Biatlon: trestná kola a jak se počítá pořadí
Černý kruh, na který biatlonista míří, je vleže i vstoje stejně velký, 115 milimetrů. Liší se jen otvor, který musí střela trefit, aby terč spadl: vleže 45 milimetrů, vstoje 115. A trestné kolo se v jednom z formátů vůbec nejede, tam se přičítá čas.
Ve zkratce
- Trestné kolo měří 150 metrů, u zkrácených formátů 75.
- Ve vytrvalostním závodě se místo kola přičítá minuta.
- Střílí se na 50 metrů, na každou položku pět ran.
- Ve štafetě má závodník k pěti ranám ještě tři náhradní.
- Náhradní náboje se nabíjejí ručně, po jednom.
- Puška má ráži 5,6 milimetru a nejméně 3,5 kilogramu.
- Do celkového pořadí Světového poháru se štafety nezapočítávají.
Formáty a jak se v nich trestá
Nejpodstatnější rozdíl mezi formáty není ve vzdálenosti, ale v tom, jak se platí za minutý terč.
| Formát | Muži | Ženy | Střelby | Trest |
|---|---|---|---|---|
| vytrvalostní | 20 km | 15 km | leže, stoje, leže, stoje | 60 sekund |
| sprint | 10 km | 7,5 km | leže, stoje | kolo 150 m |
| stíhací | 12,5 km | 10 km | leže, leže, stoje, stoje | kolo 150 m |
| hromadný start | 15 km | 12,5 km | leže, leže, stoje, stoje | kolo 150 m |
| štafeta, na úsek | 7,5 km | 6 km | leže, stoje | kolo 150 m |
| smíšená štafeta, na úsek | 6 km | 6 km | leže, stoje | kolo 150 m |
Pořadí poloh se mezi formáty liší a je to častá chyba popularizačních textů. Ve vytrvalostním závodě se střídá leže a stoje, tedy leže, stoje, leže, stoje. Ve stíhacím závodě a v hromadném startu jsou nejdřív dvě položky vleže a pak dvě vstoje.
Trest se počítá za terč, ne za výstřel
Formulace pravidel je přesná: trest se ukládá za každý terč, který po odstřílení všech ran položky zůstal stát. Není to tedy trest za každou minutou ránu jako takovou, což je rozdíl, který se projeví právě u štafet s náhradními náboji.
Trestné kolo
Podle pravidel je to oválná trať široká pět až šest metrů a dlouhá 150 metrů. Musí ležet v rovině a být umístěná tak, aby závodník při jejím projetí nemusel navíc ujet žádnou vzdálenost mezi tratí a kolem.
Zásadní je odpovědnost: závodník si počet trestných kol hlídá sám a musí je projet bezprostředně po příslušné položce. Nelze je dojet až po další střelbě ani před cílem. Pokud si neprojeté kolo uvědomí, smí se na trať k němu vrátit, ale nesmí překážet ostatním.
Kolik to stojí času, pravidla nestanovují. Podle publikovaného měření to vychází zhruba na 22 až 24 sekund, ale závisí to na profilu a stavu sněhu.
Střelnice a terče
Střílí se na vzdálenost 50 metrů s tolerancí jednoho metru, měřeno od přední hrany střelecké rampy k linii terčů. Střed terče musí být 80 až 100 centimetrů nad povrchem rampy a každá střelecká dráha je nejméně 2,75 a nejvýše tři metry široká. Na závodech mezinárodní unie musí mít střelnice třicet drah.
Terče, které se popisují nejčastěji špatně
Tady je věc, kterou skoro nikde nenajdete správně.
| Poloha | Záměrná plocha | Padací plocha |
|---|---|---|
| vstoje | 115 mm | 115 mm |
| vleže | 115 mm | 45 mm |
Černý kruh, na který závodník míří, je v obou polohách stejně velký. Liší se jen otvor, který musí střela trefit, aby terč spadl: vleže 45 milimetrů, vstoje 115. Otvory pro obě polohy jsou soustředné a tolerance je tři desetiny milimetru.
Logika je jasná. Vleže má závodník stabilní oporu, takže se po něm chce přesnost. Vstoje stojí bez jakékoli opory po fyzické zátěži, takže je terč pro pád větší. Podle měření vychází úspěšnost obou poloh u elitních závodníků srovnatelně, právě protože rozdíl v průměru obtížnost vyrovnává.
Pravidla poloh
Vleže se puška smí dotýkat pouze rukou, ramene a tváře, a spodní strana zápěstí podpírající paže musí být zřetelně zvednutá nad sněhem. Vstoje závodník stojí bez opory, pušky se smí dotýkat jen ruce, rameno, tvář a část hrudníku vedle ramene, a podpírající paži smí opřít o hrudník nebo o bok.
Na podložce je navíc zakázáno sundat jednu nebo obě lyže, a to i při tréninku. Zásahy z nesprávné polohy, v nesprávném pořadí střeleb nebo z nesprávné dráhy se neuznávají.
Štafety a náhradní náboje
Systém je přesnější, než se obvykle popisuje. Závodník musí nejdřív odstřílet všech pět ran ze zásobníku. Teprve pak sahá po náhradních nábojích, kterých má tři, a střílí, dokud nesrazí všech pět terčů nebo dokud nevystřílí všech osm ran.
Náhradní náboje se přitom nabíjejí ručně, jeden po druhém, a nesmí se doplňovat ze zásobníku. Právě proto vidíte ten charakteristický pohyb pro náboje uložené v pažbě.
Pokud ani osm ran nestačí, jede závodník za každý zbylý stojící terč jedno trestné kolo, tedy nejvýš pět kol na jednu položku. Jeden štafetový úsek má dvě položky, takže má závodník k dispozici deset povinných ran a až šest náhradních.
Předání se musí odehrát uvnitř předávacího území a provádí se dotykem ruky na tělo nebo pušku vybíhajícího spoluhráče.
Jak se startuje
Ve sprintu a vytrvalostním závodě je standardní startovní interval třicet sekund. Ostatní formáty mají vlastní logiku.
Stíhací závod je nejzajímavější. Startuje v něm šedesát nejlepších z kvalifikačního závodu, přičemž vítěz kvalifikace vyráží v čase nula a ostatní s odstupem odpovídajícím jejich skutečné ztrátě. Detail, který se často vynechává: pokud je kvalifikací vytrvalostní závod, přenáší se jen polovina ztráty. Kdo ztrácel víc než čtyři minuty, startuje hromadně čtyři minuty po prvním startu, ale jeho oficiální čas se počítá podle skutečné ztráty.
Stíhací závod a hromadný start jsou zároveň jediné formáty, kde je pořadí v cíli rovnou pořadím výsledkovým, bez přepočtu.
Hromadný start má třicet závodníků a ve Světovém poháru se do něj dostává prvních pětadvacet z průběžného pořadí, zbytek se doplní podle bodů z aktuálního závodního týdne. Existuje i varianta pro šedesát závodníků, kde první kolo objíždí polovina pole střelnici bez střelby, aby se rozdělil nápor na třicet drah.
Puška
Ráže je 5,6 milimetru, tedy .22, a minimální hmotnost 3,5 kilogramu včetně veškerého příslušenství, ale bez zásobníků a nábojů. Pravidla stanovují jen dolní hranici, horní ne. Nosný postroj je povinný, popruh volitelný a jeho šířka nesmí přesáhnout 40 milimetrů.
Představa zvláštní sportovní zbraně velké ráže tedy neodpovídá. Je to maloráže bez optiky se zvětšením.
Jak se počítá Světový pohár
Bodová stupnice začíná devadesáti body za vítězství, pak 75, 65, 55, 50, 45, 41, 37, 34 a 31 za desáté místo, a dál klesá po jednom bodu až do čtyřicátého místa. U hromadného startu je konec stupnice jiný, protože je v něm jen třicet závodníků.
Klíčové pravidlo, které se často plete: do celkového pořadí Světového poháru se počítají jen individuální formáty. Body ze štafet se do něj nezapočítávají. Vedle celkového pořadí se pak vede samostatné pořadí pro každou disciplínu, přičemž aby se pohár za disciplínu vůbec udělil, musí se v sezoně odjet nejméně dva závody dané disciplíny.
Při shodě bodů rozhoduje větší počet prvních míst, pak druhých a tak dál. Zajímavá výjimka: při shodě v celkovém pořadí po posledním závodě sezony se tohle pravidlo nepoužije a udělí se dvě trofeje.
Sedm věcí, které se o biatlonu říkají špatně
- Že se za chybu vždycky jede trestné kolo. Ve vytrvalostním závodě se přičítá minuta a žádné kolo se nejede.
- Že terč je vstoje větší, protože je snazší. Záměrný kruh je stejný, liší se jen padací plocha.
- Že se ve všech formátech střílí ve stejném pořadí. Vytrvalostní závod se od stíhacího a hromadného startu liší.
- Že náhradní náboje jdou do zásobníku. Nabíjejí se ručně, jeden po druhém.
- Že se ve štafetě smí sáhnout po náhradních hned. Nejdřív se musí odstřílet všech pět ran.
- Že biatlonová puška je zbraň velké ráže. Je to maloráže 5,6 milimetru.
- Že se štafety počítají do celkového pořadí. Nepočítají, celkové pořadí tvoří jen individuální závody.
Odkud biatlon přišel
Kořeny jsou vojenské a skandinávské. Podle mezinárodní unie se závody kombinující běh na lyžích a střelbu konaly už v polovině 18. století mezi švédskými a norskými pohraničními strážemi.
Na prvních zimních olympijských hrách v roce 1924 se jely takzvané vojenské hlídky, tedy závod čtyřčlenných družstev, který je považován za předchůdce biatlonu. Zda šlo o medailový, nebo jen ukázkový sport, se zdroje neshodují. První mistrovství světa v moderním biatlonu proběhlo v roce 1958 v Rakousku.
Dva zlomy
V roce 1978 na mistrovství světa v Hochfilzenu se přešlo z velkorážní zbraně na maloráži a ustálila se dnešní střelecká vzdálenost padesát metrů. Předtím se střílelo na různé vzdálenosti až do 250 metrů. Důvody byly praktické: cena střeliva, velikost a výkon zbraní, hluk, bezpečnost a obtížnost získání zbrojních průkazů.
Druhým zlomem byl rok 1992, kdy se v Albertville poprvé jel olympijský biatlon žen. Program tehdy tvořily tři závody, sprint na 7,5 kilometru, vytrvalostní závod na 15 kilometrů a štafeta, která se tehdy ještě jela ve třech úsecích po 7,5 kilometru, ne v dnešní podobě.
Proč rozhoduje střelba
Zajímavá je jedna věc, která odporuje intuici. Doba strávená na střelnici vysvětluje jen jednotky procent rozdílů mezi elitními závodníky. Co skutečně rozhoduje, je zásah nebo nezásah, tedy trestný čas nebo trestné kolo, ne rychlost samotné střelby.
Z toho plyne i důvod, proč je střelba po zátěži tak obtížná a proč se sport takhle staví: závodník musí během pár vteřin převést tělo z maximálního výkonu do stavu, kdy udrží pušku v klidu na terč o průměru čtyř a půl centimetru vzdálený padesát metrů. Podobně kontraintuitivně se čte i medailová bilance Michaela Phelpse, kde deset z třiadvaceti zlatých pochází ze štafet. Další rozbory pravidel najdete v průvodci sportem.
Časté otázky
Jak dlouhé je trestné kolo?
Podle pravidel je to oválná trať široká pět až šest metrů a dlouhá 150 metrů, u zkrácených formátů jako Super Sprint nebo Single Mixed Relay 75 metrů. Musí ležet v rovině a být umístěná tak, aby závodník nemusel navíc ujet žádnou vzdálenost mezi tratí a kolem. Časově vychází zhruba na 22 až 24 sekund podle profilu a sněhu.
Ve kterém závodě se trestné kolo nejede?
Ve vytrvalostním. Tam se za každý terč, který zůstal stát, přičítá minuta k výslednému času, u krátké verze 45 sekund. Ve sprintu, stíhacím závodě, hromadném startu a ve štafetách se naopak žádný čas nepřičítá a celý trest je fyzický, tedy ujetá vzdálenost navíc.
Jsou terče vleže a vstoje jinak velké?
Jen zčásti. Černý záměrný kruh, na který závodník míří, je v obou polohách stejný, tedy 115 milimetrů. Liší se jen padací plocha, kterou musí střela trefit, aby terč spadl: vleže 45 milimetrů, vstoje 115. Otvory jsou soustředné a podle měření vychází úspěšnost obou poloh u elity srovnatelně.
Jak fungují náhradní náboje ve štafetě?
Závodník musí nejdřív odstřílet všech pět ran ze zásobníku a teprve pak smí použít tři náhradní. Ty se nabíjejí ručně, jeden po druhém, nikdy ze zásobníku. Střílí, dokud nesrazí všech pět terčů nebo dokud nevystřílí všech osm ran. Pokud ani osm nestačí, jede za každý zbylý terč jedno trestné kolo, nejvýš tedy pět.
Na jakou vzdálenost se v biatlonu střílí?
Na 50 metrů s tolerancí jednoho metru, měřeno od přední hrany střelecké rampy k linii terčů. Tahle vzdálenost se ustálila v roce 1978 spolu s přechodem na maloráži, předtím se střílelo na různé vzdálenosti až do 250 metrů. Střed terče musí být 80 až 100 centimetrů nad povrchem rampy.
Jakou pušku biatlonisté používají?
Maloráži ráže 5,6 milimetru, tedy .22, s minimální hmotností 3,5 kilogramu včetně příslušenství, ale bez zásobníků a nábojů. Pravidla stanovují jen dolní hranici hmotnosti, horní ne. Nosný postroj je povinný a šířka popruhu nesmí přesáhnout 40 milimetrů.
Jak se určuje start ve stíhacím závodě?
Startuje šedesát nejlepších z kvalifikačního závodu, vítěz v čase nula a ostatní s odstupem odpovídajícím jejich skutečné ztrátě. Pokud je kvalifikací vytrvalostní závod, přenáší se jen polovina ztráty. Kdo ztrácel víc než čtyři minuty, startuje hromadně čtyři minuty po prvním startu, ale jeho oficiální čas se počítá podle skutečné ztráty.
Počítají se štafety do celkového pořadí Světového poháru?
Nepočítají. Celkové pořadí tvoří jen individuální formáty, tedy vytrvalostní závod, sprint, stíhací závod a hromadný start včetně jejich zkrácených verzí. Vedle toho se vede samostatné pořadí pro každou disciplínu, včetně štafet, a aby se pohár za disciplínu vůbec udělil, musí se v sezoně odjet nejméně dva závody dané disciplíny.
