Niagarské vodopády: v noci jimi teče polovina

V noci teče přes Niagarské vodopády polovina vody. Není to porucha ani přírodní jev, ale smluvní minimum: mezistátní smlouva z roku 1950 garantuje ve dne v turistické sezoně 2 832 kubíků za sekundu a ve všech ostatních hodinách jen 1 416. Zbytek jde do elektráren. Dodržování se kontroluje týdenními inspekcemi.

Ve zkratce

• Nejde o jeden vodopád, ale o tři, a přes Horseshoe teče asi 90 procent vody.
• Na elektřinu se odvádí asi polovina toku, v noci a v zimě až tři čtvrtiny.
• Horseshoe Falls není celý v Kanadě, část hřebene leží v USA.
• Vodopád nikdy nezamrzl. Tok zastavila jen ledová hráz v roce 1848.
• V roce 1969 armádní inženýři American Falls na půl roku vysušili.
• Eroze zpomalila z 1,16 metru ročně na centimetry, hlavně kvůli odběrům vody.
• Zlomem v erozi je rok 1906, ne smlouva z roku 1950.

Tři vodopády, ne jeden

Niagarské vodopády jsou skupina tří vodopádů na řece Niagara, na hranici mezi státem New York a kanadským Ontariem. Horseshoe Falls, tedy Koňská podkova, je největší a leží z většiny na kanadské straně. American Falls je celý na americké straně, oddělený ostrovem Goat Island. A Bridal Veil Falls, tedy Nevěstin závoj, je nejmenší z nich, oddělený ostrůvkem Luna Island.

Rozdíl v objemu je přitom obrovský. Podle údajů amerického parku teče přes Horseshoe Falls 681 750 galonů za sekundu, zatímco přes American a Bridal Veil dohromady 75 750, což dává poměr devadesát na deset. Kdo tedy fotí „Niagaru“, fotí z devadesáti procent jeden z těch tří vodopádů. Celkem přes hřebeny přepadává asi 3 160 tun vody za sekundu a padá rychlostí kolem deseti metrů za sekundu.

Kudy vede hranice

Tvrzení, že Horseshoe Falls je celý v Kanadě, je nepřesné. Hranice, vytyčená v roce 1819 na základě Ghentské smlouvy, prochází přímo vodopádem a přibližně 90 až 120 metrů hřebene leží na americké straně. Při celkové šířce hřebene nad 670 metrů to znamená, že většina, ale nikoli celek, patří Kanadě. Situace se navíc mění, protože erozí se poloha vodopádu vůči hranici posouvá, a lidské zásahy do toho promluvily také: v roce 1955 byl zasypán prostor mezi Terrapin Rocks a Goat Island a v osmdesátých letech přidali armádní inženýři další zásyp a odklonné konstrukce, čímž vodopád asi o 120 metrů zúžili.

Nosná věc celého tématu: kolik vody tam vůbec pustí

Tady je odpověď na otázku, kterou si u vodopádu nikdo neklade, a přitom rozhoduje o tom, co člověk uvidí. Průtok přes vodopády není přírodní údaj, ale výsledek mezistátní smlouvy. Niagara River Water Diversion Treaty podepsaly Spojené státy a Kanada 27. února 1950 a obě vlády v ní uznávají svou prvořadou povinnost zachovat scénickou krásu vodopádů, a zároveň zájem na využití vody.

Voda nad tato minima se dělí rovným dílem mezi obě země pro výrobu elektřiny, přičemž Kanada dostává navíc necelých 142 kubíků za sekundu z jiných převodů. Fyzicky to zajišťuje mezinárodní regulační jez nad vodopády a dodržování minim kontroluje International Niagara Committee, který provádí týdenní inspekce a objem porušení vykazuje ve výročních zprávách oběma vládám.

Takže věta „vodopád se na noc vypíná“ je nesmysl, ale věta „v noci teče polovina“ je pravda. Přesněji: na výrobu elektřiny se odvádí asi polovina toku, a v noci a v zimě až tři čtvrtiny. Kdo chce vidět Niagaru v plné síle, musí přijít v letní sezoně mezi osmou ráno a desátou večer.

Tvrdé údaje na jednom místě

Elektřina a jedna legenda

Odběry vody nejsou novinka z padesátých let. Adams Power Plant šla do provozu 26. srpna 1895 a 16. listopadu 1896 se odtud poprvé přenesl proud do Buffala. To je zásadní datum pro celý příběh vodopádu, protože právě tehdy začalo ubývat vody nad hřebenem. Dnes odebírá vodu na americké straně elektrárna Robert Moses Niagara s výkonem 2 525 MW a na kanadské straně soustava Sir Adam Beck s výkonem 1 962 MW.

K roli Nikoly Tesly je potřeba jedna oprava, kterou si zaslouží obě strany. Systém střídavého proudu, na kterém elektrárna z roku 1895 stála, skutečně vycházel z Teslových patentů a realizovala ho společnost Westinghouse. Tesla ale vodopád neelektrifikoval sám a nebyl to jeho jediný projekt: šlo o velkou firemní zakázku s desítkami inženýrů, kterou vyhrála Westinghouse v soutěži proti Edisonovu stejnosměrnému systému. Ta soutěž je mimochodem důvod, proč dnes v zásuvce máme střídavý proud.

Eroze: vodopád, který se stěhuje

Niagara je vodopád, který putuje proti proudu, protože si postupně podemílá a odlamuje vlastní hranu. Zajímavé je, jak dobře je to zdokumentované: přesná geodetická zaměření hřebene začala už v roce 1842, takže existuje měřená řada přes sto osmdesát let. A ta čísla jsou výmluvnější než jakýkoli popis.

V období 1842 až 1905 ustupoval Horseshoe Falls o 1,16 metru ročně. V období 1906 až 1927 už jen o 0,70 metru. V posledních desetiletích jde o řádově jeden až deset centimetrů ročně. Zpomalení se v odborné literatuře přisuzuje snížení průtoku kvůli elektrárnám, a proto je klíčovým rokem 1906, ne smlouva z roku 1950. Populární texty to obvykle pletou a zpomalení přisuzují smlouvě, která ale stanovila strop, nikoli začátek odběrů.

Roli hraje i tvar hřebene. Zaměření z let 1842 až 1966 ukázala, že ustupování je rychlejší, když má hřeben výrazný vodorovný zářez, a pomalejší, když má podobu pravidelného oblouku. To je důvod, proč odklonné konstrukce, které tok rozprostírají po celé šířce, erozi zpomalují. Při dnešní rychlosti by vodopád potřeboval asi 50 tisíc let, aby ustoupil zbývajících 32 kilometrů k Erijskému jezeru a přestal být vodopádem. Kdo tedy čte, že Niagara za pár desítek let zmizí, čte přehnanou verzi historických čísel.

Rozdíl mezi tím, co se u přírodních památek měří, a tím, co se o nich tvrdí, je vidět i jinde. Ukazuje to text o tom, jak se měřila výška Mount Everestu, kde byl spor hlavně o sněhovou pokrývku.

Rok 1969, kdy vodopád vysušili

Tohle je nejlépe doložená a nejméně známá epizoda. V červnu 1969 postavili armádní inženýři provizorní zemní hráz a odvedli veškerou vodu z American Falls do Horseshoe Falls. American Falls byl asi šest měsíců úplně bez vody.

Důvod nebyl efekt, ale průzkum. Šlo o to zjistit dlouhodobou erozi a rozhodnout, co dělat s nahromaděnou sutí u paty vodopádu, která už zabírala značnou část výšky pádu a kazila pohled. Inženýři vrtali do skály a odebírali jádrové vzorky, do puklin pouštěli barvicí látky, aby stopovali průsak, instalovali čidla na měření napětí a pohybu skály a nejslabší úseky zajistili šrouby a injektáží.

A pak přišlo zjištění, které celé zadání převrátilo: suťový kužel u paty vodopád pravděpodobně podpírá. Kdyby suť odklidili, začalo by padat víc skály. V listopadu 1969 proto uzavřeli, že odklizení by bylo příliš drahé a poškodilo by charakter vodopádu, suť tam nechali a vodu vrátili. Že se u památek často zjistí, že nejlepší zásah je žádný, ukazuje i text o tom, proč se na Akropoli rozebírají starší opravy.

Zamrzlá Niagara, která nezamrzla

Fotografie s nadpisem „zamrzlá Niagara“ kolují každou zimu a je potřeba být přesný: vodopád nikdy úplně nezamrzl. Voda pod ledem teče dál a to, co je na snímcích, je namrzlá tříšť a rampouchy na okrajích a na skalách. Jediné doložené zastavení toku nemá s mrazem u vodopádu nic společného.

Stalo se 29. března 1848. Po výjimečně chladné zimě se za oteplení začal lámat led na Erijském jezeru a silný východní vítr nahnal jeho obrovské množství k ústí řeky Niagara, kde vytvořil ledovou hráz mezi Buffalem a Fort Erie a odřízl přítok. Hladina začala klesat kolem půlnoci a do rána bylo řečiště od Fort Erie ke hřebeni obnažené. Trvalo to podle zdrojů třicet až čtyřicet hodin. Zastavily se mlýny a fabriky, a majitel jednoho z nich byl v pět ráno vzbuzen zprávou, že mlýnský náhon je úplně vyschlý.

Co se k tomu tradí a doložit nedá: že lidé chodili po obnaženém řečišti pěšky na Goat Island a že se v kostelích shromáždili vyděšení obyvatelé, protože věřili, že přišel Soudný den. Je to opakovaný motiv v převyprávěních, ale dobové novinové svědectví se nedohledá.

Led se u vodopádu řeší i dnes, jen prakticky. Od roku 1964 se každoročně instaluje ledová zábrana, tedy plovoucí konstrukce, která má zabránit tomu, aby led ucpal přítok k elektrárnám a zopakoval scénu z roku 1848.

Park, který vznikl proti průmyslu

Že je dnes okolí vodopádu park a ne fabrika, je výsledek jednoho z prvních ochranářských hnutí v Americe. Oba parky vznikly ve stejném roce 1885: americký byl otevřen 15. července a kanadský zákon přijat 30. března. Podstatný detail: při vzniku amerického parku bylo zbořeno 150 staveb, protože břeh byl zastavěný mlýny, dílnami a atrakcemi, které vodopád zakrývaly a vstup k němu zpoplatňovaly. Bylo to první vyvlastnění v USA provedené z estetických důvodů.

Turismus je tam tedy starší než automobily a dnes je masový. Návštěvnost amerického parku byla v roce 2024 udávaná na 9,5 milionu lidí, u součtu obou břehů se mluví o víc než dvaceti milionech ročně. K tomu prvnímu číslu je fér dodat, že metodiku počítání zpochybnila i místní redakce, takže patří brát s výhradou. Regulace návštěvnosti u slavných míst je dnes běžná a naráží na ni cestovatelé i jinde, jak popisuje text o tom, proč Machu Picchu nikdy nebylo ztracené.

Lidé, kteří to zkoušeli

Dvě data, která stojí za uvedení, a jedno upřesnění. 30. června 1859 přešel francouzský akrobat vystupující pod jménem Blondin lano dlouhé asi 335 metrů a během jedné sezony to zopakoval ještě osmkrát. Upřesnění: přecházel soutěsku pod vodopády, ne hřeben vodopádu, což se v převyprávěních běžně slévá. Naposledy po laně přešel v roce 2012 Nik Wallenda, a to na základě výjimky od obou vlád.

24. října 1901 se Annie Edson Taylorová jako první doložený člověk přežila pád přes Horseshoe Falls, a to na své třiašedesáté narozeniny, v zakázkově vyrobené dřevěné sudové nádobě s koženým postrojem a polstrováním. Druhý byl v roce 1911 Bobby Leach v ocelovém sudu. Dnes jsou takové pokusy na obou stranách hranice nezákonné.

Šest věcí, které se o Niagaře říkají špatně

1. Že je to nejvyšší nebo největší vodopád světa. Není ani jedno. Prvenství má v kombinaci velkého průtoku s dostupností, ne ve výšce.
2. Že se na noc vypíná. Nevypíná, ale v noci a mimo sezonu teče podle smlouvy polovina, protože zbytek jde do elektráren.
3. Že úplně zamrzl. Nezamrzl nikdy. Tok zastavila jednou ledová hráz na Erijském jezeru, a to v roce 1848.
4. Že vodopád elektrifikoval Tesla sám. Šlo o firemní zakázku Westinghouse postavenou na jeho patentech, s desítkami inženýrů.
5. Že za pár desítek let zmizí. Při dnešní rychlosti eroze by to trvalo asi 50 tisíc let.
6. Že Horseshoe Falls je celý v Kanadě. Hranice jím prochází a asi 90 až 120 metrů hřebene leží v USA.

Dvě věci se doložit nepodařilo a je fér to říct: rozměry Bridal Veil Falls z primárního zdroje správy parku a primární zpráva armádních inženýrů z roku 1969. Rozměry se navíc mezi oficiálními zdroji rozcházejí, u šířky hřebene Horseshoe Falls se uvádí 670 metrů i 790 až 820 metrů podle toho, kde se hřeben měří. Další texty o slavných místech jsou v průvodci cestováním, včetně toho, proč čínská zeď není jedna zeď.

Časté otázky

Je pravda, že se Niagara na noc vypíná?

Nevypíná, ale v noci jí teče polovina. Mezistátní smlouva podepsaná 27. února 1950 garantuje přes vodopády 2 832 kubíků za sekundu ve dne v turistické sezoně, tedy od 1. dubna do 15. září mezi osmou ráno a desátou večer, a ve všech ostatních hodinách jen 1 416 kubíků. Voda nad tato minima se dělí mezi obě země pro výrobu elektřiny. Dodržování kontroluje mezinárodní komise týdenními inspekcemi a porušení vykazuje vládám.

Kolik vody se odvádí na elektřinu?

Přibližně polovina toku, v noci a v zimě až tři čtvrtiny. Fyzicky to zajišťuje mezinárodní regulační jez nad vodopády. Na americké straně odebírá vodu elektrárna Robert Moses Niagara s výkonem 2 525 MW ve třinácti generátorech, na kanadské straně soustava Sir Adam Beck s výkonem 1 962 MW. Odběry přitom nejsou novinka: první elektrárna šla do provozu už 26. srpna 1895 a v listopadu 1896 se odtud přenesl proud do Buffala.

Zamrzly už Niagarské vodopády?

Ne, nikdy úplně nezamrzly. Voda pod ledem teče dál a to, co je na zimních fotografiích, je namrzlá tříšť a rampouchy na okrajích a skalách. Jediné doložené zastavení toku bylo 29. března 1848 a s mrazem u vodopádu nemělo nic společného: silný východní vítr nahnal lámající se led z Erijského jezera k ústí řeky, kde vytvořil hráz a odřízl přítok. Trvalo to třicet až čtyřicet hodin.

Proč byl vodopád v roce 1969 bez vody?

Kvůli geologickému průzkumu. V červnu 1969 postavili armádní inženýři provizorní hráz, odvedli veškerou vodu z American Falls do Horseshoe Falls a nechali ho asi šest měsíců vyschlý. Vrtali jádrové vzorky, barvivy stopovali průsak puklinami, měřili napětí skály a nejslabší úseky zajistili šrouby a injektáží. Šlo mimo jiné o rozhodnutí, jestli odklidit suť u paty vodopádu. Zjistili ale, že suťový kužel vodopád pravděpodobně podpírá, takže odklizení v listopadu 1969 zamítli.

Jak rychle se vodopád posouvá?

Dnes řádově o jeden až deset centimetrů ročně, ale historicky mnohem rychleji. Přesná geodetická zaměření hřebene začala v roce 1842 a měřená čísla jsou tato: v letech 1842 až 1905 ustupoval Horseshoe Falls o 1,16 metru ročně, v letech 1906 až 1927 o 0,70 metru. Zpomalení se přisuzuje snížení průtoku kvůli elektrárnám, takže zlomem je rok 1906, ne smlouva z roku 1950. Celkem se vodopád posunul o 11 kilometrů za 12 500 let.

Zmizí Niagara?

Jako vodopád jednou ano, ale při dnešní rychlosti eroze by to trvalo asi 50 tisíc let, než ustoupí zbývajících 32 kilometrů k Erijskému jezeru. Tvrzení, že zmizí za pár desítek let, vychází z historických rychlostí eroze, které dnes neplatí. Roli hraje i tvar hřebene: ustupování je rychlejší, když má hřeben výrazný zářez, a pomalejší u pravidelného oblouku, což je důvod, proč odklonné konstrukce erozi zpomalují.

Patří vodopád Kanadě, nebo Spojeným státům?

Oběma. American Falls a Bridal Veil Falls jsou celé na americké straně, Horseshoe Falls je z většiny na kanadské, ale hranice jím prochází a asi 90 až 120 metrů hřebene leží v USA. Hraniční linie byla vytyčena v roce 1819 a poloha vodopádu se vůči ní erozí mění. Do šířky vodopádu navíc zasáhly zásypy z roku 1955 a z osmdesátých let, které ho asi o 120 metrů zúžily.

Který vodopád vlastně turisté fotí?

Z devadesáti procent Horseshoe Falls, protože přes něj teče asi devadesát procent vody. Má výšku v průměru 57 metrů, hřeben široký asi 670 metrů a tůň pod sebou hlubokou 35 metrů. American Falls má hřeben asi 260 metrů a jeho výška se udává různě, 21 až 34 metrů k patě nahromaděné suti a 57 metrů k hladině řeky. Bridal Veil Falls je nejmenší a jeho rozměry se z primárního zdroje správy parku dohledat nedají.