Mont Blanc: proč se výška mění a co obnáší výstup

Mont Blanc nemá pevnou výšku, protože se neměří skála, ale sněholedová čepička, kterou přetváří vítr. Nemá ani jednoznačně určeného majitele vrcholu, protože francouzské a italské mapy vedou hranici jinudy. A od roku 2021 se na něj po normální cestě nesmí bez rezervace noclehu, protože jinak to nešlo uhlídat.

Ve zkratce

• Výška se měří každé dva roky a mezi jednotlivými měřeními se liší i o dva metry.
• Kdo vrchol vlastní, není dořešené. Francouzské mapy ho kreslí celý ve Francii, italské vedou hranici přes něj.
• Normální cestou stoupá kolem dvaceti tisíc lidí ročně a na vrchol se dostane v průměru čtyřicet procent z nich.
• Bez rezervace na jedné ze tří chat se na normální cestu nesmí, je to nástroj regulace přístupu.
• Kamenopády v Grand Couloir jsou nejčastější mezi šestou a sedmou večer, ne v poledne.
• Za čtyřiceti pěti procenty záchranných zásahů stojí vyčerpání ze špatné přípravy nebo aklimatizace.
• Kdo neleze, dostane se do velehor lanovkou. Aiguille du Midi má jedno z nejdelších lanových polí na světě.

Kolik Mont Blanc vlastně měří

Odpověď zní: záleží na tom, kdy se měřilo. A není to vytáčka, je to podstata věci.

Kdo a jak často měří

Měření provádí Departementní komora geodetů Horního Savojska, od roku 2001 pravidelně každé dva roky, vždy v polovině září, aby byly výsledky srovnatelné. Přesnost přístrojů se pohybuje v jednotkách centimetrů.

Rok měření	Naměřená výška
2007	4 810,90 m, dosud nejvyšší naměřená hodnota
2015	4 808,73 m
2017	4 808,72 m
2019	4 806,03 m
2021	4 807,81 m
2023	4 805,59 m

Proč hodnota kolísá

Vrchol netvoří skála, ale ledová a sněhová čepička o tloušťce zhruba patnácti až třiceti metrů. Vítr ji přetváří, srážky ji doplňují, teplé léto ji ubírá. Rozpětí naměřených hodnot činí v čase téměř pět metrů, přičemž skalní podloží zůstává na místě.

Předseda komory geodetů k výsledku z roku 2023 poznamenal, že rozdíly mohou odrážet kolísání letních srážek a že za dva roky může být hora zase výrazně vyšší. Klesající řada tedy sama o sobě není důkazem tání, i když se tak často prezentuje.

Do článků, které mají vydržet, patří proto formulace přes 4 800 metrů, a konkrétní číslo vždy s rokem měření. Historicky se ostatně používala hodnota 4 807 metrů, která platila jako oficiální od roku 1863 a opírala se o měření bratří Vallotů z roku 1892.

Komu vrchol patří

Základem je Turínská smlouva z března 1860 mezi Sardinským královstvím a Francií, doplněná prováděcími dohodami. Hranice se měla vést podle rozvodí. Nejvyšší části masivu ale smlouva podrobně neupravovala, byly popsané jako neobyvatelné.

V roce 1865 vypracoval kapitán francouzské armády Jean-Joseph Mieulet topografickou mapu masivu a na ní se hranice poprvé objevuje vedená tak, že vrchol leží celý na francouzském území. Itálie od té doby tvrdí, že Francie hranici posunula a princip rozvodí ignorovala.

Dnes to vypadá takto. Francouzské mapy kreslí hranici jako trojúhelník směřující k jihu a vrchol je celý francouzský. Italské mapy vedou hranici přímo vrcholem a hora je binacionální. Švýcarské mapy označují sporné body neutrálně. Sporná jsou tři místa: samotný vrchol, Dôme du Goûter a Col du Géant. Podle italského výkladu jde dohromady o osmdesát dva hektarů.

Spor není akademický. Oživily ho konkrétní kroky, například plot postavený z podnětu starosty Chamonix v roce 2015 nebo zákaz paraglidingu vydaný francouzskými obcemi v roce 2019, který podle Itálie zasahoval na italské území. Jednání smíšené komise zatím k výsledku nevedla.

Prvovýstup: srpen 1786

Ženevský přírodovědec Horace-Bénédict de Saussure přijel poprvé do Chamonix v roce 1760 a téhož roku vypsal odměnu pro toho, kdo najde cestu na vrchol. Trvalo to šestadvacet let.

Odměnu si vysloužil Jacques Balmat, lovec kamzíků a sběrač krystalů, který 8. srpna 1786 vystoupil na vrchol společně s místním lékařem Michelem-Gabrielem Paccardem. Z Chamonix vyrazili den předtím, téměř tajně, přenocovali pod balvanem a ráno pokračovali ve čtvrt na pět. Na vrcholu byli ve tři čtvrtě na sedm večer. Postup byl z údolí sledován dalekohledem, takže máme dochované časy jednotlivých úseků.

Šli bez lana a bez cepínů, jen s železem okovanými holemi a obtíženi vědeckými přístroji. O rok později vystoupil Saussure sám s Balmatem a osmnácti nosiči a strávil na vrcholu čtyři hodiny měřením tlaku, vlhkosti, teploty varu vody i modrosti oblohy vlastním přístrojem se šestnácti vzorky modrého papíru.

Spor o zásluhy, který trval sto padesát let

Marc-Théodore Bourrit, cestovatel, kterému se cestu najít nepodařilo, začal šířit verzi, že Paccard cestou zkolaboval a Balmat došel nahoru sám. Paccard zveřejnil potvrzení podepsaná Balmatem, ale soudní zadostiučinění nežádal. Rehabilitace přišla až v srpnu 1932, kdy mu byl na mezinárodním kongresu alpinismu v Chamonix odhalen bronzový medailon.

Ženy na vrcholu

První byla v červenci 1808 Marie Paradis, chudá služebná z Chamonix, kterou vůdci na posledním úseku zčásti nesli. Na vrcholu byla ve velmi špatném stavu. O třicet let později, v září 1838, vystoupila vlastní silou Henriette d’Angeville, francouzská šlechtična, s doprovodem třinácti lidí. Dobové oblečení, ve kterém šla, vážilo skoro sedm kilogramů. Lezla dalších pětadvacet let a poslední alpský vrchol zdolala v pětašedesáti.

Kudy se na vrchol chodí

Cesta	Obtížnost	Charakter
Goûter, takzvaná Voie Royale	PD	normální cesta, nástup zubačkou, převýšení kolem 2 400 m, dnes obvykle tři dny
Trois Monts	PD+ až AD	z Aiguille du Midi, svahy do 40 stupňů, Mur de la Côte 45 až 50 stupňů
Grands Mulets	nejednotně uváděná	historická cesta prvovýstupu, dnes hlavně jarní a skialpová
Gonella, italská normální	PD až PD+	sníh a snadné skály, od chaty 1 739 m převýšení, asi 8 hodin

Drtivá většina lidí jde po Goûteru. Klasicky se to dělalo na dva dny, dnes ale oficiální zpráva francouzské státní inspekce z prosince 2024 popisuje jako standardní rytmus tři dny a dvě noci: první noc v Tête Rousse, druhý den před svítáním přechod žlabu a vrchol, druhá noc v Goûteru, třetí den sestup.

Trasa Trois Monts je technicky náročnější a prochází se v noci kvůli sérakům pod Mont Blanc du Tacul. Nejde tedy o snazší alternativu, ale o jinou disciplínu. Kdo hledá vysokohorský zážitek bez lezení, má v Alpách jiné možnosti, třeba průjezd po Grossglockner Hochalpenstrasse.

Grand Couloir: co ukázalo měření

Normální cesta kříží ve výšce kolem 3 270 metrů žlab, kterému francouzský tisk říká kuloár smrti. Přechod má na vodorovné vzdálenosti jen kolem sedmdesáti metrů, svah nad ním má sklon pětačtyřicet až šedesát stupňů a hornina je silně rozpukaná.

V roce 2019 tam běželo osmašedesát dní měření se seismickou sítí, kamerami a teplotními čidly. Výsledky jsou publikované v recenzovaném časopise a vyvracejí to, co se o kuloáru běžně píše.

Údaj	Hodnota
Zaznamenané kamenopády	2 648 za 68 dní, průměrně 39 denně
Průměrný odstup	jeden kamenopád za 37 minut
Nejklidnější hodina	devět až deset dopoledne, jedna událost za 85 minut
Nejrizikovější hodina	šest až sedm večer, jedna událost za 17 minut
Kdy tudy lidé opravdu chodí	většina mezi desátou a čtrnáctou, vrchol mezi dvanáctou a třináctou
Provoz	17 768 přechodů za 68 dní, průměrně 261 denně, maximum 497

Mezi vrcholem denní teploty a vrcholem kamenopádů je zpoždění zhruba dvě hodiny. Frekvence roste asi tři hodiny poté, co teploty v kuloáru přejdou do plusových hodnot. A co je proti běžné představě nejdůležitější, kamenopády jsou dva a půlkrát častější v obdobích tání sněhu, takže zasněžený žlab není zárukou klidu.

Doporučení autorů studie je jednoznačné: přejít kuloár co nejdřív, ideálně dopoledne, dokud je západní stěna nad ním ve stínu.

Co se o kuloáru říká nepřesně

Rozšířené tvrzení, že tři čtvrtiny kamenopádů padají mezi desátou a šestnáctou a že v poledne padá kámen každých sedmnáct minut, je v přímém rozporu s měřením. Interval sedmnácti minut patří podvečeru, ne poledni.

Druhá věc, na kterou upozorňuje oficiální zpráva z roku 2024, je ještě důležitější. Hřeben zabíjí víc než žlab, nehod je víc při sestupu než při výstupu, a převažují nepřímé pády, kdy kámen srazí lezce z rovnováhy, nad přímými zásahy. Soustředit se jen na žlab tedy znamená hlídat nesprávnou část cesty.

Rezervace jako nástroj regulace

Zařazení masivu mezi chráněné lokality podle zákona z roku 1930 samo o sobě neumožňovalo regulovat, kdo tam smí. Stát tedy musel řešení hledat jinde a našel ho v kapacitě chat.

Chronologie je poučná. V srpnu 2017 vydal starosta Saint-Gervais nařízení s povinným vybavením pro výstup, od čepice a brýlí po cepín, mačky a lano. V červenci 2018 prefekt dočasně omezil přístup na horolezce s rezervací. V roce 2019 už rezervace na jedné ze tří chat byla podmínkou a osobní stany u Tête Rousse zakázané. A od října 2020 platí prefekturní nařízení na ochranu přírodních stanovišť, které je od roku 2021 trvalým právním základem celého režimu.

Rezervace se dělá přes portál francouzského alpského spolku a je třístupňová: předrezervace, potvrzení provozovatelem a dokončení, ke kterému je potřeba jméno každého účastníka a nahraný doklad totožnosti. Na dokončení je osmačtyřicet hodin, jinak rezervace propadá. Doklad o rezervaci musí mít horolezec u sebe a předložit ho při kontrole.

Kapacita chat určuje denní průtok trasou. Goûter má sto dvacet lůžek v létě, Tête Rousse sedmdesát uvnitř a asi padesát míst ve stanech na dřevěném podestu. Stany tam stát smějí výjimečně a dočasně, aby skončilo divoké táboření v okolí. Oficiální zpráva to shrnuje tak, že limit sto dvaceti míst dobře odpovídá podmínkám přechodu kuloáru a hřebene.

Když se zavře úplně

V srpnu 2022 nechal starosta Saint-Gervais uzavřít obě chaty kvůli intenzivním kamenopádům z Aiguille du Goûter, způsobeným vedry a chybějícími srážkami. Formálně nešlo o zákaz výstupu, ale o uzavření chat, což výstup fakticky znemožnilo. Otevřelo se zhruba po patnácti dnech. Podobná situace se zopakovala v srpnu 2026 po sesuvech, kdy padaly bloky velikosti aut ze stěn vysokých osm set metrů. Příčinou je destabilizace permafrostu.

Jde tedy o vzorec, ne o výjimku. Uzavírky padaly opakovaně právě do srpna, tedy do doby, kdy o výstup stojí nejvíc lidí. Podobně regulují přetlak i jiné evropské destinace, jak ukazuje například obec Hallstatt a její omezení turistů.

Kolik lidí stoupá a s jakým výsledkem

Normální cestou jde kolem dvaceti tisíc lidí ročně. Oficiální čísla z odůvodnění prefekturní vyhlášky jsou tvrdá a stojí za to je uvést pohromadě.

• Na vrchol se dostane v průměru čtyřicet procent těch, kdo o něj usilují.
• Na přístupových cestách proběhne osmdesát až sto záchranných zásahů ročně.
• Pětačtyřicet procent zásahů souvisí s vyčerpáním z nedostatečné fyzické přípravy nebo aklimatizace.
• Třicet procent zachráněných má zranění.
• Na normální cestě zemřelo za třicet let přes sto lidí a téměř dvě stě třicet bylo zraněno.

Celkový počet obětí od roku 1786 se v seriózních zdrojích nedá dohledat. Odhady, které kolují po internetu, se rozcházejí o řád, a proto je lepší je vůbec neuvádět.

Pro ty, kdo nelezou

Do vysokohorského prostředí se dá dostat i bez maček. Aiguille du Midi byla otevřena v roce 1955 a její druhý úsek překonává skoro tři kilometry v jediném poli bez jediného mezilehlého pylonu, s převýšením přes čtrnáct set metrů. Výtahem se pak vyjede na terasu ve výšce 3 842 metrů, kde je od prosince 2013 prosklená kostka s tisícem metrů volného prostoru pod nohama.

Z Aiguille du Midi vede v letní sezoně kabinová lanovka nad ledovcem k italské Punta Helbronner, kde navazuje Skyway Monte Bianco s otáčejícími se kabinami, otevřený v roce 2015. A od Saint-Gervais jezdí zubačka Tramway du Mont-Blanc, nejvýše položená železniční trať ve Francii, jejíž stavba se v srpnu 1914 zastavila mobilizací a už nikdy nepokračovala. Původně měla vést mnohem výš.

Rekordy

Kdo	Čas	Rok
Pierre-André Gobet	5:10:14	1990
Kilian Jornet, přes Grands Mulets	4:57:40	2013
Benjamin Védrines	4:54:41	2025
Hillary Gerardi, ženy	7:27:39	2023

Časy platí pro trasu z Chamonix na vrchol a zpět. Kolem masivu se navíc běhá Ultra-Trail du Mont-Blanc, závod přes tři země o délce kolem sto sedmdesáti kilometrů a s převýšením kolem deseti tisíc metrů, s časovým limitem pětačtyřiceti a půl hodiny. Traťové rekordy drží Kilian Jornet a Katie Schide.

Pozor na jednu past. Absolutně nejrychlejší časy v historii závodu padly na zkrácené trati kvůli bouřkám a nejsou uznány jako traťové rekordy. Trasa se navíc rok od roku mění, takže každé číslo je nutné vázat na konkrétní ročník. Rozdíl mezi rekordem a nejrychlejším časem je tu podstatnější než u Jizerské 50 a její tratě.

Tunel, který hořel dvaapadesát hodin

Pod masivem vede od roku 1965 jedenáctikilometrový silniční tunel mezi Chamonix a Courmayeur. Je jednotroubový a obousměrný, s vozovkou širokou osm metrů.

V březnu 1999 se v něm asi sedm kilometrů od francouzského portálu vzňal chladírenský kamion s nákladem margarínu a mouky. Přesná příčina nebyla nikdy určena, zkoušky ukázaly, že požár mohla způsobit odhozená cigareta nasátá do vzduchového filtru. Hořelo skoro dvaapadesát hodin při teplotách kolem tisíce stupňů, shořelo čtyřiadvacet nákladních a devět osobních vozidel a zahynulo devětatřicet lidí. Situaci zhoršilo vhánění vzduchu z italské strany, které oheň přiživilo.

Tunel se otevřel po třech letech odstávky. Dnes v něm je stálá hasičská stanice s posádkou, tlakově chráněné úkryty po šesti stech metrech napojené na evakuační galerii, povinný rozestup mezi vozidly sto padesát metrů a rychlost mezi padesáti a sedmdesáti kilometry v hodině.

Šest věcí, které se u Mont Blancu nejčastěji podceňují

1. Že snadná technická obtížnost znamená snadný výstup. Normální cesta má stupeň PD, tedy málo obtížně. Vyžaduje ale skvělou vytrvalost, zvládnutí pohybu v mačkách a schopnost jít dvanáct hodin ve výšce, kde je vzduchu o polovinu méně.
2. Že dobrá kondice zaručí snášenlivost výšky. Nezaručí. Výšková nemoc s trénovaností nesouvisí a vyčerpání z nedostatečné aklimatizace stojí za pětačtyřiceti procenty záchranných zásahů.
3. Že lanovka na Aiguille du Midi horu zpřístupňuje. Zpřístupňuje výhled, ne výstup. Klamná dostupnost je jedním z důvodů, proč se tam každou sezonu objevují lidé bez vybavení a bez zkušeností.
4. Že se dá spolehnout na předpověď. Věrohodná předpověď sahá dva až tři dny. Trvalý vítr nad padesát kilometrů v hodině ve výšce 4 800 metrů je důvod nejít, ne důvod přidat.
5. Že sníh v kuloáru znamená bezpečí. Kamenopády jsou v obdobích tání dva a půlkrát častější než jindy.
6. Že sestup je odpočinek. Nehod je při sestupu víc než při výstupu a únava je jedním z hlavních důvodů. Vrchol je polovina práce.

Další evropské cíle, u kterých rozhoduje spíš příprava než odvaha, najdete v průvodci cestováním. Podobný vztah mezi úřadem a návštěvníkem popisuje i sopka Etna a rozhodování o výstupu.

Kolísající výška není specialita Mont Blanku. U nejvyšší hory světa se o ni dokonce vedl spor mezi dvěma státy, jak popisuje text o tom, proč se měnila výška Everestu, a o jméně, proti kterému byl sám George Everest.

Časté otázky

Kolik měří Mont Blanc?

Přes 4 800 metrů, ale přesná hodnota se mění. Měří se totiž sněholedová čepička, ne skála. Poslední doložené měření z roku 2023 dalo 4 805,59 metru, v roce 2007 to bylo 4 810,90 metru. Rozpětí naměřených hodnot činí v čase téměř pět metrů.

Leží vrchol ve Francii, nebo v Itálii?

Není to dořešené. Francouzské mapy od roku 1865 kreslí hranici tak, že vrchol leží celý ve Francii, italské mapy ji vedou přímo vrcholem a horu považují za binacionální. Spor se opírá o výklad Turínské smlouvy z roku 1860 a jednání smíšené komise k výsledku nevedla.

Potřebuji na výstup rezervaci?

Na normální cestě přes chatu Goûter ano. Od roku 2021 je nocleh na jedné ze tří chat na trase podmínkou přístupu, danou prefekturním nařízením. Rezervace se dělá přes portál francouzského alpského spolku a vyžaduje doklad totožnosti každého účastníka. Doklad o rezervaci se předkládá při kontrole.

Jak nebezpečný je Grand Couloir?

Měření z roku 2019 zaznamenalo průměrně devětatřicet kamenopádů denně, tedy jeden za sedmatřicet minut. Rozhodující je ale denní doba. Nejklidnější je devátá až desátá hodina dopoledne, nejrizikovější šestá až sedmá večer. Kamenopády jsou navíc dva a půlkrát častější v obdobích tání sněhu.

Kolika lidem se výstup podaří?

V průměru čtyřiceti procentům. Vyplývá to z odůvodnění prefekturní vyhlášky z roku 2020. Na přístupových cestách proběhne osmdesát až sto záchranných zásahů ročně a za pětačtyřiceti procenty z nich stojí vyčerpání z nedostatečné přípravy nebo aklimatizace.

Kdy je na výstup nejlepší doba?

Hlavní sezona je od konce června do září, protože jsou otevřené chaty. Trend je ale takový, že se podmínky v jádru léta zhoršují kvůli vedrům a kamenopádům a naopak zlepšují na okrajích sezony. Uzavírky chat padly opakovaně právě do srpna.

Jak dlouhá aklimatizace je potřeba?

Standardní programy horských vůdců počítají se dvěma dny aklimatizace před třídenním výstupem, s túrami ve výškách kolem tří tisíc metrů. Delší varianty přidávají výstup na některou snazší čtyřtisícovku. Bez aklimatizace jde jen o to, jestli se výšková nemoc projeví, ne jestli.

Dá se do velehor dostat i bez lezení?

Ano. Lanovka na Aiguille du Midi vyveze do 3 842 metrů, odtud vede v letní sezoně kabinová lanovka nad ledovcem na italskou stranu, kde navazuje Skyway Monte Bianco s otáčejícími se kabinami. Ze Saint-Gervais jezdí zubačka Tramway du Mont-Blanc, nejvýše položená železniční trať ve Francii.