Druhy zájmen: přehled, příklady a cvičení
Zájmeno je ohebné slovo, které osobu, věc nebo vlastnost samo nepojmenovává, ale zastupuje jméno nebo na ně ukazuje. Druhy zájmen jsou osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná, k nim se řadí zvratné se. V článku najdete přehledovou tabulku, výklad každého druhu s příklady, záměny, které se pletou, a nejčastější chyby ve tvarech, jako je mě a mně nebo ji a jí.
Ve zkratce
- Sedm základních druhů: osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná.
- Zvratné zájmeno se (a přivlastňovací svůj) uvádí Nový encyklopedický slovník češtiny jako osmý druh.
- Tázací a vztažná zájmena mají často stejný tvar, liší se úlohou ve větě.
- Neurčitá zájmena vznikají z tázacích: někdo, kdosi, kdokoli. Záporná mají předponu ni-: nikdo, nic.
- Svůj se užívá, když věc patří původci děje: Petr hledá svůj klíč.
- Mě je 2. a 4. pád, mně 3. a 6. pád. Ji je jen 4. pád, jí 2., 3. a 7. pád.
Co je zájmeno a jaké jsou jeho druhy
Slovník spisovného jazyka českého popisuje zájmeno jako ohebné slovo, které osobu, věc nebo vlastnost samo neoznačuje, ale zastupuje příslušné podstatné nebo přídavné jméno, případně na ně odkazuje. Nový encyklopedický slovník češtiny dodává, že zájmena tvoří uzavřenou skupinu slov, kterou lze vypsat výčtem. Zájmeno tedy říká, kdo nebo co, jen nepřímo: ukazuje na mluvčího, na posluchače nebo na něco, co už v textu zaznělo.
Kolik je druhů zájmen
Oba slovníky uvádějí stejný základ: zájmena osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná. Rozdíl je jen v tom, kam patří zvratné se. Nový encyklopedický slovník ho počítá jako samostatný osmý druh a připomíná, že se má zároveň rysy osobního zájmena a svůj rysy osobního, přivlastňovacího i zvratného. Proto se v přehledech setkáte se sedmi i s osmi druhy a obojí je v pořádku.
| Druh zájmen | Na co se ptá nebo co dělá | Zájmena | Příklad |
|---|---|---|---|
| osobní | zastupuje osobu nebo věc | já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona | On to ví. |
| zvratné | vrací děj k původci | se (sebe, sobě, si, sebou) | Myje se. |
| přivlastňovací | čí? | můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj | To je náš byt. |
| ukazovací | ukazuje na osobu nebo věc | ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž | Vezmu si tenhle. |
| tázací | uvozuje otázku | kdo, co, jaký, který, čí | Kdo volal? |
| vztažná | uvozuje vedlejší větu | který, jenž, jaký, kdo, co, čí, což | Dům, který stojí na rohu. |
| neurčitá | osoba nebo věc neurčitě | někdo, něco, nějaký, něčí, kdosi, cosi, kdokoli, leckdo, ledaco, všelijaký, kdekdo | Někdo zvoní. |
| záporná | popírá | nikdo, nic, ničí, nijaký, žádný | Nikdo nepřišel. |
Jakou úlohu zájmeno ve větě hraje, ukazuje přehled větných členů s příklady: zájmeno může být podmětem, předmětem i přívlastkem.
Osobní zájmena a zvratné se
Já, ty, my, vy
Osobní zájmena první a druhé osoby označují účastníky rozhovoru: já a my mluvčího, ty a vy toho, komu mluvčí něco říká. Nový encyklopedický slovník je označuje jako bezrodá, protože samy rod nevyjadřují. Rod se u nich pozná až podle slovesa nebo přídavného jména: já jsem přišel, ale já jsem přišla. Zájmeno vy slouží také k vykání jedné osobě.
On, ona, ono, oni
Zájmena třetí osoby rod mají a podle něj se mění: on spí, ona spí, ono spí. Typické pro osobní zájmena jsou dlouhé a krátké tvary téhož pádu. Krátký tvar (ho, mu, mi, ti) je nepřízvučný a nemůže stát na začátku věty ani po předložce. Říká se Viděl jsem ho, ale při důrazu Jeho jsem neviděl. Po předložce se na začátek přidává n: bez něho, k němu, o něm, s ním.
| Pád | já | ty | on | ona | se |
|---|---|---|---|---|---|
| 1. pád | já | ty | on | ona | nemá |
| 2. pád | mě, mne | tebe, tě | jeho, ho, jej, něho, něj | jí, ní | sebe |
| 3. pád | mně, mi | tobě, ti | jemu, mu, němu | jí, ní | sobě, si |
| 4. pád | mě, mne | tebe, tě | jeho, ho, jej, něho, něj | ji, ni | sebe, se |
| 6. pád | mně | tobě | něm | ní | sobě |
| 7. pád | mnou | tebou | jím, ním | jí, ní | sebou |
Zvratné zájmeno se a si
Zvratné zájmeno nemá 1. pád a vyjadřuje, že původce děje je zároveň jeho cílem: Dívá se do zrcadla. Koupil si kolo. Slovník spisovné češtiny uvádí tvary sebe, sobě a si, sebe a se, sobě a sebou. Po předložce a při důrazu se užívají jen delší tvary: myslí jen na sebe, věří jen sobě. Zájmeno se může vyjadřovat i vzájemnost, například Pozdravili se, kdy zdraví jeden druhého.
U sloves jako smát se, divit se nebo stěžovat si je zvratné se a si pevnou součástí slovesa a bez něj sloveso neexistuje. Pozor také na stejně znějící předložku se, která stojí před jménem: se sestrou, se mnou.
Přivlastňovací zájmena
Můj, tvůj, náš, váš
Přivlastňovací zájmena odpovídají na otázku čí a vyjadřují, komu něco patří: můj sešit, tvoje taška, náš dům, váš pes. Každé z nich odpovídá jednomu osobnímu zájmenu: já a můj, ty a tvůj, my a náš, vy a váš. Skloňují se a shodují se se jménem, ke kterému patří, takže se mění podle rodu, čísla i pádu: s mým bratrem, o naší babičce.
Jeho, její, jejich
Ke třetí osobě patří jeho, její a jejich. Jeho a jejich se neskloňují, její se skloňuje jako přídavné jméno jarní. Proto se píše bez jeho bratra i s jeho bratrem, ale s jejím bratrem a o jejích dětech. Tvar jejích patří k jedné ženě, jejich k více osobám: mluvili o jejích dětech znamená děti jedné ženy, o jejich dětech děti několika lidí. Skloňování podle vzorů přídavných jmen shrnuje přehled vzorů přídavných jmen.
Svůj, nebo jeho
Svůj je přivlastňovací zájmeno zvratné. Internetová jazyková příručka uvádí, že se užije, když věc nebo osoba patří tomu, kdo je ve větě původcem děje, typicky podmětu. Věta Pavel hledá své brýle znamená vlastní brýle, věta Pavel hledá jeho brýle brýle někoho jiného. Příručka zároveň připouští, že při zdůraznění vlastníka se užívá i můj nebo váš: Oblékám si můj kabát, tedy právě ten, ne cizí. Podle Internetové jazykové příručky jsou tvary sví a svoji i své a svoje rovnocenné.
Ukazovací a tázací zájmena
Ten, tento, tenhle, onen
Ukazovací zájmena ukazují na osobu nebo věc, o které je řeč: ten dům, tahle kniha, takový zmatek. Nový encyklopedický slovník k nim řadí ten, tento, tenhle, onen, takový, týž a tentýž. Spojení ten samý označuje Slovník spisovné češtiny jako hovorovou podobu zájmena tentýž. V pečlivém psaném textu je proto lepší tentýž den nebo tatáž otázka.
Kdo, co, jaký, který, čí
Tázací zájmena uvozují otázky, na které nelze odpovědět ano nebo ne: Kdo volal? Co vaříš? Jaký je? Který chceš? Čí je to bunda? Zájmeno kdo se pojí se slovesem v mužském rodě, i když se ptáme na ženu: Kdo tu stál? Zájmeno co se naopak chová jako střední rod: Co tu stálo? Od těchto pěti slov se tvoří zájmena neurčitá a záporná.
Vztažná, neurčitá a záporná zájmena
Který, jenž, což
Vztažná zájmena uvozují vedlejší větu a vztahují se ke slovu ve větě řídící, od kterého přebírají rod a číslo: pes, který štěká; kočka, která mňouká. Patří k nim který, jenž, jaký, kdo, co, čí a což. Zájmeno což se nevztahuje k jednomu slovu, ale k celé předchozí větě: Vlak měl zpoždění, což nikoho nepřekvapilo. Jak vztažné zájmeno uvozuje větu přívlastkovou, ukazuje přehled druhů vedlejších vět.
Jenž zní knižně a Slovník spisovné češtiny ho řadí spíše do psaných projevů. Má zvláštní tvary podle rodu. Pro mužský rod je jenž, pro ženský a střední rod jež: muž, jenž tu bydlel; žena, jež tu bydlela; město, jež leží u řeky. Po předložce se mění na tvary s n: o němž, s nímž, bez níž. Spojení situace, jenž je tedy chybné.
Někdo, něco, kdosi, kdokoli
Neurčitá zájmena odkazují k osobě nebo věci, kterou mluvčí nezná nebo nechce jmenovat: Někdo zvoní. Přines mi něco k pití. Podle Nového encyklopedického slovníku vznikají nejčastěji z tázacích zájmen předponami ně-, lec-, leda-, všeli-, kde- nebo příponami -si a -koli(v). Vzniká tak celá řada: někdo, kdosi, kdokoli, leckdo, kdekdo, nějaký, všelijaký, něčí.
Nikdo, nic, žádný
Záporná zájmena jsou nikdo, nic, ničí, nijaký a žádný. Až na žádný vznikají z tázacích zájmen předponou ni-. V češtině stojí záporné zájmeno vždy se záporným slovesem: Nikdo nepřišel. Nic jsem neviděl. Věta Nikdo přišel česky nedává smysl. Žádný se skloňuje jako přídavné jméno mladý: bez žádného problému. Nový encyklopedický slovník upozorňuje, že slova všichni a všechno se k neurčitým zájmenům nepočítají.
Jak druh zájmena poznat a co se plete
Nejspolehlivější je zeptat se, co zájmeno ve větě dělá. Ptá se? Je tázací. Připojuje větu? Je vztažné. Popírá? Je záporné. Když vyjadřuje vlastnictví, je přivlastňovací, když ukazuje, je ukazovací. Některá slova se ale snadno spletou.
| Co se plete | S čím | Jak to rozlišit |
|---|---|---|
| kdo, co, který tázací | stejná slova vztažná | tázací stojí v otázce, vztažné uvozuje vedlejší větu a vztahuje se ke slovu před ní |
| zvratné se | předložka se | předložka stojí před jménem (se sestrou), zájmeno patří ke slovesu (směje se) |
| svůj | jeho, její, jejich | svůj patří původci děje, jeho a její někomu jinému |
| to ukazovací | to jako částice | zájmeno se dá nahradit spojením ta věc, částice jen zdůrazňuje (Co to vaříš?) |
| kde, kam, kdy, tady, tam | zájmena | jsou neohebná, proto jde o zájmenná příslovce |
| jeden, jistý | číslovka a přídavné jméno | ve významu nějaký jde o neurčité zájmeno (Volal vám jeden pán.) |
Zájmena, nebo zájmenná příslovce
Slova tady, tam, kde, kam nebo kdy ukazují stejně jako zájmena, nejsou ale ohebná. Nový encyklopedický slovník je proto řadí k zájmenným příslovcím, ne k zájmenům. Podobná hranice vede mezi zájmeny a číslovkami. Slovo několik udává počet neurčitě a Nový encyklopedický slovník ho uvádí mezi neurčitými zájmeny číslovkové povahy. Jak se dělí číslovky samotné, ukazuje přehled druhů číslovek.
Vyzkoušejte se
Úlohy jsou krátké a řešení najdete hned pod nimi.
- Určete druh zájmen ve větě Nikdo nic neviděl.
- Je kdo tázací, nebo vztažné? a) Kdo to napsal? b) Kdo to napsal, ať se přihlásí.
- Doplňte ji, nebo jí: Včera jsem ___ potkal a půjčil ___ knihu.
- Doplňte svůj, nebo jeho: Tomáš zapomněl ___ klíče doma.
- Doplňte jenž, nebo jež: Kniha, ___ leží na stole, patří sestře.
Řešení: 1. nikdo i nic jsou zájmena záporná. 2. a) tázací, b) vztažné. 3. potkal jsem ji (4. pád, potkal jsem tu ženu), půjčil jí (3. pád, půjčil té ženě). 4. své, případně svoje, protože klíče patří Tomášovi. 5. jež, protože kniha je ženského rodu.
Šest chyb ve tvarech zájmen
Všechny tvary uvedené tučně jsou chybné, správná podoba následuje za nimi.
- Mě se to líbí. Líbí se komu, tedy 3. pád. Správně Mně se to líbí. Celé pravidlo s pomůckami vysvětluje článek mě, nebo mně.
- Viděl jsem jí. Vidět koho, co, tedy 4. pád. Správně Viděl jsem ji. Další případy rozebírá výklad kdy ji a kdy jí.
- Situace, jenž nastala. Situace je ženského rodu. Správně situace, jež nastala, nebo jednoduše situace, která nastala.
- Petr vychovává jeho děti, když jde o jeho vlastní. Správně Petr vychovává své děti.
- Jdu k naši babičce. Krátké naši je jen ve 4. pádě (navštívím naši babičku), jinak naší. Správně Jdu k naší babičce.
- Mi se zdá. Krátké mi nemůže začínat větu. Správně Mně se zdá nebo Zdá se mi.
Další témata české mluvnice od slova po souvětí shrnuje přehled mluvnice češtiny.
Časté otázky
Jaké jsou druhy zájmen?
Rozlišují se zájmena osobní (já, ty, on), přivlastňovací (můj, náš, svůj), ukazovací (ten, takový), tázací (kdo, co), vztažná (který, jenž), neurčitá (někdo, něco) a záporná (nikdo, nic). Jako zvláštní druh se často uvádí zvratné zájmeno se.
Kolik je druhů zájmen?
Běžný přehled má sedm druhů: osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná. Nový encyklopedický slovník češtiny přidává jako osmý druh zájmena zvratná, především se.
Je se zájmeno, nebo předložka?
Může být obojí. Předložka se stojí před podstatným jménem nebo zájmenem: se sestrou, se mnou. Zvratné zájmeno se patří ke slovesu: myje se, směje se. Ve slovesech jako smát se nebo divit se je pevnou součástí slovesa.
Do jakého druhu patří zájmeno svůj?
Svůj je přivlastňovací zájmeno zvratné. Přivlastňuje tomu, kdo je ve větě původcem děje, nejčastěji podmětu: Petr hledá svůj klíč. Věta Petr hledá jeho klíč znamená, že klíč patří někomu jinému.
Jaký je rozdíl mezi tázacím a vztažným zájmenem?
Tvar bývá stejný, liší se úloha. Tázací zájmeno uvozuje otázku: Kdo přišel? Vztažné zájmeno uvozuje vedlejší větu a vztahuje se ke slovu ve větě řídící: Kluk, který přišel, je můj bratr.
Kdy se píše jenž a kdy jež?
Jenž patří k mužskému rodu: muž, jenž tu bydlel. Jež se pojí s ženským a středním rodem: žena, jež tu bydlela, a město, jež leží u řeky. Spojení situace, jenž je chybné.
Píše se mě, nebo mně?
Ve 2. a 4. pádě se píše mě: bojí se mě, vidí mě. Ve 3. a 6. pádě se píše mně: dej to mně, mluví o mně. Pomůže zájmeno ty: kde stojí tebe, píše se mě, kde stojí tobě, píše se mně.
Píše se ji, nebo jí?
Krátké ji patří jen do 4. pádu: vidím ji, znám ji. Dlouhé jí je ve 2., 3. a 7. pádě: bojím se jí, věřím jí, pohrdá jí. Pomůže zájmeno ta: kde stojí tu, píše se ji, kde stojí té nebo tou, píše se jí.
