Jizerská 50: historie, tratě a jak se na závod připravit

Jizerská 50 je nejstarší a největší český dálkový běh na lyžích. Vznikla v roce 1968 jako zimní prověrka výkonnosti horolezců z libereckého oddílu, dnes ji pořádá Ski klub Jizerská padesátka, startuje se na stadionu v Bedřichově a napříč všemi závody víkendu se sjelo i přes devět tisíc lyžařů. Od roku 1970 nese přídomek Memoriál Expedice Peru 70 a patří do tří mezinárodních seriálů, takže je to jediný český závod svého druhu se skutečně světovým postavením.

Ve zkratce

• První ročník se jel v roce 1968, na startu bylo 52 závodníků a jen šest z nich nedojelo.
• Prvním vítězem byl horolezec a lyžař Josef Driml.
• Od roku 1970 nese závod přídomek Memoriál Expedice Peru 70.
• Hlavní trať měří kolem 50,6 kilometru a vede po Jizerské magistrále z Bedřichova a zpět.
• Nejvíc vítězství, celkem pět, drží Jiří Beran, tři přidal Stanislav Řezáč.
• Za sedmapadesát let se závod nekonal jen šestkrát, naposledy v roce 2024.

Jak Jizerská 50 vznikla

Závod nezaložili lyžaři, ale horolezci. Vznikl jako prověrka zimní výkonnosti členů horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Liberec a organizace se ujal lyžařský klub města Liberce. Prvního ročníku v roce 1968 se zúčastnilo 52 závodníků a do cíle nedojelo jen šest z nich. Vyhrál ho Josef Driml, sám horolezec a lyžař, tedy člověk přesně z toho prostředí, pro které závod původně vznikl. Z prověrky pro jeden oddíl se za několik desetiletí stala akce, na kterou přijíždějí tisíce lidí z celé Evropy, a je pozoruhodné, že si přes ten růst udržela svůj původní ráz.

Memoriál Expedice Peru 70

Horolezecký původ závodu není jen historická poznámka. V roce 1970 zahynulo patnáct členů československé horolezecké expedice v Peru, čtrnáct z nich pod sněhovou lavinou. Od téhož roku nese Jizerská 50 přídomek Memoriál Expedice Peru 70 a vzpomínka na horolezce je od té doby nedílnou součástí slavnostního zahájení. Tenhle rozměr dělá z Jizerské 50 víc než sportovní podnik a je jedním z důvodů, proč se o ní mluví jako o legendě, ne jako o závodě. Pro člověka, který přijede poprvé, je zahájení nečekaně silný moment, který k akci patří stejně jako samotná trať.

Kdo ji pořádá dnes

Organizátorem je Ski klub Jizerská padesátka a hlavním partnerem energetická společnost ČEZ, podle níž nese závod oficiální název ČEZ Jizerská 50. Zázemím je bedřichovský stadion v Jizerských horách, odkud se startuje a kam se dojíždí. Kromě hlavního závodu pořadatel vypisuje celý víkendový program s několika distancemi a s doprovodnými akcemi, takže se do Bedřichova sjíždějí i lidé, kteří padesátku nikdy jet nebudou.

Trasa a kudy vede

Hlavní trať měří kolem 50,6 kilometru a vede po Jizerské magistrále, tedy po soustavě upravovaných běžeckých tras v Jizerských horách. Startuje se na stadionu v Bedřichově a trasa pokračuje kolem míst, která zná každý, kdo v Jizerkách někdy běžkoval: U Buku, Nová Louka, Kristiánov, Rozmezí, Čihadla, Kůrovec, Jizerka, Smědava, Krásná Máří, Hřebínek a Bílá Kuchyně, načež se závod vrací zpátky na bedřichovský stadion.

Zhruba v polovině se trasa obrací na Jizerce a cestou zpátky se s první půlkou potkává na Kneipě, což je přibližně ve třech čtvrtinách trati. Právě tenhle moment je pro řadu účastníků psychologicky nejtěžší: kolem vás projíždějí lidé, kteří jsou o patnáct kilometrů dál, a vy máte před sebou nejnáročnější část. Kdo o tom ví dopředu, snáší to lépe než ten, koho to zaskočí.

Trasu si můžete projet kdykoli

Velká výhoda Jizerské 50 proti jiným velkým závodům je, že trať existuje celou zimu. Jizerská magistrála se pravidelně upravuje pro veřejnost, takže si celý profil můžete projet kdykoli, když to dovolí sníh a počasí, a to buď sportovně, nebo turisticky na několik dní. Pro přípravu je to k nezaplacení: závodní trať se dá poznat předem metr po metru, což u městských maratonů nebo u horských závodů s uzavřenými úseky nejde.

Profil a co bolí

Profil není extrémní jako u horských závodů, ale je záludný svou délkou. Padesát kilometrů klasickou technikou znamená několik hodin opakovaného odrazu, při kterém se únava sčítá v zádech a v pažích stejně jako v nohou. Rozdíl proti letnímu běhu je právě v zapojení horní poloviny těla, na které bývá běžec, který přes rok trénuje jen na kole nebo v běžeckých botách, nepřipravený.

Tratě a technika

Jizerská 50 dávno není jen jeden závod. Pod stejnou hlavičkou se jede několik distancí a liší se nejen délkou, ale hlavně technikou běhu, což je pro plánování zásadní údaj. Kdo umí jen bruslení, na hlavní padesátce si nezalyžuje, protože ta se jede výhradně klasicky.

Elitní ženy startují v osm hodin ráno, elitní muži a první vlna o půl hodiny později, zbytek pole pak ve vlnách podle výkonnosti. Startovní pořadí není formalita: v prvních kilometrech se ve stopě předjíždí obtížně a špatně zvolená vlna znamená buď zácpu, ve které stojíte, nebo zbytečně rychlý začátek, protože se necháte strhnout rychlejšími. Kdo jede poprvé, má se raději zařadit pomaleji a v druhé půlce předjíždět, než naopak.

Mezinárodní postavení

Jizerská 50 není jen český závod. Postupně se zařadila do tří seriálů a každý z nich přivedl jiný typ účastníků.

• Worldloppet, světová série dálkových běhů, od roku 2000. Znamená to zahraniční účastníky, kteří si sérii postupně projíždějí a sbírají razítka do pasu.
• Ski Tour, česká série, od roku 2008.
• Ski Classics, elitní evropská série dálkových běhů, od roku 2011. S ní přišly profesionální týmy a s nimi i skandinávská špička.

Právě členství ve Ski Classics je důvod, proč se na výsledkových listinách posledních let objevují hlavně norská jména. Pro běžného účastníka to nic nemění, protože elita startuje ve své vlně a zmizí, ale úroveň organizace, měření a přenosu je díky tomu vyšší, než by česká akce sama o sobě potřebovala.

Vítězové, rekordy a stálice

Nejvíc vítězství v historii drží Jiří Beran, který závod vyhrál pětkrát. Za ním je Stanislav Řezáč se třemi vítězstvími, tedy nejúspěšnější Čech novodobé éry. Poslední ročníky ovládají severští závodníci ze Ski Classics.

Vedle vítězů má závod i vlastní kategorii legend, tedy lidí, kteří ho jezdí desítky let po sobě. Příkladem je Jiří Boštík, který Jizerskou 50 dokončil po jednatřicáté a nejrychleji ji zvládl v roce 2001 časem 2:32:25. Právě tihle vytrvalci jsou důvod, proč má akce takovou pověst: nejde jen o to vyhrát, ale o to vracet se.

Proč se časy mezi ročníky nedají porovnávat

U silničního maratonu je trať vždycky stejně dlouhá a stejně tvrdá, takže se časy porovnávají přímo. U dálkového běhu na lyžích to neplatí. Rychlost sněhu se mění podle teploty, vlhkosti a stáří pokrývky, takže stejná trať může být jeden rok o desítky minut rychlejší než druhý. K tomu se přidávají úpravy vedení trasy podle sněhových podmínek a v některých letech i zkrácení. Vítězný čas proto říká víc o počasí než o formě vítěze a smysl má porovnávat spíš pořadí a odstupy uvnitř jednoho ročníku. Pro běžného účastníka z toho plyne praktický závěr: srovnávat vlastní letošní čas s tím loňským nemá cenu, pokud si k němu nepřipíšete, jaké byly podmínky.

Kolik lidí ji jede

Účast se v historii pohybovala od desítek po tisíce a její vývoj je dobrým obrazem toho, jak se v Česku měnil vztah k vytrvalostnímu sportu. V roce 1977 dojelo hlavní padesátku 6467 lyžařů, v roce 1985 jelo 5511 startujících padesátku a dalších 1672 pětadvacítku. Rekordní byl 56. ročník v roce 2023, kdy se napříč všemi závody víkendu sešlo zhruba 9200 lyžařů, což byl nejvyšší počet v celé historii akce.

Kapacita hlavního závodu je dnes omezená, uvádí se řádově kolem 4800 účastníků. Registrace se proto neodkládá na poslední chvíli a u ročníků s příznivou předpovědí bývá problém se vůbec dostat na start. Je to změna proti sedmdesátým letům, kdy se startovalo bez limitu, a souvisí s tím, kolik lyžařů se dá bezpečně pustit do jedné stopy.

Sníh, který nemusí být

Největší nejistota není v přípravě závodníků, ale v počasí. Závod se jede v Jizerských horách na přelomu ledna a února a v teplých zimách se řeší, jestli bude na trati dost sněhu. Za sedmapadesát let historie se závod nekonal jen šestkrát, mimo jiné v roce 2014 a naposledy v roce 2024. Poměr je to výborný, ale pro toho, kdo si koupil ubytování a naplánoval celou zimní přípravu na jediné datum, je zrušení nepříjemné.

Praktický závěr je jednoduchý: sledovat oznámení pořadatele až do posledních dní a ubytování rezervovat s vědomím, že se termín může změnit nebo že se závod může jet ve zkrácené podobě. Pořadatel v posledních letech pracuje se zásobami sněhu a s úpravou trati tak, aby se závod jel i v horších podmínkách, ale zázraky dělat neumí.

Pro účastníka z toho plyne ještě jedna věc, na kterou se snadno zapomíná: zimní příprava se nedá stavět na jediném datu. Kdo si celou sezonu plánuje výhradně kolem Jizerské a ta se nakonec nejede, přijde nejen o závod, ale i o smysl několika měsíců tréninku. Rozumnější je mít v plánu dva nebo tři dálkové běhy v různých termínech a různých pohořích, ideálně tak, aby se nekryly. Jizerská pak zůstane vrcholem sezony, ale ne jedinou příležitostí, jak si natrénovanou formu vyzkoušet.

Mazání, vosk a materiál

U klasické techniky rozhoduje stoupací vosk a jeho volba podle teploty a stavu sněhu. Špatně namazané lyže znamenají buď podkluzování do kopce, nebo brzdění na rovině, a na padesáti kilometrech se to promítne do času víc než rozdíl v kondici. Je to zároveň nejčastější důvod frustrace nováčků, kteří mají natrénováno a přesto se trápí.

Vosk podle podmínek

Teplota, vlhkost a stáří sněhu rozhodují o tom, jaký stoupací vosk drží. Ráno bývají jiné podmínky než odpoledne, takže se u dlouhého závodu počítá s tím, že se podmínky během jízdy změní. Kdo si mazáním není jistý, má na místě k dispozici servis, ale i tak se vyplatí umět aspoň základní opravu na trati a mít s sebou kousek vosku.

Lyže s protiskluzem

Pro účastníky, kteří nechtějí řešit vosk, existují lyže se šupinami nebo s pásem mohéru. Jsou pomalejší, zato spolehlivé a v nepředvídatelných podmínkách rozdíl v čase často vyrovnají tím, že vůbec drží. Pro první padesátku, kde je cílem dojet, to je legitimní a rozumná volba.

Jak se na padesátku připravit

Padesát kilometrů klasicky je celodenní zátěž pro většinu startovního pole. Příprava se dělá v zimě na lyžích, ne jen v posilovně, protože technika klasického běhu se nedá nacvičit jinde a bez ní se objem sil rozplyne v neefektivním pohybu. Kdo se do sezony nedostane na sníh dost často, udělá lépe, když si vybere pětadvacítku a padesátku si nechá na příští rok.

Objem na sněhu

Základem je najezdit dostatek kilometrů ve stopě, ideálně včetně několika delších vyjížděk nad tři hodiny. Právě délka, ne rychlost, připraví tělo na to, co ho čeká. Vyplatí se jezdit i ve dnech, kdy nejsou ideální podmínky, protože v závodě si podmínky vybírat nebudete.

Suchá příprava

Když sníh není, nahrazuje ho běh, kolečkové lyže a posilování horní poloviny těla, zejména trojhlavého svalu pažního a středu těla. Klasická technika stojí na odrazu paží víc, než si letní sportovec připouští, a nedostatečně připravené paže jsou po třiceti kilometrech důvod, proč tempo spadne.

Jídlo a pití na trati

V mrazu se pije málo, protože chybí žízeň, a to je nejčastější příčina zhoršeného stavu ve druhé polovině. Občerstvovací stanice se používají od začátku, ne až když dojdou síly, a vyplatí se mít vlastní zásobu něčeho slaného. Stejná logika platí i u jiných dlouhých zimních závodů, jak ukazuje příprava na zimní čtyřiadvacetihodinovku na Lysou horu, i u letních horských akcí, jako je Beskydská sedmička.

Klasika, nebo bruslení

Rozhodnutí, které technice se věnovat, ovlivní víc než volbu jednoho závodu. Obě techniky vyžadují jiný materiál, jiný trénink a vyhovují jiným lidem, a přeskakovat mezi nimi během jedné sezony znamená nedělat pořádně ani jedno.

Proč klasika na dlouhé trati

Klasická technika je pohyb, který se dá dělat hodiny, protože se blíží chůzi a běhu a nevyžaduje tak vysokou tepovou frekvenci. Právě proto se hlavní padesátka jede klasicky. Zvládne ji i člověk, který nemá špičkovou techniku, jen mu to potrvá déle. Nevýhodou je závislost na mazání a na stopě, která musí být upravená.

Kdy dává smysl bruslení

Volná technika je rychlejší a méně závislá na vosku, protože stoupací zóna neexistuje. Zato je energeticky náročnější, hůř se drží na dlouhé vzdálenosti a na špatně upraveném povrchu je téměř neproveditelná. Pro člověka, který jezdí spíš kratší a svižnější tréninky, dává smysl přihlásit se na třicítku nebo sedmnáctku a padesátku nechat být.

Materiál se nedá půjčit napůl

Klasické a bruslařské lyže, hole i boty jsou jiné a kompromisní vybavení nefunguje ani v jednom režimu. Hole na bruslení sahají výš, klasické boty mají měkčí manžetu. Kdo si chce techniku vyzkoušet, udělá lépe, když si vybavení půjčí v půjčovně na několik vyjížděk, než aby ho koupil a po sezoně zjistil, že mu druhá technika sedí líp.

Bedřichov a zázemí závodu

Start i cíl na jednom místě je organizační výhoda, kterou ocení hlavně ten, kdo přijede sám. Odpadá přesun zavazadel mezi dvěma body i logistika s odvozem z cíle, takže se dá auto nechat na jednom parkovišti a po doběhu se k němu vrátit. Bedřichovský stadion zároveň funguje jako centrum celého víkendu, takže se tam odehrává i doprovodný program a vyhlášení.

Jak se do Bedřichova dostat

Bedřichov je malá obec a v závodní víkend do ní míří tisíce lidí naráz. Parkovacích míst je omezené množství a plní se brzy ráno, takže se počítá s příjezdem s velkou rezervou nebo s využitím skibusů a kyvadlové dopravy z Liberce a Jablonce. Kdo přijíždí zdaleka, obvykle udělá lépe, když přenocuje v okolí a ráno se do Bedřichova nechá dovézt, než aby v den závodu jel několik hodin autem a pak hledal místo k zaparkování.

Co s sebou do zázemí

Po doběhu jste mokří a v mrazu prochladnete během několika minut. Do odkládaného zavazadla proto patří kompletní suché oblečení včetně ponožek a bot, teplá bunda a něco k pití. Vyplatí se také počítat s tím, že mezi doběhem a odchodem ze stadionu uběhne čas, protože se člověk chce podívat na výsledky a potkat známé, a právě tam se dá snadno prochladnout.

Oblečení na zimní dálkový běh

Základní pravidlo zní vyjet mírně nedooblečený, protože po prvních kilometrech se tělo rozehřeje a přebytečná vrstva se stane přítěží. Funguje vrstvení: prodyšné funkční prádlo, tenká izolační vrstva a lehká větruodolná bunda, kterou lze rozepnout. Bavlna nemá na trati co dělat, protože se nasákne potem a v mrazu z ní bude chladicí obklad.

Detaily, které rozhodují

Rukavice, čelenka nebo čepice a nákrčník jsou drobnosti, které dokážou závod zachránit i pokazit. Prsty na rukou trpí nejvíc, protože se s holemi nedají skrýt, takže se hodí mít v kapse náhradní suchý pár. Brýle nebo aspoň průhledné čočky chrání oči před větrem a před sněhem odletujícím od lyží jedoucích vpředu, což na hustě obsazené trati není maličkost.

Chodidla a boty

Boty musí sedět s ponožkou, ve které pojedete, ne s tenčí. Utažení, které je pohodlné na začátku, může po třech hodinách tlačit, protože noha oteče. Vyplatí se proto boty i vázání vyzkoušet na dlouhé vyjížďce v podobných podmínkách, ne poprvé v den závodu, kdy už se s tím nedá nic dělat.

Jak závod vypadá pro diváka

Bedřichov je pro fandění vděčné místo, protože se tu potkává start i cíl a divák nemusí nikam jezdit. Kdo chce vidět závod i v terénu, může vyrazit po magistrále k některému z míst, kudy trať vede, ale je potřeba počítat s tím, že se pohybuje po upravených běžeckých stopách a nesmí do nich vstupovat. Nejvděčnější podívanou nabízí sprint na krátké trati, který se jede v uzavřeném prostoru a je vidět celý, na rozdíl od padesátky, kde závodníka spatříte na dvě minuty na startu a pak až v cíli.

Šest chyb na Jizerské 50

1. Přihlášení na padesátku bez sezony strávené na klasických lyžích.
2. Podceněné mazání, které rozhodne víc než kondice.
3. Volba nevhodné startovní vlny a rychlý začátek ve stopě.
4. Oblečení podle rána, ne podle celého dne na hřebeni.
5. Odkládání registrace u závodu s omezenou kapacitou.
6. Rezervace ubytování bez rezervy pro případ, že se závod kvůli sněhu upraví nebo zruší.

Další závody, pravidla a sportovce najdete v průvodci sportem.

Dvakrát delší severskou obdobou je Vasův běh na devadesáti kilometrech.

Časté otázky

Kdy se jela první Jizerská 50?

V roce 1968. Na startu bylo 52 závodníků, do cíle nedojelo jen šest z nich a vyhrál ji horolezec a lyžař Josef Driml. Závod vznikl jako zimní prověrka výkonnosti horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Liberec.

Co znamená Memoriál Expedice Peru 70?

Od roku 1970 nese závod tenhle přídomek na památku patnácti členů československé horolezecké expedice, kteří toho roku zahynuli v Peru, čtrnáct z nich pod sněhovou lavinou. Vzpomínka je součástí slavnostního zahájení.

Kudy trasa vede?

Startuje se na stadionu v Bedřichově a trať vede po Jizerské magistrále kolem míst jako Nová Louka, Kristiánov, Čihadla, Jizerka, Smědava nebo Bílá Kuchyně a vrací se zpátky do Bedřichova. Obrátka je zhruba v polovině na Jizerce.

Jakou technikou se jede?

Hlavní padesátka, Jizerská 25 a ČT Jizerská 10 se jedou klasickou technikou, tedy ve stopě. Volkswagen Bedřichovská 30 a Jizerská 17 se jedou bruslením. Právě klasika na hlavním závodě z ní dělá jiný podnik než většina zahraničních maratonů.

Kolik lidí závod jede?

Rekordní byl 56. ročník v roce 2023 se zhruba 9200 lyžaři napříč všemi závody víkendu. V roce 1977 dojelo hlavní padesátku 6467 lyžařů. Kapacita hlavního závodu je dnes omezená, uvádí se řádově kolem 4800 účastníků.

Kdo má nejvíc vítězství?

Jiří Beran, který závod vyhrál pětkrát. Tři vítězství přidal Stanislav Řezáč, nejúspěšnější Čech novodobé éry. Poslední ročníky ovládají závodníci ze severských zemí startující ve Ski Classics.

Do jakých seriálů závod patří?

Do světové série Worldloppet od roku 2000, do české Ski Tour od roku 2008 a do elitní evropské série Ski Classics od roku 2011. Právě Ski Classics přivedla profesionální týmy a skandinávskou špičku.

Co když nenapadne sníh?

Za sedmapadesát let se závod nekonal jen šestkrát, mimo jiné v roce 2014 a naposledy v roce 2024. Informace vydává pořadatel podle aktuální situace v horách, takže ubytování se rezervuje s vědomím, že se termín může změnit.