Pointa: co to je, původ slova a příklady z literatury
Pointa je vtipné, obvykle překvapivé vyvrcholení vyprávění, básně nebo anekdoty, v němž se soustředí hlavní myšlenka celého textu. Čtenář k ní míří od první věty, i když to zpravidla netuší, a teprve na konci pochopí, proč autor vyprávěl právě takhle. Bez ní by vtip nebyl vtipem a epigram by se změnil v obyčejné konstatování. Pro maturitu je užitečné umět ji v ukázce najít, pojmenovat, čím překvapuje, a v slohové práci ji sám napsat tak, aby fungovala.
Ve zkratce
- Slovník spisovného jazyka českého ji vymezuje jako vtipný, zpravidla překvapující konec vyprávění a hlavní myšlenku soustředěnou v anekdotě nebo v konci básně.
- Slovo k nám přišlo z francouzštiny, kde pointe znamená hrot, ostrý konec, a přeneseně i ostrý vtipný nápad.
- Vyslovuje se poenta, jak ukazuje slovníkový zápis [poen-].
- Typicky ji najdeme v anekdotě, epigramu, krátké povídce a v posledních verších básně.
- Lessing popsal epigram jako dvě části: očekávání a objasnění.
- Edgar Allan Poe radil psát od konce a vše podřídit jednomu předem promyšlenému účinku.
Co je pointa podle slovníků
Slovník spisovného jazyka českého uvádí u hesla dvě úzce spojené složky. První je formální: jde o vtipné, zpravidla překvapující vyústění nějakého vyprávění. Druhá je obsahová: je to hlavní myšlenka soustředěná v anekdotě, v konci básně nebo jiného literárního útvaru, duchaplné vyvrcholení. Obě poloviny k sobě patří. Překvapení samo nestačí, musí nést smysl, a myšlenka sama nestačí, musí přijít ve správnou chvíli a ve správné podobě.
Jak ji slovník charakterizuje
Mezi příklady užití nabízí slovník přívlastky ostrá, drastická a jemná, dále vyprávění s duchaplnou pointou nebo epigram s břitkou pointou. Uvádí i větu, kterou zná každý z běžného života: vždy zapomene pointu anekdoty. Tyhle přívlastky se hodí i do rozboru. Neslouží jako pevná školní typologie, spíš jako slovník, kterým lze popsat, jak silně a jakým tónem konec textu zasáhne čtenáře.
Pointace a starší tvar point
Vedle podstatného jména zaznamenává slovník také výraz pointace, tedy pointování, s příkladem pointace dramatu. Označuje práci autora, který text k vyvrcholení vede a vyostřuje. Zajímavostí je zastaralý mužský tvar point, který slovník dokládá u Jana Nerudy. Dnes se používá jen ženský rod, a kdo chce v rozboru znít odborně, řekne, že autor text pointuje nebo že dílo má výraznou pointaci.
Původ slova a výslovnost
Slovník spisovného jazyka českého označuje slovo jako přejaté z francouzštiny. Francouzské pointe se vykládá z latinského puncta a ve svém prvním významu znamená ostrý, pichlavý konec předmětu, tedy hrot nebo špičku. Přenesený význam označuje promyšlený, jemný a kousavý vtipný nápad. Francouzština zná i ustálené spojení pointe d’épigramme pro epigram zakončený ostrou myšlenkou. Obraz hrotu je výstižný: text se postupně zužuje k jedinému bodu, který čtenáře „píchne“.
Jak se slovo vyslovuje
Výslovnost se řídí francouzským původem. Slovník spisovného jazyka českého ji zapisuje v hranatých závorkách jako [poen-], tedy poenta. Výslovnost s „oj“ slovník neuvádí, i když ji lidé podle pravopisu občas použijí. U ústní zkoušky je dobré slovo vyslovit správně, protože jde o základní literární termín.
Kde se s pointou setkáme
Překvapivé vyústění potřebují hlavně krátké útvary. Čím je text kratší, tím víc závisí na tom, jak skončí. Delší román může stát na postavách, prostředí nebo atmosféře, ale anekdota bez dobrého konce prostě nefunguje. Proto se o tomto pojmu mluví nejčastěji u vtipu, epigramu a krátké povídky, méně často u sonetu nebo krátké lyrické básně.
Anekdota a vtip
Anekdota je nejčistší případ. Celé vyprávění slouží jen k tomu, aby připravilo poslední větu, a všechno ostatní je kulisa. Slovníkový příklad o člověku, který zapomene pointu anekdoty, ukazuje, že bez ní vtip ztrácí smysl. Vypravěč přitom musí udržet rovnováhu: nesmí prozradit konec dřív, ale nesmí ho ani udělat nesrozumitelným, protože vtip, který je třeba vysvětlovat, už nezapůsobí. Jinak je tomu u travestie, kde smích vzniká z nepoměru mezi vznešenou látkou a nízkým podáním.
Epigram
Epigram slovník definuje jako krátkou báseň, která úsečně a vtipně vyjadřuje vážnou nebo satirickou myšlenku, a výslovně zmiňuje dvojdílný epigram v duchu Martialově i Havlíčkovy epigramy. Gotthold Ephraim Lessing ve spise o epigramu z roku 1771 popsal tento útvar jako dvě části: očekávání, které vzbudí zvědavost, a objasnění, které ji uspokojí. Jak takové básně stavěl Havlíček a jak je poznat, ukazuje článek epigram a jeho znaky s příklady.
Povídka
V próze se překvapivé vyústění drží hlavně krátkého útvaru. Novela nebo román mohou mít silný konec, ale povídka, kterou čtenář zvládne najednou, může celou stavbu podřídit jedinému obratu na posledních stránkách. Odtud pochází představa takzvané povídky s překvapivým koncem. O tom, jak se tento žánr vymezuje a jaké má druhy, podrobně píše přehled povídka: znaky, druhy a příklady.
Sonet a krátká lyrika
U lyriky slovník mluví o hlavní myšlence soustředěné v konci básně. Shakespearovy sonety, vydané souborně roku 1609, jsou až na výjimky postaveny ze tří čtyřverší a závěrečného dvojverší s rýmovým schématem ABAB CDCD EFEF GG. Právě dvojverší na konci je místo, kde se v rozboru vyplatí hledat vyhrocení myšlenky. Pevnou stavbu této formy a její varianty popisuje článek sonet: znaky, druhy a příklady.
Aforismus a krátké průpovídky
Aforismus nemá děj, ale i v něm často rozhoduje konec věty. První polovina navodí běžný úsudek, druhá ho otočí nebo zpřesní. Tady se ale opatrně: aforismus je spíš myšlenka v nejkratší možné podobě než vyprávění s vyvrcholením. V rozboru proto stačí říct, zda věta stojí na překvapivém obratu, a nenazývat tak automaticky každý duchaplný výrok.
Poe a teorie jednotného účinku
Edgar Allan Poe se k tomu, jak má text skončit, vyjádřil ve dvou známých esejích. V recenzi Hawthornových povídek, otištěné v časopise Graham’s Magazine v květnu 1842, tvrdí, že autor má nejdřív vymyslet jediný, jedinečný účinek a teprve pak volit události, které ho pomohou vytvořit. Už první věta podle něj musí k tomuto účinku směřovat, jinak autor selhal hned v prvním kroku. Text má být navíc tak krátký, aby se dal přečíst na jedno posezení.
Havran psaný od konce
V eseji The Philosophy of Composition z dubna 1846 Poe popisuje, jak vznikla jeho báseň Havran. Tvrdí, že začínal úvahou o účinku a že rozuzlení musí mít autor stále před očima, jen tak dostane děj zdání nutnosti. Báseň podle něj začala na svém konci: jako první napsal sloku s vrcholnou otázkou o Lenoře. Celkem má báseň 108 veršů. Jak tahle stavba působí v celku, rozebírá článek Havran: rozbor díla k maturitě.
Příklady překvapivého konce v próze
O. Henry: The Gift of the Magi
Americký povídkář O. Henry, vlastním jménem William Sydney Porter (1862 až 1910), je známý právě překvapivými konci. Jeho povídka The Gift of the Magi vyšla poprvé v prosinci 1905 v novinách New York Sunday World a o rok později v souboru The Four Million. Mladá manželka Della prodá své dlouhé vlasy, aby muži koupila řetízek k hodinkám. Jim mezitím prodá hodinky, aby jí koupil hřebeny do vlasů. Obratu se často říká dramatická ironie.
Čechov: úředník, který kýchl
Anton Pavlovič Čechov otiskl v roce 1883 v humoristickém časopise Oskolki pod pseudonymem A. Čechonte krátkou povídku o drobném úředníkovi Červjakovovi. Ten v divadle kýchne na hlavu generála, který sedí před ním. Pak se mu znovu a znovu omlouvá, až generála doopravdy rozzlobí. Úředník odejde domů, ulehne a zemře. Absurdně krutý konec obrací drobnou trapnou příhodu v obraz strachu z nadřízených a ukazuje, že vyvrcholení nemusí být veselé, aby fungovalo.
Jak pointu rozpoznat v rozboru
V maturitní ukázce nejdřív zjistěte, kde se mění pohled na to, co čtenář dosud četl. Obvykle je to poslední věta, poslední verš nebo poslední replika. Zeptejte se, co čtenář předpokládal a co text nakonec přinesl. Rozdíl mezi očekáváním a skutečností je jádrem vyvrcholení. Pomáhá i znalost stavby textu, protože pointace souvisí s tím, jak autor rozvrhl úvod, zápletku a rozuzlení, což shrnuje článek kompozice literárního díla a její typy.
Co do rozboru napsat
Nestačí konstatovat, že text má překvapivý konec. Pojmenujte, v čem překvapení spočívá: v nečekané události, ve slovní hříčce, v ironickém obratu, nebo v tom, že poslední věta mění smysl všeho předchozího. Pak řekněte, jaký má účinek: rozesměje, zarazí, dojme, nebo vyzní hořce. K tomu se hodí slovníková škála od jemné po drastickou. Nakonec zkuste ukázat, kde autor obrat připravil, protože dobrá stopa bývá schovaná už v úvodu.
Jak napsat pointu ve slohové práci
Ve vyprávění, které se u písemné maturity objevuje mezi zadáními, rozhoduje konec o celkovém dojmu. Poeova rada je praktická i pro studenta: nejdřív si ujasněte, čím chcete skončit, a teprve potom pište začátek. Text pak nemá hluchá místa a každá scéna k vyvrcholení něčím přispívá. Jak se slohová práce hodnotí a jaké útvary přicházejí v úvahu, přibližuje článek slohová práce k maturitě: útvary, rozsah a hodnocení.
Častá chyba: vysvětlovat konec
Nejčastěji pokazí účinek poslední odstavec, který vysvětluje, co čtenář právě pochopil. Pokud musíte obrat komentovat, nebyl dostatečně připravený. Druhou chybou je obrat, který nemá oporu v textu: překvapí, ale působí jako podvod. Dobrý konec je zpětně logický, čtenář si řekne, že to tam celou dobu bylo, jen to neviděl.
Postup krok za krokem
- Rozhodněte, jaký účinek má konec vyvolat: smích, dojetí, nebo zamyšlení.
- Napište si poslední větu nebo poslední scénu dřív než začátek.
- Vymyslete, co si má čtenář až do konce myslet, a postavte na tom celé vyprávění.
- Do úvodu nenápadně vložte detail, který obrat později vysvětlí.
- Škrtněte všechno, co k vyvrcholení nesměřuje.
- Skončete hned po obratu, bez vysvětlování a morálního ponaučení.
- Přečtěte text nahlas a ověřte, že poslední věta zní jasně a krátce.
Časté otázky
Co je pointa v literatuře?
Je to vtipné a obvykle překvapivé vyvrcholení textu, ve kterém se soustředí jeho hlavní myšlenka. Najdeme ji hlavně v anekdotě, epigramu, krátké povídce a v posledních verších básně. Čtenář k ní míří od začátku a teprve na konci pochopí, proč byl příběh vyprávěn právě takhle.
Jak správně vyslovit pointu?
Správně se vyslovuje poenta, protože slovo pochází z francouzského pointe. Slovník spisovného jazyka českého výslovnost zapisuje jako [poen-]. Výslovnost s „oj“ slovník neuvádí.
Z jakého jazyka toto slovo pochází?
Z francouzštiny, kde pointe znamená hrot nebo špičku a přeneseně i ostrý vtipný nápad. Francouzské slovo se vykládá z latinského puncta.
Musí mít každá povídka překvapivý konec?
Nemusí. Mnoho povídek stojí na atmosféře, postavách nebo náladě a končí otevřeně. Překvapivý obrat je jen jedna z možností, i když u krátkých útvarů velmi oblíbená, jak ukazují třeba povídky O. Henryho.
Jaký je rozdíl mezi pointou a rozuzlením?
Rozuzlení je fáze děje, ve které se vyřeší zápletka. Pointou se rozumí spíš účinek: vtipný nebo překvapivý obrat, který dá celému textu smysl. Často se kryjí, ale rozuzlení může proběhnout i bez jakéhokoli překvapení.
Jak napsat dobrou pointu ve slohové práci?
Začněte od konce, tedy si nejdřív ujasněte, čím chcete čtenáře překvapit. Pak do úvodu nenápadně vložte stopu, která obrat zpětně vysvětlí, a po poslední větě už nic nevysvětlujte.
