Onomatopoie: co to je, příklady a cvičení
Onomatopoie neboli zvukomalba je hlásková nápodoba skutečného zvuku: slovo nebo verš zní tak, jak zní věc, kterou označuje, třeba kykyryký, bum nebo žbluňk. V článku najdete definice ze slovníků, podoby zvukomalby od citoslovce po sloveso, příklady z Erbena a Máchy, tabulku záměn s aliterací, eufonií a kakofonií a krátké cvičení s řešením.
Ve zkratce
- Onomatopoie a zvukomalba jsou dva názvy téhož: hláskové nápodoby zvuku.
- Nejčastěji se projevuje zvukomalebným citoslovcem (kuku, vrz, žbluňk), ale vzniká i u sloves a podstatných jmen (bzučet, hrkálka).
- Nápodoba je přibližná a částečně smluvní, proto kokrhání zní česky kykyryký a německy kikeriki.
- Aliterace opakuje hlásky na začátku slov a nic napodobovat nemusí, zvukomalba napodobuje zvuk, ať se hlásky opakují, nebo ne.
- Eufonie je libozvučnost celku, kakofonie její protiklad; obě hodnotí posluchač a hodnocení je částečně subjektivní.
- Zvukomalba patří mezi zvukové básnické prostředky, ne mezi tropy: neposouvá význam slova.
Co je onomatopoie
Slovo pochází z řečtiny a v češtině se používá vedle domácího názvu zvukomalba. Slovník spisovného jazyka českého vykládá onomatopoii jako využití zvukové stránky slova pro vystižení zvukové kvality zobrazovaného jevu. Zvukomalebné slovo je podle téhož slovníku utvořeno napodobením přirozených zvuků.
Definice podle Nového encyklopedického slovníku češtiny
Heslo zvukomalba v Novém encyklopedickém slovníku češtiny popisuje jazykový jev, při němž forma slova bezprostředně souvisí s jeho obsahem, tedy do jisté míry imituje reálný zvuk. Zvukomalba tak oslabuje arbitrárnost jazykového znaku, což je zásada, že vztah mezi podobou slova a jeho významem je náhodný. Zvukomalebná slova jsou zčásti motivovaná skutečností. Nejčastěji se zvuk nápodobou objeví v podobě citoslovce, o němž pojednává článek o citoslovcích a částicích.
Proč nápodoba není přesná
Slovník upozorňuje, že skutečně zvukomalebná slova typu bimbam nebo tiktak jsou podle Ferdinanda de Saussura (1916) poměrně málo početná a také jsou jen přibližnou, napůl smluvní imitací zvuků. Shody mezi jazyky existují, ale vedle nich jsou vidět i odlišnosti. Zvuk totiž každý jazyk zachycuje hláskami, které sám má.
| Zvuk | Česky | Německy | Anglicky |
|---|---|---|---|
| kokrhání kohouta | kykyryký | kikeriki | cock-a-doodle-doo |
| dopad do vody | žbluňk | plumps | splash |
Příklady z děl
V poezii zvukomalba nejčastěji ozvučuje děj: zaklepání, pád, úder. Níže jsou ukázky z děl, jejichž autoři zemřeli před rokem 1956, opsané z Wikizdrojů. U každé ukázky se ptejte, jaký zvuk slyšíte a co jím básník zdůrazňuje.
| Ukázka | Dílo a autor | Co v textu dělá |
|---|---|---|
| bouch, bác! letí do kouta | Polednice, Karel Jaromír Erben | zvukomalebná citoslovce napodobují dopad shozených hraček, matčin hněv se mění v čin |
| buch buch! venku na dvéře | Vodník, Karel Jaromír Erben | napodobuje bušení na dveře; opakuje se třikrát, při klekání, o půlnoci a za svítání, a napětí stoupá |
| bloudila blankytnými pásky | Máj, Karel Hynek Mácha | nejde o zvukomalbu, ale o aliteraci: dvě slova začínají skupinou bl- |
| zvučelo temně tajný bol | Máj, Karel Hynek Mácha | příklad eufonie: převládají samohlásky a sonorní hlásky l, m, n, j |
Podoby zvukomalby
Zvukomalba není jeden druh slov. Napodobit zvuk lze citoslovcem, slovesem, podstatným jménem i celým veršem. V první řadě se ale hodí rozlišit, zda zvuk napodobuje samotné slovo, nebo až jeho uspořádání v textu.
Zvukomalebná citoslovce
Nejčistší podobou jsou citoslovce kykyryký, kuku, vrz, žbluňk, bum, tik tak, bim bam. Podle Nového encyklopedického slovníku češtiny se vymykají běžnému hláskovému systému a jejich hláskovou podobu nelze měnit, protože by se rozpadl vztah ke zvuku. Příkladem je výslovnost cink s dlouhým velárním n. Z citoslovce často vzniká sloveso: žbluňk se změní na žbluňknout.
Slovesa a podstatná jména
Zvuk lze pojmenovat i slovem, které není citoslovce: bzučet, syčet, kvákat, šplíchat, hučet, cinkat. Podobně vznikají jména předmětů a živočichů podle zvuku, například hrkálka nebo kukačka. Pozná se to tak, že slovo při vyslovení opravdu připomíná zvuk, který označuje.
Jak zvukomalba bledne
Vztah mezi zvukem a slovem se časem může ztrácet. Slovník uvádí pro tento proces termíny neutralizace (Kopečný, 1957) a desonomatopoizace (Mareš, 1967). Příkladem jsou slovesa žbluňkat a žbluňknout, která označují spíše druh pohybu doprovázený zvukem než samotný zvuk. Z původního napodobování se stává běžné slovo.
Zvuková nápodoba ve verši
Básník může zvuk napodobit i rozložením hlásek ve větě, například hrubými souhláskami pro úder nebo syčivými pro šustění. Takový obraz už nestojí na jednom slově. Rozhodne ucho čtenáře: zda po přečtení nahlas slyší to, o čem se píše. Vlastní věta: Šustily šátky, šeptaly šaty, šuměl šál. Šustění tu připomínají sykavky, hlavním prostředkem je ale aliterace.
Aliterace, eufonie a kakofonie: co se plete s čím
Zvukové prostředky se snadno pletou, protože všechny pracují s hláskami. Klíčová otázka zní: napodobuje se skutečný zvuk, opakuje se začátek slov, nebo se jen hodnotí libozvučnost? Přehled všech prostředků najdete v článku o básnických prostředcích, vedle zvukových tam jsou i tropy a figury.
| Pojem | Co dělá | Příklad | Čím se liší od zvukomalby |
|---|---|---|---|
| zvukomalba | napodobuje zvuk hláskami | bouch, bác! | je tu vztah ke skutečnému zvuku |
| aliterace | opakuje stejné hlásky na začátku slov ve verších (SSJČ) | bloudila blankytnými | nemusí nic napodobovat |
| asonance | shoda samohlásek v koncových slabikách veršů (SSJČ) | vzal, dar | týká se konců veršů, ne nápodoby zvuku |
| eufonie | libozvučná zvuková skladba textu | zvučelo temně tajný bol | hodnotí příjemnost, nenapodobuje zvuk |
| kakofonie | nelibé seskupení hlásek | nesnese se se sestrou | zní nelibě, nemusí nic napodobovat |
| zvukomalebné citoslovce | slovní druh napodobující zvuk | žbluňk | je jednou z podob zvukomalby |
| anafora | opakuje slovo nebo slova na začátku veršů | Tma na stole, tma na zdi, tma v duši. | opakuje slova, ne hlásky |
Aliterace
Slovník spisovného jazyka českého definuje aliteraci jako opakování stejných hlásek na začátku slov ve verších. Od zvukomalby se liší tím, že se opakuje začátek slov a nemusí se napodobovat žádný zvuk. Od ní se liší anafora, která opakuje celá slova na začátku veršů. Vlastní věta: Pomalu pršelo, potok pěnil a pole pilo.
Eufonie a kakofonie
Nový encyklopedický slovník češtiny popisuje eufonii jako zvukovou skladbu, kterou posluchač hodnotí jako příjemně znějící. Podle slovníku k ní nejvíce přispívají samohlásky a sonorní souhlásky. Hodnocení konkrétní hlásky nebo skupiny hlásek je ale dosti subjektivní. V širším smyslu sem slovník počítá i kakofonii, tedy skupinu hlásek vnímanou nelibě: nesnese se se sestrou. I kakofonie se ovšem může použít záměrně.
Příklady z běžné řeči a reklamy
Zvukomalba není vymezena poezií. Nejvíc je jí v dětské řeči, v komiksech a ve větách, které popisují zvuky kolem nás. Hodiny dělají tik tak, zvonek cink a komiks píše bum a prásk.
Reklama zvuk využívá k tomu, aby se slogan snadno pamatoval. Vlastní příklad: Křup, křup, a talíř je prázdný. Podobně titulek ožije slovem plesk nebo cink. Zvukomalba tu nic nevysvětluje, jen přitahuje ucho.
Ukázka rozboru a postup
Na Erbenově Polednici je vidět, co zvukomalba v textu dělá. Matka se snaží utišit zlobivé dítě hračkami, a když nepomáhají, hračky skončí v rohu: bouch, bác! letí do kouta. Dvě krátká citoslovce za sebou nahrazují popis a zrychlují děj právě tam, kde matčino zoufalství přeroste v čin. Hned potom ve verších následuje zavolání polednice. Celý příběh a další prostředky rozebírá článek o Erbenově Kytici.
Podobně stoupá napětí ve Vodníkovi. Zvukomalebné buch buch! se ozve třikrát: po klekání, o půlnoci a za svítání. Opakování dává ránám řád a čtenář cítí, že hrozba se vrací. V úvodu Máje zvukomalba chybí a o náladu se starají jiné zvukové prostředky, eufonie a aliterace z tabulky výše.
Jak zvukomalbu poznat v textu
Postup má tři kroky. Nejdřív zjistěte, zda slovo napodobuje zvuk, který by šlo v přírodě nebo v domě opravdu slyšet. Pak si větu přečtěte nahlas a poslouchejte hlásky. Nakonec rozhodněte, co zvuk ve větě dělá: ozvučuje děj, zdůrazňuje pohyb, mění rytmus. Jedna věta může kombinovat zvukomalbu, aliteraci i personifikaci, například hodiny tikají a tikot se plíží chodbou. O zosobnění pojednává článek o personifikaci.
Vyzkoušejte se
U každé věty určete, zda jde o zvukomalbu, aliteraci, kakofonii, nebo o nic z toho. Řešení je hned pod seznamem.
- Kuku, kuku, ozývalo se z lesa.
- Tiše tekl tmavý potok pod třešněmi.
- Nesnese se se sestrou.
- Dveře zavrzaly a v předsíni to zabouchlo.
- Na stole stála modrá váza s tulipány.
Řešení: 1. zvukomalba (zvukomalebné citoslovce kuku napodobuje hlas kukačky), 2. aliterace (opakované t- na začátku slov), 3. kakofonie (nahromadění sykavek působí nelibě), 4. zvukomalba (slovesa zavrzaly a zabouchlo vycházejí z napodobení zvuku), 5. nic z toho, věta bez zvukového prostředku.
Šest omylů, které se opakují
- Onomatopoie je totéž co citoslovce. Citoslovce je slovní druh, zvukomalba jev. Zvukomalebné je jen to citoslovce, které napodobuje zvuk, ach a fuj ne.
- Zvukomalba je přesný záznam zvuku. Je jen přibližná a částečně smluvní, proto má každý jazyk jiné slovo.
- Aliterace a zvukomalba jsou totéž. Aliterace opakuje počáteční hlásky, zvukomalba napodobuje zvuk. Mohou se potkat, ale nejsou totožné.
- Eufonie je to samé jako zvukomalba. Eufonie hodnotí libozvučnost celku a nic nenapodobuje.
- Zvukomalba je trop. Trop mění význam slova, zvukomalba využívá jeho zvukovou stránku. Patří mezi zvukové prostředky.
- Zvukomalba je jen v básních. Je v dětské řeči, v komiksu, v reklamě i v běžných slovesech jako bzučet nebo syčet.
Další pojmy z rozboru literárního textu najdete v přehledu literárních pojmů.
Časté otázky
Co je onomatopoie?
Onomatopoie, česky zvukomalba, je hlásková nápodoba skutečného zvuku. Forma slova do jisté míry zní jako to, co slovo označuje, například kykyryký, bum nebo žbluňk.
Je onomatopoie totéž co zvukomalba?
Ano, jde o dva názvy téhož. Nový encyklopedický slovník češtiny vede heslo pod názvem zvukomalba a onomatopoii uvádí v závorce, Slovník spisovného jazyka českého ji vykládá jako synonymum zvukomalby.
Jaké jsou příklady onomatopoie?
Citoslovce kykyryký, kuku, bum, žbluňk, vrz, tik tak a bim bam, slovesa bzučet, syčet nebo kvákat a podstatná jména jako kukačka a hrkálka. V poezii například Erbenovo bouch, bác nebo buch buch.
Je každé citoslovce onomatopoie?
Ne. Zvukomalebná jsou jen ta citoslovce, která napodobují zvuk. Emocionální citoslovce jako ach nebo fuj vyjadřují pocit a kontaktová jako halo oslovují posluchače, zvuk nenapodobují.
Čím se liší aliterace od onomatopoie?
Aliterace je opakování stejných hlásek na začátku slov ve verších, třeba bloudila blankytnými. Nemusí nic napodobovat. Onomatopoie naopak napodobuje zvuk a hlásky se přitom nemusí opakovat na začátku slov.
Co je eufonie a co kakofonie?
Eufonie je libozvučnost, zvuková skladba, kterou posluchač hodnotí jako příjemnou. Kakofonie je opak, seskupení hlásek, které zní nelibě, třeba nesnese se se sestrou. Obojí je do značné míry subjektivní.
Do které skupiny básnických prostředků zvukomalba patří?
Patří mezi zvukové prostředky spolu s eufonií, aliterací a rýmem. Nepřenáší význam slova jako metafora, ale využívá zvukovou stránku jazyka. Přehled všech prostředků najdete v samostatném článku.
Proč se zvukomalebná slova v jazycích liší?
Zvukomalba je jen přibližná a částečně smluvní nápodoba. Kokrhání zní česky kykyryký, německy kikeriki a anglicky cock-a-doodle-doo, protože každý jazyk zvuk zachycuje hláskami, které sám má.
