Proč má maraton 42,195 kilometru

Historka o oknech windsorského hradu je vyvrácená. Archivní rozbor doložil, že start se posunul kvůli soukromí a bezpečnosti, a autor studie výslovně uzavírá, že na délku trati neměla královská rodina vliv. Přesto tuhle legendu dodnes opakuje i oficiální zpravodajství atletické federace.

Ve zkratce

• Původní zadání znělo 40 kilometrů, tedy 25 mil.
• Prvních sedm olympijských maratonů se běželo na sedmi různých délkách.
• Vzdálenost 42,195 km se stala normou až roku 1921.
• Proč zrovna ta hodnota, zápisy federace nevysvětlují.
• Hérodotos o běhu z Marathonu do Athén vůbec nepíše.
• Trať se měří jediným uznávaným způsobem, kalibrovaným jízdním kolem.
• Každý kilometr se vyměřuje jako 1001 metrů, aby trať nebyla kratší.
• Vodiči v maratonu zakázaní nejsou, zakázané je vodění nezávodníkem.

Sedm her, sedm délek

První novodobý olympijský maraton se běžel v dubnu 1896 z Marathonu na Panathénajský stadion a měřil přibližně čtyřicet kilometrů. Přesná délka není v dobových pramenech jednoznačně doložena, protože se tratě tehdy neměřily dnešní metodou.

Následující hry pak vzdálenost pokaždé posunuly. V Paříži se běželo asi 40,26 kilometru, v St. Louis znovu kolem čtyřiceti, na athénských mezihrách roku 1906 zhruba 41,86. Nejdelší olympijský maraton se běžel v Antverpách roku 1920 na 42,75 kilometru.

Podstatné je, že čtyřicet kilometrů bylo tehdy brané jako norma. Britský organizační výbor v návrhu pravidel z podzimu 1907 psal doslova o maratonském běhu na čtyřicet kilometrů, tedy pětadvacet mil.

Jak vzniklo 26 mil a 385 yardů

Nejlépe doloženým rozborem je studie Boba Wilcocka publikovaná v Journal of Olympic History. Pracoval s dobovými deníky, s archivem Polytechnic Magazine, s policejním archivem a s korespondencí s královským archivem ve Windsoru.

Jeho první zjištění stojí za pozornost samo o sobě: oficiální zpráva her délku vůbec nevysvětluje a vysvětlení, která kolují, si navzájem odporují.

Čtyři kroky, ze kterých se to složilo

Trať Windsor až White City navrhl a proměřil Jack Andrew, čestný tajemník klubu Polytechnic Harriers. První proměřená trať měla asi 25,5 míle a měřila se od sochy královny Viktorie ve Windsoru.

Pak se start posunul na východní terasu windsorského hradu, což přidalo sedm set yardů. Doloženým důvodem je snaha organizátorů zajistit určitou míru soukromí, tedy bezpečnostní a organizační ohled. Námitky proti části trasy si následně vyžádaly objížďku, která přidala dalších zhruba tisíc yardů. Tím se vzdálenost k okraji stadionové dráhy dostala na rovných šestadvacet mil.

Původní plán počítal s šestadvaceti mílemi plus celým kolem po dráze, což by dalo 42,3795 kilometru. Tuhle podobu ukazuje mapa z jara 1908.

Proč zbylo právě 385 yardů

Poslední změna vzdálenost naopak zkrátila. Vstup na stadion měl původně vést královským vchodem přímo pod lóží, jenže ten byl zvýšený a upravený pro průjezd kočárů a jeho zablokování by na dvě hodiny uvěznilo hosty uvnitř.

Tunel pro maratonce se proto přesunul na opačnou stranu stadionu, trasa se upravila tak, aby k okraji dráhy zůstalo šestadvacet mil, a směr běhu po dráze se otočil na pravotočivý, aby běžci minuli obě tribuny. Kombinací nového vchodu a otočeného směru zbylo do cíle před královskou lóží 385 yardů.

Co je na téhle historii legenda

Nejrozšířenější verze říká, že se start posunul, aby královské děti viděly na start z oken dětského pokoje. Pro tuhle historku se nenašel žádný doklad, ani v královském archivu.

Argument proti ní je navíc věcný: princezna s dětmi přijela na start kočárem z Frogmore, kde rodina bydlela od předchozího dne. Kdyby byl dětský pokoj u terasy, kočár by nepotřebovali.

Neplatí ani to, že závod odstartovala princezna podle plánu. Dvorní oběžník o její účasti na startu vůbec nemluví a noviny ještě ráno v den závodu psaly, že odstartuje švédský korunní princ. Šlo o rozhodnutí na místě. A cíl před královskou lóží nebyl dodatečnou změnou, plánoval se tam od začátku.

Zajímavé je, kde se ta legenda drží. Verzi o okně dětského pokoje opakuje ve svém zpravodajství i světová atletická federace, tedy instituce, která disciplínu spravuje.

Kdy se z toho stala norma

Vzdálenost 42,195 kilometru přijala mezinárodní atletická federace jako oficiální normu roku 1921. Od her v Paříži roku 1924 se všechny olympijské maratony běží na tuhle vzdálenost.

Zbývá otázka proč, a tady prameny mlčí. Olympijské muzeum výslovně píše, že záznamy federace nevysvětlují, proč byla vybrána právě tahle zvláštní hodnota z roku 1908. V literatuře se jako pravděpodobný důvod uvádí prestiž londýnských her a navazujícího každoročního závodu, který se na téže vzdálenosti běžel dál, ale zápisem z jednání to doložené není.

Kdo vlastně běžel z Marathonu

Příběh, na kterém celá disciplína stojí, se v nejstarším prameni nevyskytuje. Antické zdroje jsou tři a neodpovídají si.

Hérodotos, který psal nejblíž bitvě, popisuje Feidippida jako profesionálního běžce vyslaného před bitvou do Sparty pro pomoc. Trasa měřila zhruba dvě stě čtyřicet kilometrů a uběhl ji za dva dny. O běhu z Marathonu do Athén, o ohlášení vítězství ani o smrti Hérodotos nepíše vůbec nic.

První zmínku o běhu z Marathonu do Athén má až Plútarchos o pět set let později, jenže ho nepřipisuje Feidippidovi, nýbrž hlasateli, kterého jmenuje buď Thersippos, nebo Eukles. A celý dnešní příběh se slovy o vítězství a se smrtí běžce přichází ještě o století později u Lúkiána, který ho navíc jmenuje Filippidés.

Badatelé považují verzi o běhu do Athén za pravděpodobný romantický výmysl, který vznikl splynutím Hérodotovy zprávy o poslu do Sparty s pozdější tradicí. Ta doložená trasa se dnes běhá jako ultramaratonský závod na zhruba dvě stě šestačtyřicet kilometrů.

Nápad přišel od lingvisty

Myšlenku zařadit do programu prvních novodobých her běh po trase spojené s bitvou přinesl Michel Bréal, francouzský lingvista a zakladatel moderní sémantiky, přítel Pierra de Coubertina. Vítězi pak věnoval masivní stříbrný pohár.

Z toho plyne věc, která se u jiných disciplín nestává. Maraton je jediná klasická olympijská disciplína, která nevznikla z existující sportovní praxe, ale z literární a historické představy. Vzdálenost proto původně nebyla odvozena z žádného výkonnostního měřítka, jen z délky konkrétní cesty.

Jak se dnes měří trať

Světová atletika uznává jedinou metodu: měření kalibrovaným jízdním kolem. Na náboj předního kola se montuje počítadlo otáček, které zaznamená 23,6363 impulzu na jednu otáčku, takže při obvyklém obvodu kola odpovídá jeden impulz zhruba devíti centimetrům na zemi.

Podstata metody je porovnání. Počet otáček potřebných k projetí závodní trati se porovná s počtem otáček na kalibračním úseku o známé délce.

Kalibrační úsek

Kalibrační úsek musí být rovný, zpevněný, vodorovný, na málo frekventované silnici a dlouhý nejméně tři sta metrů. Měří se ocelovým pásmem dlouhým aspoň třicet metrů, lépe padesát, s uvedenou kalibrační teplotou a napětím pásma.

Měří se dvakrát nezávisle a rozdíl větší než tři centimetry na tři sta metrů se považuje za významný. Do výsledku vstupuje i teplotní roztažnost pásma, na kterou má příručka vlastní vzorec. Kalibruje se osmi jízdami, čtyřmi před měřením trati a čtyřmi po něm.

Proč je maraton vyměřený delší

Tohle je nejméně známý detail celého systému. Výsledek kalibrace se násobí koeficientem 1,001, kterému se říká koeficient prevence krátké trati.

Zohledňuje chybu měřicí metody a má zaručit, že trať bude nejméně tak dlouhá, jak se uvádí. Prakticky to znamená, že každý kilometr trati se vyměřuje jako 1001 metrů, takže maraton je ve skutečnosti vyměřený zhruba o dvaačtyřicet metrů delší.

Měří se přitom po nejkratší možné dráze, kterou by závodník mohl projít, aniž by byl diskvalifikován. Skutečná dráha konkrétního běžce je nepodstatná, doporučená představa je natažený provázek uvnitř hranic trati. Certifikát trati platí pět let, pak se musí přeměřit, i když se viditelně nezměnila.

Sedm věcí, které se o maratonu tvrdí špatně

1. Že délku určila královská rodina. Archivní rozbor to vyvrací.
2. Že se od začátku běželo 42,195 km. Normou se to stalo až roku 1921.
3. Že Hérodotos popsal běh do Athén. Píše o běhu do Sparty.
4. Že běžec se jmenoval jednoznačně. Prameny mají tři různá jména.
5. Že trať měří přesně 42,195 km. Vyměřuje se o kus delší záměrně.
6. Že vodiči jsou v maratonu zakázaní. Zakázané je vodění nezávodníkem.
7. Že ženy maraton neběhaly. Neběhaly ho na olympiádě, což je jiná věc.

Proč se běh pod dvě hodiny neuznává

Když Eliud Kipchoge ve Vídni podlezl dvě hodiny, světová atletika výkon jako rekord neuznala. Důvody odpovídají třem konkrétním ustanovením pravidel a stojí za rozlišení, protože se běžně pletou.

Prvním je vodění. Kipchogeovi pomáhalo jednačtyřicet vodičů, kteří se střídali po sedmi a běželi ve formaci do V. Pravidla přitom mezi zakázanou pomoc řadí vodění osobami, které se téhož závodu neúčastní.

Druhým je povaha akce. Rekord musí padnout v regulérní soutěži, která byla řádně uspořádána, ohlášena a schválena předem, a v individuálních disciplínách musí startovat nejméně tři skuteční závodníci. Vídeňský pokus byl exhibice jednoho běžce, ne otevřený závod. Třetím důvodem je občerstvení podávané z jedoucího jízdního kola.

Rozdíl proti běžnému maratonu tedy není v tom, že by tam vodiči byli a jinde ne. V řádných závodech jsou vodiči přihlášení účastníci téhož závodu, kteří po části trati odstoupí.

Klesání a odstup startu od cíle

Pro uznání rekordu platí ještě dvě geometrické podmínky. Start a cíl nesmějí být vzdušnou čarou vzdálené víc než padesát procent délky závodu, což u maratonu znamená zhruba jednadvacet kilometrů. Smyslem je zabránit závodu vedenému jedním směrem s trvalým větrem v zádech.

Druhá podmínka omezuje pokles na jeden metr na kilometr, tedy asi dvaačtyřicet metrů čistého klesání mezi startem a cílem. Průběžné převýšení uvnitř trati omezené není, rozhoduje jen rozdíl mezi krajními body.

Co se děje ve zdi

Zeď je náhlý nástup těžké únavy a neschopnosti udržet tempo, způsobený téměř úplným vyčerpáním sacharidových zásob ve svalech a v játrech. Podle publikované studie ji zažije víc než dvě pětiny účastníků běžného maratonu.

Zásoby jsou překvapivě malé. Játra uchovávají zhruba osmaosmdesát gramů sacharidů, trénovaný sportovec má ve svalech kolem tří set deseti gramů glykogenu a po sacharidovém nasycení před závodem nejvýš zhruba pět set sedmdesát. Jsou to modelové hodnoty ze studie, ne univerzální konstanty, protože zásoba závisí na svalové hmotě, trénovanosti a stravě.

Nabízí se otázka, proč nestačí tuk, kterého má i hubený běžec na mnoho maratonů. Odpověď je v účinnosti: oxidace sacharidů vyprodukuje zhruba 5,6 molu ATP na mol spotřebovaného kyslíku, kdežto oxidace mastných kyselin jen asi 4,7. Když glykogen dojde, tělo musí přejít na tuky a při stejném přísunu kyslíku už původní tempo neudrží.

Populárně se hranice klade ke třicátému kilometru, studie mluví spíš o čtyřiatřicátém. Obě čísla jsou ve stejném pásmu, takže poctivější je mluvit o posledních deseti až dvanácti kilometrech než o jednom bodě. Další sportovní témata najdete v průvodci sportem.

Ženský maraton přišel až v roce 1984

První olympijský maraton žen se běžel v Los Angeles a vyhrála ho Joan Benoitová. Do té doby nebyl na olympiádě pro ženy žádný běh delší než patnáct set metrů.

Kořen toho zpoždění leží v roce 1928, kdy se v Amsterdamu poprvé běžel ženský osmistovkový závod. Vyhrála ho Lina Radkeová ve světovém rekordu, ale dobový tisk psal, že řada závodnic byla vyčerpaná. Historička Lynne Emeryová později doložila, že šlo o běžnou pozávodní reakci organismu, ne o kolaps, jenže rozhodovalo se podle novinové verze.

Následek trval dvaatřicet let: běh žen na osm set metrů zmizel z programu a vrátil se až roku 1960. Když se vrátil, nikdo se nezhroutil. Patnáctistovka přibyla roku 1972 a cesta k maratonu vedla přes průkopnice sedmdesátých let a přes petici několika set sportovkyň. Kladné rozhodnutí padlo v únoru 1981, přičemž olympijský výbor kvůli němu nepoužil vlastní pravidlo o čtyřletém předstihu.

Časté otázky

Proč má maraton zrovna 42,195 kilometru?

Protože se tahle délka náhodně složila na londýnských hrách roku 1908 ze čtyř úprav trati a federace ji roku 1921 přijala jako normu. Původní zadání znělo čtyřicet kilometrů. Proč byla vybrána zrovna hodnota z roku 1908, zápisy federace nevysvětlují, takže každý výklad je jen výklad.

Je pravda, že za to mohou okna windsorského hradu?

Není. Archivní rozbor Boba Wilcocka pro tuhle historku nenašel žádný doklad, ani v královském archivu, a doloženým důvodem posunu startu na terasu je snaha o soukromí a bezpečnost. Autor uzavírá, že na určení vzdálenosti neměla královská rodina vliv. Legenda se přesto drží i v oficiálním zpravodajství světové atletiky.

Běžel Feidippidés z Marathonu do Athén?

Nejstarší pramen, tedy Hérodotos, o tom nepíše. Popisuje běh z Athén do Sparty pro pomoc, tedy trasu kolem dvou set čtyřiceti kilometrů zvládnutou za dva dny. První zmínku o běhu z Marathonu má až Plútarchos a připisuje ji jinému muži, a celý příběh se smrtí přichází ještě o století později u Lúkiána, který běžce jmenuje Filippidés.

Jak se měří závodní trať?

Jedinou uznávanou metodou je kalibrované jízdní kolo s počítadlem otáček na náboji předního kola. Počet otáček na trati se porovná s počtem otáček na kalibračním úseku dlouhém nejméně tři sta metrů, který se sám měří ocelovým pásmem, dvakrát nezávisle a s korekcí na teplotu.

Je maraton opravdu dlouhý 42,195 kilometru?

Vyměřuje se záměrně o kus delší. Výsledek kalibrace se násobí koeficientem 1,001, takže se každý kilometr měří jako 1001 metrů a celá trať je zhruba o dvaačtyřicet metrů delší. Účelem je zaručit, že trať nebude kratší než oficiální vzdálenost, protože metoda má svou nejistotu.

Proč se neuznal běh pod dvě hodiny?

Ze tří důvodů zároveň. Běžci pomáhali vodiči, kteří nebyli účastníky téhož závodu, což pravidla řadí mezi zakázanou pomoc. Rekord musí padnout v regulérní soutěži s nejméně třemi skutečnými závodníky, kdežto tohle byla exhibice jednoho muže. A občerstvení se podávalo z jedoucího jízdního kola.

Jsou tedy vodiči v maratonu zakázaní?

Nejsou. V řádných závodech jsou vodiči přihlášení účastníci téhož závodu, kteří po části trati odstoupí, a to pravidla připouštějí. Zakázané je vodění někým, kdo v závodě vůbec nestartuje.

Co je zeď a kdy přichází?

Je to náhlý nástup těžké únavy z téměř úplného vyčerpání sacharidových zásob ve svalech a játrech, který zažije víc než dvě pětiny účastníků. Tělo pak musí přejít na tuky, jenže jejich oxidace vyprodukuje na mol spotřebovaného kyslíku méně energie, takže tempo klesne. Populárně se hranice klade ke třicátému kilometru, studie spíš ke čtyřiatřicátému.