Uluru: z čeho je a proč se na něj nesmí

Uluru je šedá skála s rezavou slupkou. Ta charakteristická červená barva je doslova rez, tedy oxidované železo v povrchové vrstvě, a původní šedou barvu horniny je vidět uvnitř mnoha jeskyní, kam se zvětrávání nedostalo. Není to ani největší monolit světa, protože nejde o jeden kus horniny, ale o vrstevnatý pískovec.

Ve zkratce

• Hornina je arkóza, hrubozrnný pískovec bohatý na živec.
• Je to zbytek náplavového vějíře z pohoří, které už neexistuje.
• Vrstvy stojí nastojato, překlopily se skoro o devadesát stupňů.
• Skála měří 348 metrů nad okolní pláň, obvod má 9,4 kilometru.
• Nejvyšší kupole Kata Tjuta je s 546 metry výrazně vyšší.
• Vlastníkem území jsou Anangu, stát je nájemcem na devadesát devět let.
• O uzavření výstupu rozhodla jednomyslně rada parku, ne vláda.
• Výstup se uzavřel přesně na výročí předání vlastnictví.

Z čeho je Uluru

Hornina se jmenuje arkóza. Je to hrubozrnný pískovec bohatý na živec, a písčitý sediment, ze kterého vznikla, byl erodován z rozsáhlých pohoří složených převážně ze žuly.

Hned tady padá první rozšířený omyl. Uluru se běžně označuje za největší monolit světa, jenže odborně jde o inselberg složený z vrstevnatého pískovce, ne o jeden kus vyvřelé horniny. Slovo pochází z němčiny, kde Insel znamená ostrov a Berg horu: je to izolovaný skalní vrch zvedající se strmě z jinak ploché roviny. Anglosaská literatura pro totéž používá i slovo monadnock.

Zkamenělá hromada suti

Příběh vzniku je působivější než samotná skála. Zhruba před devíti sty miliony let se v zemské kůře vytvořila prohlubeň, do které se několik set milionů let ukládaly vrstvy sedimentů. Asi před 550 miliony let se starší vrstvy zmačkaly a zprohýbaly při horotvorných pohybech.

Pak přišla eroze holých hor, a tady je ta pointa. Na souši tehdy nebyly stromy ani trávy, jedinými formami života byly bakterie a řasy, takže rozeklaná pohoří erodovala bez odporu. Splavená sedimentů se při deštích ukládala jako náplavové vějíře při úpatí. Právě zbytky těchhle vějířů jsou dnes vidět jako Uluru a Kata Tjuta.

Dnešní skála je tedy zkamenělá hromada suti spadlá z hor, které už dávno neexistují. Během pozdějšího vyzdvižení se navíc původně vodorovné vrstvy arkózy překlopily téměř o devadesát stupňů, takže dnes stojí prakticky nastojato.

Proč je červená

Povrch se odlupuje ve šupinách, což je důsledek chemického rozkladu minerálů. Rezavá barva odhaleného povrchu těchhle šupin je doslova rez, způsobená oxidací železa obsaženého v arkóze.

Čerstvá arkóza je přitom šedavá. Správa parku k tomu dodává praktickou poznámku, kterou si návštěvník může ověřit očima: původní šedou barvu je vidět uvnitř mnoha jeskyní.

Co dělá světlo při západu slunce

Oficiální zdroje popisují měnící se odstíny červené, fialové a oranžové, ale fyzikální vysvětlení nepodávají. To se dá doplnit obecnou optikou atmosféry.

Když je slunce nízko nad obzorem, musí jeho světlo projít výrazně delší dráhou atmosférou než v poledne. Na téhle dráze se krátké vlnové délky, tedy modrá a fialová, rozptýlí do stran, a k pozorovateli dorazí světlo ochuzené o modrou složku.

Efekt se pak násobí. Skála má díky oxidům železa už sama o sobě rezavě červený odstín, takže když na ni dopadne osvětlení ochuzené o modrou, červená složka povrchu se relativně posílí. Přes den, kdy je světlo bělejší, působí Uluru spíš rezavě hnědě.

Jak vypadá v dešti

Méně známý a přitom doložený jev. Dešťová voda na povrchu skálu přebarví, a to zdaleka ne do červena: od tmavě vínové přes lesklou stříbrnou až po černou, přičemž každá strana skály dostane jiný odstín. Je to pravý opak obrázku z pohlednic.

Které číslo se k čemu vztahuje

Tady se to plete nejčastěji, protože kolem Uluru koluje několik čísel, která se popletou snadno.

Skála se zvedá 348 metrů nad okolní pláň, což je převýšení, ne nadmořská výška. Okolní pláň sama leží zhruba pět set metrů nad mořem, a proto se u Uluru objevuje i číslo kolem 863 metrů, které je nadmořskou výškou vrcholu.

Obvod skály při základně činí 9,4 kilometru, což zase není délka turistického okruhu, protože ten vede kus od paty skály a je delší. Hmotnost části nad zemí se uvádí zhruba 1,425 miliardy tun, a správa parku výslovně dodává, že jde jen o část nad povrchem.

Kam skála pokračuje pod zemí

Vidět je jen špička. Podle správy parku pokračují horninové desky pod zemí až do hloubky šesti kilometrů, přičemž oficiální informační list to formuluje jako možnost, ne jako změřený fakt.

Kata Tjuta je jiná hornina

Kata Tjuta vzniklo stejným procesem a ve stejné době jako Uluru, jde o zbytky týchž náplavových vějířů. Liší se ale materiálem a sklonem vrstev.

Zatímco Uluru je pískovec, Kata Tjuta je konglomerát, tedy štěrk z valounů, oblázků a balvanů stmelený pískem a jílem. Většina úlomků je ze žuly a čediče, což dává hornině vzhled připomínající nakrájený ovocný pudink. A vrstvy se tu naklonily jen o patnáct až dvacet stupňů, ne o devadesát jako u Uluru.

Ještě jeden detail skoro nikdo neví: nejvyšší kupole Kata Tjuta se zvedá 546 metrů nad pláň, tedy výrazně výš než Uluru.

Sedm věcí, které se o Uluru tvrdí špatně

1. Že je to největší monolit světa. Je to vrstevnatý pískovec, tedy inselberg.
2. Že je skála červená skrz naskrz. Je šedá s rezavou slupkou.
3. Že 348 metrů je nadmořská výška. Je to převýšení nad plání.
4. Že Uluru je nejvyšší útvar v okolí. Kata Tjuta je vyšší.
5. Že skálu vlastní stát. Vlastníkem jsou Anangu, stát je nájemce.
6. Že výstup zakázala vláda. Rozhodla rada parku, jednomyslně.
7. Že jde jen o posvátnost. Roli hrála i bezpečnost a odpadky.

Komu Uluru patří

Tohle je právně nejzajímavější část a bývá zjednodušena tak, že vyjde naopak.

Evropané oblast pojmenovali v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy William Gosse dal skále jméno po tehdejším hlavním tajemníkovi Jižní Austrálie. Počátkem dvacátého století bylo okolí vyhlášeno rezervací, roku 1948 vznikla přístupová silnice na podporu turistiky a Uluru bylo z rezervace vyňato. O dva roky později vznikl národní park.

Zlom přišel roku 1985. Šestadvacátého října předal generální guvernér vlastnické listiny k parku tradičním vlastníkům Anangu, a týž den Anangu podepsali smlouvu, kterou zemi pronajali zpět státní správě na devadesát devět let. Park se od té doby spravuje společně, přes radu s většinou členů z řad Anangu.

Není to tedy tak, že by park byl vrácen a pak zestátněn. Vlastníkem jsou Anangu, stát je nájemce. Právě proto mohli o zákazu výstupu rozhodnout tradiční vlastníci a nešlo o rozhodnutí vlády v běžném smyslu.

Proč se na skálu nesmí

V listopadu 2017 hlasovala rada parku jednomyslně pro uzavření výstupu. Ten se uzavřel 26. října 2019, tedy přesně na čtyřiatřicáté výročí předání vlastnictví. Výstup je dnes porušením zákona o ochraně životního prostředí a biodiverzity.

Uváděné důvody jsou tři: kulturní význam místa, bezpečnost lezoucích a ochrana prostředí, konkrétně škody z lidských výkalů a odpadků.

Odpovědnost za návštěvníka

Kulturní důvod se běžně zkracuje na to, že je místo posvátné, jenže vysvětlení rady parku jde dál a je zajímavější. Tjukurpa, tedy zákon a kultura Anangu, po tradičních vlastnících žádá, aby nesli odpovědnost za péči o návštěvníky své země.

Anangu tedy necítí odpovědnost jen za skálu, ale i za lidi, kteří na jejich zem přijdou. Když se někdo při výstupu zabije, je to podle Tjukurpy jejich selhání v péči o návštěvníka. Zákaz proto neříká jen „je to posvátné“, ale i „neseme za vás odpovědnost“.

Podle rady parku zemřelo při výstupu nejméně sedmatřicet lidí.

Jak k tomu došlo postupně

Plán péče o park z roku 2010 stanovil pro uzavření kritéria a jedním z nich bylo, že podíl návštěvníků, kteří na skálu vystupují, klesne pod dvacet procent. Jak se lidé dozvídali o kultuře Anangu a jejich přání, počty lezoucích klesaly, až tuhle hranici podkročily.

Cesta k tomu byla dlouhá. Roku 1964 se na skálu instaloval řetěz na pomoc lezoucím, v devadesátých letech se u paty výstupu objevily cedule s prosbou jménem Anangu, aby lidé nelezli, a po uzavření byl řetěz odstraněn. Podobný příklad regulace návštěvnosti popisuje článek o tom, jak omezuje turisty rakouský Hallstatt.

Dvojí zápis do UNESCO

Park byl zapsán na seznam světového dědictví roku 1987, a to jako přírodní statek za probíhající geologické, biologické a ekologické procesy a za mimořádnou kombinaci přírodních a kulturních prvků. Tenhle zápis uznával západní vědeckou hodnotu území.

Hranice statku byly významně upraveny roku 1994 a park dnes splňuje čtyři kritéria zápisu, přírodní i kulturní, na ploše zhruba 132 tisíc hektarů. UNESCO přitom v odůvodnění používá přímo slovo inselberg a označuje Uluru a Kata Tjuta za vynikající příklady tektonických, geochemických a geomorfologických procesů. Další destinace najdete v průvodci cestováním.

Časté otázky

Je Uluru největší monolit na světě?

Není, a to označení je věcně nepřesné. Uluru je vrstevnatý pískovec, konkrétně arkóza, tedy nejde o jeden kus horniny. Odborně se popisuje jako inselberg, izolovaný skalní vrch zvedající se strmě z ploché roviny, a stejné slovo používá i UNESCO v odůvodnění zápisu.

Proč je Uluru červené?

Protože se povrch odlupuje ve šupinách vlivem chemického rozkladu minerálů a odhalený povrch rezaví. Ta barva je doslova rez, tedy oxidované železo obsažené v arkóze. Čerstvá hornina je přitom šedavá a její původní barvu je podle správy parku vidět uvnitř mnoha jeskyní.

Jak je Uluru vysoké?

Zvedá se 348 metrů nad okolní pláň, což je převýšení, ne nadmořská výška. Protože pláň sama leží zhruba pět set metrů nad mořem, objevuje se u Uluru i číslo kolem 863 metrů, které patří nadmořské výšce vrcholu. Obvod skály při základně činí 9,4 kilometru.

Jak hluboko skála pokračuje pod zemí?

Podle správy parku je vidět jen špička horninových desek, které pod zemí pokračují až do hloubky šesti kilometrů. Oficiální informační list to přitom formuluje jako možnost, ne jako změřenou hodnotu, takže je poctivější mluvit o hloubce až šesti kilometrů než o šesti kilometrech.

Je Kata Tjuta ze stejné horniny?

Není. Kata Tjuta vzniklo stejným procesem a ve stejné době, ale je to konglomerát, tedy štěrk z valounů a balvanů stmelený pískem a jílem, převážně ze žuly a čediče. Liší se i sklon vrstev: u Uluru se překlopily téměř o devadesát stupňů, u Kata Tjuta jen o patnáct až dvacet. Nejvyšší kupole Kata Tjuta je navíc s 546 metry vyšší než Uluru.

Komu Uluru patří?

Tradičním vlastníkům Anangu. Šestadvacátého října 1985 jim generální guvernér předal vlastnické listiny k parku a týž den Anangu podepsali smlouvu, kterou zemi pronajali zpět státní správě na devadesát devět let. Park se od té doby spravuje společně, přes radu s většinou členů z řad Anangu.

Kdo zakázal výstup na Uluru?

Rada parku, ve které mají většinu Anangu, a to jednomyslným hlasováním v listopadu 2017. Výstup se uzavřel 26. října 2019, tedy přesně na čtyřiatřicáté výročí předání vlastnictví. Nešlo tedy o rozhodnutí australské vlády v běžném smyslu, protože vlastníkem území jsou Anangu.

Proč se na skálu nesmí lézt?

Uváděné důvody jsou tři: kulturní význam místa, bezpečnost lezoucích a ochrana prostředí, konkrétně škody z lidských výkalů a odpadků. Kulturní důvod má přitom nečekaný rozměr, protože Tjukurpa po tradičních vlastnících žádá, aby nesli odpovědnost za péči o návštěvníky své země. Podle rady parku zemřelo při výstupu nejméně sedmatřicet lidí.