Tádž Mahal: legendy a co je doložené

Šáhdžahán nenechal řemeslníkům useknout ruce. Historička architektury Ebba Koch tenhle příběh řadí mezi povídačky průvodců a doložitelně jde o folklorní motiv katalogizovaný napříč kulturami. Hlavní architekt Tádže navíc postavil i Červenou pevnost v Dillí.

Ve zkratce

• Stavba byla zadána v roce 1631, mauzoleum dokončeno 1648, celý areál 1653.
• Mumtáz Mahal se jmenovala Ardžumand Bánú Begum a zemřela při čtrnáctém porodu.
• Minarety jsou nakloněné ven, ale ne kvůli zemětřesení.
• Jediný podpis na celé stavbě patří kaligrafovi, ne architektovi.
• Černý Tádž Mahal je nejspíš odraz bílého na hladině bazénu za řekou.
• Za žloutnutí mramoru mohou usazené částice, ne kyselý déšť.
• Symetrii komplexu porušuje jediná věc, a to hrobka samotného stavitele.

Základní údaje

Tádž Mahal je mauzoleum z bílého mramoru na pravém břehu řeky Jamuny v Ágře. Nechal ho postavit mughalský císař Šáhdžahán pro svou ženu, a UNESCO ho označuje za klenot muslimského umění v Indii a jedno z celosvětově obdivovaných mistrovských děl světového dědictví.

Údaj	Hodnota
Zadání stavby	1631
Zahájení	1632
Dokončení mauzolea	1648
Dokončení celého areálu	1653
Plocha areálu	téměř 17 hektarů
Celková výška	73 m
Strana soklu	95,5 m
Zápis na seznam UNESCO	1983

Pozor na jeden údaj, který se v článcích běžně komolí: rozměry kopule se v pramenech rozcházejí hned čtyřmi různými čísly, protože každý zdroj měří něco jiného a neříká to. Bezpečná je jen celková výška stavby.

Dobové prameny mimochodem stavbu nazývaly jinak. Dvorní kronikář Abdul Hamíd Láhaurí ji v Pádšáhnámě označuje jako rauza-i munawwara, tedy osvícená nebo proslulá hrobka. Pozemek, na kterém stojí, získal císař směnou za čtyři městské paláce, což dokládá jak kronika, tak císařské firmany.

Žena, pro kterou to celé vzniklo

Jmenovala se Ardžumand Bánú Begum. Mumtáz Mahal byl její titul, ne jméno.

Narodila se v roce 1593, byla neteří císařovny Núr Džahán a vnučkou vezíra císaře Džahángíra. Se Šáhdžahánem se vzali v roce 1612 a od té doby ho podle kronikářů doprovázela prakticky všude.

Zemřela 17. června 1631 při porodu svého čtrnáctého dítěte v Burhánpuru, daleko od Ágry. Ostatky byly nejprve dočasně pohřbeny v zahradě Zajnábád a teprve po šesti měsících převezeny do Ágry.

Dobové kroniky popisují, že se císař týden vyhýbal státním záležitostem a dva roky se zřekl poslechu hudby a nákladného oblékání. Je poctivé dodat, že jde o dvorní literaturu psanou pro panovníka, ne o nezávislý záznam.

První obřad v hotovém mauzoleu vykonal Šáhdžahán 6. února 1643, u příležitosti dvanáctého výročí její smrti.

Konec stavitele

Šáhdžahána v roce 1658 sesadil jeho syn Aurangzéb a nechal ho v domácím vězení v Ágerské pevnosti, odkud na Tádž viděl. Zemřel v roce 1666 a Aurangzéb ho pohřbil vedle manželky.

Tenhle pohřeb má architektonický důsledek, ke kterému se ještě dostaneme, protože je to jediná věc, která celý dokonale symetrický komplex narušuje.

Pomník lásky, nebo pomník moci?

Romantické čtení Tádže jako čistého pomníku lásky je pozdější a odborná literatura ho relativizuje. Stavba je současně symbolem bohatství a moci císaře a prosperity říše. Bilaterální symetrie s dominantní centrální osou byla vládci odedávna používaná jako symbol síly nastolující rovnováhu.

Oficiální výklad přidává ještě třetí vrstvu: komplex byl koncipován jako pozemská replika Mumtázina domu v ráji, inspirovaná veršem dvorního zlatníka a básníka.

Jak je to postavené

Hrobka stojí na čtvercové platformě, vnějšek je čtvercový se zkosenými rohy, takže vzniká osmiboká hmota. Uvnitř je osmiúhelná hrobní komora, kolem ní portálové haly a čtyři rohové místnosti, a celý plán se opakuje i v patře.

Vzory přišly z timúrovské tradice. Konkrétně z hrobky Timúra v Samarkandu a z Humájúnovy hrobky v Dillí, odkud pochází i uspořádání zahrady.

Geniální trik s umístěním

Tohle je věc, kterou většina návštěvníků nevnímá, a přitom rozhoduje o celém dojmu.

V klasické mughalské zahradě stojí hrobka uprostřed. Tádž ale stojí na konci zahrady u řeky. UNESCO to označuje za geniální plánování, protože právě tím pohled na monument získal hloubku a perspektivu.

Kdyby stál uprostřed, díval by se na něj člověk odevšad z podobné vzdálenosti. Takhle je celá zahrada rozběhem k němu a za ním už je jen obloha a voda.

Minarety, které se naklánějí ven

Čtyři volně stojící minarety v rozích platformy jsou v mughalské architektuře novinka a právě ony dávají stavbě prostorový účinek.

A jsou mírně nakloněné ven. Populární výklad říká, že je to kvůli zemětřesení. Oficiální zdroj to ale formuluje jinak a obecněji: minarety byly postaveny mírně vně soklu proto, aby v případě zřícení padal materiál směrem od hrobky, přičemž zřícení vysokých staveb bylo v té době běžný jev.

Rozdíl není akademický. Zemětřesení je jedna konkrétní příčina, kdežto zdroj mluví o zřícení jako takovém, tedy včetně prostého konstrukčního selhání. A stojí za zmínku, že si oficiální web sám protiřečí, protože na jedné podstránce píše o náklonu dovnitř a na druhé ven.

Mughalové ostatně minarety vykládali symbolicky. Láhaurí je popisoval jako žebříky k patě nebes, jiný kronikář jako přijaté modlitby z čistého srdce, jež vystoupily k nebi.

Zahrada, která má být rájem

Zahradu dělí dvě hlavní cesty na čtyři kvadranty. Je to typ zvaný čárbág, tedy uzavřená čtyřdílná zahrada perského původu, která symbolizuje rajskou zahradu se čtyřmi řekami vytékajícími z ústředního pramene.

Uprostřed mezi hrobkou a bránou je vyvýšená mramorová nádrž s pěti fontánami a odrazovým bazénem. Jmenuje se al Hawd al-Kawthar, což je odkaz na Nádrž hojnosti slíbenou Muhammadovi.

Zásobování vodou bylo samo o sobě inženýrské dílo. Kanál z Jamuny vedl do podzemního rezervoáru, odkud se voda zvedala soustavou kladek a kol poháněných zvířaty do nádrže napájející akvadukt, a dál se rozváděla pálenými hliněnými trubkami. Fontány tvořily měděné nádoby propojené měděnými trubkami a tlak vytvářel prostý spád z devítimetrových zdí.

Jedna věc na dnešním Tádži přitom není původní. Rané popisy mluví o bohaté vegetaci, hojných růžích, narcisech a ovocných stromech. Britové zahradu v devatenáctém století přeměnili na anglické trávníky a ta podoba vydržela dodnes.

Barvy, které nejsou náhodné

Střídání červeného pískovce a bílého mramoru má podle oficiálního výkladu symbolický význam. Mughalové navazovali na starší indickou praxi, podle níž se bílý kámen hodí pro stavby bráhmanů a červený pro kšatrije, tedy pro vládnoucí a válečnickou vrstvu. Barevným kódem se tak ztotožnili s oběma vedoucími vrstvami indické společnosti. Červená měla navíc význam i v perských kořenech říše, kde byla výhradní barvou císařských stanů.

Historička Ebba Koch jde ještě dál a čte celý areál jako mapu dvou světů: bílá mramorová část se zahradami představuje posmrtný život, červená pískovcová část určená pro světské tržiště pozemský, a velká brána mezi nimi je přechodem.

Materiál a jak se sem dostal

Bílý mramor pochází z Makrány v Rádžasthánu, červený pískovec z bližších lomů, cihly pro vnitřní konstrukce se vyráběly přímo na místě. Polodrahokamy pro vykládání se vozily ze vzdálených oblastí Indie, z Cejlonu a z Afghánistánu.

Základy jsou pozoruhodné samy o sobě. Podél linie řeky byla vyhloubena síť studní, aby unesla obrovskou hmotu mauzolea. Plocha kolem hektaru a půl byla odtěžena, zasypána hlínou proti průsaku a srovnána, a v prostoru hrobky se hloubily piloty vyplněné vápnem a kamenem.

Tisíc slonů, kteří nejsou doloženi

Číslo tisíc slonů se v článcích o Tádži objevuje pořád. Je to učebnicová ukázka toho, jak se z opakování stane fakt.

Přesný počet slonů není nikde spolehlivě zaznamenán. Britannica mluví obecně o stovkách slonů, což je jiný řád. Podobně opatrně je potřeba brát údaj o patnáctikilometrové zemní rampě pro dopravu mramoru.

Co doloženo je: materiál se tahal na speciálně stavěných vozech spřeženími volů a slonů, a místo dřevěného lešení bylo postaveno kolosální cihlové lešení kopírující tvar hrobky. Ke zvedání bloků sloužil systém kladek na sloupech a trámech.

Počet dělníků se udává přes dvacet tisíc, s tím, že i tenhle údaj je odhad. Řemeslníci, tedy zedníci, kameníci, vykladači, řezbáři, malíři, kaligrafové a stavitelé kopulí, přicházeli z celé říše i ze Střední Asie a Íránu.

Vykládání, které vypadá jako malba

Technika se mughalsky jmenuje parčín kárí, italsky pietra dura, tedy tvrdý kámen. Do bílého mramoru se vsazují kousky lazuritu, nefritu, křišťálu, tyrkysu, jaspisu a dalších kamenů, broušené a srovnané přesně do roviny se stěnou.

Barevná logika je přitom obrácená podle podkladu: na pískovcové stavby se používá bílé vykládání, na bílý mramor tmavé nebo černé.

O jednom konkrétním květu na hrobce se říká, že je vyložen z pětatřiceti různých kamenů. I zde platí opatrnost, protože i oficiální zdroj používá formulaci že se to o něm říká.

Kdo to navrhl

Za hlavního architekta je považován Ustád Ahmad Láhaurí, dvorní architekt císaře, Ind perského původu. UNESCO to uvádí bez výhrad, Britannica opatrněji slovem pravděpodobně.

A tady je věc, která stojí za rozvedení, protože ukazuje, jak se doklady v historii architektury vlastně skládají.

Jediný explicitní doklad autorství je jeden verš. Napsal ho Láhauríův druhý syn a tvrdí v něm, že jeho otec navrhl jak hrobku Mumtáz Mahal, tak pevnost v novém hlavním městě. Rukopis byl navíc objeven až v první polovině dvacátého století.

Proč se tomu tedy věří? Protože druhé tvrzení téhož verše potvrzuje oficiální kronika i další prameny. Když pramen prokazatelně nelže v jedné polovině věty, je nutné brát vážně i druhou. Není to přímý důkaz, je to argument z důvěryhodnosti pramene, a takhle by to mělo být napsané.

Kolem Láhaurího navíc pracovala celá rada: osmanský návrhář kopule, perští architekti, odlévač finiálu a dozorci zednických prací. Pozdější psaní jeho roli snadno nadhodnotí tím, že z císařské dílny udělá výkon jediného génia.

Jediný podpis na stavbě

Ironií je, že jediný člověk, který se na Tádž Mahal podepsal, není architekt.

Kaligrafické texty vybral a navrhl perský kaligraf, který přišel do Indie ze Šírázu v roce 1609 a za svou virtuozitu dostal od císaře titul Amanat Chán. U paty vnitřní kopule je nápis, který v překladu zní: napsáno bezvýznamnou bytostí, Amanatem Chánem Šírázským.

Jeho signatury v kolofonech nápisů navíc pomohly stanovit dataci stavby. Kaligraf tedy nechtěně poskytl historikům pevný bod, který architekt nezanechal.

Rozsah práce je úctyhodný: dvaadvacet pasáží, z toho čtrnáct celých súr, psaných písmem thuluth z jaspisu nebo černého mramoru vykládaného do bílých desek. A obsahuje jeden detail, který prozrazuje mimořádnou promyšlenost: vyšší panely jsou psány mírně větším písmem, aby písmo při pohledu zdola vypadalo stejně velké.

Symetrie a to jediné, co ji porušuje

Celý komplex je postavený na principu, kdy dva shodné prvky lemují dominantní střed. Nejlépe je to vidět na dvojici staveb po stranách: na západě stojí mešita, na východě naprosto identický dům pro hosty. Dům pro hosty existuje především proto, aby vyvážil kompozici, a od mešity se liší jedinou podstatnou věcí, totiž že nemá modlitební výklenek.

Uvnitř hrobní komory je kenotaf Mumtáz Mahal přesně ve středu. A pak je tam ještě jeden.

Kenotaf Šáhdžahána je větší a stojí vedle něj na západní straně, protože ho tam přidali o víc než třicet let později, když císař zemřel. Je to jediný prvek, který jinak dokonale symetrickou kompozici narušuje.

Muž, který postavil nejsymetričtější stavbu na světě, do ní byl nakonec pohřben tak, že tu symetrii rozbil. Nikdo to nezamýšlel, prostě už nebylo kam ho dát.

Tři legendy a co je na nich pravdy

Useknuté ruce řemeslníků

Nejrozšířenější a nejrychleji vyvratitelná. Podle ní nechal císař po dokončení řemeslníkům useknout ruce, aby už nikdy nic podobného nevzniklo.

Neexistuje pro to žádný doklad. Historička architektury Ebba Koch, přední odbornice na mughalskou architekturu, tenhle příběh označuje za povídačky průvodců a odkazuje přitom na katalog folklorních motivů, ve kterém jsou vyprávění o vládcích mrzačících stavitele vedena jako opakující se motiv napříč kulturami, ne jako jednotlivá historická událost.

A pak je tu argument, který legendu boří sám o sobě. Muž považovaný za hlavního architekta Tádže navrhl podle téhož pramene i pevnost v novém hlavním městě, tedy Červenou pevnost v Dillí, a to autorství potvrzuje oficiální kronika. Člověk, kterému by císař po Tádži usekl ruce, by mu sotva postavil hlavní město.

Černý Tádž Mahal

Podle této legendy chtěl Šáhdžahán postavit přes řeku vlastní mauzoleum z černého mramoru a spojit obě stavby mostem, ale sesazení mu v tom zabránilo.

Historka pochází ze zápisků evropského cestovatele a obchodníka s drahokamy, který Ágru navštívil v roce 1665, a bývá charakterizována jako fantazijní.

Doklad, který ji měl podpírat, se rozpadl. Rozvaliny zčernalého mramoru na druhém břehu se při vykopávkách ukázaly být odbarvenými bílými kameny, které zčernaly, ne černým mramorem. Rozsáhlý výzkum na místě odkryl zahradní stavby, tedy velkou osmiúhelnou nádrž s fontánami a pavilon, nikoli základy druhého mauzolea.

A pak přišlo vysvětlení, které je hezčí než legenda. V roce 2006 archeologové zrekonstruovali část tamního bazénu a v hladině se objevil tmavý odraz bílého mauzolea. Černý Tádž Mahal patrně existoval, ale jako obraz na vodě, což k císařově posedlosti symetrií sedí mnohem lépe.

Přestavěný chrám

Tvrzení, že šlo původně o hinduistický chrám z dvanáctého století, pochází z knihy vydané v roce 1989.

Bylo opakovaně soudně i odborně odmítnuto. Nejvyšší soud Indie zamítl příslušnou petici v roce 2000, vysoký soud obdobnou v roce 2005, v roce 2015 ministr kultury v parlamentu uvedl, že doklad neexistuje, a v roce 2017 totéž konstatoval Archeologický průzkum Indie s tím, že jde o hrobku postavenou na pozemku získaném směnou.

Věcně nejsilnější je ale argument z materiálu samotné stavby: chronologii Tádže bylo možné stanovit podle historických a koránských nápisů přímo na budově. Datace tedy nestojí jen na kronikách, ale na epigrafice.

K tomu patří i historka o dvaadvaceti tajemných uzavřených místnostech. Žádné tajemství v nich není: probíhaly v nich konzervační práce, tedy odstranění rozpadlé vápenné omítky a nanesení nové, a fotografie z nich byly zveřejněny.

Proč mramor žloutne

Tady se populární výklad mýlí v příčině, a je to dobře změřené.

Rozšířená představa říká, že za to mohou kyselé deště z oxidu siřičitého. Jenže monitorování přímo u Tádž Mahalu ukázalo, že roční průměrné koncentrace oxidu siřičitého i oxidů dusíku jsou v předepsaných limitech, jak konstatovala zpráva parlamentního výboru.

Skutečnou příčinu popsala studie publikovaná v roce 2015 v odborném časopise. Postup byl přímočarý: rok se odebíral okolní aerosol a do tří set metrů od hlavní kopule se umístily předem vyčištěné mramorové terčíky, které se po dvou měsících analyzovaly elektronovým mikroskopem.

Výsledky:

• Průměrná denní koncentrace celkových suspendovaných částic byla 135 mikrogramů na metr krychlový, u jemných částic 60. Pro srovnání, roční doporučení Světové zdravotnické organizace je řádově nižší.
• Po dvou měsících bylo zhruba třicet procent povrchu terčíku pokryto částicemi.
• Přes sedmdesát procent usazených částic tvořil prach.

A teď ta chemie barvy. Za zabarvení odpovídají tři složky, které pohlcují světlo různě. Černý uhlík pohlcuje rovnoměrně napříč vlnovými délkami, takže sám o sobě dává šedou. Prach a takzvaný hnědý uhlík naopak pohlcují přednostně v krátkých vlnových délkách, tedy v modré oblasti, a proto dávají žlutohnědé odstíny. V kombinaci se vnímaná barva posouvá k tmavé žlutohnědé, přesně jak Tádž vypadá.

Zdrojem uhlíkatých částic je spalování fosilních paliv a biomasy, tedy dřeva a hnoje, zbytky po sklizni, v regionu všudypřítomné pálení odpadu a doprava.

Poslední kousek skládačky je způsob, jakým se to na mramoru drží. V Ágře od podzimu do jara málo prší, takže dominuje suchá depozice a ve vodě nerozpustné částice se z povrchu nesmyjí. Autoři navíc upozorňují, že jejich terčíky byly vystaveny jen dva měsíce, kdežto Tádž se čistí jednou za několik let.

Co se s tím dělá

Ochrana funguje na dvou úrovních. Právní rámec tvoří vymezená chráněná zóna o rozloze přes deset tisíc čtverečních kilometrů kolem památky, ve které soudní rozhodnutí z roku 1996 zakázalo používání uhlí a koksu v průmyslu a nařídilo přechod na zemní plyn nebo přesun mimo zónu. Zóna kryje čtyřicet chráněných památek včetně tří lokalit světového dědictví.

Praktická údržba je pak překvapivě prostá a vychází z tradiční kosmetiky. Metoda jílového obkladu spočívá v tom, že se na mramor nanese asi dvoumilimetrová vrstva valchářské hlíny, po zaschnutí se šupiny sejmou měkkými nylonovými kartáči a povrch se omyje destilovanou vodou. Je považována za velmi bezpečnou, protože nevyžaduje skoro žádné chemikálie ani mechanické působení.

Šest omylů o Tádž Mahalu

1. Řemeslníkům byly useknuty ruce. Není pro to žádný doklad a odborná literatura příběh řadí mezi povídačky průvodců i mezi katalogizované folklorní motivy. Hlavní architekt Tádže navíc podle téhož pramene navrhl i Červenou pevnost v Dillí.
2. Existoval plán na černý Tádž Mahal. Pochází z fantazijních zápisků evropského cestovatele. Zčernalé rozvaliny za řekou se ukázaly být odbarveným bílým kamenem a vykopávky odkryly zahradní stavby, ne mauzoleum. Černý Tádž je nejspíš odraz bílého na hladině bazénu.
3. Minarety jsou nakloněné kvůli zemětřesení. Oficiální zdroj mluví obecněji: byly postaveny vně soklu proto, aby při případném zřícení padal materiál od hrobky, protože zřícení vysokých staveb bylo tehdy běžné.
4. Mramor žloutne kvůli kyselému dešti. Koncentrace oxidu siřičitého i oxidů dusíku jsou u památky v limitech. Za zabarvení odpovídají usazené částice, konkrétně prach a hnědý uhlík pohlcující světlo v modré oblasti, a rozhoduje suchá depozice, protože tam většinu roku neprší.
5. Stavbu vozilo tisíc slonů. Přesný počet není nikde spolehlivě zaznamenán a encyklopedické zdroje mluví o stovkách. Je to učebnicový příklad čísla, které se stalo faktem opakováním.
6. Tádž je dokonale symetrický. Není, a viník je znám. Kenotaf Šáhdžahána je větší a stojí mimo osu vedle kenotafu jeho ženy, protože ho tam přidali o víc než třicet let později. Je to jediný prvek, který kompozici narušuje.

Podobný odstup mezi tím, co se o slavných stavbách vypráví, a tím, co je doložitelné, jsme rozebírali i u textu o tom, kdo skutečně stavěl pyramidy v Gíze, nebo u rozboru toho, co se v Koloseu opravdu dělo.

Časté otázky

Nechal Šáhdžahán useknout řemeslníkům ruce?

Nenechal, neexistuje pro to žádný doklad. Historička architektury Ebba Koch příběh řadí mezi povídačky průvodců a odkazuje na katalog folklorních motivů, kde jsou vyprávění o vládcích mrzačících stavitele vedena jako motiv opakující se napříč kulturami. Muž považovaný za hlavního architekta Tádže navíc podle téhož pramene navrhl i pevnost v novém hlavním městě.

Kdo Tádž Mahal navrhl?

Za hlavního architekta je považován Ustád Ahmad Láhaurí, dvorní architekt císaře. Doložení stojí na jediném verši, který napsal jeho syn, a bere se vážně proto, že druhá polovina téhož verše je nezávisle potvrzena oficiální kronikou. Pracovala kolem něj celá rada architektů. Jediný podpis na stavbě přitom patří kaligrafovi Amanatu Chánovi.

Jak dlouho se Tádž Mahal stavěl?

Stavba byla zadána v roce 1631, zahájena 1632, mauzoleum bylo dokončeno v roce 1648 a celý areál včetně mešity, domu pro hosty a hlavní brány až v roce 1653. Podle toho, co se počítá, se tedy uvádí sedmnáct nebo dvaadvacet let.

Proč jsou minarety nakloněné?

Byly postaveny mírně vně soklu, aby v případě zřícení padal materiál směrem od hrobky. Oficiální zdroj přitom mluví o zřícení obecně, protože u vysokých staveb té doby to byl běžný jev, ne specificky o zemětřesení, jak tvrdí populární výklad.

Existoval někdy plán postavit černý Tádž Mahal?

Doklad pro něj chybí. Legenda pochází ze zápisků evropského cestovatele z roku 1665. Zčernalé rozvaliny za řekou, které ji měly podpírat, se ukázaly být odbarvenými bílými kameny, a vykopávky tam odkryly zahradní stavby. V roce 2006 archeologové zrekonstruovali část tamního bazénu a v hladině se objevil tmavý odraz bílého mauzolea.

Proč Tádž Mahal žloutne?

Kvůli usazeným částicím, ne kvůli kyselému dešti. Měření ukázalo, že po dvou měsících je asi třicet procent povrchu mramoru pokryto částicemi, z nichž přes sedmdesát procent tvoří prach. Prach a hnědý uhlík pohlcují světlo přednostně v modré oblasti, a proto dávají žlutohnědý odstín. V Ágře navíc většinu roku neprší, takže se nerozpustné částice z povrchu nesmyjí.

Kdo byla Mumtáz Mahal?

Jmenovala se Ardžumand Bánú Begum, Mumtáz Mahal byl její titul. Narodila se v roce 1593, byla neteří císařovny Núr Džahán, se Šáhdžahánem se vzali v roce 1612 a zemřela 17. června 1631 při porodu svého čtrnáctého dítěte. Její ostatky byly do Ágry převezeny až po šesti měsících.

Je Tádž Mahal skutečně dokonale symetrický?

Není. Kenotaf Mumtáz Mahal stojí přesně ve středu hrobní komory, ale kenotaf Šáhdžahána je větší a stojí mimo osu vedle něj, protože byl doplněn o víc než třicet let později po císařově smrti. Je to jediný prvek, který jinak dokonale symetrickou kompozici narušuje.