Stonehenge: co z něj postavilo 20. století

Podstatná část toho, co dnes ve Stonehenge stojí, byla vztyčena ve dvacátém století a zabetonována. Čtrnáct kamenů bylo postupně narovnáno a usazeno do betonu a jeden celý trilit byl znovu postaven v roce 1958, sto šedesát jedna let poté, co spadl.

Ve zkratce

• Stonehenge nevznikl najednou, budoval se přes patnáct set let.
• Druidové s ním nemají nic společného, dělí je přes dva tisíce let.
• Sarseny pocházejí z místa vzdáleného asi 25 kilometrů, doloženo geochemicky.
• Modré kameny přišly z Walesu, přes 250 kilometrů daleko.
• Oltářní kámen pochází ze severovýchodního Skotska, přes 750 kilometrů.
• Kameny drží pohromadě tesařské spoje přenesené do kamene.
• Doložená čísla ukazují spíš na zimní než na letní slunovrat.

Co tam vlastně stojí

Stonehenge leží na Salisburské pláni v jižní Anglii, asi dvě míle od městečka Amesbury. Chráněn je pozoruhodně dlouho, už podle zákona o ochraně starobylých památek z roku 1882.

Vnější kruh má průměr kolem třiceti metrů. Typický sarsenový kámen měří po hlavní ose šest až sedm metrů včetně části pod zemí a váží zhruba dvacet tun, přičemž největší dosahuje devíti metrů a asi třiceti tun. Nad zemí z nich vyčnívají čtyři metry.

Prvek	Údaj
Průměr vnějšího kruhu	asi 30 m
Průměrná hmotnost sarsenu	kolem 25 tun
Hmotnost modrého kamene	2 až 5 tun
Původní počet sarsenů	asi 75 (odhad)
Dochovaných sarsenů	52 (měření)
Průměr vnějšího ohrazení	asi 100 m
Aubreyho jámy	56

Jedna věc, kterou návštěvníci běžně považují za pravěkou, pravěká není: bílé betonové kruhy vyznačující Aubreyho jámy jsou moderní značka, ne původní prvek.

Patnáct set let stavby

Nejrozšířenější představa o Stonehenge je, že to je jedna stavba. Není. English Heritage shrnuje, že byl budován, upravován a uctíván přes patnáct set let, tedy asi sto generací.

Ještě před ním, mezi lety 8500 a 7000 před naším letopočtem, vztyčili na místě lovci a sběrači dřevěné kůly připomínající totemy. To je od kamenného kruhu dál, než je kamenný kruh od nás.

Fáze první: díra v zemi

Kolem roku 3000 před naším letopočtem vzniklo kruhové zemní ohrazení o průměru asi sto metrů. Příkop byl vykopán parohovými nástroji a z vyházené křídy se nasypal vnitřní a vnější val. Uvnitř bylo padesát šest jam, dnes zvaných Aubreyho.

Kamenný kruh v té době neexistoval. Stonehenge začínal jako zemní práce.

Fáze druhá: dřevo

Zhruba mezi lety 2900 a 2600 před naším letopočtem tam stály dřevěné konstrukce. Tohle je detail, který pomáhá pochopit i tvar pozdějších kamenů, jak uvidíme.

Fáze třetí: kameny

Teprve kolem roku 2500 před naším letopočtem dorazilo na místo přes osmdesát velkých sarsenů a bylo vztyčeno do dvou soustředných uspořádání: vnějšího kruhu a vnitřní podkovy z pěti trilitů.

A pak se ještě dlouho přestavovalo. Modré kameny byly opakovaně přeskupovány, kolem let 2300 až 2200 vznikla Avenue spojující monument s řekou Avonem, a poslední pravěká aktivita, kopání prstenců jam, spadá do doby mezi lety 1800 a 1500.

Na čtyřech kamenech je navíc přes sto vyrytých vyobrazení seker a několik dýk, datovaných typologicky podle tvaru zbraní zhruba do let 1750 až 1500. Někdo tam tesal ještě tisíc let poté, co se kruh postavil.

Odkud kameny přišly

Tohle je oblast, kde se za poslední roky změnilo nejvíc, a to zásluhou geochemie.

Sarseny: 25 kilometrů

V roce 2020 tým Davida Nashe změřil přenosným rentgenovým fluorescenčním spektrometrem povrch všech dvaapadesáti dochovaných sarsenů a doplnil to rozborem vzorků z dvaceti sarsenových lokalit napříč jižní Británií.

Výsledek byl překvapivě jednoznačný. Padesát z dvaapadesáti kamenů má shodné chemické složení a odpovídá lokalitě West Woods asi pětadvacet kilometrů severně od Stonehenge. Odchylné složení mají jen dva kameny, a to i navzájem.

Zajímavá je i historka o vzorku. Klíčové srovnání umožnil vývrt dlouhý přes metr, odebraný z jednoho kamene v padesátých letech při jeho zpevňování. Bývalý zaměstnanec firmy ho vrátil až v roce 2018 a druhá část se později našla v muzeu.

Modré kameny: 250 kilometrů

Menší takzvané modré kameny pocházejí z pohoří Preseli v jihozápadním Walesu, tedy zhruba dvě stě padesát kilometrů daleko. Název je přitom zavádějící: namodralé jsou jen na čerstvém lomu nebo když jsou mokré.

Ve Walesu se navíc našly samotné lomy. Výkopy od roku 2011 odkryly v čelních stěnách skal výklenky po odlomených kamenech a stopy neolitických ohnišť, radiokarbonově datované zhruba do let 3400 až 3200 před naším letopočtem.

Oltářní kámen: přes 750 kilometrů

Nejpřekvapivější zjištění přišlo v roce 2024. Oltářní kámen, tedy šestitunový světle zelený slídnatý pískovec, byl dosud řazen k walesským.

Rozbor založený na datování detritických zrn zirkonu, apatitu a rutilu metodou uran-olovo ukázal něco jiného. Kámen pochází ze severovýchodního Skotska, konkrétně z Orkádské pánve, tedy přes sedm set padesát kilometrů od Stonehenge.

Autoři přitom výslovně vyloučili walesský původ i ledovcový transport, protože rekonstrukce ledovcových štítů ukazují pohyb ledu k severu, což je s příchodem skotského kamene do Wiltshire neslučitelné. Vzhledem ke vzdálenosti a terénu považují za pravděpodobnější námořní dopravu.

Důsledek je společenský, ne geologický: znamená to vysokou míru organizace napříč celou neolitickou Británií.

Spor o ledovec

Léta se vede debata, jestli kameny přinesli lidé, nebo je na Salisburskou pláň zanesl ledovec. Novější výzkum lidský transport výrazně posiluje.

V roce 2025 rozebral tým Richarda Bevinse takzvaný Newallův balvan, fragment o velikosti dvaadvacet krát patnáct krát deset centimetrů vykopaný v roce 1924. Petrografie ho zařadila k jednomu konkrétnímu walesskému výchozu, asi dvě stě kilometrů daleko.

Argumenty proti ledovci jsou přitom hlavně negativní, ale silné: na kamenech nejsou ledovcové rýhy, v terénu se nenašly žádné ledovcové uloženiny ani bludné balvany, a to ani v okruhu čtyř kilometrů od monumentu, kde přitom leží všechny modré kameny.

Tesařské spoje v kameni

Tohle je nejhezčí technický detail celého monumentu a většina návštěvníků o něm neví.

Svislé kameny a vodorovné překlady nedrží jen vahou. Na horní ploše každého menhiru je vytesaný vyčnívající čep a v překladu odpovídající dlab. Překlady mezi sebou navíc drží perem a drážkou.

To jsou spoje, které se běžně používají ve dřevě. Stavitelé je přenesli do kamene, a mezi soudobými monumenty je to podle encyklopedických zdrojů ojedinělé. Vzpomeňte si na dřevěnou fázi: lidé, kteří tohle vytesali, nejspíš mysleli jako tesaři, protože předtím stavěli ze dřeva.

Kameny se tvarovaly kamennými tlouky různých velikostí, většími na hrubé odsekávání a menšími na dohlazení, na vyhrazeném pracovišti severně od monumentu. A opracování bylo cílené: severovýchodní strana a vnitřní plochy trilitů jsou zpracované jemněji než zbytek, tedy pohledové strany od hlavního vstupu.

K čemu to sloužilo

Co je doložené

Pohřebiště. Tohle je nejlépe podložená funkce. Stonehenge byl největší pozdně neolitické kremační pohřebiště na Britských ostrovech. Výkopy přinesly přes padesát tisíc fragmentů kremovaných kostí od třiašedesáti jedinců a odhad původního počtu sahá až ke sto padesáti lidem.

Sluneční orientace. Fyzicky změřitelná a nesporná, viz níž.

Shromaždiště. Doložené nepřímo, ale velmi silně, přes nálezy ze sousedního sídliště.

Co je hypotéza

Tady je potřeba být opatrný, protože se výklady běžně prezentují jako fakta.

• Léčebné místo. Teze spojující modré kameny s okolními pohřby lidí s neobvyklými zraněními. Zůstává hypotézou.
• Země mrtvých proti zemi živých. Výklad, podle kterého byl Stonehenge protipólem sídliště na druhé straně řeky.
• Sluneční kalendář. Návrh z roku 2022, podle nějž třicet kamenů vnějšího kruhu odpovídá třiceti dnům měsíce. Archeoastronomové to o rok později odmítli jako vynucené výklady, numerologii a nepodložené analogie, autor odpověděl, že jejich kritika stojí hlavně na sebecitaci. Je to otevřený spor, ne přijatý výklad.

English Heritage k tomu píše střízlivě, že Stonehenge byl terčem více teorií než kterýkoli jiný pravěký monument a že definitivní doklad zamýšleného účelu neexistuje.

Slunovrat, na který se čeká špatný den

Orientace monumentu je doložená a obousměrná. Hlavní osa míří na východ slunce o letním slunovratu jedním směrem a na západ slunce o zimním slunovratu směrem opačným.

Z pohledu diváka to vypadá takhle: o letním slunovratu vychází slunce za Patním kamenem a jeho první paprsky dopadají do středu. O zimním slunovratu zapadá slunce mezi nejvyššími trility.

Spor se tedy nevede o to, kam monument míří, ale o to, který z obou směrů byl pro stavitele hlavní. A nepřímé doklady míří na zimu.

Ten nejsilnější je kuchyňský. V sousedním sídlišti se našlo obrovské množství odhozených prasečích kostí a zvířata byla porážena ve věku kolem devíti měsíců, což jejich smrt časuje na zimní slunovrat. Velké hostiny se konaly v prosinci a lednu.

Druhý argument je prostorový. Zarovnání na zapadající zimní slunce má člověk před sebou, když stoupá po Avenue a vstupuje dovnitř. Je to jako u kostela, kde nejdůležitější část leží ve směru chůze.

Dnešní turistická praxe je tedy nejspíš obrácená než ta pravěká.

Kdo ho stavěl

Odpověď dalo sídliště Durrington Walls asi dvě míle od monumentu, a je to jeden z nejlépe zdokumentovaných neolitických nálezů vůbec.

Odhaduje se tam až tisíc domů, z nichž bylo vykopáno osm. Zásadní je ale datování: doklady osídlení spadají do okna kratšího než pětačtyřicet let, možná jen dekády. To odpovídá jedné velké stavební akci, ne trvalému městu.

Z odpadních vrstev pochází přes osmatřicet tisíc fragmentů zvířecích kostí a tisíce střepů. Devadesát procent kostí tvoří prasata, osm procent hovězí, a nejde o běžnou konzumaci, ale o stopy okázalých hostin.

A pak přišel rozbor, který změnil obrázek úplně. Strontiová izotopová analýza zubů ukázala, že se zvířata pásla po celé Británii, včetně vzdáleného Skotska. Lidé sem tedy přiháněli vlastní prasata přes půl ostrova.

Odkud byli pohřbení

Podobnou metodou, tentokrát na kremovaných kostech, prošlo pětadvacet jedinců pohřbených ve Stonehenge. Protože kremace znemožňuje standardní rozbor zubní skloviny, musela se metoda pro spálenou kost teprve vyvinout.

Výsledek: čtyřicet procent pohřbených mělo izotopové poměry neslučitelné s místní krajinou a nejpravděpodobnější původ ukazuje na západní Wales, tedy přesně tam, odkud pocházejí modré kameny.

Co z toho dvacáté století přestavělo

Tohle je část, kterou většina textů o Stonehenge vynechává, a přitom mění to, jak se na fotografie díváte.

V roce 1900 spadl jeden kámen vnějšího kruhu i s překladem a spustil tím záchranné práce, které se pak táhly šedesát let.

Rok	Co se dělo
1901	Narovnán a zabetonován kámen Velkého trilitu, posunut asi o půl metru
1919 až 1920	Narovnáno a zabetonováno šest dalších kamenů
1958	Znovu vztyčen celý trilit spadlý v roce 1797, tři sarseny osazeny do betonu
1963	Za silného větru spadl další kámen
1964	Poslední kameny zajištěny betonem, konec velké etapy
2021	Degradovaná cementová malta nahrazena prodyšnou vápennou

Dohromady bylo postupně zabetonováno kolem čtrnácti kamenů.

Odůvodnění tehdejšího ministerstva je z dnešního pohledu odzbrojující: obnova měla zvýšit hodnotu monumentu pro studenta a učinit ho srozumitelnějším pro běžného návštěvníka. Jinými slovy, Stonehenge byl zčásti přestavěn proto, aby vypadal jako to, co si lidé představovali.

Jak se to komunikuje

Dlouho nijak. V šedesátých letech padlo rozhodnutí tyhle práce do oficiálních průvodců nezahrnovat, a rekonstrukce se v nich ani v audioprůvodci systematicky neobjevovala.

To se změnilo. English Heritage má dnes k tématu vlastní stránku, kde zásahy popisuje otevřeně včetně betonu, čísel kamenů a citace tehdejšího odůvodnění. Název té stránky zároveň pojmenovává celý posun v oboru: od obnovy do domnělé původní podoby ke konzervaci stávajícího stavu.

Vápenná malta z roku 2021 je pak pěkný příklad opravy dřívější opravy. Cement ze čtyřicátých a padesátých let nedýchal, voda ve spárách mrzla a rozšiřovala se, takže se musel vyměnit za materiál, který odpar umožňuje.

Ochrana a tunel, který nebude

Statek zahrnující Stonehenge, Avebury a související lokality byl zapsán na seznam UNESCO v roce 1986. Není to jedna lokalita: tvoří ho dvě samostatné plochy asi čtyřiadvacet kilometrů od sebe, dohromady necelých pět tisíc hektarů, a obsahuje přes sedm set jednotlivých archeologických prvků.

Zdůvodnění hodnoty stojí na tom, že Stonehenge je architektonicky nejsofistikovanější pravěký kamenný kruh na světě a Avebury největší, a že spolu s okolní krajinou dokládají obřadní a pohřební praktiky vzniklé při zhruba dvou tisících letech nepřetržitého užívání.

Vedle monumentu vede rušná silnice a plány na její zahloubení do tunelu se táhly přes tři desetiletí, od poloviny devadesátých let. Prošly několika podobami, veřejným projednáním i předběžným vládním souhlasem, opakovaně narazily na náklady a nakonec skončily zrušením.

Šest věcí, které o Stonehenge nejsou pravda

1. Postavili ho druidové. Nesedí to chronologicky. Hlavní stavební fáze předcházejí historickým druidům o víc než dva tisíce let, druidové se objevují až v druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem. Jinými slovy, mezi kamenným kruhem a druidy uplynulo asi tolik času, kolik dělí druidy od nás. Ve Stonehenge navíc nikdy nebyly nalezeny žádné druidské doklady. Za mýtem stojí John Aubrey v sedmnáctém a William Stukeley v osmnáctém století, a podle části badatelů druidy přidali proto, aby byla jejich práce pro veřejnost přitažlivější.
2. Kameny přenesl Merlin. Legenda pochází z kroniky sepsané kolem roku 1136, podle níž kruh stál původně v Irsku a předtím ho tam obři přinesli z Afriky. Kameny ve skutečnosti pocházejí z Walesu, z Marlborough Downs a jeden ze Skotska. Zajímavé je, že jádro legendy, tedy dálková doprava kamenů odjinud, se ukázalo být v principu pravdivé.
3. Postavili ho mimozemšťané. Tvrzení zpopularizované knihou z roku 1968. Proti němu stojí kamenné tlouky, parohové krumpáče, doložené těžební stopy ve Walesu, sídliště stavitelů i jejich odpad. Žádné nelidské ostatky ani artefakty nalezeny nebyly.
4. Sloužil k lidským obětem a Kámen porážky byl oltář. Není. Je to prostě padlý stojící kámen ve vstupu do ohrazení a jeho jméno je produkt viktoriánské představivosti. V prohlubních se sbírá dešťová voda, která reaguje se železem v kameni a zbarví se rezavě do červena, což bylo kdysi vykládáno jako stopa obětí.
5. Je to jedna stavba z jedné doby. Není. Budoval se přes patnáct set let v několika fázích: nejdřív příkop a val, pak dřevěné konstrukce, pak kameny, a modré kameny se opakovaně přeskupovaly ještě stovky let poté.
6. To, co vidíme, je nedotčený originál. Není. Kolem čtrnácti kamenů bylo ve dvacátém století narovnáno a zabetonováno a jeden celý trilit byl znovu vztyčen v roce 1958, sto šedesát jedna let po svém pádu.

Podobný rozdíl mezi tím, co se o slavných stavbách vypráví, a tím, co je skutečně doložené, jsme rozebírali i v textu o tom, kdo stavěl pyramidy v Gíze, nebo u rozboru toho, které legendy o Tádž Mahalu neplatí.

Časté otázky

Postavili Stonehenge druidové?

Nepostavili. Hlavní stavební fáze spadají zhruba do let 3000 až 1600 před naším letopočtem, kdežto historičtí druidové se objevují až v druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem. Dělí je tedy víc než dva tisíce let, což je zhruba tolik, kolik dělí druidy od dneška. Mýtus vznikl v sedmnáctém a osmnáctém století a nemá archeologickou oporu.

Odkud pocházejí kameny Stonehenge?

Ze tří různých míst. Velké sarseny z lokality West Woods asi pětadvacet kilometrů severně, což doložila geochemická analýza všech dvaapadesáti dochovaných kamenů. Menší modré kameny z pohoří Preseli ve Walesu, přes dvě stě padesát kilometrů daleko. A Oltářní kámen podle rozboru z roku 2024 ze severovýchodního Skotska, tedy přes sedm set padesát kilometrů.

Jak se kameny dopravily?

Nejnovější výzkum výrazně posiluje lidský transport proti hypotéze, že je zanesl ledovec. Na kamenech nejsou ledovcové rýhy, v terénu se nenašly ledovcové uloženiny ani bludné balvany, a to ani v okruhu čtyř kilometrů od monumentu. U Oltářního kamene autoři vzhledem ke vzdálenosti považují za pravděpodobnější námořní dopravu než přenos po souši.

K čemu Stonehenge sloužil?

Nejlépe doložená funkce je pohřebiště, konkrétně největší pozdně neolitické kremační pohřebiště na Britských ostrovech, s přes padesáti tisíci fragmenty kostí od třiašedesáti jedinců. Doložená je i orientace na slunovraty. Ostatní výklady, tedy léčebné místo nebo sluneční kalendář, zůstávají hypotézami a definitivní doklad zamýšleného účelu neexistuje.

Je Stonehenge orientovaný na letní, nebo zimní slunovrat?

Na oba, protože osa je obousměrná. Spor se vede o to, který směr byl pro stavitele hlavní, a nepřímé doklady míří na zimu. V sousedním sídlišti byla zvířata porážena ve věku kolem devíti měsíců, což časuje velké hostiny na prosinec a leden. Zarovnání na zapadající zimní slunce má navíc člověk před sebou, když po Avenue vstupuje dovnitř.

Jak drží překlady na svislých kamenech?

Tesařskými spoji přenesenými do kamene. Na horní ploše každého svislého kamene je vytesaný vyčnívající čep a v překladu odpovídající dlab, a překlady mezi sebou drží perem a drážkou. Jsou to spoje, které se běžně používají ve dřevě, a mezi soudobými monumenty jsou ojedinělé. Souvisí to nejspíš s tím, že předchozí fáze monumentu byla dřevěná.

Kdo Stonehenge stavěl?

Podle nálezů ze sídliště Durrington Walls dvě míle od monumentu šlo o stovky organizovaných pracovníků. Osídlení tam spadá do okna kratšího než pětačtyřicet let, což odpovídá jedné velké stavební akci. Strontiová analýza ukázala, že se zvířata konzumovaná na hostinách pásla po celé Británii včetně Skotska, a čtyřicet procent lidí pohřbených ve Stonehenge pochází nejspíš ze západního Walesu.

Je Stonehenge v původním stavu?

Není. Ve dvacátém století bylo kolem čtrnácti kamenů narovnáno a zabetonováno, poprvé v roce 1901 a naposledy v roce 1964. V roce 1958 byl znovu vztyčen celý trilit, který spadl v roce 1797. Tehdejší odůvodnění znělo, že to zvýší hodnotu monumentu pro studenta a učiní ho srozumitelnějším pro běžného návštěvníka. Dnes se tyhle zásahy komunikují otevřeně a přístup se posunul od obnovy ke konzervaci.