Eiffelova věž: kdo ji navrhl a proč nebyla zbořena

Eiffelovu věž nenavrhl Gustave Eiffel. Přišli s ní dva inženýři z jeho podniku a do dnešní podoby ji dotáhl architekt, který k ní přidal oblouky. A stát měla jen dvacet let, pak měla jít do šrotu. Zachránila ji bezdrátová telegrafie.

Ve zkratce

• Autory prvního návrhu jsou Maurice Koechlin a Émile Nouguier, Eiffel projekt koupil a prosadil.
• Postavena za dva roky, dva měsíce a pět dní, z osmnácti tisíc dílů a dvou a půl milionu nýtů.
• Není z oceli, ale z pudlovaného železa. Proto se každých zhruba sedm let natírá.
• Natírá se ve třech odstínech, nejsvětlejší nahoře, aby zdola působila jednobarevně.
• Měla být zbořena v roce 1910, zachránil ji vojenský význam rádiového vysílání.
• Vrchol během dne opisuje kruh o průměru asi patnácti centimetrů, ale výška se mění jen o milimetry.
• Padesát let po dokončení nezemřel při stavbě konstrukce nikdo, jediná doložená oběť souvisí s montáží výtahu.

Kdo věž doopravdy navrhl

V červnu 1884 pojali myšlenku vysoké železné věže dva inženýři z Eiffelova podniku, Maurice Koechlin a Émile Nouguier. Jejich původní návrh byl ale strohý, prakticky jen pylon. Architekt Stephen Sauvestre ho přepracoval do podoby, která šla do soutěže: přidal oblouky mezi pilíři v přízemí, prosklené sály v patrech a upravil celkovou siluetu.

Gustave Eiffel je podnikatel a inženýr, který projekt koupil, financoval, zaštítil a prosadil, a po němž věž nese jméno. Sám oficiální web věže ho uvádí jako podnikatele vedle jmen inženýrů a architekta. Projekt zvítězil v soutěži ke Světové výstavě 1889 mezi sto sedmi předloženými návrhy.

Ta samá logika platí i u tvaru. Křivka pilířů není romantické gesto ani písmeno A, ale výsledek aerodynamického výpočtu. Eiffel měl za sebou dvacet let stavby kovových viaduktů a věděl, co dělá vítr s vysokou konstrukcí.

Stavba za dva roky

Výkopy začaly v lednu 1887, montáž pilířů v červenci téhož roku. První patro stálo v dubnu 1888, druhé v srpnu 1888 a celá věž byla dokončena 31. března 1889. Dohromady dva roky, dva měsíce a pět dní.

Na staveništi pracovalo podle fáze sto padesát až tři sta lidí, dalších sto padesát v dílně v Levallois-Perret, kde se díly vyráběly, a padesát inženýrů a kreslířů zpracovalo dokumentaci.

Nýty, ne šrouby

Spoje se nejdřív zajistily provizorními šrouby a ty se postupně nahrazovaly nýty osazovanými za horka. Nýt se při chladnutí smrštil a spoj sám dotáhl. Na osazení jednoho nýtu byla potřeba čtyřčlenná parta: jeden nýt ohříval, druhý ho držel na místě, třetí formoval hlavu a čtvrtý ho dorážel kladivem. Takhle vzniklo dva a půl milionu spojů.

Kolik lidí při stavbě zemřelo

Při montáži samotné konstrukce nikdo. Oficiální texty to uvádějí výslovně a doplňují, že mezi sto sedmnácti nýtaři a montéry nedošlo k úmrtí, přestože pracovali na malých plošinách bez ochrany, v mrazu a větru.

Jedna oběť je ale doložená, jen souvisí s něčím jiným. V květnu 1889, tedy už po dokončení věže, zahynul dělník Angelo Scagliotti při montáži jednoho z výtahů, které dorazily až po zahájení výstavy. Přesná formulace tedy zní, že při stavbě konstrukce nezemřel nikdo a jediná doložená oběť souvisela s pozdější montáží výtahů.

Věž v číslech

Údaj	Hodnota
Výška včetně antén	330 m
Výška konstrukce bez antén	312 m
Šířka základny	125 m
Hmotnost kovové konstrukce	7 300 t
Celková hmotnost	10 100 t
Železných dílů	18 038
Nýtů	2 500 000
Schodů na vrchol celkem	1 665
Schodů do druhého patra	674
Barvy na jednu kampaň	60 t
Natíraná plocha	asi 250 000 m2
Jmen vědců na vlysu	72

Patra jsou tři. První ve výšce sedmapadesáti metrů má plochu přes čtyři tisíce metrů čtverečních, druhé ve sto patnácti metrech necelých patnáct set, a vrchol ve dvou set sedmdesáti šesti metrech pouhých dvě stě padesát.

Proč výška roste

Konstrukce má tři sta dvanáct metrů od roku 1889. Všechno nad tím jsou antény, a právě ty výšku posouvaly. Televizní anténa v roce 1949 přidala tři metry, vybavení pro tři kanály v roce 1957 dalších pět, anténa pro digitální pozemní vysílání v roce 2000 další tři a v roce 2022 přibyla vrtulníkem osazená anténa pro digitální rozhlas, která věž posunula na tři sta třicet metrů.

Oficiální komentář k tomu je hezký sám o sobě: bez rozhlasu a televize by věž nerostla a bez věže by se rozhlas a televize ve Francii nerozvíjely tak rychle.

Proč nebyla zbořena

Eiffel dostal na provoz koncesi na dvacet let. Po jejím vypršení měla věž 1. ledna 1910 přejít do vlastnictví města Paříže a být rozebrána. Materiálu bylo za sedm tisíc tun železa a nikdo neplánoval, že tam zůstane.

Rozhodl vojenský význam bezdrátové telegrafie. V listopadu 1898 se z věže podařilo první bezdrátové spojení s Pantheonem na vzdálenost čtyř kilometrů, v roce 1899 s Londýnem. Od roku 1903 využíval věž pro vojenské pokusy kapitán Gustave Ferrié, s aparaturou umístěnou v dřevěné boudě u paty věže, a dosáhl čtyř set kilometrů. V roce 1908 sahalo vysílání šest tisíc kilometrů daleko a v roce 1909 vznikla pod Martovým polem trvalá podzemní vojenská radiotelegrafická stanice.

Město proto v lednu 1910 koncesi neukončilo, ale prodloužilo o dalších sedmdesát let. Z dočasné stavby se tím stala trvalá. A aby bylo jasné, že to nebyla teoretická úvaha: v roce 1918 sehrála stanice na věži rozhodující roli při zachycení německého radiogramu, na jehož rozluštění pak pracoval kryptolog Georges Painvin.

Sedmdesát dva jmen a žádná žena

Na vlysu pod prvním patrem je vyryto dvaasedmdesát jmen francouzských vědců, inženýrů a průmyslníků, osmnáct na každé straně. Rozhodl o tom sám Eiffel jako poctu vědě a zároveň jako odpověď kritikům, kteří věž označovali za neužitečnou. Písmena jsou zlatá a šedesát centimetrů vysoká, aby se dala číst ze země.

Výběr měl svá pravidla. Šlo o Francouze působící mezi lety 1789 a 1889 a kvůli místu nesmělo mít jedno jméno víc než dvanáct písmen, takže se křestní jména vypouštěla. Jména mimochodem během jedné z malířských kampaní na počátku dvacátého století zmizela pod nátěrem a obnovena byla až v druhé polovině osmdesátých let.

Mezi dvaasedmdesáti jmény není jediná žena. Od roku 2025 na tom pracuje vědecký výbor a návrh počítá s druhým, identickým vlysem se dvaasedmdesáti jmény vědkyň umístěným těsně nad tím stávajícím. Seznam byl zveřejněn a míří ke schválení třem francouzským akademiím, hotový vlys zatím neexistuje.

Protest, který podepsalo sedmačtyřicet umělců

V únoru 1887, jen pár týdnů po zahájení výkopů, vyšla na titulní straně deníku Le Temps petice s názvem Protest umělců proti věži pana Eiffela. Podepsalo ji sedmačtyřicet osobností, mimo jiné skladatel Charles Gounod, spisovatel Guy de Maupassant, Alexandre Dumas mladší a Charles Garnier, architekt pařížské Opery.

Text nešetřil. Podepsaní protestovali ve jménu francouzského vkusu a ohroženého umění proti stavbě neužitečné a obludné věže, kterou popisovali jako černý gigantický tovární komín, jenž svou barbarskou hmotou rozdrtí Notre-Dame i Sainte-Chapelle. Slovo babylonská věž tam padlo taky.

Světová výstava se konala ke stému výročí Francouzské revoluce a byla otevřena v květnu 1889. Věž se veřejnosti otevřela s devítidenním zpožděním, protože nebyly hotové výtahy. Za celou výstavu na ni vystoupilo přes devatenáct set tisíc lidí, tedy zhruba deset až dvanáct tisíc denně.

Nátěr, který je jediná skutečná údržba

Věž není z oceli. Je z pudlovaného železa, tedy z materiálu, který prošel pochodem, při kterém se z něj v plamenné peci za stálého míchání odstranil přebytečný uhlík. Výsledkem je prakticky čisté železo, které se výborně nýtuje a snáší tvarování, ale rezaví. Ocel se v době stavby teprve prosazovala a Eiffel jí nedůvěřoval.

Odtud vede celá nátěrová logistika. Na jednu kompletní kampaň padne šedesát tun barvy, natírá se plocha kolem čtvrt milionu metrů čtverečních a dělá to zhruba padesátka výškových specialistů, štětcem, tedy stejnou technikou jako za Eiffela. Interval sedmi let zavedl sám Eiffel a od té doby proběhlo dvacet kampaní. Mezi nimi se z konstrukce odře asi patnáct tun nátěru.

Tři odstíny, které oko nevidí

Barva se nanáší ve třech odstínech téhož tónu, nejsvětlejším nahoře a nejtmavším dole. Ze země, kdy se věž pozoruje proti světlé obloze, tím vzniká dojem jednolité barvy. Kdyby byla celá stejná, horní část by se na pozadí oblohy opticky ztrácela.

Barev vystřídala věž několik. Během montáže byla benátsky červená, pak červenohnědá, okrová, v roce 1899 dokonce v pěti odstínech žluté odstupňovaných po výšce. Od roku 1907 platila žlutohnědá, kterou vybral Eiffel osobně, mezi lety 1954 a 1961 červenohnědá, od roku 1968 hnědá ve třech odstínech, a v roce 2019 se věž vrátila k Eiffelově žlutohnědé.

Poslední kampaň je navíc první, při které se ve větším rozsahu odstraňují staré vrstvy, protože prvních sedmnáct nátěrů obsahovalo olovo. Týká se to zhruba desetiny plochy, hlavně nejpoškozenějších částí od země do prvního patra.

Věž se hýbe, ale jinak, než se říká

Nejrozšířenější tvrzení o Eiffelově věži zní, že je v létě až o patnáct centimetrů vyšší. To je záměna dvou různých údajů.

Slunce postupně nahřívá východní, jižní a západní stěnu, každá se popořadě roztáhne a v noci se vrátí. Vrchol proto během čtyřiadvaceti hodin opíše zhruba kruhovou křivku o průměru asi patnácti centimetrů. Změna celkové výšky vlivem teploty je přitom v řádu několika milimetrů. Patnáct centimetrů tedy patří kruhu, ne výšce.

Ve větru se věž rozkývá, ale méně, než by člověk čekal. Maximální naměřená výchylka vrcholu je devět centimetrů, zaznamenaná při vichřici v prosinci 1999. Za bouřek se vrchol nebo celá věž z bezpečnostních důvodů uzavírá.

Výtahy z roku 1899, které jezdí dodnes

Ze země do druhého patra jezdí pět výtahů, tři pro návštěvníky, jeden pro restauraci a jeden servisní. Z druhého patra na vrchol vedou dvě baterie propojených kabin. Moderní kabina veze sto deset lidí rychlostí dvou metrů za sekundu a výtahy najezdí ročně přes sto tisíc kilometrů, což je zhruba dva a půl obvodu Země.

Nejzajímavější je ale to nejstarší. Původní americké výtahy v severním a jižním pilíři byly demontovány v roce 1910, ale hydraulické stroje od francouzské firmy dodané v roce 1899 do východního a západního pilíře jsou dodnes v provozu. Patří tak k nejstarším stále fungujícím výtahovým zařízením na světě. Princip je hydraulický, píst přes soustavu kladek táhne kabinu vzhůru, a až do roku 1986 mu tlak dodával okruh napájený třemi akumulátory o hmotnosti kolem dvou set tun každý.

Kdo chce nahoru po svých, dostane se jen do druhého patra. Šest set sedmdesát čtyři schodů je přístupných, zbývajících tisíc dvaašedesát schodů historického točitého schodiště na vrchol je z bezpečnostních důvodů uzavřených.

Byt na vrcholu a muž, který věž prodal

Eiffel si v nejvyšším patře zřídil prostor o ploše kolem sta metrů čtverečních se salonem, klavírem, třemi malými kancelářemi, kuchyňkou a toaletou. Ložnice tam nebyla a podle oficiálního textu tam pravděpodobně nikdy nespal. Sloužil hlavně jako pracovna a místo pro přijímání hostů. Nejznámějším z nich byl v roce 1889 Thomas Edison, který Eiffelovi věnoval fonograf. Dnes je na vrcholu rekonstrukce té pracovny s voskovými figurínami, k vidění za sklem.

Vědou to nekončilo. Ve třetím patře byla meteorologická laboratoř, podél konstrukce se dělaly pokusy s volným pádem a u paty věže si Eiffel postavil aerodynamický tunel, ve kterém mezi lety 1909 a 1911 uskutečnil pět tisíc pokusů. Aerodynamika se stala jeho hlavním zájmem posledních let života.

Prodej za sedm tisíc tun šrotu

Ve dvacátých letech se Victor Lustig vydával za úředníka pařížské radnice, vyrobil falešné úřední dopisy a oslovil několik firem obchodujících se šrotem s tím, že město hodlá věž kvůli nákladné údržbě rozebrat a prodat. Uspořádal fingovanou aukci. Obětí se stal obchodník s kovem André Poisson, který věřil, že kupuje sedm tisíc tun železa. Podvod nahlásil až se zpožděním, ze studu.

Lustig se pokusil trik zopakovat, ale podruhé to už nevyšlo. Uprchl do Rakouska a pak do Spojených států, kde v podvodech pokračoval. Zatčen byl v roce 1935 a zemřel ve věznici na Alcatrazu.

Kolik lidí tam chodí

Za rok 2025 vstoupilo do pater věže přes šest a tři čtvrtě milionu návštěvníků, což bylo meziročně o zhruba čtyři sta padesát tisíc víc. Na volně přístupné předpolí pod věží přišlo téměř deset milionů lidí, tedy o třetinu víc, než kolik jich za vstupenku vyjelo nahoru.

Skladba návštěvníků je zajímavější než samotné číslo. Francouzů je zhruba pětina, návštěvníků ze Spojených států asi třináct procent a evropských návštěvníků dohromady kolem pětačtyřiceti procent, přičemž nejsilnější jsou Německo, Británie, Španělsko a Itálie.

Věž se běžně označuje za nejnavštěvovanější placenou památku světa. Tohle tvrzení je natolik rozšířené, že ho používají i instituce, ale doslovnou formulaci na oficiálních stránkách věže nenajdete a existují konkurenční nároky, u kterých se navíc liší metodika počítání. Poctivější je proto uvádět tvrdé číslo než superlativ.

Kopie po celém světě

Místo	Rok	Výška
Tokio	1958	333 m, tedy o tři metry víc než vzor
Las Vegas	1999	165 m, nejvyšší skutečná replika
Blackpool, Anglie	1894	158 m, nejstarší napodobenina
Tianducheng u Hangzhou	bez data	měřítko jedna ku třem, přes 1 000 tun
Paris v Texasu	1995	20 m, ozdobená červeným kovbojským kloboukem

Tokijská věž je z toho seznamu nejzajímavější, protože není replikou v pravém smyslu. Vznikla jako vysílací věž inspirovaná pařížským vzorem a je vyšší, přestože stojí v zemi, kde se staví s ohledem na zemětřesení.

Sama Eiffelova věž byla nejvyšší stavbou světa zhruba čtyřicet let, dokud ji v New Yorku nepředstihl Chrysler Building. Do té doby to nebyla jen turistická atrakce, ale referenční bod pro to, co je vůbec technicky možné postavit.

Šest legend o Eiffelově věži, které neobstojí

1. Že v létě povyroste o patnáct centimetrů. Patnáct centimetrů je průměr kruhu, který vrchol opíše během dne, jak se postupně nahřívají jednotlivé stěny. Výška se mění jen o milimetry.
2. Že ji navrhl Gustave Eiffel. Návrh je od dvou inženýrů z jeho podniku, do dnešní podoby ho dotáhl architekt Stephen Sauvestre. Eiffel projekt koupil, financoval a prosadil.
3. Že stojí nohama v Seině. Nestojí. Základy jsou v suché půdě bez kontaktu s řekou.
4. Že je z oceli. Je z pudlovaného železa. Právě proto se musí každých sedm let natírat.
5. Že je z vrcholu vidět Mont Blanc. Není. Horizont sahá zhruba šedesát kilometrů, Mont Blanc je mnohem dál.
6. Že tvar písmene A je designové gesto. Je to aerodynamický výpočet. Eiffel stavěl dvacet let kovové viadukty a odpor větru byl hlavní veličina, kterou musel řešit.

Sedmá legenda je ta o zboření. Ta naopak pravdivá je, jen s dovětkem: věž měla opravdu zmizet v roce 1910 a zachránilo ji vysílání. Podobně nesamozřejmý osud má i Sagrada Familia a její stopadesátiletá stavba. Další evropské stavby, kterým se vyplatí rozumět předem, najdete v průvodci cestováním, a mezi ně patří i nedokončený zámek Neuschwanstein.

Slavné stavby si často nesou jméno, které jim nepatří. Ukazuje to text o tom, proč Big Ben není jméno věže, a o prasklině, která dělá jeho charakteristický tón.

Časté otázky

Kdo navrhl Eiffelovu věž?

První návrh pojali v červnu 1884 dva inženýři z Eiffelova podniku, Maurice Koechlin a Émile Nouguier. Architekt Stephen Sauvestre pak návrh přepracoval, přidal oblouky mezi pilíři a prosklené sály. Gustave Eiffel projekt koupil, financoval a prosadil, a proto nese věž jeho jméno.

Jak vysoká Eiffelova věž je?

Konstrukce má tři sta dvanáct metrů a to se od roku 1889 nezměnilo. Celková výška včetně antén je tři sta třicet metrů a rostla postupně s tím, jak se přidávalo vysílací vybavení, naposledy v roce 2022 anténou pro digitální rozhlas.

Je pravda, že v létě povyroste?

Jen o pár milimetrů. Údaj o patnácti centimetrech, který se běžně opakuje, patří něčemu jinému: vrchol během čtyřiadvaceti hodin opíše kruhovou křivku o průměru asi patnácti centimetrů, jak slunce postupně nahřívá východní, jižní a západní stěnu.

Proč nebyla věž zbořena?

Kvůli rádiu. Eiffel měl koncesi na dvacet let a v roce 1910 měla věž přejít městu a být rozebrána. Mezitím se z ní staly úspěšné pokusy s bezdrátovou telegrafií, v roce 1908 vysílala šest tisíc kilometrů daleko a o rok později pod ní vznikla trvalá vojenská stanice. Město proto koncesi prodloužilo o dalších sedmdesát let.

Z čeho je věž postavená?

Z pudlovaného železa, ne z oceli. Jde o železo zbavené přebytečného uhlíku v plamenné peci za stálého míchání. Výborně se nýtuje, ale rezaví, a proto se konstrukce každých zhruba sedm let natírá. Na jednu kampaň padne šedesát tun barvy.

Proč se natírá třemi odstíny?

Aby ze země působila jednobarevně. Nejsvětlejší odstín je nahoře, nejtmavší dole. Kdyby byla celá stejná, horní část by se proti světlé obloze opticky ztrácela. Současný odstín je žlutohnědá, kterou vybral sám Gustave Eiffel v roce 1907.

Kolik má věž schodů?

Celkem tisíc šest set šedesát pět na vrchol. Veřejnosti je ale přístupných jen šest set sedmdesát čtyři do druhého patra, z toho tři sta sedmadvacet do prvního patra. Zbývajících tisíc dvaašedesát schodů historického točitého schodiště na vrchol je uzavřených a nahoru se pokračuje výtahem.

Co je za jména na věži?

Dvaasedmdesát francouzských vědců, inženýrů a průmyslníků, kteří působili mezi lety 1789 a 1889. O jejich umístění rozhodl sám Eiffel jako poctu vědě a zároveň jako odpověď kritikům. Kvůli místu nesmělo mít jméno víc než dvanáct písmen, takže se křestní jména vypouštěla. Mezi jmény není ani jedna žena a připravuje se druhý vlys se jmény vědkyň.