Dožínky: odkud je zvyk oslavy konce žní
Dožínky jsou slavnost po skončení žní a jejich zvyk je mnohem starší než průvody s kroji, které dnes známe. Jádrem byl poslední snop obilí, který se zdobil a nesl domů, a věnec z posledních klasů, který se předával hospodáři. Kdy přesně zvyk vznikl, se doložit nedá. Doložené je, jak vypadal a k čemu sloužil: měl poděkovat za úrodu, odměnit pracovníky a symbolicky zajistit osivo pro další rok.
Ve zkratce
- Dožínky, obžínky nebo dožatá byly oslavou dokončené sklizně obilí.
- Stáří zvyku se doložit nedá, předkřesťanský původ je výklad.
- Poslední snop se jmenoval baba, stará, nevěsta nebo žebrák.
- Věnec visel v domě do dalších žní a jeho zrno se dávalo do osiva.
- Původně šlo o slavnost jedné rodiny nebo statku, obecní dožínky přišly později.
- Posvícení není totéž: jeho jádrem je svátek posvěcení kostela.
Co dožínky jsou a odkud se vzaly
Slovníková hesla Etnologického ústavu Akademie věd popisují dožínky jako slavnost po ukončení žní, která měla řadu dalších názvů, třeba obžínky nebo dožatá. Oslava dokončené práce patřila k selskému hospodářství po mnoho generací a slavila se podobně i po sklizni chmele, hroznů nebo lnu. Obyčeje, které se držely posledního snopu a věnce, jsou podle téhož zdroje příznačné pro celou střední Evropu.
Starý zvyk, nebo starý výklad
Otázka, odkud zvyk pochází, se často zjednodušuje. Slovníky Etnologického ústavu píší, že původ bývá spatřován v dávné předkřesťanské slavnosti díkůvzdání za úrodu. Formulace je opatrná právem: jde o badatelský výklad, ne o písemný doklad. Historik Národního zemědělského muzea Petr Landr to říká střízlivěji. Lidé dožínky pravděpodobně slavili odjakživa, protože chtěli práci ukončit a zároveň si rituálně zajistit další úrodu, a pro předky znamenala neúroda hlad.
Původně ale nešlo o velkou slavnost. Etnolog František Synek, šéfredaktor časopisu Folklor, vysvětluje, že dožínky byly spíš slavnost rodinného charakteru: jedno hospodářství ukončilo žně jednodenní, spíše večerní oslavou a druhý den se už pracovalo u jiného hospodáře, protože si sousedé vraceli výpomoc.
Poslední snop a jeho jména
Poslední svázaný snop nebyl obyčejný. Na poli se nechával pro něj kousek obilí a snop se pak slavnostně vezl domů. Vystrojil se do mužských nebo ženských šatů, zdobil se a přivezl se do hospodářova obydlí, kde se uchovával podobně jako věnec. Zpravidla se mu říkalo baba, stará, nevěsta nebo žebrák, někde i dědek.
Za tím stála představa, že kus úrody musí zůstat v domě, aby se úroda zopakovala: lidé chtěli podle Landra rituálně zajistit další rok. Zrno z posledního snopu se uchovávalo do příštího setí. Snop byl také zdrojem zábavy a tancovalo se s ním nebo kolem něj.
| Předmět | Z čeho byl | Kam se dal | K čemu sloužil |
|---|---|---|---|
| Poslední snop | poslední sklizené obilí, často oblečené do šatů | do hospodářova obydlí, do stodoly | zrno do příštího osiva, středobod slavnosti |
| Dožínkový věnec | klasy obilí, květy, stuhy | nad dveře nebo ke stropu síně | symbol celé úrody, obilky pro zvířata o Vánocích |
| Dožínková koruna | kostra z prutů ovinutá klasy | předávala se hospodáři | ve Slezsku podoba koruny místo kruhu |
Dožínkový věnec a jeho předání
Jádrem slavnosti byl věnec upletený z posledních klasů obilí a dalších rostlin a akt jeho předání. Nesla ho nejvýřečnější žnečka a hospodáři ho předávala s proslovem a přáním zdaru. Hospodář věnec ceremoniálně převzal a pracovníky odměnil pozváním ke stolu nebo drobným penězem. Podle Landra má věnec tvar kruhu, který symbolizuje neustálý koloběh, a ve Slezsku bývá podoben koruně.
Co se věncem dělo potom
Věnec se pověsil v síni nebo nad dveře a zůstal tam do dalších žní. O Vánocích se z něj dávaly obilky zvířatům, aby se jim dařilo, a zrno z věnce se přidávalo do osiva. Zrno z loňské úrody se tak vracelo do nové. K tomu, jak se u nás pečivo pojí s tradicemi, patří i text o tom, proč vánočka praská a odkud se u nás vzala.
Hostina, hudba a tanec
Po předání věnce následovala veselice. Landr uvádí, že k dožínkám patřily zpěvy, tance, veselí a pohoštění a že štědrost hostitele závisela na jeho majetku i bohatství kraje. Moravská kronika z první poloviny 19. století, kterou cituje Synek, popisuje, že hospodyně napekla koláče, hospodář objednal pivo a hodovalo se, zpívalo a tancovalo, dokud bylo v sudu trochu moku. Slavilo se obyčejně v sobotu.
Na dožínky se pekl chléb a koláče z nové mouky. Jak se z mouky a vody stane chléb, vysvětluje text o tom, co se v kváskovém těstě děje.
Statek, panství, obec
S růstem hospodářství se dožínky rozrůstaly. Popularizační texty vycházející ze studií o českém lidovém roce uvádějí, že dožínky bývaly nejdřív záležitostí jedné rodiny nebo statku, později celého panství. Obecní dožínky se u nás začaly slavit až ve druhé polovině 19. století. Průvod s kroji a vozy, které dnes k dožínkám patří, jsou tedy mladší nadstavbou nad původní selskou večerní oslavou.
Dožínky a posvícení
Obě slavnosti spadají do podzimu a obě provází hostina, proto se zaměňují. Jenže posvícení vychází z církevního svátku na památku posvěcení kostela, ne ze sklizně. Název je odvozen od posvěcení chrámu a rozšířený byl hlavně v Čechách, zatímco na Moravě se užívá výraz hody. Posvícení tak mělo dvě části, církevní a světskou, a slavilo se o patrociniu kostela. Josef II. se pokusil sjednotit je na třetí říjnovou neděli, ale mnohé obce se vrátily k dřívějšímu zvyku nebo slavily dvakrát. Hospodářský rok pak uzavíral třeba svatý Martin, o kterém píše text o tom, proč se husa jí 11. listopadu, a masopustu a jeho maskách.
| Dožínky | Posvícení | |
|---|---|---|
| Podstata | oslava dokončené sklizně a poděkování za úrodu | slavnost obce na památku posvěcení kostela |
| Symboly | poslední snop, věnec z klasů | koláče, hostina, výzdoba kostela a návsi |
| Termín | po skončení žní, podle kraje a ročníku | podle patrocinia kostela, později sjednoceno na třetí říjnovou neděli |
| Náboj | zemědělský, hospodářský | církevní a světský |
Dožínky dnes
Landr připomíná, že dožínky jsou dnes spíše folklor než živá tradice, protože se sklizně účastní jen malá část obce. Obnovené dožínky mají nejčastěji podobu průvodu, předání věnce hospodáři nebo zástupci obce a ukázek žňových prací, třeba mlácení cepy ve skanzenu. Podle Landra mají dnes hlavně připomenout, odkud se bere jídlo.
Šest tvrzení o dožínkách, která neplatí
- Dožínky jsou doložený pohanský svátek. Předkřesťanský původ je badatelský výklad. Slovníky Etnologického ústavu píší, že původ „bývá spatřován“ v dávné slavnosti, nikoli že je doložen.
- Dožínky byly vždy velkou slavností celé vsi. Původně šlo o večerní slavnost jednoho hospodářství. Obecní dožínky přišly až později.
- Dožínky a posvícení jsou totéž. Posvícení vychází z církevního svátku na památku posvěcení kostela, dožínky z konce žní.
- Poslední snop měl jedno jméno. V českém prostředí se mu říkalo baba, stará, nevěsta, žebrák a někde dědek.
- Věnec byl jen ozdoba. Visel v domě do dalších žní, obilky se o Vánocích dávaly zvířatům a zrno do osiva.
- Dožínky jsou všude stejné. Podle Landra se lišily podle kraje i vesnice. Ve Slezsku má věnec podobu koruny a na Moravě se používají názvy jako obžínky či dožatá.
Časté otázky
Co jsou dožínky?
Dožínky jsou slavnost po ukončení žní. Žnecí, čeleď a hospodář při ní oslavovali dokončenou práci, předávali dožínkový věnec upletený z posledních klasů a následovala hostina s hudbou a tancem. Slavnost se jmenovala také obžínky nebo dožatá.
Odkud je zvyk oslavy konce žní?
Přesný počátek se nedá doložit. Národopisné slovníky uvádějí, že původ bývá spatřován v dávné předkřesťanské slavnosti díkůvzdání za úrodu, ale jde o výklad, ne o dobový doklad. Jisté je, že oslava dokončené práce patřila k selskému hospodářství po mnoho generací a že se držela po celé střední Evropě.
Co je poslední snop a jak se jmenoval?
Poslední snop sklizeného obilí býval středem obyčejů. V českém prostředí se mu říkalo baba, stará, nevěsta nebo žebrák, někde též dědek. Zdobil se, někdy se oblékl do ženských nebo mužských šatů a přivezl se hospodáři.
Co se dělo s dožínkovým věncem?
Hospodář ho slavnostně převzal a pověsil v domě, obvykle nad dveře nebo ke stropu síně, kde zůstal do dalších žní. O Vánocích se z něj dávaly obilky zvířatům, aby se jim dařilo, a zrno z věnce se přidávalo do osiva. Věnec byl tedy zároveň ozdobou i zárukou, že část úrody přejde do příštího roku.
Kdo dožínky pořádal?
Původně hospodář pro vlastní čeleď a pomocníky, tedy slavnost jedné rodiny nebo jednoho statku. Později se podobné oslavy konaly na celých panstvích a na sklonku 19. století je převzaly obecní a spolkové dožínky s průvodem, kroji a divadelními scénkami.
Jaký je rozdíl mezi dožínkami a posvícením?
Dožínky slaví dokončení žní a vážou se k práci na poli. Posvícení je podle slovníků Etnologického ústavu tradiční slavnost obce, jejímž jádrem je církevní svátek na památku posvěcení kostela. Obě slavnosti spojuje hostina na podzim, jinak mají odlišný původ i termín.
Kdy se dožínky slavily?
Po skončení žní, tedy podle kraje a ročníku. Žně se začínaly na nížinách dřív než v podhorských krajích, někde od svátku svaté Markéty, jinde až kolem Vavřince, a podle toho se posouvala i slavnost. Pevné datum dožínky neměly.
Slaví se dožínky dnes?
Ano, ale většinou jako folklorní a obecní slavnost, ne jako závěr práce celé vsi. Historik Národního zemědělského muzea uvádí, že se jich dnes účastní jen malá část obce, a slavnosti pořádají obce, kraje, muzea a skanzeny. Obvykle s průvodem, předáním věnce, ukázkami žňových prací a hudbou.
