Útvary národního jazyka: přehled a příklady
Útvary národního jazyka jsou různé podoby, v nichž se národní jazyk skutečně užívá: spisovná čeština, hovorová čeština, obecná čeština, nářečí, interdialekty a sociolekty, tedy slang, argot a profesní mluva. Každý útvar má své uživatele, situace a prostředky. Tento přehled je řadí do tabulky, ke každému dává příklady a ukazuje, kde se hranice mezi nimi plete.
Ve zkratce
- Národní jazyk není jedna jednotná řeč, ale soubor útvarů, které se liší územím, společenskou skupinou a situací.
- Spisovná čeština je útvar kodifikovaný a prestižní, hovorová čeština je její mluvená podoba.
- Obecná čeština je nespisovný útvar užívaný v Čechách a na západní Moravě, nářečí je územně vymezený útvar, který ustupuje.
- Interdialekt je nadnářeční podoba nářečí, která stojí mezi tradičním dialektem a spisovným jazykem.
- Slang, argot a profesní mluva jsou sociolekty: liší se hlavně slovní zásobou, ostatní jazykové roviny sdílejí s jiným útvarem.
- Hranice mezi útvary nejsou ostré a v běžném hovoru se prostředky různých útvarů míchají.
Co jsou útvary národního jazyka
Nový encyklopedický slovník češtiny popisuje národní jazyk jako všechny regionální, sociální a funkční podoby jazyka, které slouží příslušníkům národa k dorozumívání. Celek dnešní češtiny proto tvoří historicky vzniklý soubor funkčně rozlišených útvarů, kterým se říká také variety nebo existenční formy jazyka. Útvary jsou relativně samostatné, ale jejich hranice nejsou ostré.
Útvary s vlastní strukturou a bez ní
Slovník rozlišuje útvary strukturní a nestrukturní. Strukturní útvary mají úplnou jazykovou stavbu, tedy vlastní hláskosloví, tvarosloví i slovní zásobu. Patří k nim spisovná čeština, obecná čeština, interdialekty a nářečí. Nestrukturní útvary se vymezují hlavně zvláštní slovní zásobou a ostatní roviny přebírají od strukturního útvaru, v němž mluvčí běžně hovoří. To jsou sociolekty.
Hierarchie podle prestiže
Model národního jazyka se obvykle znázorňuje jako žebříček. Čím výše útvar stojí, tím méně je omezen územím, společenskou skupinou nebo funkcí. Nahoře je spisovná čeština, opřená o kodifikaci, hned pod ní obecná čeština a nejníže tradiční územní nářečí. Nářečí slouží jedné funkci, spisovný jazyk jich plní mnoho, a proto se o spisovné češtině mluví jako o polyfunkčním útvaru. Že se útvary neřadí podle správnosti, ale podle rozsahu užití, připomíná i text o funkčních stylech.
Přehledová tabulka útvarů
Tabulku si můžete vytisknout jako tahák. Příklady jsou vlastní věty a slova, útvar vždy poznáte podle toho, kdo je řekne a v jaké situaci.
| Útvar | Kde se používá | Příklad |
|---|---|---|
| Spisovná čeština | psané texty, úřední a veřejné projevy, škola, odborné texty | Dnes odpoledne se v knihovně sejdeme. |
| Hovorová čeština | mluvená podoba spisovného jazyka, nenucené, ale spisovné situace | Dáme si polívku. Přišli bez třech minut. |
| Obecná čeština | běžný soukromý rozhovor v Čechách a na západní Moravě | Votevři vokno, je tu dusno. Mladej kluk. |
| Interdialekt | nadnářeční mluva městských mluvčích, zvlášť na Moravě a ve Slezsku | židle místo nářečního legát, holka místo húdě |
| Nářečí (dialekt) | soukromá mluva, hlavně starších lidí v odlehlejších lokalitách | ja sem ňeňi ve slezském nářečí (nejsem) |
| Slang (zájmový, skupinový) | lidé spojení koníčkem nebo zájmem | loupák (oblý kámen těsně pod hladinou) mezi vodáky |
| Profesní mluva | lidé stejné profese v pracovním styku | rybník klesá (vypouští se) mezi rybníkáři |
| Argot | skupiny, jejichž činnost je společensky nežádoucí nebo kriminální | basa a lapák pro vězení, dnes už široce známé |
Spisovná a hovorová čeština
Spisovná čeština
Podle Nového encyklopedického slovníku češtiny je spisovná čeština systém prostředků užívaných celonárodně především v psané podobě a v oficiálních mluvených projevech. Je centrálním a regulovaným útvarem, který je kodifikovaný v mluvnicích, slovnících a pravidlech pravopisu. Není ale jednolitá: slovník v ní rozlišuje prostředky neutrální (okno, číst, když), knižní (nýbrž, kterak), hovorové a expresivní. O tom, jak se spisovná čeština v dějinách proměňovala, pojednává přehled vývoje češtiny.
Hovorová čeština
Hovorová čeština je nenucená, konverzační podoba spisovného jazyka, kterou mluvčí užívají v běžném hovoru. Zůstává spisovná, jen je volnější než psaný projev. Slovník spisovného jazyka uvádí jako hovorové například tvar polívka nebo spojení bez třech. Rozlišení hovorové a obecné češtiny zkomplikovalo, že se nová kodifikace z roku 1993 otevřela některým původně obecněčeským variantám. Tvary můžu a můžou jsou dnes podle slovníku neutrální, zatímco mohu působí knižně.
Obecná čeština a interdialekty
Co je obecná čeština
Slovník spisovné češtiny, který cituje Internetová jazyková příručka, definuje obecnou češtinu jako nadnářeční útvar národního jazyka užívaný v mluveném dorozumívání v nespisovných projevech v Čechách a na západní Moravě. Nový encyklopedický slovník dodává, že vychází z nivelizované nespisovné mluvy středních Čech a z mluvy Prahy. Obecná čeština není rozbitá spisovná čeština, ale samostatný útvar s vlastními pravidelnostmi.
Mezi její nejznámější rysy patří změna é na ý nebo í (malý město), změna ý na ej (mladej, mlejn) a předsouvané v- před slovy začínajícími na o- (vokno, voko). Podle slovníku se řada těchto rysů vyskytuje i v nářečích západní Moravy, takže zeměpisné vymezení Čechami nelze brát doslova.
Obecná čeština a spisovný jazyk
Mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem je plynulé pásmo přechodu. Mluvčí běžně míchají prostředky obou útvarů a jazykovědci tomu říkají přepínání kódů. Na Moravě a ve Slezsku si podle slovníku udržuje pozici spíš nivelizovaný dialekt a hovorová čeština, zatímco obecná čeština se tam na východě vnímá jako cizí. Jak jsou nářečí rozložená po zemích Koruny české, popisuje text o nářečích v Česku.
Interdialekty
Interdialekt je podle slovníku poslední vývojové stadium tradičních územních nářečí. Ta se vlivem stěhování, médií a prestižní spisovné češtiny zbavují nápadných znaků a sbližují se. Interdialekty dnes tvoří základ městské mluvy zejména na většině Moravy a Slezska. Nejrychleji se mění slovní zásoba: úzce místní slova ustupují obecněji rozšířeným, například židle místo legát nebo věšák místo lištva. Skutečně nadnářeční variety je podle slovníku obecná čeština.
Nářečí neboli dialekty
Nářečí je územně vymezený útvar národního jazyka. Má vlastní strukturu, je omezený na mluvenou neveřejnou komunikaci a nepotřebuje stylové rozvrstvení, které je vlastní spisovné češtině. Spisovný jazyk a nářečí tvoří krajní póly na ose rozvrstvení jazyka.
Tradiční nářečí postupně mizí a mění se v interdialekty. Slovník zároveň upozorňuje na častý omyl: žádný stabilizovaný celomoravský útvar neexistuje. Jednotlivá nářečí Moravy a českého Slezska sice mají některé společné rysy, ale obecná moravština jako jeden útvar do rozvrstvení národního jazyka nepatří.
Sociolekty: slang, argot a profesní mluva
Sociolekt je podle Nového encyklopedického slovníku češtiny svébytná součást národního jazyka, která se projevuje zvláštními pojmenováními používanými lidmi spojenými stejným pracovním prostředím nebo zájmem. Nový termín sociolekt vyhovuje lépe než tradiční slang, protože slang potřebuje upřesnění.
Profesní mluva
Profesní mluva je sociolekt typický pro některou profesi. Její zvláštností jsou profesionalismy, tedy nespisovné názvy terminologické povahy, které vznikají kvůli úspornosti a jednoznačnosti. Rybníkáři například říkají rybník klesá, když se rybník vypouští, a lékaři mluví o ulkusákovi. Profesní mluva se liší i u téže profese podle regionu, jak ukazuje slovník na rozdílech v hornické mluvě v Kladně, na Ostravsku a na Oslavansku.
Zájmový slang
Zájmový neboli skupinový slang používají lidé spojení koníčkem. Slangismy bývají citově zabarvené a zvýrazňují vztah mluvčího k prostředí. Vodáci říkají loupák oblému kameni těsně pod hladinou a chlupatá voda vodě čeřené větrem. Hranice mezi profesní mluvou a zájmovým slangem je někdy těžké určit, protože stejná činnost, například rybářství, může být profesí i zálibou.
Argot
Argot, ve starší terminologii též hantýrka nebo žargon, je specifická slovní zásoba neoficiální ústní komunikace skupin, jejichž činnost je společensky nežádoucí až škodlivá. Klasicky šlo o tajnou mluvu zasvěcených. Slovník ale připouští, že se termín užívá i pro současné mluvy, například vězňů. Prostředí argotu není od většinové společnosti zcela oddělené, takže mnoho slov zobecnělo. Vězení se tak říká basa, lapák, kriminál.
Jak útvar poznat a co se s čím plete
V reálném hovoru se útvary prolínají, proto nejlépe pomáhají tři otázky: kdo mluví, v jaké situaci a čím se projev odlišuje. Rozhodující bývá situace a okruh mluvčích, ne jednotlivé slovo. Slovo polívka je hovorové, ale vokno už patří do obecné češtiny. Kodifikace se přitom mění, jak ukazuje text o pravopisných pravidlech.
| Co se plete | Rozdíl | Příklad |
|---|---|---|
| hovorová × obecná čeština | hovorová je spisovná, obecná je nespisovná | polívka × vokno |
| obecná čeština × nářečí | obecná čeština je nadnářeční, nářečí je územně úzké | malej dům × ja sem ňeňi |
| nářečí × interdialekt | nářečí má úzce místní znaky, interdialekt jen širší | legát × židle |
| slang × argot | argot patří skupinám se společensky nežádoucí činností | loupák × basa |
| profesní mluva × zájmový slang | profese × koníček, hranice je někdy neostrá | rybník klesá × chlupatá voda |
Vyzkoušejte se
Určete, do kterého útvaru patří věty, a vybírejte z této nabídky: spisovná čeština, hovorová čeština, obecná čeština, nářečí, profesní mluva. Řešení je hned pod seznamem.
- Odpoledne otevřeme okno a vyvětráme.
- K obědu si dáme polívku.
- Rybník klesá, brzy bude výlov.
- Ten mladej kluk má červenej kabát.
- Ja sem ňeňi. (starší mluvčí ve Slezsku)
Řešení: 1. spisovná čeština, 2. hovorová čeština (polívka je hovorové), 3. profesní mluva rybníkářů, 4. obecná čeština (mladej, červenej), 5. nářečí, přesněji slezské.
Šest věcí, které se pletou
- Obecná čeština není chyba. Je to samostatný útvar s pravidelnostmi, i když není kodifikovaný.
- Hovorová čeština není obecná čeština. Hovorová je spisovná, obecná ne.
- Nářečí není totéž co slang. Nářečí má územní základ, slang je vázán na profesi nebo zájem.
- Moravština není jeden útvar. Existují jednotlivá nářečí a interdialekty, ale ne celomoravský stabilizovaný útvar.
- Argot není jen slang. Označuje mluvu skupin se společensky nežádoucí činností.
- Spisovná čeština není totéž co psaná čeština. Užívá se i v oficiálních mluvených projevech a má i hovorovou podobu.
Další témata české mluvnice od slova po souvětí shrnuje přehled mluvnice češtiny.
Časté otázky
Co jsou útvary národního jazyka?
Jsou to různé podoby, v nichž se národní jazyk užívá. Liší se územím, společenskou skupinou a situací. U češtiny je to spisovná čeština, hovorová čeština, obecná čeština, nářečí, interdialekty a sociolekty.
Kolik útvarů národního jazyka čeština má?
Pevný počet neexistuje, protože hranice mezi útvary nejsou ostré. Nejčastěji se uvádí spisovná čeština, obecná čeština, interdialekty a nářečí, k nim přistupují sociolekty.
Je obecná čeština spisovná?
Ne. Obecná čeština je nespisovný útvar užívaný hlavně v běžném soukromém hovoru v Čechách a na západní Moravě. Některé její původní varianty ale kodifikace přijala jako dublety, například můžu a můžou.
Čím se liší hovorová a obecná čeština?
Hovorová čeština je mluvená podoba spisovného jazyka, obecná čeština je nespisovná. Slovo polívka je hovorové, kdežto vokno patří do obecné češtiny.
Co je interdialekt?
Je to nadnářeční podoba nářečí, která vzniká sbližováním tradičních územních dialektů. Vypouští nápadné místní znaky a uchovává jen ty, které jsou společné větším oblastem.
Jaký je rozdíl mezi nářečím a slangem?
Nářečí je útvar vymezený územím, slang je útvar vymezený skupinou lidí, tedy profesí nebo zájmem.
Co je argot?
Argot je specifická slovní zásoba skupin, jejichž činnost je společensky nežádoucí nebo kriminální. Ve starší terminologii se mu říká též hantýrka nebo žargon. Klasicky šlo o tajnou mluvu.
Existuje jedna moravština?
Ne. Nářečí Moravy a českého Slezska mají některé společné rysy, ale žádný stabilizovaný celomoravský útvar neexistuje. Na Moravě se proto rozlišují jednotlivá nářečí a interdialekty.
