecí palác přežil těžce poškozený a musel se přestavovat.

A právě tady je vysvětlení jednoho vizuálního rozporu, který na hradbách uvidíte. Zástavba Straduna je jednotná a barokní, protože vznikla naráz po katastrofě, zatímco hradby, věže a bastiony pod vámi jsou starší, gotické a renesanční. Město se postavilo znovu, opevnění zůstalo. Něco podobného, tedy stavbu, která přežila všechny vrstvy města kolem sebe, představuje i Diokleciánův palác ve Splitu.

Ostřelování 1991 a 1992

Ostřelování Starého Města začalo 23. října 1991 a nejhorší den přišel 6. prosince, kdy do jádra dopadlo přes šest set granátů. Skončilo v červnu 1992. Bilance je konkrétní: zasaženo bylo 563 z 824 budov historického jádra, tedy něco přes osmašedesát procent, hradby dostaly 111 přímých zásahů a dalších 314 zásahů utrpěly barokní budovy a dlažba.

Dubrovník byl v roce 1991 zapsán na Seznam světového dědictví v ohrožení a vyřazen z něj byl až v prosinci 1998, po obnově vedené chorvatskou vládou s technickou i finanční pomocí UNESCO. Těžce poškozeny byly palác Sponza, Knížecí palác, kostel svatého Vlacha, františkánský klášter i Onofriova kašna.

Základní údaje

Údaj	Hodnota
Počet obyvatel města	41 562 (sčítání 2021)
Zápis Starého Města na UNESCO	1979
Na Seznamu dědictví v ohrožení	1991 až 1998
Délka hradebního okruhu	1 940 m
Maximální výška hradeb	až 25 m
Tloušťka na pevninské straně	4 až 6 m
Tloušťka na mořské straně	1,5 až 3 m
Věže a bastiony	16 věží, 6 bastionů, 3 pevnosti
Dokončení systému	1660, bastion sv. Štěpána
Minčeta	dokončena 1463 až 1464, nejvyšší bod okruhu
Bokar	stavěn 1461 až 1463
Revelin	stavěn 1538 až 1549, nejsilnější opevnění
Správce a provozovatel	Društvo prijatelja dubrovačke starine, od 1952
Směr obchůzky	jednosměrně, proti směru hodinových ručiček
Vstupy na okruh	3: Pile, Ploče, Sveti Ivan
Doba obchůzky	zhruba 1,5 až 2 hodiny
Zemětřesení	6. dubna 1667, 3 000 až 5 000 obětí
Zasažené budovy jádra 1991 až 1992	563 z 824, tedy 68,33 %
Doporučení UNESCO ke kapacitě jádra	nejvýš 8 000 osob naráz (2016)
Limit z výletních lodí	4 000 osob naráz, nejvýš 2 lodě denně

Šest věcí, které lidi na hradbách zaskočí

1. Že se nedá vrátit. Vstupenka platí na jeden průchod. Po kontrolním bodě se pokračuje dál, ať se to hodí, nebo ne.
2. Že si nevyberou směr. Tři vstupy ústí do jednoho jednosměrného provozu. Volba vstupu mění jen začátek, ne trasu.
3. Že to je fyzicky náročné. Okruh je z velké části schodiště a stoupání kolem věží, ne procházka po rovině.
4. Že tam není stín. Kámen sálá teplo zespodu, takže se k přímému slunci přičítá odražené. V poledne je to nejhorší možná kombinace.
5. Že dopoledne je nejhůř. Vlna z výletních lodí dorazí dopoledne, odpoledne bývá v jádru volněji.
6. Že hradby a město jsou z jiných staletí. Barokní Stradun vznikl po zemětřesení 1667, opevnění pod nohama je starší.

Kdo si jižní Dalmácii plánuje jako součást delší cesty, měl by počítat s tím, že Dubrovník leží za oddělenou částí chorvatského území, což mění trasu i doklady, jak popisuje text o tom, co obnáší cesta do Chorvatska autem. A že přetlak návštěvníků umí vést až k úplnému zákazu vstupu, ukazuje případ zátoky Navagio na Zakynthu.

Další místa v Evropě a co u nich rozhoduje najdete v průvodci cestováním.

Jednosměrný okruh a denní limit návštěvníků nejsou dubrovnická specialita. Jak to řeší jiná přetížená památka, ukazuje text o tom, jak se dnes reguluje vstup na Machu Picchu.

Časté otázky

Proč se po hradbách Dubrovníku chodí jen jedním směrem?

Protože ochoz je na řadě úseků tak úzký, že se tam dva proudy lidí nevyhnou, hlavně v místech, kde se cesta zužuje na schodiště mezi zábradlím a parapetem. Obousměrný provoz by se sám zablokoval. Chodí se proti směru hodinových ručiček a na kontrolních bodech personál vrací ty, kdo jdou proti proudu.

Můžu okruh přerušit a vrátit se?

Ne. Vstupenka platí na jeden průchod a po projití kontrolního bodu se nedá vrátit. Kdo si chce obchůzku rozdělit nebo odskočit dolů do města, narazí. Plánovat se musí celý okruh najednou.

Jak dlouho trvá obejít hradby?

Volnou chůzí zhruba hodinu a půl až dvě hodiny, s fotografováním a zastávkami u vyhlídek až dvě a půl. Svižnou chůzí bez zastávek to jde i pod hodinu. Okruh měří 1 940 metrů, ale je z velké části tvořený schody a stoupáním kolem věží.

Kudy se na hradby vstupuje?

Jsou tři vstupy: u brány Pile na západním konci Straduna, u kostelíka svatého Lukáše na východě poblíž brány Ploče a u pevnosti Sveti Ivan vedle Námořního muzea. Všechny ústí do stejného jednosměrného okruhu, takže volba vstupu mění jen to, kde začnete.

Kdy je na hradbách nejméně lidí?

Hned po otevření a v pozdním odpoledni. Vrchol je dopoledne, kdy do jádra proudí skupiny z výletních lodí, odpoledne bývá volněji, protože lodě odplouvají. Nejhorší kombinace je vrcholné léto kolem poledne, kdy se sčítá vedro, nával i tvrdé světlo.

Kdo hradby spravuje?

Društvo prijatelja dubrovačke starine, spolek založený v roce 1952. Kromě hradeb spravuje i pevnost Lovrijenac, hradby ve Stonu, pevnost Sokol a několik knížecích paláců. Přebytek z výnosu ze vstupů vrací do obnovy dalších památek.

Jak moc město poškodila válka?

Za ostřelování mezi říjnem 1991 a červnem 1992 bylo zasaženo 563 z 824 budov historického jádra, tedy něco přes osmašedesát procent. Hradby dostaly 111 přímých zásahů. Dubrovník byl v roce 1991 zapsán na Seznam světového dědictví v ohrožení a vyřazen z něj byl až v prosinci 1998.

Proč je Stradun barokní, ale hradby starší?

Kvůli zemětřesení ze 6. dubna 1667, které zničilo přes tři čtvrtiny veřejných budov a srovnalo zástavbu podél hlavní ulice. Město se postavilo znovu naráz, a proto je jednotné a barokní. Opevnění katastrofu přečkalo, takže věže a bastiony zůstaly gotické a renesanční.