Proč mají fantasy knižní cykly tolik dílů

Nejznámější fantasy trilogie na světě není trilogie, nejdelší fantasy cyklus posledních desetiletí měl mít tři díly a jeden anglický román vyšel česky jako čtyři knihy. Za tím vším stojí jedna a tatáž věc, a není to autorská rozmařilost.

Tenhle článek je o knihách, ne o televizních řadách. Slovo série znamená v češtině obojí a u fantasy se to plete obzvlášť často, protože většina velkých cyklů má i seriálovou nebo filmovou verzi.

Ve zkratce

• Pán prstenů byl napsaný jako jedna kniha. Na tři svazky ho rozdělil nakladatel kvůli ceně papíru a sazby.
• Nakladatel chce sérii proto, že každý nový díl znovu prodává všechny předchozí.
• Zároveň ale nechce tlusté svazky, protože rostou náklady a cena knihy s nimi neroste stejně.
• Z toho plyne dělení jednoho románu na víc knih, a v češtině to došlo až k poměru jedna ku čtyřem.
• Cykly se protahují proto, že přibývají vypravěčské linky, a ty nejdou zkrátit vynecháním.
• Podle sedmi konkrétních vodítek se dá dopředu odhadnout, jestli se cyklus vejde do slíbeného počtu dílů.

Pán prstenů nikdy nebyl trilogie

Tohle je základ celého tématu, protože právě odtud pochází představa, že fantasy se píše po třech.

Tolkien napsal jednu knihu. Vnitřně ji členil na šest knih a přílohy a jako jeden celek ji taky chápal. Rozdělení do tří svazků bylo vydavatelské rozhodnutí, podle nakladatele hlavně kvůli poválečnému nedostatku papíru a kvůli tomu, aby se udržela cena prvního svazku dole.

Tolkien to označoval za umělé a měl pro to konkrétní důvod: knihy třetí a čtvrtá, které spolu tvoří Dvě věže, se dějově rozbíhají a nemají společný oblouk. Zpětně tomu dokonce přičítal část viny za beztvarost, kterou mu kritici vytýkali.

Jak se z vazby stala norma

Rozhodlo prosté rozšíření. Trojsvazkové vydání se prodávalo po celém světě, takže se dílu začalo běžně říkat trilogie, ačkoli tak napsané nebylo. Jednosvazkové vydání, tedy to, co autor chtěl od začátku, vyšlo až patnáct let po prvním vydání.

Stojí za to dodat, jak nejistě si tehdy nakladatel připadal. Smlouva byla bez zálohy a bez honoráře, dokud se nevrátí náklady, a teprve pak měl autor velký podíl na zisku. Dlouhá fantasy nebyla sázka na jistotu, byla to riziko. Souvislosti pro čtenáře, který se chce ve Středozemi vyznat, jsou v článku o tom, které knihy číst po Hobitovi a Pánu prstenů.

Proč nakladatel chce sérii

Obchodní důvod se dá shrnout jednou větou: nakladatel neprodává knihu, ale návyk.

Fantasy autor Ian Irvine, který o ekonomice vydávání napsal rozsáhlý text z pozice vydávaného autora, popisuje mechanismus takhle. Kdo první díl nemá rád, další si nekoupí. Ale kdo si koupí druhý, s velkou pravděpodobností dokoupí celou řadu. Prodej druhého dílu bývá u úspěšné série kolem sedmdesáti procent prvního; když spadne na polovinu, je řada v potížích.

Z toho plyne to hlavní: každý nový díl znovu prodává všechny předchozí. Samostatný román tenhle efekt nemá. Proto se ve fantasy podepisují smlouvy na několik knih dřív, než je napsaná první, a proto autor, který přestane psát, přijde i o prodej starších titulů.

Tlustá kniha je ale problém, ne přednost

Tady je rozpor, který celé téma vysvětluje. Ekonomika tlačí na sérii, ale zároveň proti tloušťce jednotlivého svazku.

Irvine to formuluje jasně: velké knihy stojí podstatně víc na redakci, tisk i distribuci, ale nakladatel za ně nemůže chtít úměrně víc peněz. U bestselleristy to jde ustát, u začátečníka je to recept na ztrátu. Jeho rada autorům je proto nepříjemná a praktická: když redaktor řekne, ať tisícistránkový rukopis zkrátíte na polovinu, udělejte to.

Kdo nezkrátí, toho nakladatel rozdělí. A přesně tohle se stalo Tolkienovi. Není to zvláštnost jedné doby, je to trvalá vlastnost knižního trhu.

Když se z jedné knihy stanou čtyři

České vydávání to ukazuje ještě názorněji než anglické, protože se tu dělilo víc a déle.

Tentýž text, jiný počet knih

Nejprůkaznější je srovnání dvou českých vydání Hry o trůny. V roce 2000 vyšla ve dvou brožovaných svazcích o 476 a 379 stranách, tedy dohromady 855. V roce 2011 vyšel tentýž román v jednom vázaném svazku o 846 stranách. Text je prakticky stejně dlouhý, počet knih se liší. Rozdělení tedy nebylo o příběhu, ale o vazbě a ceně.

Podrobnosti o tom, jak se v tom vyznat, jsou v článku o Písni ledu a ohně a jejích knihách, kde starší česká řada dělí každý svazek na dva.

Rekord drží Tad Williams

Cyklus, který má anglicky tři romány, vyšel česky v sedmi svazcích: první román jako jedna kniha, druhý jako dvě a třetí jako čtyři. A dál se tomu v katalozích i v anotacích říká trilogie. Lépe se rozdíl mezi stavbou příběhu a počtem knih na poličce ukázat nedá.

Není to česká zvláštnost

Dělí i anglický nakladatel u vlastního autora. Britské brožované vydání třetího dílu Písně ledu a ohně vyšlo rozdělené na dva svazky s vlastními podtituly. Rozhoduje tloušťka a cena, ne stavba příběhu, a je jedno, v jakém jazyce.

Praktický důsledek: české číslo dílu nemusí odpovídat anglickému. Kdo v katalogu vidí osm českých knih, může držet čtyři anglické romány.

Jak se z trilogie stane čtrnáct dílů

Tady je poctivé říct, že autoři obvykle nelžou. Jen se v každém kroku ukáže, že se to do plánu nevejde.

Kolo času: tři knihy, nanejvýš

Nakladatel Tom Doherty popsal ten rozhovor doslova. Autor přišel s velkou epickou fantasy a řekl, že to možná bude trilogie. Doherty navrhl smlouvu na šest knih, a když autor váhal, dodal, že když to dopíše ve třech, udělají jinou trilogii. Vyšlo čtrnáct dílů a prequel.

Zajímavý detail, který se v přehledech neuvádí: týž autor už předtím rozepsal jednu historickou knihu do tří. Protahování tedy nemusí být vlastnost žánru, může to být autorský návyk. Jak do samotného cyklu vstoupit, řeší článek o tom, jak číst čtrnáct knih Kola času.

Píseň ledu a ohně: tři, čtyři, šest, sedm

Původně to měla být trilogie. Když rukopis dosáhl čtrnácti set stran a příběh nebyl u konce, autor usoudil, že bude potřeba čtyři a nakonec šest knih, které chápal jako dvě navazující trilogie jednoho dlouhého příběhu. Časem se počet ustálil na sedmi.

Nejzajímavější je, že dva z názvů, které byly v původním nástinu trilogie, dnes v cyklu existují, jen na úplně jiných místech, než měly být.

Proč to nejde zkrátit

Nejčastější čtenářská otázka zní, proč to autor prostě nenapíše stručněji. Odpověď má dvě části a obě jsou doložené.

Přibývají vypravěčské linky

V Písni ledu a ohně se počet postav, z jejichž hlediska je psaná aspoň jedna kapitola, zdvojnásobil.

Každá nová linka potřebuje vlastní expozici, vlastní vyvrcholení a vlastní rozuzlení, takže rozsah neroste úměrně počtu linek, ale rychleji. Brandon Sanderson to jako praktik popisuje z druhé strany: v původní verzi své vlastní knihy měl šest hlavních postav s plnými oblouky, bylo to příliš a nešlo se na žádnou napojit, tak je při přepisování zredukoval na tři.

Skok v čase nefunguje

Existuje doložený pokus rozsah zkrátit a doložený důvod, proč selhal. Martin chtěl mezi třetí a čtvrtou knihu vložit pět až šest let, aby mladší postavy zestárly. Po roce práce plán zahodil: přes tu dobu se nedalo přeskočit bez velkého množství retrospektiv a vysvětlování, což by vyprávění tříštilo.

Buď se to napíše, nebo to chybí. Třetí možnost u příběhu s osmnácti linkami neexistuje.

Když linky přerostou svazek, rozdělí se kniha

Čtvrtý díl Písně ledu a ohně přerostl při psaní rozumný rozsah svazku a rozhodlo se o rozdělení. Zajímavé je, jak k němu došlo: nerozdělilo se to chronologicky na první a druhou půlku, ale podle postav a míst. Jedna kniha dostala linky z jihu a z ostrovů, druhá zbytek, a oba romány se proto odehrávají souběžně. Cyklus se tím prodloužil o jeden díl, aniž autor přidal jedinou novou dějovou linku.

Co se stane, když autor nedopíše

Dva nejznámější případy dopadly každý jinak a rozdíl je poučný.

Kolo času

Robert Jordan v posledních týdnech před smrtí nadiktoval okolí děj poslední knihy, protože cítil, že čtenářům konec slíbil. Kromě toho zůstaly poznámky, osnovy a velký kus napsaného textu s většinou nejdůležitějších scén. Jeho manželka byla navíc jeho redaktorkou v nakladatelství. Sanderson to shrnul větou, že příběh je celý tady a je to Jordanova kniha, a že jeho úkolem je zaplnit několik děr a uhladit text.

I tak se dokončování protáhlo: z jedné plánované poslední knihy vyšly tři svazky.

Duna

Frank Herbert zemřel po šestém dílu a rozepsané pokračování zůstalo jako plán. Jeho syn s dalším autorem podle vlastního líčení našli o víc než deset let později v bezpečnostních schránkách diskety s poznámkami a osnovou a na tomhle podkladu napsali dva romány. Rozsah toho podkladu se v jednotlivých vyjádřeních liší natolik, že ho tady radši nekonkretizujeme. Co všechno z toho vzniklo, rozebírá článek o tom, kolik knih má Duna a kde přestat.

Společný jmenovatel: pokračovatel nedostal text, ale plán. U Kola času k tomu navíc dostal hotové scény a redaktorku, která autora znala nejlíp. To je ten rozdíl.

Sedm vodítek, jak to poznat předem

1. Zjistěte, jestli autor plán zveřejnil a jak podrobně. Autor, který má hrubé osnovy všech dílů a řekne to veřejně, je jiná situace než autor, který o počtu dílů mluví v odhadech.
2. Hledejte uzavřený oblouk, ne jen konec dílu. Když autor dopředu avizuje, že pátá kniha má vlastní uzavření, dá se prvních pět dílů číst jako celek.
3. Nespoléhejte na číslo v podtitulu. Trilogie bývá odhad z doby, kdy autor neměl napsanou ani první knihu.
4. Slovo trilogie nemusí být autorovo. U Pána prstenů je to označení vazby, ne stavby díla.
5. U českého vydání porovnejte počet svazků s originálem. Poznáte to podle podtitulů část první a svazek 2 a hlavně podle toho, že dva svazky sdílejí jedno ISBN a stejný rok vydání.
6. Sledujte odstupy mezi díly. Rostoucí mezery jsou signál, že cyklus není pod kontrolou.
7. Zjistěte, jestli autor někde uvedl, že konec má napsaný. Rozdíl mezi napsaným koncem a koncem, který má autor v hlavě, je zásadní, a pozná se dopředu.

Co si z toho odnést jako čtenář

Počet dílů není měřítko kvality ani ambice. Je to výsledek tří sil naráz: nakladatel chce řadu, protože živí prodej starších knih; nechce ale tlusté svazky, protože jsou drahé; a příběh mezitím roste rychleji, než kdokoli plánoval, protože přibývají linky.

Když tohle víte, přestanou vás počty dílů překvapovat a začnete se ptát na užitečnější věc, totiž jestli má cyklus uzavřený oblouk a kde je.

Časté otázky

Proč mají fantasy knižní cykly tolik dílů?

Působí tři věci naráz. Nakladatel chce řadu, protože každý nový díl znovu prodává všechny předchozí. Zároveň nechce tlusté svazky, protože jsou drahé na redakci, tisk i distribuci a nedá se za ně chtít úměrně víc peněz. A příběh mezitím roste, protože přibývají vypravěčské linky, které nejdou zkrátit vynecháním.

Je Pán prstenů trilogie?

Není, i když se tak běžně označuje. Tolkien napsal jednu knihu, vnitřně členěnou na šest knih a přílohy. Do tří svazků ji rozdělil nakladatel, hlavně kvůli poválečnému nedostatku papíru a ceně prvního svazku. Sám autor to označoval za umělé a jednosvazkové vydání vyšlo až patnáct let po prvním.

Proč jeden anglický román vychází česky jako dvě knihy?

Z téhož důvodu, z jakého se dělil Pán prstenů: tlustý svazek je drahý na výrobu a špatně se prodává. Doložených příkladů je celá řada. Hra o trůny vyšla česky nejdřív ve dvou brožovaných svazcích a později v jednom vázaném o téměř stejném počtu stran. Není to česká zvláštnost, dělí i britští nakladatelé.

Jak poznám, kolik knih vlastně kupuji?

Podívejte se na podtituly a na ISBN. Když má kniha podtitul část první nebo svazek 2 a oba svazky sdílejí jedno ISBN a stejný rok vydání, jde o jeden rozdělený román. Doložený případ: obě části Hry o trůny z roku 2000 mají shodné ISBN.

Proč autoři nedodrží slíbený počet dílů?

Protože ten počet obvykle odhadovali dřív, než měli napsanou první knihu. Robert Jordan mluvil o třech knihách nanejvýš a nakladatel mu proti tomu nabídl smlouvu na šest; vyšlo čtrnáct. George R. R. Martin plánoval trilogii a postupně se dostal na čtyři, šest a sedm dílů. V žádném z těch případů nešlo o slib, ale o odhad.

Proč to autor nenapíše stručněji?

Protože rozsah nedělá rozvláčnost, ale počet vypravěčských linek. V Písni ledu a ohně vzrostl z devíti na osmnáct a každá linka potřebuje vlastní expozici, vyvrcholení i rozuzlení. Martin se pokusil zkrátit cyklus skokem o pět let, ale po roce práce ten plán zahodil, protože by to znamenalo příliš mnoho retrospektiv.

Dopíše někdo cyklus, když autor zemře?

Někdy ano, ale rozhoduje, co po sobě autor nechal. Robert Jordan nadiktoval děj poslední knihy a zanechal poznámky, osnovy i hotové scény, takže Kolo času skončilo. U Duny zůstala jen osnova a poznámky, na jejichž základě napsali pokračování jiní autoři. Pokračovatel v obou případech dostal plán, ne text.

Znamená víc dílů horší knihu?

Ne, ale znamená to jinou situaci pro čtenáře. Užitečnější otázka než počet dílů je, jestli má cyklus uzavřený oblouk a kde končí. Řada, jejíž první polovina má vlastní uzavření, se dá dočíst a odložit. Řada, která končí uprostřed, tuhle možnost nedává, i kdyby měla dílů méně.