Tragédie: znaky, vývoj, příklady a cvičení

Tragédie je vážný dramatický žánr, v němž se hrdina dostane do nesmiřitelného konfliktu a zpravidla zahyne nebo padne. V článku najdete definici podle slovníků a Aristotela, znaky v tabulce, vývoj od antiky po českou Maryšu, přehled autorů, ukázku rozboru a cvičení.

Ve zkratce

• Tragédie je druh dramatu s vážným dějem, nesmiřitelným konfliktem a pádem hrdiny.
• Vznikla v Athénách v 5. století před naším letopočtem, nejstarší teorii podal Aristotelés v Poetice.
• Typické znaky: významný hrdina, jeho omyl, zvrat a rozpoznání, tragický konec a katarze.
• Hlavní autoři: Aischylos, Sofoklés, Shakespeare, Racine, v české literatuře bratři Mrštíkové.
• Opakem je komedie, od obyčejného dramatu se tragédie liší nesmiřitelným konfliktem a pádem hrdiny.
• V běžné řeči slovo znamená nešťastnou událost, v literatuře jde o žánr.

Co je tragédie

Slovník spisovného jazyka českého vymezuje tragédii jako drama, jehož konflikt je nesmiřitelný a které končí zpravidla pádem hlavního hrdiny. Jako příklad uvádí Sofoklovu Antigonu. Akademický slovník cizích slov tentýž žánr popisuje jako zobrazení nesmiřitelného konfliktu společenského nebo individuálního, který končí zpravidla smrtí hrdiny. Tragédie je tedy dramatický žánr, ne každé nešťastné vyprávění.

Původ slova

České slovo pochází z řeckého tragóidia. Obvykle se vykládá jako kozlí zpěv, protože řecky tragos znamená kozel a ódé zpěv. Výklad ale není zcela jistý, a proto se u školních zkoušek spíš ptají na význam žánru než na etymologii. Důležitější je, že tragédie vyrostla ze sborových písní na počest boha Dionýsa. Z nich se v Athénách vyvinulo divadlo. Obecnější rozdělení literatury najdete v článku o literárních druzích a žánrech.

Aristotelova definice

Nejstarším dochovaným rozborem je Aristotelova Poetika ze 4. století před naším letopočtem. Tragédie je v ní napodobením vážného, ucelené a dostatečně rozsáhlého děje, který se neodvypráví, ale předvede jednáním postav, a to takovým způsobem, že skrze soucit a strach přináší očistu těchto citů. Slovo očista řecky zní katarze. Výklad, co přesně Aristotelés myslel, se v odborné literatuře liší, proto se ve škole obvykle učí jako očistný účinek tragédie na diváka.

Znaky tragédie

Z Aristotela a ze slovníkových definic se dá sestavit stručný přehled. Kdo zná těchto šest znaků, pozná tragédii i v díle, které nikdy nečetl. Tabulku si můžete vytisknout jako tahák.

Hrdina a jeho omyl

Aristotelés tvrdí, že divákovi nestačí ani úplně dobrý člověk, ani zlosyn. Soucit vzbuzuje nezasloužené neštěstí a strach neštěstí člověka, který je nám podobný. Nejlepší tragický hrdina tedy není ani svatý, ani zlý a padne pro omyl nebo slabost. Řecky se tomu říká hamartia. Za příklad uvádí právě Oidipa, osobnost slavnou a šťastnou, kterou zničí něco, co nevěděla.

Zvrat, rozpoznání a jednota

Dva nejsilnější prvky děje jsou podle Aristotela zvrat a rozpoznání. Zvrat je obrat štěstí v neštěstí, rozpoznání přechod od nevědomosti k vědění. Aristotelés také píše, že tragédie se snaží vejít do jednoho oběhu slunce, tedy zhruba do jednoho dne, zatímco epos čas neomezuje. Děj má mít začátek, střed a konec a jednu hlavní linii. Podobné porovnání najdete v článku o eposu.

Vývoj a podoby tragédie

Antická tragédie

Aristotelés uvádí, že tragédie vznikla u vedoucích dithyrambu, tedy sborové písně. Postupně se z ní stalo drama s herci. Aischylos přidal druhého herce a zmenšil význam sboru, Sofoklés zvýšil počet herců na tři. Sbor, řecky chór, v antické tragédii komentuje děj a zpívá mezi scénami. Většina her čerpá z mýtů, takže diváci znali příběh předem a napětí vzniká z toho, jak hrdina dojde k pádu.

Renesanční tragédie

V alžbětinské Anglii psal tragédie William Shakespeare. Jeho hry mají pět dějství, většinou nerýmovaný pětistopý jamb a prozaické scény a chór už nepoužívají. Hrdinu nepřivádí k pádu osud, ale i vlastní rozhodnutí a váhání. Hamlet kolem roku 1600 čeká a pochybuje, než dojde k pomstě, a na konci umírá téměř celý dvůr, jak ukazuje rozbor Shakespearova Hamleta.

Klasicistní tragédie

Ve Francii 17. století navázal na antiku Jean Racine. Jeho Faidra z roku 1677 je psána vybroušenými alexandríny a drží pravidlo jednoty místa, času a děje. Klasicistní tragédie je úsporná, rozumově stavěná a hrdinové v ní zápasí hlavně sami se sebou. Dobové souvislosti i pojem klasicismus vysvětluje text o klasicismu a osvícenství.

Tragédie v novověku a v české literatuře

Slovníky uvádějí i osudovou tragédii, v níž postava zápasí s nepřízní osudu a vzpírá se mu silou vůle a činů. V českém prostředí je školním příkladem Maryša bratří Mrštíků, hra s premiérou 9. května 1894 v Národním divadle. Je to realistická vesnická tragédie, v níž hrdinku nezničí bohové, ale majetek a mínění okolí. Selskou dceru provdají za staršího vdovce a ona ho nakonec otráví.

Slavní autoři a díla

Nejčastěji se u zkoušek objevují tragédie, které se dochovaly v úplném znění. U antických her jsou roky přibližné, protože přesná data uvedení se neznají. Tabulka uvádí autora, dílo, rok a krátkou poznámku.

Sofoklés a thébské hry

Sofoklés napsal hry, které se používají k výkladu žánru nejčastěji. Antigona stojí na střetu povinnosti k rodině a zákona státu, který vyhlásil král Kreón. V literární vědě se dlouho diskutuje, kdo je tragickým hrdinou, zda Antigona, nebo Kreón. Podrobný rozbor najdete v textu o hře Antigona. Oidipus je pro Aristotela vzorem tragického hrdiny.

Jak tragédii poznat a co se s ní plete

Rychlý test: pokud hrdina nemá možnost konflikt smířit a jeho příběh vede k pádu, jde pravděpodobně o tragédii. Pokud se konflikt rozpustí ve smíchu a smíření, je to komedie. Téma najdete v sousedním článku o žánru komedie. Nejčastější záměny shrnuje tabulka.

Ukázka rozboru: Král Oidipus

Na jedné hře si ukažme, jak se znaky hledají. Řecký originál je volné dílo, ale české překlady jsou chráněné, proto zde nic necitujeme a rozbor opíráme o dějové body. Cílem je předvést postup, ne vyložit celou hru.

Hrdina a konflikt

Thébský král Oidipus chce zbavit město moru a hledá vraha předchozího krále Láia. Je to osobnost vysokého postavení, jakou Aristotelés žádá. Konflikt nespočívá ve střetu s protivníkem, ale ve střetu hrdiny s pravdou o sobě. Čím víc se snaží pomoci městu, tím blíž je vlastnímu pádu. Podrobně rozebírá rozbor Krále Oidipa.

Zvrat, rozpoznání a tragická ironie

Pravda přichází po částech od dalších postav. Zvrat a rozpoznání splývají: Oidipus pozná, že vrahem je on sám. Diváci mýtus znali, a proto se jim každá replika hrdiny jeví dvojznačně, čemuž se říká tragická ironie. Násilí se na řecké scéně neukazovalo, o smrti Iokasté a oslepení se divák dozvídá ze zprávy posla. Děj se odehraje během jediného dne.

Katarze

Hra vzbuzuje soucit s člověkem, který nezlobil, a strach, že podobně může dopadnout kdokoli. Právě tato kombinace odpovídá Aristotelově představě tragédie. Hrdinův omyl je omyl nevědomosti, ne zločinná vůle. U zkoušky proto stačí říct: Oidipus je tragický hrdina, protože padá pro nevědomost, ne pro zlo.

Vyzkoušejte se

U každé úlohy odpovězte jednou větou. Řešení je hned pod seznamem.

1. Jaké dva city podle Aristotela tragédie vzbuzuje?
2. Jak se jmenuje očistný účinek tragédie na diváka?
3. Kdo je hrdinou Sofoklovy tragédie, jejíž děj trvá jediný den?
4. Je Maryša bratří Mrštíků tragédie, nebo komedie?
5. Čím se tragédie liší od eposu?

Řešení: 1. soucit a strach, 2. katarze, 3. Oidipus, 4. tragédie, česká realistická vesnická, 5. tragédie děj předvádí jednáním postav a míří k jednomu dni, epos ho vypráví a čas neomezuje.

Šest omylů o tragédii

Všech šest tvrzení uvedených tučně je chybných, oprava následuje za nimi.

1. Tragédie je každý příběh se smutným koncem. Žánr vyžaduje nesmiřitelný konflikt a pád významného hrdiny.
2. Tragický hrdina musí být zlý. Aristotelés ho popisuje jako člověka ani dokonalého, ani zločinného, který padne pro omyl.
3. Katarze znamená šťastný konec. Je to očistný účinek soucitu a strachu na diváka, konec bývá nešťastný.
4. Tragédie je jen antická. Psal ji Shakespeare, Racine i bratři Mrštíkové.
5. Tragédie a drama jsou totéž. Drama je literární druh, tragédie jeho žánr.
6. Slovo tragédie znamená vždy pohromu. To je jen běžný přenesený význam, v literatuře jde o žánr.

Další pojmy potřebné k rozboru díla shrnuje přehled literárních pojmů.

Časté otázky

Co je tragédie?

Tragédie je vážný dramatický žánr s nesmiřitelným konfliktem, který zpravidla končí pádem nebo smrtí hlavního hrdiny. Vznikla ve starověkém Řecku a patří k nejstarším formám divadla.

Jaké jsou znaky tragédie?

Vážný děj, významný hrdina, nesmiřitelný konflikt, hrdinova chyba nebo omyl, zvrat a rozpoznání, tragický konec a očistný účinek na diváka, který Aristotelés nazval katarzí.

Co znamená katarze?

Je to očistný účinek tragédie. Podle Aristotelovy definice vzbuzuje soucit a strach a tím divákovi pomáhá tyto city zpracovat. Výklad slova se mezi badateli liší.

Co je tragický hrdina?

Postava, která není ani dokonale dobrá, ani zločinná a ke které patří vysoké postavení. Padne kvůli omylu nebo slabosti, ne kvůli zlé povaze, jak ji popsal Aristotelés.

Jaký je rozdíl mezi tragédií a komedií?

Tragédie zobrazuje nesmiřitelný konflikt, který končí pádem hrdiny. Komedie vyvolává smích a obvykle končí smířením nebo napravením. Slovníky je proto řadí jako protiklady.

Je každé drama s nešťastným koncem tragédie?

Ne. Tragédie vyžaduje nesmiřitelný konflikt, významného hrdinu a jeho pád. Obyčejné drama může skončit nešťastně, aniž by splňovalo tyto znaky.

Které tragédie patří k nejznámějším?

Sofoklova Antigona a Král Oidipus, Shakespearovy tragédie Romeo a Julie a Hamlet, Racinova Faidra a z české literatury Maryša bratří Mrštíků.

Co znamená slovo tragédie v běžné řeči?

Označuje nešťastnou událost nebo pohromu, například rodinnou tragédii. Slovníky tento význam odlišují od literárního žánru a uvádějí i obrat dělat z něčeho tragédii.