Detektivka, thriller a krimi: v čem je rozdíl

Rozdíl se dá shrnout jednou větou. Detektivka se ptá kdo, thriller se ptá jestli se to podaří zastavit, a krimi je v češtině obojí zároveň, protože slouží jednou jako zastřešující pojem a podruhé jako podžánr. Nálepky se navíc překrývají a nejsou vlastností textu, ale dohodou. Dokládají to i literární ceny, které vedou hranici každá jinde.

Ve zkratce

• Detektivka stojí na otázce kdo, zločin se stal před začátkem příběhu.
• Thriller stojí na tom, jestli se hrozbě podaří zabránit.
• Krimi je v češtině zastřešující pojem i podžánr současně.
• Česká akademická teorie rozlišuje detektivní a kriminální literaturu jinak než běžný úzus.
• Národní knihovna vede detektivní román a thriller jako dvě různá žánrová záhlaví.
• Americké a britské ceny žánru vedou hranici každá jinde.
• Anglické mystery není české mysteriózní, je to falešný přítel.
• Hardboiled a noir nejsou synonyma, i když se tak běžně používají.

Tři pojmy, tři různé otázky

Nejjednodušší způsob, jak si to srovnat, je zeptat se, na čem stojí napětí. V detektivce se zločin stal ještě předtím, než kniha začala, a celý text směřuje k vysvětlení. Čtenář dostává stopy zároveň s vyšetřovatelem a luští s ním.

V thrilleru je to naopak. Zločin často teprve hrozí nebo probíhá, čtenář obvykle ví víc než hlavní hrdina a napětí plyne z toho, jestli se to stihne zastavit. Česká Wikipedie to formuluje trefně: hrdina thrilleru spíš křižuje plány nepříteli, než aby odkrýval zločin, který se už stal.

Tabulka popisuje krajní polohy. Většina skutečných knih leží někde mezi nimi a pravidelně používá obojí naráz: uzavřený případ z minulosti a zároveň hrozbu, která běží. Právě proto se ty nálepky pořád překrývají.

Detektivka: otázka kdo

Za první detektivní povídku se považují Vraždy v ulici Morgue Edgara Allana Poea z roku 1841. Trvalý vzorec žánru pak ustavil Arthur Conan Doyle Studií v šarlatové z roku 1887: spáchaný zločin, pátrač pracující samostatně nebo vypomáhající bezradné policii, a řešení, ke kterému dospěje detektiv.

Klíčová je ale ještě jedna věc, které se říká princip férové hry. Čtenář má na odhalení mít stejnou šanci jako vyšetřovatel. Detektiv nesmí zatajovat stopy a řešení se nesmí opírat o něco, co v textu nezaznělo. Tohle detektivku odlišuje od thrilleru mnohem spolehlivěji než množství mrtvol.

Pravidla, která si žánr sám sepsal

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století, tedy ve zlatém věku detektivky, si autoři ta pravidla dokonce napsali. Nejdřív S. S. Van Dine dvaceti body v americkém časopise v roce 1928, potom Ronald Knox svým desaterem v úvodu k antologii v roce 1929. V roce 1930 vznikl britský Detection Club, jehož prvním předsedou byl G. K. Chesterton a mezi zakládajícími členy byla i Agatha Christie.

Ta pravidla zněla velmi konkrétně: pachatel musí být zmíněn v rané části textu, nadpřirozeno je vyloučené, tajná chodba smí být nejvýš jedna, náhoda nesmí detektivovi pomoci, detektiv nesmí být vrahem a musí sdělit každou stopu, kterou najde. Dvojčata jsou přípustná jen tehdy, když na ně byl čtenář připravený.

Jeden bod Knoxova desatera se dnes ze seznamů tiše vypouští, protože je otevřeně rasistický a zakazuje výskyt postavy označené dobovým hanlivým výrazem pro Číňana. Mířil na dobovou módu zlověstného Orientálce v brakové literatuře. Patří to tam zmínit jako historický doklad, ne jako pravidlo, které by dnes někdo bral vážně.

Thriller: otázka jestli

Thriller neřeší minulost, ale bezprostřední budoucnost. Čtenář často zná pachatele i jeho plán a napětí plyne z toho, kolik zbývá času. Není to jeden žánr, ale rodina: psychologický, právnický, špionážní, technothriller, domestic thriller a další.

Prakticky to znamená jinou zkušenost při čtení. Detektivka nabízí uspokojení z pochopení, thriller z odvrácení. Kdo si pravidelně stěžuje, že se v knize dlouho nic neděje, hledá spíš thriller. Kdo si stěžuje, že mu autor nedal šanci uhodnout, hledal detektivku a dostal něco jiného.

Domestic thriller jako příklad

Pojem domestic noir zavedla britská spisovatelka Julia Crouch kolem roku 2013 a definovala ho jako prózu, která se odehrává převážně v domácnostech a na pracovištích, zabývá se do velké míry ženskou zkušeností, staví na vztazích a vychází z předpokladu, že domov je pro své obyvatele náročná a někdy nebezpečná perspektiva.

Je to učebnicová ukázka toho, jak žánrové pojmy vznikají: pojmenuje je autor nebo kritik, ne teoretik, a ujmou se, protože jsou užitečné. Čtenáři Freidy McFaddenové vědí přesně, co ta nálepka slibuje, i když ji nikdo nikdy nekodifikoval.

Krimi: dvě věci naráz

Tady je zdroj většiny zmatku. České slovo krimi se používá ve dvou významech současně. Jednak jako zastřešující kategorie pro všechno se zločinem, tedy jako překlad anglického crime fiction, což je ta poloha z rubrik typu krimi a detektivky. A jednak jako podžánr vedle detektivky, kde těžiště leží na pachateli a na prostředí zločinu, ne na odhalování.

Že to není jen dojem, dokládá česká oborová databáze detektivní literatury. Ta rozlišuje tři hlavní žánry, detektivní, thriller a špionážní, a uvnitř detektivních podžánrů vede položku krimi vedle anglické školy, drsné školy, záhady zamčeného pokoje a inverted story. Krimi tam tedy není nadřazený pojem, ale jeden z podžánrů.

Co na to česká literární věda

Tohle bývá překvapení. Akademický Slovník literární teorie nemá heslo detektivka ani heslo thriller. Má heslo detektivní literatura, kde se detektivky uvádějí jako souhrnné hovorové označení, a samostatné heslo kriminální literatura. A rozlišuje je jinak, než by dnešní čtenář čekal.

Kriminální literatura je podle něj v původním významu dokumentární: opírá se o skutečné případy a soudní spisy a je blízká literatuře faktu. Detektivní literatura se z ní podle slovníku teprve vyvinula a liší se tím, že je zcela fiktivní a stojí na principu tajemství odhalovaného hrdinou detektivem.

Pitaval jako žánrové označení

Pro tu dokumentární linii má čeština vlastní slovo. Podle sbírky slavných soudních případů, kterou v osmnáctém století sestavil François Gayot de Pitaval, se dodnes říká pitaval, a nejznámější domácí doklad je Pražský pitaval Egona Erwina Kische. Slovník to uvádí jako plnohodnotné žánrové označení.

A co novější teorie

Novější akademický Slovník novější literární teorie z roku 2012 žánrové hranice mezi detektivkou, thrillerem a krimi neřeší vůbec. Slovo thriller v něm nemá ani jeden výskyt. Není to mezera, je to povaha té knihy: je to glosář teoretických pojmů, ne žánrový slovník. Žánrové vymezení u nás dělá literární historie a publicistika, ne teorie.

Potvrzují to i autoři jediné souhrnné práce o domácím žánru. Michal Jareš a Pavel Mandys v rozhovoru k Dějinám české detektivky přiznali, že kniha se měla původně jmenovat Dějiny českého kriminálního románu, protože je to přesnější, a že slovo detektivka zvítězilo jen proto, že je čtenářsky přístupnější. A dodávají, že teoretických prací o české detektivce je žalostně málo.

Jak to třídí knihovny

Nejpraktičtější odpověď na otázku, jestli je rozdíl mezi detektivkou a thrillerem reálný, dává katalogizační praxe. Národní knihovna vede detektivní romány a thrillery jako dvě různá žánrová záhlaví a jednomu titulu klidně přiřadí obě zároveň. Vedle nich má ještě sdružený termín kriminální thrillery.

V praxi se tedy u jedné knihy sejdou označení kriminální thrillery, detektivní romány i thrillery najednou. Není to nedůslednost, je to přiznání, že se ty polohy v jednom textu běžně potkávají. Samostatné žánrové záhlaví kriminální romány se přitom potvrdit nepodařilo.

Ceny jako doklad, kde ta hranice leží

Nejlepší důkaz, že hranice není vlastností textu, ale dohodou, dávají literární ceny. Dvě zavedené instituce v témže oboru ji vedou každá jinde.

Americké Edgary

Edgar Awards, pojmenované po Poeovi a udělované od roku 1946, nemají pro thriller vůbec žádnou kategorii. Všechno jde pod hlavní cenu za román a slovo mystery tam funguje jako zastřešující pojem pro celý obor. Thriller se v americkém pojetí prostě do detektivní literatury vejde.

Britské Daggery

Britská Crime Writers Association dělá pravý opak. Její hlavní Gold Dagger je definovaný tak široce, že thrillery zahrnuje, a přesto vedle něj existuje samostatný Ian Fleming Steel Dagger udělovaný přímo za thriller. Britové tedy překryv uznávají a zároveň pro tu druhou polohu drží vlastní cenu.

A doma

Česká asociace autorů detektivní literatury uděluje od poloviny devadesátých let Cenu Jiřího Marka. V podmínkách stojí, že se přijímají knihy detektivního nebo kriminálního žánru. Dva pojmy vedle sebe, oba dovnitř, a thriller se v podmínkách nezmiňuje vůbec. I to je odpověď na otázku, kde česká scéna hranici vede.

Mystery není mysteriózní

Tenhle falešný přítel dělá v českých textech pravidelnou paseku. Anglické mystery znamená racionálně řešitelnou hádanku se zločinem, tedy zhruba to, čemu česky říkáme detektivka. Je to zastřešující slovo celého amerického oboru, včetně jména nejvýznamnější žánrové organizace.

České mysteriózní znamená něco úplně jiného. Česká knihkupectví ve svých žánrových popisech píší výslovně, že mysteriózní romány nejsou detektivní příběhy s vyšetřovatelem a že se v nich objevuje i nadpřirozeno. Čeština si tedy vypůjčila okrajový, pulpový význam toho slova. Kdo překládá mystery jako mysteriózní, mění žánr.

Pojmy, které se do toho pletou

Hardboiled proti noir, nejčastější omyl

Tyhle dva pojmy se běžně používají jako synonyma, a to i v recenzích. Nejsou. Rozdíl je v tom, kdo je hlavní postava a jak dopadne. V hardboiled je hrdinou detektiv, který má reálnou možnost ve zkaženém světě obstát a obvykle z něj vyjde s čistým morálním štítem. V noir je hlavní postava oběť, podezřelý nebo rovnou pachatel, často sebedestruktivní, a padlí jsou v něm všichni.

Hardboiled tedy potřebuje detektiva, noir často nemá vůbec žádného. A ještě jeden detail, který stojí za zapamatování: noir nevzniklo v Americe, ale ve Francii. Pařížské nakladatelství tak v roce 1945 pojmenovalo svou krimi edici a jako filmový termín se pojem prosadil o rok později, rovněž ve Francii. Je to francouzské označení pro americkou produkci.

Česká jména pro anglické pojmy

Za zmínku stojí, že čeština má pro dvě z těch nálepek vlastní zavedené termíny. Hardboiled je drsná škola a klasická detektivka zlatého věku je anglická škola. Obojí je česky srozumitelnější než anglický kalk a v domácí oborové praxi se to běžně používá.

Inverted story a howcatchem

Existuje i detektivka, kde pachatele známe od první stránky. Vymyslel ji R. Austin Freeman v roce 1912 a napětí v ní neplyne z otázky kdo, ale z toho, jak ho vyšetřovatel dostane. Anglicky se tomu od šedesátých let říká howcatchem, tedy hříčka proti whodunit. Nejznámější příklad je seriál Columbo.

Je to užitečný protipříklad proti tvrzení, že detektivka musí tajit pachatele. Nemusí. Musí mít hádanku, ale ta se dá postavit i jinak než na otázce totožnosti.

Sedm věcí, které se v tomhle tématu pletou

1. Že detektivka a thriller jsou dvě neslučitelné kategorie. Nejsou. Běžně se v jednom textu potkají a katalogizace to přiznává tím, že přiřadí obě.
2. Že krimi je vždycky zastřešující pojem. V češtině funguje i jako podžánr uvnitř detektivní literatury, kde těžiště leží na pachateli.
3. Že mystery se překládá jako mysteriózní. Nepřekládá. Anglické mystery je racionální hádanka, české mysteriózní připouští nadpřirozeno.
4. Že hardboiled a noir jsou totéž. Nejsou. Hardboiled má detektiva, který obstojí, noir má padlého hrdinu a často žádného detektiva.
5. Že noir je americký pojem. Je francouzský. Vznikl v Paříži jako označení pro americkou produkci.
6. Že detektivka musí tajit pachatele. Nemusí. Inverted story ho prozradí hned a napětí staví na tom, jak ho dostanou.
7. Že hranice žánru je vlastnost textu. Není. Je to dohoda, a je dobře vidět na tom, že americké a britské ceny ji vedou každá jinde.

Jak si podle toho vybrat

Nejpraktičtější vodítko není žánrový název, ale odpověď na dvě otázky. Kolik násilí chcete vidět na scéně, a jak má hrdina dopadnout.

Cozy krimi drží násilí mimo scénu, drsná škola a noir ho mají v jádru. Severská linka stojí kdesi uprostřed a přidává společenskou kritiku. A pokud jde o hrdinu: v drsné škole z toho vyjde s čistým štítem, v noir se ztratí. To jsou dvě věci, které o zážitku z knihy řeknou víc než jakákoli nálepka na obálce.

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi detektivkou a thrillerem?

Detektivka stojí na otázce kdo to udělal, zločin se stal před začátkem příběhu a čtenář luští spolu s vyšetřovatelem. Thriller stojí na otázce, jestli se hrozbě podaří zabránit, čtenář obvykle ví víc než hrdina a napětí plyne z ubývajícího času. V praxi se obě polohy v jedné knize běžně potkají.

Co znamená krimi?

V češtině dvě věci zároveň. Jednak zastřešující kategorii pro všechno se zločinem, tedy překlad anglického crime fiction. A jednak podžánr vedle detektivky, kde těžiště leží na pachateli a na prostředí zločinu, ne na odhalování. Česká oborová databáze žánru vede krimi právě jako jeden z podžánrů.

Je mystery totéž co mysteriózní?

Není, je to falešný přítel. Anglické mystery znamená racionálně řešitelnou hádanku se zločinem, tedy zhruba českou detektivku, a je to zastřešující pojem celého amerického oboru. České mysteriózní naopak označuje příběhy bez vyšetřovatele, ve kterých se objevuje i nadpřirozeno.

Jsou hardboiled a noir totéž?

Nejsou, i když se tak běžně používají. V hardboiled je hrdinou detektiv, který má možnost ve zkaženém světě obstát a obvykle z toho vyjde s čistým morálním štítem. V noir je hlavní postava oběť, podezřelý nebo pachatel, padlí jsou všichni a detektiv v něm často není vůbec.

Odkud se vzalo slovo noir?

Z francouzštiny, kde znamená černý. Pařížské nakladatelství tak v roce 1945 pojmenovalo svou edici kriminální literatury a jako filmový termín se pojem prosadil o rok později, rovněž ve Francii. Je to tedy francouzské označení pro americkou produkci, ne americký pojem.

Musí detektivka tajit pachatele až do konce?

Nemusí. Existuje takzvaná inverted story, kde pachatele známe od první stránky a napětí plyne z toho, jak ho vyšetřovatel dostane. Anglicky se jí říká howcatchem a nejznámějším příkladem je seriál Columbo. Detektivka potřebuje hádanku, ale ta nemusí stát na otázce totožnosti.

Rozlišuje česká literární věda detektivku a krimi?

Rozlišuje, ale jinak než běžný úzus. Akademický Slovník literární teorie vede kriminální literaturu jako původně dokumentární žánr opřený o skutečné případy a soudní spisy, blízký literatuře faktu, a detektivní literaturu jako fikci stojící na principu tajemství. Pro tu dokumentární linii má čeština vlastní slovo, pitaval.

Proč se žánrové nálepky u jedné knihy překrývají?

Protože hranice není vlastností textu, ale dohodou. Nejlíp je to vidět na cenách: americké Edgary nemají pro thriller žádnou kategorii a berou ho pod detektivní literaturu, zatímco britská CWA má hlavní cenu definovanou tak, že thrillery zahrnuje, a přesto vedle ní drží samostatnou cenu jen pro thriller.