České detektivky: od Klubíčka po dnešek

Česká detektivka má jeden doložený příspěvek světovému žánru, a není to zápletka ani prostředí. Je to ironie. Podle autorů jejích dějin spočívá domácí přínos především v ironizování, parodování a podvracení autority Velkého detektiva. Zatímco anglosaský detektiv ohromuje dedukcemi, ten český je nenápadný, skromný a má zdrobnělé jméno.

Ve zkratce

• Žánr má u nás doloženou historii přes sto padesát let.
• První česká detektivka z domácího prostředí je Vachkovo Tajemství obrazárny.
• Typický český detektiv je antihrdina, ne suverén.
• Parodie a ironie jsou hlavní domácí příspěvek světovému žánru.
• Žánr byl u nás dvakrát odmítnut a dvakrát ho zachránil velký spisovatel.
• Po roce 1948 byl kritizován jako v socialismu nefunkční.
• Z klasiků je dnes nejsnáz k sehnání ten nejméně známý.
• Současnou scénu nejlíp mapuje Cena Jiřího Marka.

Pět období, jak je vidí odborníci

Jediné souhrnné zpracování domácího žánru vyšlo v roce 2019 pod názvem Dějiny české detektivky a napsali ho Michal Jareš a Pavel Mandys. Rozdělili ho do pěti částí a už samotné názvy těch částí řeknou o vývoji dost.

Nejvýmluvnější je název třetí části. Socialistický člověk nevraždí shrnuje jedním úderem to, co se s žánrem po roce 1948 stalo. A čtvrtá část, nazvaná Chléb a hry, pokrývá normalizaci, tedy dobu, kdy byla detektivka nejvydávanějším žánrem vůbec.

Kniha se měla jmenovat jinak

Za zmínku stojí, jak vznikl její název. Podle Mandyse ho dlouho odkládali a měly to být Dějiny českého kriminálního románu, protože je to přesnější. V nakladatelství pak rozhodli, že detektivka je přístupnější. Je to hezká ukázka toho, jak se odborná přesnost potkává s tím, co si čtenář vyhledá.

Čím se česká detektivka liší

Odpověď je doložená přímo z předmluvy té knihy. Čeští literární detektivové se od anglosaských suverénů obvykle dost liší: bývají nenápadní a skromní, neohromují okolí dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou.

A pak přijde věta, která je pro celé téma klíčová. Přispívá-li česká detektivní tvorba v něčem té světové, je to především v ironizování, parodování a podvracení autority takzvaného Velkého detektiva. Souvisí to podle autorů s obecnější tendencí české literatury dvacátého století k antiheroičnosti, zemitosti a posmívání se patosu a velkým gestům.

Humor tedy není v české detektivce okrajové koření. Je to hlavní věc, kterou nabídla ven. Autoři to podpírají i tím, že parodie k domácímu žánru patřily a začaly mizet až v sedmdesátých letech.

Detektivové se zdrobnělými jmény

Doplňkové pozorování z rozhovoru obou autorů to ilustruje pěkně: čeští detektivové mají zdrobnělá jména, někteří jsou zavalití s počínající pleší a svým vzhledem nabourávají představu supermanů. Klubíčko, Borůvka, Vašátko a Ota Fink to opravdu vystihují. Je to postřeh, ne měřený údaj, ale sedí až podezřele dobře.

Žánr, který se u nás dvakrát zachraňoval

Druhý český rys je méně veselý. Detektivka byla u nás dlouho odmítaná, nejdřív z estetických důvodů a ve dvacátých a třicátých letech ze stejných příčin jako v Británii. Pak se ale český vývoj rozešel s tím evropským.

Po roce 1948 byl žánr podroben ideologické kritice a odmítnut jako zastaralý a v socialistické společnosti nefunkční, protože ve světě, kde jsou si všichni rovni, prý přestává dávat zločin smysl. Odtud i ten název období v tabulce výš.

Zajímavé je, jak se detektivka pokaždé prosadila zpátky. Podle autorů dějin proto, že měla silné zastánce s vysokým uměleckým i morálním kreditem: nejdřív Karla Čapka a později Josefa Škvoreckého. Žánr se tedy dvakrát zachránil tím, že se ho zastal spisovatel, kterého nešlo odbýt jako autora braku.

Normalizační detektivka

Období 1970 až 1989 je složitější, než se běžně říká. Vedle produkce, která plnila propagandistickou roli, vycházely souběžně detektivky ideologicky nezabarvené, a žánr byl tehdy nejvydávanější vůbec. Pojem socialistická detektivka je přitom dobový odborný termín, ne pozdější posměšek.

Nejznámějším případem té propagandistické linie je televizní řada o třiceti případech, která provází dějiny od konce války po sedmdesátá léta z pohledu státní moci. Vedle ní ale stojí i adaptace, které jsou dodnes sledovatelné bez rozpaků, jako Hříšní lidé města pražského.

Klasici a co z nich seženete

Tohle bývá v přehledech to, co chybí. Doporučení nemá cenu, když je kniha čtyřicet let po posledním vydání. Následující tabulka vychází z katalogu Národní knihovny, takže mluví o doložených knižních vydáních, ne o elektronických.

Nejzajímavější zjištění je hned to poslední. Z klasiků první generace je dnes nejsnáz k sehnání Jaroslav Velinský, tedy z uvedených autorů ten nejméně známý. Jeho řadu o bezděčném detektivovi Otu Finkovi vydává jedno nakladatelství souvisle od roku 2022 a průběžně k ní přibývají audioknihy.

Naopak Emil Vachek, tedy autor první české detektivky z domácího prostředí, nemá knižní vydání od roku 1998. Kdo si chce přečíst, kde to celé začalo, půjde do antikvariátu nebo do knihovny.

Kdo je kdo

Několik jmen si zaslouží upřesnění, protože se pletou. Vachkova postava je inspektor, později komisař Klubíčko, a jeho křestní jméno se doložit nepodařilo. Erbenův detektiv je kapitán Michal Exner. Škvorecký psal o poručíku Borůvkovi a k žánru se vracel i teoreticky.

Zvláštní případ je Karel Čapek. Jeho povídkové sbírky mají detektivní stavbu, ale často bez vraždy, a patří tak spíš k tomu, co je popsané v článku o detektivce bez mrtvoly. Zároveň je to ten spisovatel, který žánru poprvé zajistil respekt.

Kdo píše dnes

Nejspolehlivější mapa současné scény není žebříček prodejnosti, ale Cena Jiřího Marka. Uděluje ji česká sekce mezinárodní asociace autorů detektivní literatury, poprvé se předávala v roce 1996 a v podmínkách stojí, že se přijímají knihy detektivního nebo kriminálního žánru.

Dvojnásobnými laureáty jsou zatím Jaroslav Velinský, Jan Cimický, Ladislav Beran, Michaela Klevisová a Jiří Březina. Víc než dvakrát ji nikdo nezískal. To je použitelný seznam jmen, na kterých se dá začít, protože nevychází z marketingu, ale z hodnocení oboru.

Kam se dnes česká detektivka odehrává

Maloměsto a venkov jsou v současné produkci časté. Klevisové kriminalista Bergman řeší případy často mimo město a charakteristická je dlouhá expozice a rozvíjení vztahů uvnitř venkovské komunity. Březinova detektivka V kopřivách se odehrává na jihočeském maloměstě.

Není to ale pravidlo. Nela Rywiková píše z ostravského prostředí a jiné autorky své vyšetřovatele naopak posílají do Anglie a po Evropě. Jako obecná charakteristika žánru se maloměsto doložit nedá, jako častý jev současné produkce ano.

Historická detektivka a jedno užitečné rozlišení

Komerčně nejsilnější domácí větev je dnes historická detektivka a v ní Vlastimil Vondruška, kterému je na tomhle webu věnovaný vlastní přehled. Vedle něj psal české středověké detektivky Jan Bauer, jehož rychtář Jakub Protiva z Protivce se s Vondruškovými postavami často plete.

Autoři dějin žánru přitom nabízejí rozlišení, které se hodí i běžnému čtenáři. Historická detektivka se odehrává v době tak vzdálené, že postava detektiva ještě neexistovala. Retrodetektivka se odehrává v době, kterou si čtenář může pamatovat. Vondruška je tedy historická detektivka, Velinského Ota Fink v padesátých letech je retrodetektivka.

Sedm věcí, které se o české detektivce pletou

1. Že u nás žánr začal až v posledních desetiletích. Nezačal. Doložené stopy sahají do šedesátých let devatenáctého století.
2. Že za socialismu se detektivky nepsaly. Psaly, a za normalizace to byl nejvydávanější žánr vůbec. Odmítnutý byl v období předchozím.
3. Že normalizační produkce byla celá propagandistická. Nebyla. Souběžně vycházely i detektivky ideologicky nezabarvené.
4. Že Jakub Protiva z Protivce je Vondruškova postava. Není, je to série Jana Bauera.
5. Že historická a retrodetektivka jsou totéž. Nejsou. Rozhoduje, jestli si dobu čtenář může pamatovat.
6. Že klasici jsou běžně k dostání. Většinou nejsou. Nejlépe dostupný je paradoxně ten nejméně známý z nich.
7. Že český detektiv je kopie anglického. Naopak, je vědomě postavený proti němu. Ironie a parodie jsou domácí příspěvek žánru.

Co si přečíst

Kdo chce vidět kořeny, hledá Vachkovo Tajemství obrazárny, tedy první českou detektivku odehrávající se v domácím prostředí s českým detektivem. Počítejte ale s tím, že půjde o starší vydání nebo o knihovnu.

Kdo chce klasika, kterého si opravdu koupí, sáhne po Velinského řadě o Otu Finkovi. Vychází souvisle, má i audio podobu a jako retrodetektivka z padesátých let nabízí něco, co dnešní produkce nemá.

Kdo chce současnou českou krimi, začne u dvojnásobných laureátů Ceny Jiřího Marka. A kdo chce zločin v české literatuře, ale ne žánrovku, má vlastní policii: autoři dějin sami vyjmenovávají tituly, které do přehledu nezařadili, protože je recepce řadí ke krásné literatuře. Patří mezi ně Čapkův Hordubal, Hostovského Žhář nebo Fuksův Příběh kriminálního rady.

Časté otázky

Která je první česká detektivka?

Za první českou detektivku v tom smyslu, že se odehrává v českém prostředí s českým detektivem, se považuje Vachkovo Tajemství obrazárny. Autoři dějin žánru uvádějí, že našli i starší pokusy, které by si prvenství mohly nárokovat, ale bez takového ohlasu a kvality. Počátky domácího žánru kladou zhruba na přelom šedesátých a sedmdesátých let devatenáctého století.

Čím se česká detektivka liší od anglosaské?

Především typem detektiva a přístupem k němu. Čeští literární detektivové bývají nenápadní a skromní, neohromují dedukcemi ani pěstmi. Podle autorů dějin žánru je hlavním českým příspěvkem světové detektivce ironizování, parodování a podvracení autority takzvaného Velkého detektiva, což souvisí s obecnou antiheroičností české literatury dvacátého století.

Psaly se detektivky za socialismu?

Psaly, a v období normalizace to byl dokonce nejvydávanější žánr vůbec. Odmítnutý byl žánr v předchozím období: po roce 1948 byl ideologicky kritizován jako zastaralý a v socialistické společnosti nefunkční. Vedle propagandistické produkce ale i za normalizace vycházely detektivky ideologicky nezabarvené.

Kteří čeští autoři jsou dnes k sehnání?

Nejlépe je na tom Jaroslav Velinský, jehož řadu o Otu Finkovi jedno nakladatelství souvisle znovu vydává a doplňuje audioknihami. Erben vycházel v reedicích do roku 2017, Prošková vychází nově jako audiokniha. Vachek nemá knižní vydání od roku 1998 a Fiker od roku 2012, ty je potřeba hledat antikvárně nebo v knihovně.

Kdo píše českou detektivku dnes?

Dobrým vodítkem je Cena Jiřího Marka, kterou od roku 1996 uděluje česká sekce mezinárodní asociace autorů detektivní literatury. Dvojnásobnými laureáty jsou Jaroslav Velinský, Jan Cimický, Ladislav Beran, Michaela Klevisová a Jiří Březina. Je to seznam vycházející z hodnocení oboru, ne z prodejnosti.

Jaký je rozdíl mezi historickou a retrodetektivkou?

Rozhoduje, jestli si dobu může čtenář pamatovat z vlastní zkušenosti. Historická detektivka se odehrává v době tak vzdálené, že postava detektiva ještě neexistovala. Retrodetektivka se odehrává v době bližší, kterou si část čtenářů pamatuje. Vondruškovy středověké řady jsou tedy historická detektivka, Ota Fink z padesátých let retrodetektivka.

Existuje odborná kniha o českém žánru?

Ano, jediná souhrnná práce jsou Dějiny české detektivky od Michala Jareše a Pavla Mandyse z roku 2019. Autoři sami ale konstatují, že teoretických prací o české detektivce je žalostně málo a že když už o žánru čeští literární historici psali, tak spíš o dění ve světě než doma.

Co číst, když mě baví zločin, ale ne žánrovka?

Autoři dějin žánru sami vyjmenovávají tituly s kriminální zápletkou, které do přehledu nezařadili, protože je recepce řadí ke krásné literatuře. Patří mezi ně Čapkův Hordubal, Stín kapradiny Josefa Čapka, Žhář Egona Hostovského, Škvoreckého Lvíče a Mirákl, Fuksův Příběh kriminálního rady a Hvězdná hodina vrahů Pavla Kohouta.