Akropole: Parthenón nebyl bílý ani jen chrám

Parthenón nebyl bílý. Na sochách byla luminiscenční metodou potvrzena egyptská modř a na profilaci červený okr, takže představa bělostného chrámu je novodobá. A právě ta představa způsobila škodu: podle ní Britské muzeum v letech 1937 až 1938 sochy oškrábalo škrabkami a dláty, u některých kusů až o 2,5 milimetru hmoty.

Ve zkratce

• Chrám i sochy byly barevné, doloženo egyptskou modří a červeným okrem.
• Dnešní vzhled Parthenónu dala obnova z let 1896 až 1933, ne antika.
• Prachárnu v roce 1687 vystřelili Veneciáni, ne Turci.
• Zlatý řez v rozměrech není, doložený proporční systém je 4 ku 9.
• Optické odchylky jsou naměřené, jejich výklad jako korekce iluze je sporný.
• V Parthenónu nebyl nalezen oltář, sloužil i jako pokladnice.
• Od září 2023 platí denní limit 20 000 návštěvníků.

Devět let stavby a patnáct let výzdoby

Stavební program zadal Perikles v době athénského rozkvětu, architekty Parthenónu byli Iktinos a Kallikrates a sochařský program vedl Feidias, autor monumentální sochy Athény ze zlata a slonoviny. Samotná stavba zabrala roky 447 až 438 př. n. l., tedy asi devět let, a se sochařskou výzdobou celkem patnáct, protože ta byla hotová v roce 432 př. n. l.

Podstatné je, co na tom místě stálo dřív. Kolem roku 500 př. n. l. se začal stavět takzvaný starší Parthenón, který byl ještě ve výstavbě, když Peršané roku 480 př. n. l. město vyplenili a Akropoli vypálili. Dnešní Parthenón je tedy náhrada zničené stavby, ne první chrám na skále. Ve stejném období vznikly i Propylaje, Erechtheion a chrám Athény Niké, takže celá Akropole je dílo jedné generace.

Mramor, který se musel vozit z hory

Pentelský mramor se dovážel z hory Pentelikon, vzdálené podle zdrojů šestnáct až devatenáct kilometrů. Celkem šlo o asi 22 tisíc tun kamene, jedna dórská hlavice váží kolem dvanácti tun a na střeše bylo asi devět tisíc tašek. Kolonáda má neobvyklé uspořádání 8 sloupů na kratších a 17 na delších stranách, celkem 46 sloupů o výšce 10,433 metru a spodním průměru 1,905 metru. Kdo si chce představit organizační výkon, může to porovnat s textem o tom, kdo stavěl pyramidy v Gíze a jak to víme, kde jsou naopak datace jen odhady.

Tvrdé údaje na jednom místě

Barva, kterou nikdo nechtěl vidět

Bílý antický chrám je jedna z nejsilnějších představ západní kultury a je nesprávná. Tým z King’s College London, Britského muzea a Art Institute of Chicago použil na parthenónské sochy digitální zobrazovací metody a našel na nich, jak to zdroj formuluje, bohatství dochované barvy včetně vzorů. Konkrétní doklad je metodický: luminiscence budená viditelným světlem potvrdila rozsáhlou přítomnost egyptské modři, tedy uměle vyrobeného pigmentu z vápníku, měďi a silicia, který byl v Řecku a Římě prakticky jediným modrým pigmentem. Optickou a elektronovou mikroskopií s rentgenovou mikroanalýzou pak byla modř identifikována na pozadí bloků vlysu a červený okr na profilaci.

Tady se ale příběh láme do něčeho horšího než do estetického omylu. Právě podle představy o původní bělosti probíhalo v letech 1937 až 1938 čištění soch v Britském muzeu, při kterém zaměstnanci odstraňovali povrchovou patinu škrabkami a dláty. Z některých kusů tak zmizela až jedna desetina palce hmoty, tedy asi 2,5 milimetru. Muzeum ten zásah později označilo za přešlap. Mýtus o bílém mramoru tedy nezpůsobil jen špatnou představu, ale nevratnou ztrátu povrchu.

Odchylky, které jsou naměřené, a výklad, který není

Parthenón nemá přímky ani pravé úhly a to je doložené měřením. Stylobát, tedy podstavná plocha, se na délce asi sedmdesáti metrů vyklenuje nahoru o 10,3 centimetru. Sloupy mají mírné vydutí dříku, což je entaze, stěny se naklánějí dovnitř a rohové sloupy jsou silnější než ostatní. Přesná měření publikoval Francis Cranmer Penrose v roce 1851 a odchylky se od té doby potvrdily.

Co je naopak potřeba oddělit, je vysvětlení. Výklad, že jde o korekci optické iluze, nadhodil Vitruvius v 1. století př. n. l. a v 19. století ho oživil právě Penrose. Je to tedy dvoutisíciletá tradice výkladu, ne měřený fakt. A novější odborná práce ji odmítá: studie z roku 2025, revidovaná v roce 2026, probírá dvanáct navrhovaných optických korekcí a argumentuje, že iluze, které mají korigovat, buď neexistují, nebo jsou tak malé, že jsou nepostřehnutelné. Autor mluví o jednom z nejstarších a nejtrvalejších mýtů.

Praktický argument, který stojí za zapamatování: entaze Parthenónu je tak slabá, že z většiny vzdáleností je pod hranicí rozlišitelnosti, a když se rozliší, působí jako vydutí, nikoli jako korekce. Alternativní vysvětlení, o kterých se v literatuře diskutuje, jsou estetická, tedy že budova má působit živě a ne mechanicky, a konstrukční, například odvodnění zakřivené podlahy. Sama služba pro obnovu Akropole tyto odchylky nazývá jemnými zpřesněními s cílem potlačit vizuální těžkopádnost, což je formulace o výsledku, ne o mechanismu.

A zlatý řez tam není

Tvrzení o zlatém řezu v rozměrech Parthenónu je nedoložené a matematici ho odmítají. George Markowsky ve své práci o mylných představách o zlatém řezu ukazuje, že měření jsou libovolná, protože autoři, kteří poměr nacházejí, si nevšímají toho, že části stavby z uvažovaného zlatého obdélníku vystupují. Chybí navíc jakýkoli doklad, že by byl zlatý řez v době stavby znám. Nejbližší poměr, který Markowsky uvádí, je 1,72, což je od hodnoty 1,618 daleko.

Silnější je ale opačné tvrzení, protože Parthenón proporčně navržený je, jen podle jiného poměru. Doložený systém je 4 ku 9 a opakuje se na třech místech: u šířky k délce stylobátu, u průměru sloupů k jejich rozestupu a u šířky k délce cely. To je zajímavější než zlatý řez, protože je to skutečně tam.

Chrám, nebo pokladnice?

Odpověď je nepohodlná: obojí, a s jedním překvapivým detailem. Doložené je, že ve větší východní části cely stála Feidiova socha Athény a ukládaly se tam dary zasvěcené bohyni, zatímco v menší západní části se od roku 433 př. n. l. ukládaly veřejné finance, spojované s pokladem Délského spolku. Parthenón byl tedy zároveň státní kasa.

Ten detail je jinde: v Parthenónu nebyl nalezen oltář. Řecké obětování se vždy odbývalo u oltáře pod otevřeným nebem, takže budova nesplňuje některé definice chrámu, a hlavní kult Athény Polias byl navíc vázán na jiné místo na Akropoli, na Erechtheion. Část badatelů proto Parthenón chápe jako pokladnici a občanský monument, případně jako velkolepý rám pro monumentální votivní sochu. Jiné přehledy mluví o dvojí funkci s tím, že primárně šlo o chrám. Nejpřesnější formulace je tedy tato: byl to chrám v řeckém smyslu, ne v kostelním, a liturgie, jak si ji dnes představujeme, se v něm nekonala.

Funkce se ostatně měnila dál. Na konci 5. století našeho letopočtu se z budovy stal kostel zasvěcený Panně Marii, před rokem 1500 mešita a v 17. století osmanský sklad střelného prachu. To poslední rozhodlo o její podobě.

Šestadvacátý září 1687

Nejčastější omyl v celém tématu se dá vyvrátit jednou větou. Prachárnu v Parthenónu nevyhodili do vzduchu Turci, ale Veneciáni. Během obléhání Akropole, které trvalo 23. až 29. září 1687, dopadl do budovy venecký moždířový granát a zapálil uskladněný prach. Velení měli Francesco Morosini a Otto Wilhelm Königsmarck, obránci byla osmanská posádka. Odpovědnost je tedy rozdělená: Osmané prach v památce uskladnili, Veneciáni po ní stříleli.

Následky byly zásadní. Výbuch zabil asi tři sta lidí a zničil střechu chrámu a většinu stěn, zhroutila se cela, padla velká část vlysu a mnoho sloupů. Všechno, co dnes na Parthenónu chybí, tedy hlavně střecha, přerušené stěny a mezery v kolonádě, je důsledek jednoho večera, ne postupného chátrání.

A pak se to zhoršilo ještě jednou. Morosini se pokusil odvézt sochy ze západního štítu jako válečnou trofej a při jejich snášení spadly a rozbily se sochy Poseidóna a Nikéina spřežení. Veneciáni od dalšího snímání odstoupili a odvezli místo toho mramorové lvy, včetně slavného píreiského, který je dnes v benátském Arsenálu.

Elginovy mramory: co je doložené na obou stranách

Thomas Bruce, sedmý lord Elgin, byl britský velvyslanec u Vysoké Porty. Původně zamýšlel sochy jen dokumentovat, později přešel k odvozu s odůvodněním, že jim hrozí zkáza. Mezi roky 1801 až 1812 odvezl přibližně polovinu dochovaných parthenónských soch. Řecká služba pro obnovu Akropole vyčísluje ztráty přesně: 18 štítových soch, 15 metop a 56 bloků iónského vlysu. Elgin do akce investoval 74 240 liber a britský parlament sochy po jednání výběrové komise v roce 1816 odkoupil za 35 000 liber. Zákon z téhož roku převedl vlastnictví na Britské muzeum s podmínkou, že kolekce zůstane pohromadě.

Spor o povolení

Elgin se odvolával na firman, tedy osmanský úřední příkaz z července 1801. Tady je jádro sporu a je čistě dokumentární: žádný oficiální záznam toho firmanu se v tureckých archivech nenašel a dokument je znám jen z italského překladu, který má v držení Britské muzeum. Odborníci se navíc rozcházejí v tom, jestli povolení vůbec dovolovalo odnímat sochy pevně spojené se stavbou, nebo jen sbírat vykopané fragmenty.

Obě pozice věcně a bez hodnocení: řecká strana žádá vrácení s odvoláním na celistvost památky a na pochybnou platnost firmanu, formální žádosti podala v letech 1983 a 2021. Britská strana se odvolává na zákonné nabytí v roce 1816 a na zákonné omezení možnosti sbírkové předměty zcizit. UNESCO doporučilo mezivládní vyjednávání a předběžné rozhovory se rozběhly na konci roku 2022.

Argument o záchraně má přitom obě strany. Sochy, které zůstaly na místě, se v průběhu 20. století rozpadaly kvůli znečištění athénské atmosféry, a proto byly nakonec přeneseny do Muzea Akropole. Zároveň platí, že právě ty odvezené prošly v Britském muzeu čištěním, které jim nevratně ubralo povrch. Že se u slavných památek běžně vypráví jen jedna polovina, ukazuje i text o tom, co je v Koloseu mýtus.

Proč obnova trvá půl století

Dnešní podoba Parthenónu není antická ani z roku 1687. Podle samotné řecké obnovovací služby jí dnešní vzhled daly zásahy Nikolaose Balanose v letech 1896 až 1902 a 1923 až 1933. A právě ty se dnes rozebírají, protože jejich metoda byla dvojnásobně nešťastná: Balanos vkládal do článků těžké kovové výztuhy bez ochrany proti korozi a přitom odsekával a odstraňoval část hmoty antických článků, aby se mu tam vešly.

Rezivění se ohlásilo už během čtyřicátých let a mechanismus je jednoduchý a nepříjemný: rez má větší objem než železo, takže mramor praská zevnitř. K tomu se přidal Meyerův cement, používaný více než osmdesát let, který se dnes odlupuje, práší a vytváří rozpustné soli. Po roce 1975 se od něj odstoupilo. Ve stejném roce Řecko zřídilo komisi pro konzervaci památek Akropole a začala dnešní obnova.

Její čtyři doložené důvody zdržení stojí za vyjmenování, protože vysvětlují, proč jsou na fotografiích Akropole už padesát let lešení a jeřáby. Musí se rozebrat starší zásahy a vyjmout zkorodované výztuhy, jinak mramor dál praská. Chybějící odsekaná hmota se musí doplňovat, a to novým pentelským mramorem. Pracuje se metodou anastylózy, tedy identifikací konkrétních původních kamenů z tisíců rozptýlených článků a jejich zpětným zařazením. A financuje se to po jednotlivých programech, ne jednorázově. Dnes se používají reverzibilní titanové čepy a dosud bylo zpracováno 2 675 tun architektonických článků.

Že rekonstrukce dokáže o podobě památky rozhodnout víc než její stavitelé, popisuje i text o tom, co ze Stonehenge postavilo 20. století.

Znečištění a čtyři a půl milionu lidí

Mramor na Akropoli se rozpadá několika mechanismy naráz a všechny jsou doložené. Cukrovatění je pomalé rozpouštění krystalů dešťovou vodou okyselenou oxidem uhličitým, oxidem siřičitým a oxidy dusíku. Sulfatace mění za přítomnosti vlhkosti a oxidu siřičitého uhličitan vápenatý na sádrovec, a to hlavně v místech chráněných od deště. Z nánosů sádrovce, překrystalizovaného uhličitanu a polutantů vznikají černé krusty, které mají podle recenzovaného měření tloušťku nad dvě stě mikrometrů. K tomu se přidává odštěpování velkých kusů a bodová eroze, tedy půlkulovité dutinky vznikající činností bakterií, řas, hub a lišejníků, které vylučují látky rozpouštějící uhličitan vápenatý.

Právě rozpad všech exponovaných soch v průběhu 20. století byl důvodem, proč se originály přenesly do muzea a na místě jsou dnes kopie. Znečištění tedy nezpůsobilo jen změnu barvy, ale změnu toho, co na Akropoli vlastně je.

Limit, který musel přijít

Akropoli navštívilo v roce 2024 více než 4,5 milionu lidí a je to nejnavštěvovanější archeologická lokalita Řecka. Před zavedením limitu tam chodilo až 23 tisíc lidí denně. Od září 2023 platí denní limit 20 000 návštěvníků rozložený do hodinových pásem, kde nejsilnější ranní hodina má kvótu tři tisíce lidí a následující dva tisíce. Vstup je nutné rezervovat předem na časové pásmo. Limit vychází ze studie organizace pro správu kulturních zdrojů a ministerstvo ho odůvodnilo ochranou památky i zážitkem návštěvníků. Při vlnách vysokých teplot navíc ministerstvo kultury Akropoli v nejteplejších odpoledních hodinách zavírá, s odůvodněním, že teploty ohrožují bezpečnost pracovníků i návštěvníků.

Šest věcí, které se o Akropoli říkají špatně

1. Že byl chrám bílý. Na sochách byla potvrzena egyptská modř a červený okr. Představa bělosti navíc stála za tím, že se sochy v muzeu oškrábaly.
2. Že odchylky od přímek korigují optickou iluzi. Odchylky jsou naměřené, ale novější odborná práce tvrdí, že korigované iluze buď neexistují, nebo jsou nepostřehnutelné.
3. Že je v rozměrech zlatý řez. Doložený proporční systém je 4 ku 9. Nejbližší poměr, který kritici naměřili, je 1,72.
4. Že prachárnu vyhodili do vzduchu Turci. Granát vystřelili 26. září 1687 Veneciáni. Osmané v památce prach uskladnili.
5. Že Elgin sochy jednoznačně zachránil. Sochy na místě se rozpadaly, ale ty odvezené v muzeu přišly o až 2,5 milimetru povrchu.
6. Že dnešní podoba je původní. Dala ji obnova z let 1896 až 1933, kterou dnešní obnova rozebírá, a sochy na místě jsou kopie.

Zůstávají dvě věci, které se doložit nedají a je fér to říct: náklady stavby v dobových jednotkách, kde je jediný doložený údaj 44 talentů zlata na soše Athény, a plánovaný termín dokončení obnovy jako celku. Ta běží od sedmdesátých let bez zveřejněného konce. Další texty o slavných místech jsou v průvodci cestováním, včetně toho, proč čínská zeď není jedna zeď.

Časté otázky

Byl Parthenón bílý?

Nebyl. Na parthenónských sochách byla luminiscencí budenou viditelným světlem potvrzena rozsáhlá přítomnost egyptské modři, tedy uměle vyrobeného pigmentu, který byl v antickém Řecku prakticky jediným modrým barvivem. Optickou a elektronovou mikroskopií s rentgenovou mikroanalýzou byla modř nalezena na pozadí bloků vlysu a červený okr na profilaci. Představa bělostného mramoru je novodobá a měla i praktický následek: podle ní se sochy v Britském muzeu v letech 1937 až 1938 čistily škrabkami a dláty.

Kdo Parthenón postavil a jak dlouho to trvalo?

Stavební program zadal Perikles, architekty byli Iktinos a Kallikrates a sochařský program vedl Feidias. Stavba probíhala v letech 447 až 438 př. n. l., tedy asi devět let, sochařská výzdoba byla hotová v roce 432 př. n. l. Šlo o náhradu staršího Parthenónu, který byl ještě ve výstavbě, když Peršané roku 480 př. n. l. Akropoli vypálili. Spotřebovalo se asi 22 tisíc tun pentelského mramoru.

Je v rozměrech Parthenónu zlatý řez?

Doložené to není a matematici to odmítají. Měření bývají libovolná, protože části stavby z uvažovaného zlatého obdélníku vystupují, a chybí jakýkoli doklad, že by byl zlatý řez v době stavby znám. Nejbližší naměřený poměr je 1,72, což je od hodnoty 1,618 daleko. Doložený proporční systém je jiný, totiž 4 ku 9, a opakuje se u šířky k délce stylobátu, u průměru sloupů k jejich rozestupu a u šířky k délce cely.

Proč nemá Parthenón přímky a pravé úhly?

Odchylky jsou skutečné a naměřené: stylobát se na sedmdesáti metrech vyklenuje o 10,3 centimetru, sloupy mají vydutí dříku, stěny se naklánějí dovnitř a rohové sloupy jsou silnější. Sporný je jejich výklad. Vysvětlení, že korigují optickou iluzi, pochází od Vitruvia a v 19. století ho oživil Penrose, ale novější odborná práce probírá dvanáct navrhovaných korekcí a tvrdí, že iluze, které mají opravovat, buď neexistují, nebo jsou nepostřehnutelné. Diskutují se i estetické a konstrukční důvody.

Kdo vyhodil Parthenón do vzduchu?

Veneciáni, ne Turci. Dvacátého šestého září 1687, během obléhání Akropole, dopadl do budovy venecký moždířový granát a zapálil střelný prach, který tam osmanská posádka uskladnila. Velení měli Francesco Morosini a Otto Wilhelm Königsmarck. Výbuch zabil asi tři sta lidí a zničil střechu i většinu stěn. Morosini pak při snášení soch ze západního štítu rozbil Poseidóna a Nikéino spřežení.

Komu patří Elginovy mramory?

Právně Britskému muzeu, na základě nákupu parlamentem za 35 000 liber v roce 1816. Lord Elgin odvezl v letech 1801 až 1812 přibližně polovinu dochovaných parthenónských soch, konkrétně 18 štítových soch, 15 metop a 56 bloků vlysu. Odvolával se na osmanský firman z července 1801, jehož originál se ale v tureckých archivech nenašel a je znám jen z italského překladu. Řecko podalo formální žádosti o vrácení v letech 1983 a 2021, UNESCO doporučilo mezivládní vyjednávání.

Proč je Akropole pořád v lešení?

Protože se rozebírají starší zásahy z let 1896 až 1933, při kterých byly do článků vloženy neizolované železné výztuhy. Rez má větší objem než železo, takže mramor praská zevnitř, a první příznaky rezivění se ohlásily už ve čtyřicátých letech. Navíc se při tehdejším vkládání odsekala část hmoty antických článků, kterou je nutné doplňovat novým mramorem. Dnešní obnova pracuje s reverzibilními titanovými čepy a metodou anastylózy, tedy skládáním z původních kamenů, a dosud zpracovala 2 675 tun článků.

Kolik lidí smí na Akropoli za den?

Dvacet tisíc, a limit platí od září 2023. Předtím tam chodilo až 23 tisíc lidí denně, v roce 2024 lokalitu navštívilo přes 4,5 milionu osob. Limit je rozložený do hodinových pásem, kde nejsilnější ranní hodina má kvótu tři tisíce lidí, a vstup je nutné rezervovat předem na konkrétní čas. Při vlnách vysokých teplot ministerstvo kultury Akropoli v nejteplejších odpoledních hodinách zavírá.