24 hodin Le Mans: jak se vyhrává a proč nerozhoduje rychlost

V Le Mans nevyhrává nejrychlejší vůz. Sportovní řád to má napsané doslova: první je ten, kdo do šachovnicové vlajky ujel největší vzdálenost, a startovní pozice se výslovně nezapočítává. Právě tahle věta rozhodla nejslavnější cíl v historii závodu a o půl století později připravila Toyotu o vítězství šest minut před koncem.

Ve zkratce

• Závod se jede od roku 1923 a je nejstarším dosud pořádaným vytrvalostním závodem světa.
• Vyhrává nejdelší ujetá vzdálenost, ne nejrychlejší čas ani nejlepší kolo.
• Kolo měří 13,626 km a podstatná část vede po běžných veřejných silnicích.
• Posádku tvoří nejvýš tři jezdci a nikdo nesmí jet víc než čtyři hodiny v každém šestihodinovém úseku.
• Rovinka Mulsanne dostala v roce 1990 dvě šikany, protože se přestala vejít do pravidel.
• Rekord ve vzdálenosti drží Audi z roku 2010 s 5 410 km.
• Běžený start skončil po roce 1969, dnes se startuje letmo.

Proč vůbec vznikl

Myšlenka se zrodila na pařížském autosalonu v roce 1922. Za nápadem stáli Georges Durand, generální sekretář Automobile Club de l’Ouest, jeho kolega Marcel Canit a novinář Charles Faroux, šéf listu L’Auto.

Původně uvažovali o osmihodinovém závodě, který měl prověřit kvalitu a spolehlivost vozů tehdy ještě mladého automobilového průmyslu. Na čtyřiadvacet hodin ho navrhl prodloužit Émile Coquille, zástupce výrobce kol Rudge-Whitworth ve Francii.

Tohle je klíč k pochopení celého závodu. Le Mans nevzniklo jako soutěž v rychlosti, ale jako zkouška, jestli výrobce umí postavit auto, které vydrží. První ročník se jel koncem května 1923, startovalo 33 vozů na okruhu dlouhém 17 kilometrů a vyhráli André Lagache s Reném Léonardem na voze Chenard a Walcker se vzdáleností 2 209 kilometrů. Průměrná rychlost vítěze byla 92 kilometrů v hodině. Oficiální název prvního ročníku zněl Grand Prix rychlosti a vytrvalosti.

Okruh, který z větší části není okruh

Circuit de la Sarthe je zvláštní tím, že po většinu roku vlastně neexistuje. Je to kombinace trvalých závodních úseků a veřejných silnic, které se běžně používají k dopravě.

Kolo měří 13,626 kilometru, což je číslo uvedené přímo v oficiálním dodatkovém řádu závodu. Současná konfigurace platí od roku 2018 a má 38 zatáček. Pro srovnání, stálý okruh Bugatti, který v Le Mans také je a sdílí s velkou tratí boxy a Fordovy šikany, měří jen 4,185 kilometru a má zatáček čtrnáct.

Rovinka Mulsanne a proč se rozdělila

Nejslavnější částí trati je rovinka Mulsanne, francouzsky Ligne Droite des Hunaudières. Měří zhruba šest kilometrů a vede po departementní silnici, po které se mimo závodní víkend jezdí normálně do práce.

Do roku 1989 byla souvislá. Dvě šikany do ní přibyly před ročníkem 1990 a důvod byl dvojí. Bezpečnostní: vysoká rychlost v kombinaci s velkým přítlakem vedla k defektům pneumatik a poruchám motorů v místě, kde se jelo nejrychleji. A regulační: FIA rozhodla, že už nebude schvalovat okruh s rovinkou delší než dva kilometry.

Po zásahu se špičkové vozy dostávají zhruba na 330 kilometrů v hodině v kvalifikaci a kolem 320 v závodě. Nejvyšší rychlost naměřená na rovince je 405 kilometrů v hodině, kterou v roce 1988 dosáhl vůz WM P88 s Rogerem Dorchym. Šlo ale o cílený rychlostní pokus, ne o běžný závodní výkon.

Trať se měnila opakovaně: v roce 1932 se zkrátila mimo město, v roce 1968 přibyla Fordova šikana před boxy, v roce 1972 přišla velká přestavba a takzvané Porsche curves, v roce 1990 šikany na Mulsanne a v roce 2018 dnešní podoba.

Jak se v Le Mans vyhrává

Tady je jádro, na kterém stojí celý závod, a stojí za to citovat sportovní řád doslova.

Podle článku 15.1.5 je vozem na prvním místě ten, který do mávnutí šachovnicovou vlajkou ujel největší vzdálenost, přičemž pozice vozů na startovním roštu se nebere v úvahu. Následující článek doplňuje, že vozy se řadí podle počtu dokončených kol a při shodě rozhoduje čas průjezdu cílovou čarou.

Nejlepší kolo, nejvyšší rychlost ani vítězství v kvalifikaci nemají na výsledek žádný vliv.

Kdy se vůz vůbec počítá

Klasifikace má vlastní podmínky a jsou tvrdší, než se čeká:

• Vůz musí projet cílem na trati při šachovnicové vlajce. Zastavit na trati a čekat na vlajku je zakázáno.
• Musí ujet nejméně 70 procent vzdálenosti celkového vítěze.
• Po uplynutí 75 procent času závodu musí mít ujeto aspoň 50 procent vzdálenosti vedoucího vozu, jinak následuje vyloučení.
• Poslední kolo musí ujet nejvýš za šest minut.

Poslední bod má odstupňované tresty: nad šest do sedmi minut jedno kolo, nad sedm do osmi minut dvě kola, nad osm do deseti minut čtyři kola, nad deset do patnácti minut osm kol a nad patnáct minut vyloučení. Že to není akademická věc, ukazuje ročník 2016, o kterém je řeč níž.

Kdo smí řídit a jak dlouho

Posádku tvoří nejvýš tři jezdci, náhradníci nejsou povoleni a jeden jezdec smí být nasazen jen na jednom voze.

Univerzálně platná omezení jsou dvě. Maximální doba za volantem je čtyři hodiny v jakémkoli šestihodinovém úseku. A kdo odjede celkem méně než šedesát minut, nezískává body do šampionátu. Pokud jezdec nejede vůbec, je vůz diskvalifikován, s výjimkou vyšší moci.

K tomu existuje tabulka minimálních a maximálních dob, tedy nejméně šest a nejvýš čtrnáct hodin, ale ta platí jen pro jezdce kategorie Bronze a Silver v nižších třídách. Řád k ní výslovně dodává, že na nejvyšší kategorii Hypercar se tato tabulka nevztahuje. Je to detail, který se v novinových shrnutích běžně ztrácí a uvádí se jako obecné pravidlo pro všechny.

Jezdce dělí FIA do čtyř kategorií. Platinum a Gold jsou profesionálové, Silver a Bronze amatéři. Kdo je starší šedesáti let, je automaticky Bronze. Nováčci a jezdci po pětileté pauze musí absolvovat simulátor a nejméně deset kol na testovacím dni.

Kategorie vozů

Dnešní struktura má tři třídy: Hypercar jako nejvyšší, LMP2 a LMGT3. Kategorie LMGTE byla nahrazena třídou LMGT3 v roce 2024.

Zásadní dělítko je jinde než v rychlosti. Prototyp je vůz postavený účelově pro závod, neodvozený od žádného silničního auta, jehož karoserie musí zakrývat všechny mechanické části. Proti tomu LMGT3 vychází z homologace FIA GT3, tedy z vozu odvozeného od sériového modelu, upraveného pro vytrvalost.

Třída	Co to je
Hypercar	Nejvyšší třída od roku 2021, nástupce LMP1, hybridní pohon
LMP2	Prototypy, silně standardizované, čtyři výrobci podvozků, jeden dodavatel motorů
LMGT3	Vozy odvozené od sériových, na základě homologace GT3
LMP1	Historická nejvyšší třída do roku 2021, hybridní prototypy
Skupina C	Legendární prototypy osmdesátých a devadesátých let

Třída LMP2 je zajímavá tím, jak moc je svázaná. Podvozky dodávají čtyři konstruktéři a výhradním dodavatelem motorů je jediná firma, takže vozy jsou v podstatě stejné a rozhoduje posádka a strategie.

Hypercar má minimální hmotnost 1 030 kilogramů, maximální celkový výkon 500 kilowattů, tedy zhruba 670 koní, a elektromotor na přední nápravě do 200 kilowattů, jehož nasazení je navíc omezené rychlostním prahem. Vedle konstrukce LMH existuje alternativní cesta LMDh a obě se sloučily do jedné třídy, takže vozy mohou startovat i v americkém šampionátu.

Balance of Performance a proč je sporná

BoP je mechanismus, který má udržet vyrovnanost mezi soupeřícími vozy. Upravuje výkon motoru, hmotnost vozu, aerodynamické prvky a řízení motoru. Stanovuje se z dat z předchozích závodů, ze zvláštních testů, z měření ve větrném tunelu a na brzdě u nových vozů a z telemetrie během závodu.

Hlavní výtkou je takzvaný sandbagging, tedy záměrné podávání horšího výkonu při testech kvůli výhodnějšímu zařazení. Americký seriál za prokázaný sandbagging trestá pětiminutovým stop and go. V nižší třídě je dnes povinný snímač točivého momentu, aby šel výkon sledovat živě.

Kritika BoP je oprávněná v tom, že jde o odhad, ne o měřítko. Zároveň bez ní by v jedné třídě jely vozy značek s nesrovnatelnými rozpočty a závod by ztratil smysl.

Šest kapitol, které závod udělaly

Cíl 1966 a pravidlo, které rozhodlo

Ford chtěl v posledních hodinách nechat své vozy dojet vedle sebe, aby to vypadalo jako nerozhodný výsledek a zdůraznilo se americké vítězství. Ken Miles, který vedl, dostal pokyn zpomalit a nechat Bruce McLarena dojet.

Jenže rozhodlo technické pravidlo. Při shodě se za vítěze bere vůz, který startoval dál vzadu na roštu, protože fakticky ujel delší vzdálenost. McLarenův vůz startoval za Milesem, takže když oba projeli cílem s odstupem několika metrů, vyhrál McLaren. Miles v té chvíli mohl získat vytrvalostní trojkorunu, tedy vítězství v Daytoně, Sebringu a Le Mans v jednom roce.

Porsche 917

Vznik vozu je učebnicový příklad využití pravidel. Pro pětilitrové sportovní vozy vyžadovala FIA nejméně padesát postavených kusů, v roce 1968 se počet snížil na pětadvacet a Porsche příležitosti využilo. Vůz vyvinulo za deset měsíců s jediným cílem, získat první celkové vítězství v Le Mans.

Motor byl plochý dvanáctiválec, postupně zvětšovaný ze 4,5 na 5 litru, v roce 1971 s výkonem až 630 koní. První verze s dlouhou zádí trpěla vztlakem při nejvyšších rychlostech a byla nebezpečná, řešením byla kratší varianta se zvednutou zádí, která stabilitu dramaticky zlepšila. Vítězství přišla v letech 1970 a 1971 a rekord ve vzdálenosti z roku 1971 vydržel téměř čtyřicet let. Zadní motor a plochá koncepce spojuje 917 s modelem, který ji značce vydržel dodnes, jak popisuje text o tom, proč má Porsche 911 motor vzadu.

Audi a nafta

V roce 2006 se Audi R10 TDI stalo prvním vozem s naftovým motorem, který 24 hodin Le Mans vyhrál, a to dvě stě dní po svém představení. Následovala vítězství v letech 2007 a 2008.

Motor byl 5,5litrový vidlicový dvanáctiválec s výkonem přes 650 koní a točivým momentem kolem 1 100 newtonmetrů, se dvěma turbodmychadly a vstřikováním common rail s piezoinjektory. Výhoda ale nebyla ve výkonu, byla ve spotřebě. V roce 2006 ujelo Audi na jednu nádrž o čtyři kola víc než nejbližší soupeř s benzinovým motorem, což je ve vytrvalostním závodě rozhodující. Přidejte nízkou hlučnost kolem 105 decibelů a máte vůz, který soupeře doslova přejel tím, že méně stavěl.

Toyota 2016 a šest minut

Vedoucí Toyota s posádkou Nakadžima, Davidson a Buemi přišla o vítězství, když selhalo spojovací potrubí mezi turbodmychadlem a mezichladičem. Vůz ztratil výkon a zastavil se po projetí cílovou čarou v posledním kole. Do konce zbývalo šest minut.

Vyhrálo Porsche, jehož jezdec předjel stojící Toyotu vteřiny před šachovnicovou vlajkou. A tady se pravidla projevila naplno: Toyota nebyla ani klasifikovaná, protože její poslední kolo trvalo bezmála dvanáct minut, a nezískala žádné body. Právě po tomhle ročníku pořadatel zavedl dnešní odstupňovanou škálu trestů za pomalé poslední kolo.

Tragédie 1955

Nejtemnější kapitola závodu i celého motorsportu. V červnu 1955 se na trati střetly vozy Pierra Levegha, Lance Macklina a Mika Hawthorna. Levegh zahynul spolu s více než osmdesáti diváky a zraněných bylo nejméně sto dvacet.

Rozsah následků zhoršil materiál. Karoserie Mercedesu byla z hořčíkové slitiny, což po protržení nádrže požár zesílilo. Ředitel závodu Charles Faroux nechal závod běžet, protože hromadný odchod diváků by zablokoval příjezd záchranných vozidel.

Důsledky byly zásadní. Mercedes odešel z motorsportu, Francie zavedla dočasný zákaz závodů, který zrušila na podzim téhož roku, dočasné zákazy zavedly i Španělsko a Západní Německo a Švýcarsko drželo zákaz okruhových závodů desítky let. Na trati zmizel nebezpečný zlom na rovince u boxů, vznikl zpomalovací pruh a tribuny se zbouraly a postavily znovu se širšími bezpečnostními příkopy.

Běžený start a Jacky Ickx

Tradiční start vypadal tak, že jezdci stáli naproti vozům, po signálu k nim běželi přes trať, nasedli a nastartovali bez cizí pomoci. Bylo to divácky působivé a nebezpečné, protože jezdci se ve spěchu často nepřipoutali.

V roce 1969 proti tomu Jacky Ickx protestoval po svém: ke svému vozu došel pomalu, řádně se připoutal a teprve pak vyjel, čímž se propadl na konec pole. Reagoval na zranění Willyho Mairesse z předchozího roku. Ve stejném ročníku v prvním kole havaroval John Woolfe na Porsche 917, byl vymrštěn z vozu a zemřel. Nebyl správně připoutaný, což přesně dokládalo riziko, proti kterému Ickx protestoval.

Ickx ten ročník vyhrál. A byl to poslední ročník s během přes trať. Od roku 1971 se startuje letmo za vedoucím vozem a dnešní řád to má jednoduše: start je letmý a dává se světly.

Rekordy a čísla

Údaj	Hodnota
První ročník	1923, vítěz ujel 2 209 km
Délka kola	13,626 km, 38 zatáček
Rekord ve vzdálenosti	5 410,713 km, 397 kol, Audi, 2010
Průměrná rychlost při rekordu	zhruba 225 km/h
Nejvíc vítězství značka	Porsche 19
Další v pořadí	Audi 13, Ferrari 12
Nejvíc vítězství jezdec	Tom Kristensen 9
Nejvíc vítězství tým	Joest Racing 15
Rekord kola v závodě	3:17.297, Toyota, 2019

Srovnání prvního a dnešního ročníku je nejlepší obraz toho, jak se závod posunul. V roce 1923 ujel vítěz 2 209 kilometrů průměrnou rychlostí 92 kilometrů v hodině. Dnešní vítěz se pohybuje kolem 5 200 kilometrů a průměrné rychlosti přes 210 kilometrů v hodině. Za stejných čtyřiadvacet hodin tedy vozy ujedou víc než dvojnásobek při více než dvojnásobné rychlosti.

Trojkoruna motorsportu

Trojkorunu tvoří Indianapolis 500, 24 hodin Le Mans a Velká cena Monaka. Původní definice měla místo Monaka titul mistra světa formule 1.

Jediným, kdo ji získal kompletní, je Graham Hill, a to podle obou definic. Vyhrál Indianapolis v roce 1966, Le Mans v roce 1972, Monako pětkrát a dvakrát se stal mistrem světa. Dva ze tří dílů mají Fernando Alonso, Juan Pablo Montoya a Jacques Villeneuve.

Právě trojkoruna nejlépe ukazuje, proč je Le Mans něco jiného než okruhový závod. Jsou to tři disciplíny, které vyžadují jiné schopnosti, a za víc než půl století je zvládl jediný člověk.

Šest věcí, které o Le Mans slýcháte a nejsou pravda

1. Vyhrává nejrychlejší vůz. Nevyhrává. Řád říká, že první je ten, kdo ujel největší vzdálenost, a startovní pozice se nezapočítává. Nejlepší kolo ani nejvyšší rychlost do klasifikace nevstupují. Toyota v roce 2016 vedla šest minut před koncem a nebyla ani klasifikovaná.
2. Vůz řídí jeden jezdec. Neřídí. Posádku tvoří nejvýš tři jezdci, náhradníci nejsou povoleni a nikdo nesmí jet víc než čtyři hodiny v každém šestihodinovém úseku. Kdo neodjede aspoň hodinu, nebere body, a kdo nejede vůbec, znamená diskvalifikaci vozu.
3. Je to součást formule 1. Není. Závod pořádá Automobile Club de l’Ouest a patří do mistrovství světa vytrvalostních závodů. Že jde o oddělené světy, dokládá i samotná definice trojkoruny, kterou získal jediný člověk v historii.
4. Jezdí se na normálním závodním okruhu. Nejezdí. Kolo měří přes třináct kilometrů a podstatná část včetně šestikilometrové rovinky Mulsanne vede po běžných departementních silnicích. Stálý okruh v Le Mans je jiný a třikrát kratší.
5. Le Mans je o rychlosti. Od začátku nebylo. Zakladatelé chtěli prověřit kvalitu a spolehlivost sériové produkce. Audi vyhrálo v roce 2006 s naftovým motorem hlavně proto, že méně stavělo pro palivo.
6. Balance of Performance dělá ze všech vozů stejné vozy. Nedělá. Upravuje výkon, hmotnost a aerodynamiku, ale stanovuje se z dat, testů a telemetrie, tedy odhadem, a je právem terčem kritiky kvůli takzvanému sandbaggingu.

Podobně se pletou pravidla i u domácích podniků, ať už jde o historii Masarykova okruhu v Brně, nebo o nejstarší českou rallye. Další sportovní texty najdete v průvodci sportem.

Časté otázky

Jak se v Le Mans vyhrává?

Vyhrává vůz, který do mávnutí šachovnicovou vlajkou ujel největší vzdálenost. Sportovní řád výslovně uvádí, že pozice na startovním roštu se nebere v úvahu. Vozy se řadí podle počtu dokončených kol a při shodě rozhoduje čas průjezdu cílovou čarou. Nejlepší kolo ani nejvyšší rychlost do výsledku nevstupují.

Kolik jezdců řídí jeden vůz?

Nejvýš tři a náhradníci nejsou povoleni. Univerzálně platí, že nikdo nesmí jet víc než čtyři hodiny v jakémkoli šestihodinovém úseku a kdo odjede celkem méně než šedesát minut, nezískává body do šampionátu. Pokud jezdec nejede vůbec, vůz je diskvalifikován.

Jak dlouhý je okruh v Le Mans?

Kolo měří 13,626 kilometru a má 38 zatáček. Je to kombinace trvalých závodních úseků a veřejných silnic, které se mimo závod běžně používají. Zhruba šestikilometrová rovinka Mulsanne vede po departementní silnici. Stálý okruh Bugatti, který je na stejném místě, měří jen 4,185 kilometru.

Proč jsou na rovince Mulsanne šikany?

Přibyly před ročníkem 1990 ze dvou důvodů. Bezpečnostního, protože vysoká rychlost s velkým přítlakem vedla k defektům pneumatik a poruchám motorů, a regulačního, protože FIA rozhodla, že nebude schvalovat okruh s rovinkou delší než dva kilometry. Po zásahu se špičkové vozy dostávají zhruba na 330 kilometrů v hodině.

Kolik kilometrů se za čtyřiadvacet hodin ujede?

Rekord drží Audi z roku 2010 se vzdáleností 5 410,713 kilometru, tedy 397 koly, při průměrné rychlosti kolem 225 kilometrů v hodině. Dnešní vítězové se běžně pohybují kolem 5 200 kilometrů. První ročník v roce 1923 vyhrál vůz se vzdáleností 2 209 kilometrů a průměrem 92 kilometrů v hodině.

Kdo má nejvíc vítězství?

Mezi značkami Porsche s devatenácti vítězstvími, následují Audi se třinácti a Ferrari s dvanácti. Mezi jezdci vede Tom Kristensen s devíti vítězstvími, za ním Jacky Ickx se šesti. Mezi týmy má nejvíc Joest Racing s patnácti.

Proč se už neběhá k autům?

Protože se jezdci ve spěchu často nepřipoutali. V roce 1969 proti tomu protestoval Jacky Ickx, který ke svému vozu došel pomalu a připoutal se, a ve stejném ročníku zahynul jezdec, který vypadl z nepřipoutaného vozu. Byl to poslední ročník s během přes trať, od roku 1971 se startuje letmo.

Co je Balance of Performance?

Mechanismus, který má udržet vyrovnanost mezi vozy různých značek. Upravuje výkon motoru, hmotnost, aerodynamiku a řízení motoru na základě dat ze závodů, zvláštních testů, měření ve větrném tunelu a telemetrie. Kritizuje se za takzvaný sandbagging, tedy záměrné podávání horšího výkonu při testech kvůli výhodnějšímu zařazení.