Velikonoční ostrov: jak se moai přemisťovaly

Sochy se z lomu nevlekly po kládách, ale nejspíš kráčely ve svislé poloze na lanech. Ukazuje to jejich vlastní tvar: ty, které zůstaly ležet u cest, mají zabudovaný předklon, širokou podstavu a nemají vytesané oční jamky. A příběh o ostrovanech, kteří se vykácením lesa sami zničili, se za posledních dvacet let rozpadl na několik mnohem méně dramatických částí.

Ve zkratce

• Ostrov leží 3 700 kilometrů od Jižní Ameriky a osídlen byl kolem roku 1250.
• Katalogy uvádějí kolem devíti set až tisíce soch, číslo závisí na definici.
• Téměř všechny jsou z tufu z jediného lomu, z jiného kamene je jich 53.
• Sochy nejsou hlavy, jsou to celá těla, která v lomu zanesla půda ze svahu.
• Chůzi na lanech předvedl poprvé Pavel Pavel v roce 1986, ne věda v roce 2025.
• Patnáct starých genomů nenachází zhroucení populace v sedmnáctém století.
• Skutečné demografické dno je devatenácté století, po nájezdech a neštovicích.
• Do roku 1838 nestála na obřadních plošinách ani jedna socha.

Kde ostrov leží a co na něm stojí

Rapa Nui je východní vrchol polynéského trojúhelníku. Od pobřeží Jižní Ameriky ho dělí 3 700 kilometrů, od nejbližšího obydleného ostrova víc než 1 900 kilometrů. Rozlohu má 163,6 kilometru čtverečního, tedy o něco menší než okres. Polynésané ho podle archeologických i genetických dokladů osídlili kolem roku 1250, první Evropané připluli v roce 1722.

Kolik je na ostrově moai, se nedá říct jedním číslem, a je dobré vědět proč. Nová trojrozměrná analýza pracuje s 962 sochami, jiné katalogy uvádějí 887 nebo přes devět set, univerzitní zpráva mluví o víc než tisíci vytesaných figur. Rozdíl není v nepořádku, ale v tom, co se počítá: hotové sochy, fragmenty, nebo i nahrubo opracované bloky, které zůstaly srostlé se skálou.

Z čeho jsou a jak se tesaly

Lom Rano Raraku leží na pyroklastickém kuželu starém přibližně tři až čtyři sta tisíc let. Kámen je hyalotuf, tedy stlačené jemné úlomky vulkanického skla, které vznikly při explozivní erupci magmatu v mělkém moři. Má to jednu dobrou a jednu špatnou vlastnost: dobře se tesá a špatně odolává povětří.

Práce z roku 2025 zdokumentovala fotogrammetricky 426 objektů v různých fázích rozpracovanosti a našla tři odlišné postupy. Nejčastější začínal obličejem, celkem ve 143 případech. Blokový postup, kdy se nejdřív obtáhl obrys ze všech stran, se objevil ve 120 případech. Pět soch se tesalo do svislé stěny bokem.

Kýl na hřbetě a kolik lidí to dělalo

Nedokončené figury mají podél hřbetu vystouplý kýl. Tesaři podsekávali sochu zespodu z obou stran, dokud ji od skály neoddělili. Podle pracovních odhadů téže práce pracovali na jedné soše čtyři až šest tesařů a k tomu dalších deset až dvacet lidí na nástroje, lana a zásobování.

Autoři z toho vyvozují věc, která se do obrazu megalomanské moci nehodí: výroba byla decentralizovaná, nesoustředila se pod jednu vládu, a právě to podle nich zabránilo koncentraci moci, jaká vede k drancování zdrojů.

Jak se sochy dostaly z lomu

Tohle je nejzajímavější část celého tématu, protože odpověď dnes nestojí na tom, co se komu povedlo předvést, ale na tvaru samotných soch. Šedesát dva moai leží podél starých cest mimo lom a mimo obřadní plošiny a odborně se jim říká cestní.

Trojrozměrná analýza 962 soch zjistila, že cestní moai se od těch stojících systematicky odlišují ve třech znacích. Mají předklon pět až patnáct stupňů od svislice, širokou podstavu ve tvaru písmene D a nízko položené těžiště. A hlavně nemají vytesané oční jamky.

Proč právě chybějící oči rozhodují

Oční jamky se tesaly až po dopravě sochy na místo. Socha ležící u cesty tedy není odložená kvůli obřadu ani opuštěná hotová práce, je to rozpracovaný kus na půl cesty. K tomu statistika: 51,6 procenta všech moai se nachází do dvou kilometrů od lomu a rozmístění padlých soch odpovídá spíš nehodám při transportu než záměrnému umístění.

Staré cesty mají šířku kolem čtyř a půl metru a žlábkovitý profil, na některých úsecích vedou paralelně ve víc verzích, což autoři čtou jako postupné rozšiřování. Fyzikálně se pohyb popisuje jako obrácené kyvadlo, které se při postupu kývá ze strany na stranu.

Co na tom vlastně není nové

Titulky z podzimu 2025 o tom, že vědci konečně dokázali chůzi soch, jsou nadsazené. Chůzi s lany předvedl na skutečné soše už v roce 1986 Pavel Pavel společně s Thorem Heyerdahlem, byť podle jednoho z odborných rozborů pokus skončil obrusem podstavy. V roce 2012 přemístilo osmnáct lidí se třemi konopnými lany repliku o hmotnosti 4,35 tuny o sto metrů za čtyřicet minut.

Ten experiment tehdy vznikl na popud televize a sklidil ostrou kritiku. Jo Anne Van Tilburgová, která vede dlouhodobý katalogizační projekt soch, ho označila za kaskádérský kousek a namítla, že model není přesná kopie moai. Sama předvedla v roce 1998 přesun vodorovně na sáních odvozených od polynéského kanoového žebříku. Vodorovné tažení tedy taky funguje a před rokem 1986 se zkoušelo i zavěšení v dřevěné konstrukci.

Novinka z roku 2025 není experiment, ale kvantitativní doklad, že tvar cestních soch je pro svislý transport konstruovaný. Stojí za zmínku, že převážná část téhle revizionistické linie, tedy chůze, čepice, kamenné zahrady i krysy, pochází od jednoho výzkumného týmu. Není to důvod ji odmítat, ale je fér to vědět.

Červené čepice a chybějící oči

Válce na hlavách nejsou vlasy ani přilby a nejsou ze stejného kamene jako socha. Jsou to samostatné bloky z červené scorie a jediným zdrojem téhle horniny na ostrově je lom Puna Pau. Fotogrammetricky je zdokumentováno padesát čepic na ostrově a dalších třináct válců přímo v lomu. Usazovaly se podle prací téhož týmu navalením po rampě pomocí lan obtočených kolem válce, což zvládne malá skupina lidí.

Oči jsou příběh sám pro sebe. Při obnově plošiny v Anakeně našla v roce 1978 Sonia Haoaová oválný předmět z bílého korálu s otvorem, do kterého sedl hlazený kotouček z červené scorie. Archeolog Sergio Rapu Haoa si všiml, že předmět přesně zapadne do oční jamky jedné ze soch. Během roku 1979 pak tým z úlomků korálu z dalších plošin doložil, že jamky byly konstruované pro oči se zornicí z obsidiánu nebo z červené scorie. Obraz slepých šedých hlav je tedy dnešní stav, ne původní záměr. Jediný celý dochovaný exemplář oka je v muzeu v Hanga Roa.

Zkáza, která se nekoná tak, jak se vypráví

Populární verzi zná skoro každý: ostrovani vykáceli les, aby dopravili sochy, přišli o půdu i kánoe, začali se mezi sebou vraždět a jejich společnost se zhroutila. Tahle konstrukce má tři slabá místa, a každé z nich má dnes vlastní odbornou práci.

Kolik dřeva si sochy skutečně vzaly

Rozbor v časopise experimentální archeologie spočítal spotřebu stromů na výrobu lan: devět až patnáct a půl stromu na jednu sochu, tedy při počtu přes devět set soch řádově devět až patnáct tisíc stromů. Ostrov přitom původně nesl asi šestnáct milionů palem. Lana na všechny moai dohromady tedy představují okolo devíti stotisícin celého porostu. Vykácením lesa kvůli sochám se úbytek vysvětlit nedá.

Za zmizením palem stojí podle novějších prací kombinace žďáření pro zemědělství a polynéských krys, které lidé na ostrov přivezli a které žraly palmová semena. Modelový výpočet z roku 2025 dochází k tomu, že z jednoho páru naroste za necelých padesát let populace kolem jedenácti milionů krys a že spotřebovaly až pětadevadesát procent semen. Palma přitom potřebovala téměř sto let do plné výšky. Lidé kácení dělali, ale obnovu zastavili hlodavci.

Co říkají geny a kamenné zahrady

V roce 2024 se osekvenovalo patnáct starých rapanuiských genomů. Data neobsahují signál populačního zhroucení v sedmnáctém století, naopak ukazují populaci stabilně rostoucí od třináctého století až do evropského kontaktu. Vedlejší, ale pozoruhodné zjištění: všech patnáct jedinců nese kolem deseti procent nativně americké příměsi, datované do rozmezí přibližně 1250 až 1430, tedy dávno před příjezdem Evropanů.

Druhá práce z téhož roku změřila satelitně plochu kamenných zahrad, tedy zemědělské infrastruktury, ze které se odvozují odhady počtu lidí. Našla je na 0,76 kilometru čtverečního, což je necelá polovina procenta ostrova a asi pětina i toho nejnižšího ze starších odhadů. Přepočet na výnosy dává nosnou kapacitu kolem tří tisíc lidí, přesně to, co zaznamenali první evropští návštěvníci. K přelidnění tedy nebylo z čeho.

Proč to přesto není uzavřená otázka

Populační model postavený na radiokarbonových datech našel v roce 2020 tři předevropské demografické propady, nejhlubší v období 1430 až 1550, tedy v době malé doby ledové. Nezávislá klimatická rekonstrukce z vodíkových izotopů v listových voscích ze sedimentů dvou kráterových mokřadů pak v roce 2025 popsala stoleté suché období od šestnáctého století s trvalým úbytkem srážek o šest až osm set milimetrů ročně. Časově se s ním kryje pokles megalitické výstavby.

Autoři téhle práce ovšem dodávají, že populace zůstala před rokem 1722 stabilní a že kulturní změnu táhly environmentální tlaky, ne zhroucení společnosti. Poctivá formulace tedy je, že se z ekocidy stala výrazně slabší a jinak datovaná verze, ne že byla vyvrácena. Kanibalismus, který k té historce patří, nemá v odborné literatuře archeologický doklad vůbec žádný.

Kde je skutečné dno

Nejhlubší propad v dějinách ostrova je z devatenáctého století a má viníky zvenčí. V prosinci 1862 a v roce 1863 odvezly peruánské otrokářské lodě podle odhadů řádově tisíc až patnáct set lidí, tedy asi třetinu populace, na plantáže a do guánových lomů. Mezi nimi krále, jeho syna a kněze znalé rituálů. Většina zahynula a při repatriaci se na ostrov dostaly neštovice. K roku 1877 zbylo na ostrově odhadem sto deset lidí.

Písmo, které nikdo nepřečetl

Rongorongo se dochovalo na asi sedmadvaceti dřevěných předmětech a ani jeden z nich dnes není na Velikonočním ostrově, většinu posbírali misionáři v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století. Písmo je dodnes nerozluštěné.

Radiokarbonové datování čtyř tabulek uložených v Římě dalo výsledky ve třech případech z osmnáctého a devatenáctého století a u jedné, zvané Échancrée, rozmezí 1493 až 1509. Tady je ale nutná opatrnost: dřevo téže tabulky bylo určeno jako druh jihoafrického původu a autoři sami upozorňují, že rok poražení dřeva je jen nejstarší možné datum výroby, protože nápis mohl vzniknout mnohem později a dřevo se mohlo recyklovat. Pokud by datace obstála, šlo by o jeden z mála nezávislých vynálezů písma v historii.

Kdo sochy postavil znovu

Tohle je věc, kterou návštěvník nepozná a která mění vztah k celému místu. Kácení soch začíná sporadicky přibližně od roku 1600 a pokračuje do třicátých let devatenáctého století. Ruský důstojník napočítal v roce 1804 dvacet stojících soch, francouzský mořeplavec v roce 1838 už jen čtyři. Po roce 1838 nestála na obřadních plošinách ani jedna.

Všechno, co dnes stojí, vztyčila obnova ve dvacátém století. V roce 1956 postavila malá skupina ostrovanů na Heyerdahlovu žádost jednu sochu v Anakeně. V roce 1960 proběhla první odborná rekonstrukce na Ahu Akivi, kde od března do října pracovalo pětadvacet Rapanuiů a kde dnes stojí sedm soch. Největší plošina Ahu Tongariki, dlouhá kolem dvou set dvaceti metrů s patnácti sochami, byla obnovena mezi roky 1992 a 1996. Bez jeřábu, který darovala japonská firma a dopravil se na ostrov lodí, by se sochy o hmotnosti až šestaosmdesát tun nezvedly.

Co dnes na ostrově platí

Národní park nespravuje chilská lesnická správa, jak se u nás často píše. Od třiadvacátého listopadu 2017 ho na základě padesátileté koncese spravuje domorodá komunita Ma’u Henua, pro kterou se vyslovilo víc než šestaosmdesát procent členů komunity.

Do parku se vstupuje jen s akreditovaným průvodcem a chodí se po vyznačených stezkách. Soch se nesmíte dotýkat ani se o ně opírat a na obřadní plošiny se nevstupuje, protože jsou to pohřební místa předků a zároveň staticky nestabilní konstrukce z volně kladených kamenů. Zakázané jsou drony bez povolení, oheň, kempování a zvířata, lom Rano Raraku a Orongo lze na jednu vstupenku navštívit jen jednou a za porušení pravidel hrozí pokuty. Velmi podobná logika stojí i za tím, proč je zakázaný výstup na Uluru: rozhodli o tom sami původní správci místa.

Deset věcí, které se o Velikonočním ostrově tvrdí špatně

1. Že sochy jsou jen hlavy. Jsou to celá těla, v lomu zanesená půdou.
2. Že nikdo neví, jak se přemisťovaly. Svislý transport je předvedený.
3. Že to věda dokázala až v roce 2025. Chůze se předvedla v roce 1986.
4. Že les padl kvůli sochám. Lana na ně jsou zlomek procenta porostu.
5. Že populace spadla o devadesát procent. Genomy takový propad nevidí.
6. Že se ostrovani pojídali. Archeologický doklad pro to neexistuje.
7. Že sochy byly odjakživa slepé. Měly oči z korálu a obsidiánu.
8. Že čepice jsou z téhož kamene. Jsou z červené scorie z jiného lomu.
9. Že rongorongo je rozluštěné. Není, a dochovalo se mimo ostrov.
10. Že moai stojí, jak je postavili Rapanuiové. Vztyčila je obnova ve 20. století.

Co si z toho odnést

Velikonoční ostrov se posledních dvacet let mění z kázání o sebezničení na mnohem složitější příběh o suchu, o krysách a o tom, co s malou populací udělal kontakt se světem. Sochy mezitím zůstaly nejlépe doloženou částí celého tématu, protože odpověď nesou samy v sobě. Podobně se rozpadají i legendy kolem jiných slavných staveb, jak ukazuje text o tom, co se v Koloseu doopravdy dělo. Další místa, která stojí za cestu, najdete v průvodci cestováním.

Časté otázky

Jak se moai skutečně přemisťovaly?

Nejsilnější doklady mluví pro transport ve svislé poloze s lany, tedy pro kývavý pohyb připomínající chůzi. Ukazuje to tvar soch nalezených u cest: mají zabudovaný předklon pět až patnáct stupňů, širokou podstavu ve tvaru písmene D, nízké těžiště a nemají vytesané oční jamky, které se dělaly až po dopravě na místo.

Jsou moai jen hlavy?

Nejsou. Figury v lomu Rano Raraku jsou celá těla, která postupně zanesla půda splavená ze svahu. Dokumentace lomu popisuje 426 objektů včetně trupů a typického kýlu na hřbetě, který vznikal při podsekávání sochy od skály.

Kolik je na ostrově soch?

Záleží na tom, co se počítá. Nová trojrozměrná analýza pracuje s 962 sochami, jiné katalogy uvádějí 887 nebo přes devět set a univerzitní zpráva mluví o víc než tisíci vytesaných figur. Rozdíl je v tom, jestli se do počtu berou i fragmenty a nahrubo opracované bloky srostlé se skálou.

Zničili si ostrovani ostrov sami?

Populární verze o vykácení lesa kvůli sochám neobstojí, lana na všechny moai představují řádově devět stotisícin původního palmového porostu. Za zmizením palem stojí kombinace zemědělského žďáření a polynéských krys. Odborný spor o demografii uzavřený není, ale genomy ani rozsah zemědělské infrastruktury zhroucení v sedmnáctém století nepodporují.

Kdy tedy populace ostrova opravdu spadla?

V devatenáctém století. V prosinci 1862 a v roce 1863 odvezly peruánské otrokářské lodě řádově tisíc až patnáct set lidí, tedy asi třetinu populace, a při repatriaci se na ostrov dostaly neštovice. K roku 1877 na ostrově zbylo odhadem sto deset lidí.

Proč mají některé sochy červené čepice?

Válce na hlavách jsou samostatné bloky z červené scorie, jejímž jediným zdrojem na ostrově je lom Puna Pau. Nejsou to vlasy ani přilby a nejsou ze stejného kamene jako socha. Zdokumentováno je padesát čepic na ostrově a třináct dalších válců v lomu.

Je rongorongo rozluštěné?

Není. Dochovalo se na asi sedmadvaceti dřevěných předmětech, z nichž ani jeden dnes na ostrově není. Radiokarbonové datování čtyř římských tabulek dalo u tří osmnácté a devatenácté století a u jedné rozmezí 1493 až 1509, u té je ovšem dřevo určené jako druh jihoafrického původu, takže datum říká jen to, kdy byl strom poražen.

Co platí pro turisty?

Do národního parku se vstupuje jen s akreditovaným průvodcem a po vyznačených stezkách. Soch se nelze dotýkat ani se o ně opírat, na obřadní plošiny se nevstupuje, drony jsou bez povolení zakázané a lom Rano Raraku i Orongo lze na jednu vstupenku navštívit jen jednou. Park od listopadu 2017 spravuje domorodá komunita Ma’u Henua.