Národní park Krka: Skradinski buk a zákaz koupání

Od 1. ledna 2021 se ve Skradinském buku nesmí koupat a je to jedna z nejčastěji nepochopených změn v chorvatských národních parcích. Důvody byly dva: ochrana sedrových bariér, tedy křehkých vápencových útvarů, které vodopády tvoří, a bezpečnost, protože ve čtyřech letech předtím se v parku utopilo pět lidí. Kdo si podle starších fotek plánuje koupání pod vodopádem, dojede na místo zbytečně. Koupat se dá jen na několika vyhrazených místech mimo hlavní kaskádu.

Ve zkratce

• Park byl vyhlášen 24. ledna 1985 a měří 109 km2.
• Řeka Krka je dlouhá 73 km a má sedm sedrových vodopádů.
• Skradinski buk překonává 45,7 metru v sedmnácti kaskádách.
• Koupání ve Skradinském buku je zakázané od 1. ledna 2021.
• Elektrárna Jaruga se rozběhla 28. srpna 1895, tři dny po Niagaře.
• V roce 2024 park navštívilo přes milion lidí.

Základní údaje

Národní park Krka byl vyhlášen 24. ledna 1985 a dnes měří 109 kilometrů čtverečních, přičemž do roku 1997 to bylo 142 kilometrů čtverečních. Leží v Šibenicko-kninské župě a spravuje ho veřejná instituce zřízená přímo pro tento účel. Do parku vede deset vstupů, což je pro plánování návštěvy podstatné, protože z každého je dostupná jiná část.

Řeka a její vodopády

Krka měří 73 kilometrů a na jejím toku je sedm sedrových vodopádů. Slovo sedrový je klíčové: nejde o vodopády přes pevnou skálu, ale přes bariéry z travertinu, tedy z vápence, který se z vody sráží a postupně narůstá. Jsou to živé útvary, které se mění, a zároveň mimořádně křehké. Právě proto se v nich nesmí chodit ani koupat.

Skradinski buk

Nejnavštěvovanější místo parku a jeden z nejznámějších obrazů Chorvatska vůbec. Vodopád překonává výškový rozdíl 45,7 metru v sedmnácti kaskádách na délce zhruba osmi set metrů a jde o nejdelší sedrovou bariéru v Evropě. Kolem vede prohlídkový okruh dlouhý 1 900 metrů po dřevěných chodnících a stezkách.

Proč se tu nesmí koupat

Zákaz platí od 1. ledna 2021 na základě předpisu vydaného v lednu 2020, takže návštěvníci měli rok na to si zvyknout. Důvody jsou dva a oba obstojí. Prvním je ochrana sedrových bariér: travertin je měkký, narůstá velmi pomalu a poškození způsobené šlapáním se hojí desítky let. Druhým je bezpečnost, protože ve čtyřech letech před zavedením zákazu se v parku utopilo pět lidí. Proud pod kaskádami je silnější, než se z břehu zdá.

Kde se koupat dá

Zákaz se týká hlavní kaskády, ne celého parku. Koupání zůstává možné na několika vyhrazených místech, mimo jiné v lokalitách Stinice a Remetić-Pisak a pod Roškim slapem. Kdo tedy jede kvůli koupání, měl by si cestu naplánovat k těmhle místům a nepočítat s tím, že se osvěží pod hlavním vodopádem.

Roški slap a další místa

Roški slap je druhý nejznámější vodopád parku, překonává 25,5 metru na délce 650 metrů a má jinou podobu než Skradinski buk. Horní část tvoří síť drobných pramínků stékajících přes travertinové stupně, kterým se místně říká náhrdelníky. Je tu podstatně méně lidí než na hlavní kaskádě, takže se sem vyplatí zajet právě v sezoně.

Visovac

Na ostrůvku uprostřed jezera stojí klášter, který nejprve patřil augustiniánům a od roku 1445 františkánům. Dnešní kostel pochází z roku 1576. Klášter je přístupný lodí a je v něm knihovna se vzácnými rukopisy. Ostrůvek s klášterem uprostřed vody patří k nejfotografovanějším místům Dalmácie a zároveň k nejklidnějším místům parku.

Klášter Krka

Pravoslavný klášter založený v roce 1345, jehož zakladatelkou byla Jelena Šubić. Nejzajímavější částí jsou římské katakomby pod kostelem, tedy podzemní prostory výrazně starší než samotný klášter. Ukazuje to, že oblast byla osídlená dávno před středověkem.

Elektrárna, která málem předběhla Niagaru

Nejméně známá a přitom nejpozoruhodnější věc v parku. Vodní elektrárna Jaruga byla spuštěna 28. srpna 1895, tedy pouhé tři dny po elektrárně na Niagarských vodopádech. Sloužila k osvětlení nedaleké Šibeniku a ta se tak stala jedním z prvních měst na světě s veřejným elektrickým osvětlením napájeným ze střídavého proudu.

V čem byla napřed

Niagara sice předběhla Jarugu o tři dny ve spuštění, ale dálkový přenos elektřiny tam začal fungovat až v roce 1896. Jaruga tedy jako první skutečně dodávala proud do vzdáleného města, ne jen k místní spotřebě. Pro dějiny elektrifikace je to podstatný rozdíl a je to detail, který se v průvodcích obvykle nezmiňuje. Druhá elektrárna postavená na stejném místě je v provozu dodnes s výkonem 7,3 megawattu.

Přetlak návštěvníků

V roce 2024 park navštívilo 1 037 632 lidí, tedy přes milion. Naprostá většina míří na Skradinski buk, což je z hlediska zátěže nejcitlivější místo. Správa parku proto zavedla řízení návštěvnosti: vstupenky se prodávají online na konkrétní čas a u vstupů jsou informační panely ukazující volnou kapacitu. V médiích se uvádí limit deseti tisíc osob současně na Skradinském buku, ale tenhle údaj se v oficiálních materiálech parku nepodařilo doložit, takže ho berte jako orientační.

Jak se tomu vyhnout

Stejně jako u ostatních přetížených míst: přijet brzy ráno nebo pozdě odpoledne a vyhnout se poledním hodinám. Druhou možností je použít jiný vstup než hlavní a začít od Roškiho slapu, kde je lidí podstatně méně. Třetí je jet mimo červenec a srpen. Podobný postup platí i na jiných přetížených místech, jak popisuje text o tom, jak Hallstatt reguluje příjezd návštěvníků.

Jak se do parku dostat

Do parku vede deset vstupů a volba toho správného rozhoduje o celém dni. K Skradinskému buku se dá dojet od městečka Skradin, odkud se pokračuje lodí, nebo z opačné strany po souši. K Roškimu slapu se jezdí autem po vlastní přístupové cestě. Uvnitř parku funguje lodní doprava, kterou se dá dostat k Visovci a mezi jednotlivými částmi.

Kdy jet

Průtok řeky se během roku mění a s ním i vzhled vodopádů, což je věc, kterou se nepodařilo doložit konkrétními čísly, ale je logická. Na jaře je vody nejvíc a vodopády jsou nejmohutnější, v pozdním létě průtok klesá. Z hlediska počtu lidí je nejlepší květen, červen a září. Kdo míří dál po pobřeží, může návštěvu spojit s ostrovem Brač a plážou Zlatni rat, která leží jižněji.

Šest věcí, které o parku vědět

1. Ve Skradinském buku se od roku 2021 nesmí koupat.
2. Důvodem je ochrana křehkého travertinu i bezpečnost návštěvníků.
3. Koupat se dá na vyhrazených místech mimo hlavní kaskádu.
4. Vodopády tvoří živé sedrové bariéry, ne pevná skála.
5. Zdejší elektrárna se rozběhla tři dny po Niagaře.
6. Vstupenky se kupují online na konkrétní čas.

Další místa v Evropě a co u nich rozhoduje najdete v průvodci cestováním.

Časté otázky

Dá se v národním parku Krka koupat?

Ve Skradinském buku ne, koupání je zakázané od 1. ledna 2021. Koupat se dá jen na vyhrazených místech mimo hlavní kaskádu, mimo jiné v lokalitách Stinice a Remetić-Pisak a pod Roškim slapem.

Proč byl zákaz zaveden?

Ze dvou důvodů. Prvním je ochrana sedrových bariér, tedy měkkého travertinu, který narůstá velmi pomalu a šlapáním se poškodí na desítky let. Druhým je bezpečnost, protože ve čtyřech letech předtím se v parku utopilo pět lidí.

Jak velký je Skradinski buk?

Překonává výškový rozdíl 45,7 metru v sedmnácti kaskádách na délce zhruba osmi set metrů a je to nejdelší sedrová bariéra v Evropě. Kolem vede prohlídkový okruh dlouhý 1 900 metrů.

Co jsou sedrové vodopády?

Vodopády přes bariéry z travertinu, tedy z vápence, který se sráží přímo z vody a postupně narůstá. Nejsou to pevné skály, ale živé útvary, které se mění a jsou zároveň velmi křehké.

Čím je zajímavá zdejší elektrárna?

Vodní elektrárna Jaruga byla spuštěna 28. srpna 1895, tedy tři dny po elektrárně na Niagarských vodopádech. Na Niagaře ale dálkový přenos začal fungovat až v roce 1896, takže Jaruga jako první dodávala proud do vzdáleného města.

Kolik lidí park navštíví?

V roce 2024 to bylo 1 037 632 lidí. Naprostá většina míří na Skradinski buk, proto správa parku zavedla řízení návštěvnosti přes online vstupenky na konkrétní čas a panely ukazující volnou kapacitu.

Jak se davu vyhnout?

Přijet brzy ráno nebo pozdě odpoledne, použít jiný vstup než hlavní a začít od Roškiho slapu, kde je lidí podstatně méně, případně jet mimo červenec a srpen.

Co je Visovac?

Ostrůvek uprostřed jezera s klášterem, který od roku 1445 patří františkánům, přičemž dnešní kostel je z roku 1576. Je přístupný lodí, je v něm knihovna se vzácnými rukopisy a patří k nejklidnějším místům parku.