Kostkový cukr vymyslel Jakub Rad v Dačicích
Kostkový cukr vynalezl Jakub Kryštof Rad, švýcarský rodák a ředitel cukrovaru v moravských Dačicích. První kostky vznikly roku 1841 a císařské privilegium na jejich výrobu mu vídeňská dvorská komora udělila 23. ledna 1843. Rafinerii to nezachránilo, ale vynález přežil a Dačice mají pomník.
Ve zkratce
- Vynálezce Jakub Kryštof Rad řídil dačickou rafinerii od jara 1840 do roku 1846.
- První kostky podle tradice vznikly v létě až na podzim 1841.
- Privilegium na pět let získal 23. ledna 1843, na trh kostky šly na podzim 1843.
- Rad nebyl Čech, narodil se ve švýcarském Rheinfeldenu.
- Rafinerie fungovala do roku 1852, Rad z Dačic odešel už roku 1846.
- Britskou výrobu zahájil Henry Tate v roce 1875 na zdokonaleném německém postupu.
- Pomník v Dačicích stojí od roku 1983, pamětní deska od roku 2003.
Cukr před kostkami: proč byl problém
Do čtyřicátých let 19. století se cukr prodával hlavně v kuželovitých homolích, které byly podle německého patentového úřadu až poldruhého metru vysoké a velmi tvrdé. Kdo chtěl osladit nápoj, potřeboval kladivo, kleště nebo štípací nástroj. Homole se špatně balily, při převozu se lámaly a jejich dlouhé sušení zdržovalo výrobu. Při porcování vznikal odpad a hospodyňky se při tom občas zranily.
Právě v takové situaci se vynález zrodil. Nešlo o objev nového cukru, ale o nový tvar téhož zboží: malé, stejně velké kousky, které se snadno spočítají, zabalí a rozdělí. Podobné vynálezy všedního dne, třeba stěrač na čelním skle, také vznikly z potřeby vyřešit drobný každodenní problém.
Dačice: město a rafinerie
Kostelní Vydří a rafinerie na náměstí
Podle oficiálních stránek města Dačice založili bratři Tomáš a František Grebnerové roku 1829 u Kostelního Vydří první moderní cukrovar na západě monarchie. Půda a nadmořská výška kolem Dačic se pro cukrovou řepu příliš nehodily a cukrovar zanikl už roku 1832. František Grebner pak v roce 1833 otevřel v budově na dačickém náměstí rafinerii, která zpočátku zpracovávala jen třtinový cukr dovážený přes Vídeň z Terstu.
Rad přichází jako nový ředitel
V roce 1839 se podnik dostal do finančních potíží. Společníci Grebnera poslali na jaře 1840 z Vídně nového ředitele Jakuba Kryštofa Rada. Rozšířil výrobní prostory, pořídil nové stroje a roku 1842 zavedl první parní stroj ve městě. Podle městského webu přidal také výrobu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády. Pod jeho vedením rafinerie prosperovala a dodávala cukr po Moravě i do Vídně, Pešti či Lvova.
| Rok | Událost | Doloženo |
|---|---|---|
| 1829 | Cukrovar u Kostelního Vydří (Grebnerové) | Město Dačice, Radio Prague |
| 1833 | Rafinerie na dačickém náměstí | Město Dačice |
| Jaro 1840 | Rad nastupuje jako ředitel | Město Dačice, německý patentový úřad (1840 až 1846) |
| Léto až podzim 1841 | První kostky, tradiční příběh s Julianou | Muzeum, Forbes, patentový úřad (rok 1841) |
| Konec 1842 | Žádost o privilegium ve Vídni | Město Dačice, Radio Prague |
| 23. ledna 1843 | Privilegium na pět let | Město Dačice, Forbes, Novinky, patentový úřad |
| Podzim 1843 | Kostky na trhu jako Thee-Zucker | Město Dačice, Radio Prague |
| 1846 | Rad odchází z Dačic | Město Dačice, Radio Prague, Forbes |
| 1852 | Rafinerie končí provoz | Město Dačice, Radio Prague |
| 1875 | Henry Tate zavádí kostky ve Velké Británii | Tate and Lyle |
Jak kostka vznikla a jak se vyráběla
Legenda o Juliani
Příběh zná každý, kdo byl někdy v Dačicích na prohlídce. Radova manželka Juliana si v létě 1841 poranila prst, když odsekávala kousek z cukrové homole, a vyčetla manželovi, že by mohl vymyslet něco praktičtějšího. Rad za několik týdnů zhotovil lis a na podzim překvapil ženu bedničkou asi 350 bílých a červených kostek. Německý patentový úřad uvádí, že první kostky byly dvoubarevné, růžové a bílé.
Tahle epizoda je ovšem tradice předávaná muzeem a populárními texty. Spolehlivě doložené jsou privilegium z ledna 1843, Radovo působení v Dačicích a popis výrobního postupu. Zda se Juliana skutečně řízla a kdy přesně, se dnes už ověřit nedá. Kdo ji vydává za hotovou událost, zjednodušuje.
Lis a sušárna
Postup popisuje dačické muzeum. Cukr z neúplně vysušených homolí se rozemlel, prosel sítem a naplnil do mosazné desky se 400 čtvercovými otvory. Lis jej stlačil přibližně na polovinu objemu, kostky se vytlačily na dřevěnou desku a 10 až 12 hodin schly v sušárně. Pak se balily po libře. Šest lisů dokázalo za den vyrobit přes tunu hotových kostek.
Kostky šly na trh pod názvem Thee-Zucker neboli čajový cukr. Balíček s 250 kostkami připomínal malou čínskou bednu na čaj. Spor o to, kdo vynález skutečně udělal a komu zůstalo jen jméno, zná i příběh džínů a Jacoba Davise.
Privilegium 1843: co to bylo
Rad podal koncem roku 1842 žádost u dvorské komory ve Vídni a ta mu 23. ledna 1843 udělila privilegium. Podle německého patentového úřadu platilo pět let. Šlo o dobovou císařskou výsadu na výrobní postup, ne o patent dnešního typu.
Proč Rad z Dačic odešel
Vynález nezachránil firmu. Podle městského webu se v první polovině čtyřicátých let zhoršily vnější podmínky a očekávané zlepšení z kostek nepřišlo. Forbes upřesňuje, že rafinerii zasáhla obecně špatná hospodářská situace a že ležela mimo cukrovarská centra bez železnice. Rad roku 1846 na funkci rezignoval a z Dačic odešel i s početnou rodinou. Rafinerie dál fungovala do roku 1852.
Rad zemřel roku 1871, tedy dávno předtím, než se kostky v Evropě běžně prodávaly. Kostkový cukr přežil firmu i svého autora. Jiný každodenní vynález s dlouhou cestou k dnešní podobě popisuje text o semaforu.
Co bylo dál: Langen a Tate
Další vývoj pocházel z Německa. Podle historie firmy Tate and Lyle Eugen Langen a David Martineau patentovali v roce 1875 v Německu zdokonalený způsob výroby kostek a téhož roku získal Henry Tate výhradní práva na tuto technologii a zavedl kostkový cukr ve Spojeném království. Roku 1878 otevřel v londýnském Silvertownu rafinerii Thames, která se zaměřovala právě na kostky.
Nejde tedy o druhý vynález od nuly, ale o průmyslové zdokonalení.
| Osoba | Role | Doloženo |
|---|---|---|
| Jakub Kryštof Rad | První kostky 1841, privilegium 1843, Dačice | Město Dačice, patentový úřad, Forbes |
| Eugen Langen a David Martineau | Zdokonalený postup, patent v Německu 1875 | Tate and Lyle |
| Henry Tate | Výhradní práva 1875, rafinerie Thames 1878 | Tate and Lyle |
Památky v Dačicích
Kdo chce vidět místo vzniku, najde v Dačicích žulový pomníček z roku 1983 v parčíku u kostela svatého Vavřince, pamětní desku z roku 2003 na budově bývalé rafinerie a stálou expozici v městském muzeu a galerii. Město se hlásí k heslu „město, které dalo světu kostkový cukr“.
Návštěva se dobře spojí s jinými moravskými a českými gastronomickými příběhy, třeba s tím, proč medovník není totéž co Marlenka, nebo s historkou lineckého cukroví a jeho jména.
Šest tvrzení o kostkovém cukru, která neplatí
- Kostkový cukr je český vynález. Vynález vznikl na Moravě, v tehdejším Rakouském císařství, ale jeho autor byl Švýcar.
- Rad na vynálezu zbohatl. Rafinerii vynález nezachránil, Rad z ní po třech letech odešel a podnik zanikl v roce 1852.
- Rad získal patent v dnešním smyslu. Šlo o císařské privilegium na pět let, ne o patent s dnešními pravidly.
- Kostky se prodávaly od roku 1841. V roce 1841 vznikly první kostky v dílně, na trh šly až na podzim 1843 jako Thee-Zucker.
- Britské kostky vymyslel Henry Tate. Tate koupil v roce 1875 práva na zdokonalený německý postup, vynálezcem nebyl.
- Příběh o Juliani je dokumentovaná událost. Je to tradice, kterou vypráví muzeum i patentový úřad; doložené jsou privilegium, termíny a Radovo ředitelování.
Časté otázky
Kdo vynalezl kostkový cukr?
Jakub Kryštof Rad, rodák ze švýcarského Rheinfeldenu, v letech 1840 až 1846 ředitel cukrovaru v Dačicích na jihozápadní Moravě. Kostky vznikly roku 1841 a Rad na jejich výrobu získal císařské privilegium ve Vídni 23. ledna 1843.
Byl Jakub Kryštof Rad Čech?
Ne, narodil se ve švýcarském Rheinfeldenu. Do Dačic přišel na jaře 1840 z Vídně jako nový ředitel rafinerie. Český je tedy původ místa vynálezu, ne původ vynálezce.
Je pravda, že si Radova žena Juliana řízla do prstu?
Je to nejznámější část příběhu a vypráví ji dačické muzeum i německý patentový úřad. Dobový dokument, který by ji potvrzoval, se nepřipomíná, proto ji lze brát jako tradici. Doložené je privilegium z roku 1843 a Radovo ředitelování v Dačicích.
Co přesně Rad v roce 1843 získal?
Císařské privilegium, tedy výhradní právo vyrábět kostkový cukr svým postupem po dobu pěti let. Žádost podal koncem roku 1842 u dvorské komory ve Vídni, privilegium mu bylo uděleno 23. ledna 1843.
Proč Rad z Dačic odešel?
Roku 1846 rezignoval na funkci ředitele. Podnik zasáhla špatná hospodářská situace, rafinerie ležela mimo cukrovarská centra a nevedla k ní železnice, takže kostkový cukr čekané zlepšení nepřinesl. Rafinerie fungovala do roku 1852.
Kdo kostkový cukr zpopularizoval ve Velké Británii?
Henry Tate. Podle historie firmy Tate and Lyle získal v roce 1875 výhradní práva na zdokonalený postup německého vynálezce Eugena Langena a zavedl kostkový cukr ve Spojeném království. Roku 1878 otevřel rafinerii Thames v Silvertownu, zaměřenou na kostky.
Kde v Dačicích najdu památku na kostkový cukr?
V parčíku u kostela svatého Vavřince stojí od roku 1983 žulový pomníček. Od roku 2003 je na budově bývalé rafinerie pamětní deska a městské muzeum má stálou expozici o dačické výrobě kostek.
Jak se kostky v Dačicích vyráběly?
Cukr z neúplně vysušených homolí se rozemlel, prosel sítem a naplnil do mosazné desky s 400 čtvercovými otvory. Lis jej stlačil přibližně na polovinu objemu, kostky se vytlačily na dřevěnou desku a 10 až 12 hodin sušily. Šest lisů zvládlo přes tunu kostek denně.
