Druhy vět podle postoje mluvčího: přehled a test
Druhy vět podle postoje mluvčího třídí věty podle toho, co jimi mluvčí sleduje: něco oznamuje, na něco se ptá, k něčemu vyzývá, něco si přeje, nebo dává najevo citový vztah. Rozlišují se věty oznamovací, tázací, rozkazovací, přací a zvolací. V článku najdete přehledovou tabulku, rozdíl mezi otázkou zjišťovací a doplňovací, pravidla pro tečku, otazník a vykřičník a krátký test.
Ve zkratce
- Oznamovací věta sděluje informaci: Vlak přijel včas.
- Tázací věta se ptá. Zjišťovací otázka čeká odpověď ano, nebo ne, doplňovací začíná tázacím slovem.
- Rozkazovací věta vyzývá adresáta, aby něco udělal, obvykle slovesem v rozkazovacím způsobu.
- Přací věta vyjadřuje přání, často se slovy kéž, ať, aby nebo kdyby.
- Zvolací povaha znamená výrazný citový ráz a v písmu ji označuje vykřičník.
- Za závislou otázkou uvnitř souvětí se otazník nepíše, rozhoduje věta hlavní.
Co jsou druhy vět podle postoje mluvčího
Každá věta má obsah a k tomu záměr, s jakým ji mluvčí pronáší. Nový encyklopedický slovník češtiny tento záměr nazývá komunikační funkcí výpovědi a ukazuje ho na dvojici Odešel už Pavel? a Odejdi už, Pavle!. Obsah je podobný, ale v první větě mluvčí získává informaci a ve druhé adresáta k něčemu vybízí. Totéž vyjadřuje spojení postoj mluvčího.
Kolik druhů se rozlišuje
Slovník spisovného jazyka českého uvádí u hesla věta čtyři druhy: oznamovací, tázací, žádací a zvolací. Pod žádací věty řadí ty, které vyjadřují žádost, přání, rozkaz, zákaz nebo vybídnutí. Slovník má ale i samostatná hesla rozkazovací věta a přací věta, proto se obvykle počítá pět druhů. Nový encyklopedický slovník češtiny považuje za základní větné typy oznamovací, tázací a rozkazovací větu, přání a zvolání popisuje zvlášť.
| Druh věty | Co mluvčí chce | Typické prostředky | Znaménko na konci | Příklad |
|---|---|---|---|---|
| oznamovací | něco sdělit | oznamovací nebo podmiňovací způsob, klesavá melodie | tečka | Knihovna má zavřeno. |
| tázací zjišťovací | zjistit, zda něco platí | stoupavá melodie, v písmu otazník | otazník | Máte zavřeno? |
| tázací doplňovací | získat chybějící údaj | tázací zájmeno nebo příslovce | otazník | Kdy otevíráte? |
| rozkazovací | přimět adresáta k činu | rozkazovací způsob | tečka, při důrazu vykřičník | Vraťte knihy do pátku. |
| přací | vyjádřit přání | kéž, ať, aby, kdyby | tečka, častěji vykřičník | Kéž by už otevřeli! |
| zvolací | dát najevo cit | citoslovce, částice, důraz | vykřičník | To je ale fronta! |
Věta oznamovací a věta tázací
Věta oznamovací
Oznamovací věta má podle Nového encyklopedického slovníku češtiny obohatit adresáta o informaci, kterou podle mluvčího nemá. Sloveso stojí v oznamovacím nebo podmiňovacím způsobu, rozkazovací způsob v ní být nemůže. U oznamovací věty má smysl ptát se, zda je pravdivá, nebo nepravdivá. Patří sem sdělení, zpráva, tvrzení i zařazení věci: Tahle houba je jedlá. Babička by přijela, kdyby jel autobus.
Věta tázací zjišťovací
Zjišťovací otázka se ptá, zda něco platí, a odpověď zní ano, nebo ne: Přijdeš odpoledne? Nebyl Petr včera nemocný? Stavbou se často vůbec neliší od oznamovací věty, v řeči ji odliší jen stoupavá melodie na konci. Na to upozorňuje Zdena Palková v hesle o větné intonaci: Přijedou. a Přijedou? se liší jen hlasem, v písmu otazníkem. Nový encyklopedický slovník češtiny dodává, že kladná i záporná podoba otázky mohou znamenat totéž.
Věta tázací doplňovací
Doplňovací otázka obsahuje tázací slovo, tedy některé z tázacích zájmen a příslovcí: kdo, co, jaký, který, kde, kdy, jak, proč. Odpovědí není ano ani ne, ale údaj, který mluvčímu chybí. Na otázku Kdo zavolal? se odpoví jménem, na Kdy začíná film? časem. Melodie na konci bývá klesavá, stejně jako u oznamovací věty, takže v řeči otázku nese hlavně tázací slovo.
Otázka s nabídkou možností
Zvláštní podobou je otázka, která nabízí dvě nebo více možností: Pojedeme vlakem, nebo autobusem? Nový encyklopedický slovník češtiny ji nazývá alternativní nebo disjunktivní. Odpovědí je jedna z nabídnutých možností, takže se chová podobně jako otázka doplňovací.
Věta rozkazovací, přací a zvolací
Věta rozkazovací
Rozkazovací věta vyjadřuje záměr mluvčího, aby adresát něco udělal, nebo neudělal. Typickým prostředkem je rozkazovací způsob slovesa, podmět vyjádřen být nemusí: Zavři okno. Nezapomeň klíče. Stejná forma slouží pro rozkaz, prosbu, radu, pokyn i návrh. Nový encyklopedický slovník češtiny řadí mezi výzvy i recept a návod, například Lék chraňte před světlem. Výzvu lze vyjádřit také první osobou množného čísla: Pojďme domů.
Věta přací
Přací věta vyjadřuje, že mluvčí by chtěl, aby se něco stalo. Na rozdíl od výzvy nepočítá s tím, že to adresát vykoná, proto se dá přát i počasí: Kéž by o víkendu nepršelo. Typické jsou úvodní slova kéž, ať, aby a kdyby: Ať se vám tam daří! Jen aby to vyšlo. Kdybych tak měl víc času! Přání může mít i podobu rozkazovacího způsobu: Brzy se uzdrav!
Přání splnitelné a nesplnitelné
Podle Nového encyklopedického slovníku češtiny se přací věty tradičně dělí na splnitelné a nesplnitelné. Splnitelné přání míří do budoucna, nesplnitelné se týká něčeho, co se už nestalo, nebo stát nemůže. Srovnejte Kéž by se uzdravil! a Kéž by byl přišel včas! Druhá věta s podmiňovacím způsobem minulým často vyjadřuje lítost.
Věta zvolací
Slovník spisovného jazyka českého vykládá zvolací větu jako větu vyjadřující citový poměr k tomu, co se říká: To je ale krása! Ach, to se povedlo! Zvolací ráz může mít i věta jinak oznamovací, rozkazovací nebo přací. Internetová jazyková příručka proto mluví o oznamovacích větách s výrazným zvolacím rázem a důrazem, který bývá naznačen částicemi jako ale, vždyť nebo to.
Interpunkce na konci věty
Znaménko na konci věty prozrazuje její druh. Tečka uzavírá věty oznamovací, otazník věty tázací a vykřičník výrazný zvolací ráz. Rozkazovací a přací věty mohou končit tečkou i vykřičníkem. Všechna pravidla níže jsou převzata z Internetové jazykové příručky, kapitol Tečka, Otazník a Vykřičník.
| Znaménko | Kdy se píše | Příklad |
|---|---|---|
| tečka | oznamovací věta, někdy rozkazovací a přací | Už pojď. Prší. |
| otazník | tázací věta, souvětí s tázací větou hlavní, otázka i bez slovesa | Vážně? Víš, kdo přišel? |
| vykřičník | rozkaz nebo přání s důrazem, zvolání, oslovení, citoslovce | Okamžitě přestaň! Pomoc! |
| otazník a vykřičník | údiv a důraz zároveň, v méně formálním textu | Tys to snědl celé?! |
Rozkaz s tečkou, nebo s vykřičníkem
Příručka uvádí, že za větou s rozkazovacím způsobem se obvykle píše tečka: Připravte si doklady. Vykřičník patří jen tam, kde má věta zvolací ráz: Okamžitě to vypni! V odborných a úředních textech se vykřičník obvykle nepoužívá. Několik vykřičníků nebo otazníků za sebou je možné jen v neformálním psaní.
Otazník v souvětí
U souvětí rozhoduje forma věty hlavní. Věta Nevíš, kdo to udělal? končí otazníkem, protože tázací je věta hlavní. Věta Ptal se, kdo to udělal. končí tečkou, protože otázka je jen ve větě vedlejší. Závislá otázka je věta vedlejší, kam ji zařadit, ukazuje přehled druhů vedlejších vět. Čárky uvnitř souvětí řeší článek o tom, jak rozlišit souvětí souřadné a podřadné.
Věta jednočlenná a dvojčlenná
Druhé třídění se nedívá na záměr mluvčího, ale na stavbu věty. Dvojčlenná věta má podmět a přísudek, jednočlenná má jen jeden základní člen. Oba základní větné členy jsou ve větě Pes štěká. Jednočlenné jsou například Prší. Zebe mě. Ticho! Fuj. Obě třídění se kombinují: Prší? je jednočlenná věta tázací.
Nevyjádřený podmět neznamená jednočlennou větu
Nový encyklopedický slovník češtiny upozorňuje, že věta Včera jsem zapomněla tašku. je dvojčlenná, i když podmět já v ní nezazní. Prozradí ho tvar slovesa. Jednočlenná slovesná věta má sloveso ve třetí osobě jednotného čísla středního rodu a podmět do ní doplnit nejde: Prší, pršelo. Neslovesné věty jako Ano. nebo Hlavní nádraží. se ve školním rozboru počítají k jednočlenným, akademická Mluvnice češtiny je podle slovníku nazývá větné ekvivalenty.
Jak druh věty poznat a co se plete
Nejspolehlivější postup je zeptat se, co tou větou chce mluvčí dosáhnout, a pak ověřit formu: tázací slovo, rozkazovací způsob, úvodní kéž nebo ať. Forma a záměr se ale někdy rozcházejí. Nápis Ticho léčí! v nemocnici má podle Nového encyklopedického slovníku češtiny formu oznamovací věty, ale funguje jako výzva. Při rozboru je proto dobré říct, zda určujete formu, nebo záměr.
| Co se plete | Příklad | Jak to je |
|---|---|---|
| závislá otázka a tázací věta | Zeptala se, kdy přijdeme. | hlavní věta oznamuje, na konci tečka |
| přání a rozkaz | Brzy se uzdrav! | rozkazovací způsob, ale záměrem je přání |
| prosba ve formě otázky | Mohl byste mi podat ten kufr? | forma tázací, záměrem je výzva |
| řečnická otázka | Kdo by to byl řekl? | tázací forma, odpověď se nečeká |
| zvolací a oznamovací věta | Vždyť jsem to říkal! | oznamovací věta se zvolacím rázem |
| jednočlenná a dvojčlenná | Přišel pozdě. | dvojčlenná, podmět on je nevyjádřený |
Jak odlišit dva druhy otázek
Stačí si představit odpověď. Když se dá odpovědět ano, nebo ne, jde o otázku zjišťovací. Když je potřeba dodat jméno, místo, čas nebo důvod, jde o otázku doplňovací. Otázka Byl jsi v Brně? je zjišťovací, otázka Kde jsi byl? doplňovací.
Vyzkoušejte se
Určete druh věty a doplňte znaménko na konec. Řešení je hned pod seznamem.
- Kdy odjíždí poslední autobus_
- Kéž by už byly prázdniny_
- Sestra se ptala, jestli máme hlad_
- Půjdeš s námi na koupaliště_
- Vyplňte formulář hůlkovým písmem_
Řešení: 1. tázací doplňovací, otazník (tázací slovo kdy). 2. přací, vykřičník, případně tečka (úvodní kéž). 3. oznamovací, tečka (otázka je jen ve větě vedlejší). 4. tázací zjišťovací, otazník (odpověď ano, nebo ne). 5. rozkazovací, tečka (pokyn bez zvolacího rázu).
Šest omylů, které se opakují
- Otazník za závislou otázkou. Ve větě Nevím, kde bydlí. je hlavní věta oznamovací, proto tečka.
- Rozkazovací věta musí mít vykřičník. Podle Internetové jazykové příručky se za ní obvykle píše tečka, vykřičník jen při zvolacím rázu.
- Každá věta s rozkazovacím způsobem je rozkazovací. Brzy se uzdrav! vyjadřuje přání, adresát ho nevykoná.
- Doplňovací otázka je ta delší. Rozhoduje tázací slovo a druh odpovědi, ne délka věty.
- Věta bez podmětu je jednočlenná. Přišel pozdě. má podmět nevyjádřený, ale je dvojčlenná.
- Vykřičník dělá z každé věty větu zvolací. Vykřičník označuje zvolací ráz, druh věty podle formy se tím nemění.
Další pravidla psaní, od čárek po velká písmena, shrnuje přehled pravopisných případů.
Další témata české mluvnice od slova po souvětí shrnuje přehled mluvnice češtiny.
Časté otázky
Jaké jsou druhy vět podle postoje mluvčího?
Rozlišují se věty oznamovací, tázací, rozkazovací a přací, často se přidávají i věty zvolací. Tázací věty se dále dělí na zjišťovací a doplňovací. Slovník spisovného jazyka českého spojuje rozkazovací a přací věty pod název žádací.
Jak poznám otázku zjišťovací a doplňovací?
Podle odpovědi. Na zjišťovací otázku se odpovídá ano, nebo ne: „Přijdeš?“. Doplňovací otázka obsahuje tázací slovo jako kdo, kde, kdy nebo proč a čeká chybějící údaj: „Kdy přijdeš?“.
Musí rozkazovací věta končit vykřičníkem?
Nemusí. Podle Internetové jazykové příručky se za větou s rozkazovacím způsobem obvykle píše tečka, například „Připravte si doklady.“ Vykřičník se píše, jen když má věta zvolací ráz nebo důraz.
Čím se liší věta přací od rozkazovací?
Rozkazovací věta chce, aby něco udělal adresát. Přací věta jen vyjadřuje přání a s vykonavatelem nepočítá, proto lze přát i počasí: „Kéž by nepršelo.“ Typická jsou slova kéž, ať, aby a kdyby.
Je věta zvolací samostatný druh?
Slovník spisovného jazyka českého ji jako druh uvádí a vykládá ji jako větu s citovým poměrem k obsahu. Internetová jazyková příručka mluví o zvolacím rázu, který může mít i věta oznamovací, rozkazovací nebo přací.
Píše se otazník za větou Zeptal se, kdy přijdeš?
Nepíše. U souvětí rozhoduje věta hlavní a „zeptal se“ je oznamovací. Správně je tedy „Zeptal se, kdy přijdeš.“ Otazník patří jen tam, kde je tázací věta hlavní: „Víš, kdy přijde?“.
Co je věta jednočlenná a dvojčlenná?
Dvojčlenná věta má podmět a přísudek, i když podmět nemusí být vyjádřen: „Přišel pozdě.“ Jednočlenná věta má jen jeden základní člen, například „Prší.“, „Zebe mě.“ nebo „Ticho!“.
Co je řečnická otázka?
Je to věta v podobě otázky, na kterou mluvčí nečeká odpověď, protože tím ve skutečnosti něco tvrdí: „Kdo by to byl řekl?“. Má formu tázací věty, a proto se na jejím konci píše otazník.
