Ich-forma a er-forma: vypravěč, přehled, příklady

Ich-forma a er-forma jsou dva základní způsoby vyprávění: v ich-formě vypráví vypravěč v první osobě (já), v er-formě ve třetí osobě (on, ona). V článku najdete přehledovou tabulku forem, typy vypravěče od vševědoucího po nespolehlivého, rozdíl mezi vypravěčem a lyrickým subjektem, vnitřní monolog a polopřímou řeč i krátký test s řešením.

Ve zkratce

• Vypravěč je hlas, který příběh podává. Není to autor, ale role v textu.
• Ich-forma znamená vyprávění v první osobě, er-forma ve třetí osobě, du-forma ve druhé osobě.
• Podle toho, co vypravěč ví, se rozlišuje vševědoucí, personální, nespolehlivý a kolektivní vypravěč.
• V poezii se místo vypravěče mluví o lyrickém subjektu, tedy o „já“ básně.
• Myšlenky postav se podávají přímou řečí, nepřímou řečí, polopřímou řečí nebo vnitřním monologem.
• Er-forma automaticky neznamená vševědoucího vypravěče a ich-forma neznamená, že vypráví autor.

Co je vypravěč a co znamená ich-forma a er-forma

Vypravěč je ten, kdo v epickém díle příběh podává čtenáři. Teorie vyprávění ho popisuje jako zprostředkující instanci mezi řečí postav a publikem. Vypravěč je role v textu, ne skutečný člověk, který knihu napsal. I když vypráví v první osobě a jmenuje se jako autor, jde o postavu vytvořenou textem. Drama vypravěče obvykle nemá, děj nesou dialogy a monology postav.

Ich-forma

V ich-formě vypravěč mluví sám za sebe v první osobě: Ráno jsem zjistil, že mi ujel vlak. Lubomír Doležel ve studii o Hrabalovi připomíná, že moderní ich-forma bývá spojována s ústním vyprávěním a často se chápe jako jeho napodobení. Ich-formový vypravěč obvykle ví jen to, co sám zažil, viděl nebo od někoho slyšel. Doležel tomu říká informační horizont vypravěče.

Er-forma

V er-formě stojí vypravěč mimo příběh a o postavách mluví ve třetí osobě: Ráno zjistil, že mu ujel vlak. Podle Doležela er-forma standardně buduje svět na základě úplného vědění, a proto se o ní metaforicky mluví jako o vyprávění vševědoucího vypravěče. Er-forma ale může být i silně subjektivní, když se vypravěč drží pohledu jedné postavy nebo děj sám komentuje a hodnotí.

Du-forma

Du-forma (ze slova du, německy ty) vypráví ve druhé osobě a oslovuje hrdinu: Ráno zjistíte, že vám ujel vlak. Je vzácná. Za klasický příklad se uvádí román Michela Butora La Modification z roku 1957, který oslovuje hrdinu formálním vous od první věty. Doležel považuje du-formu za příbuznou ich-formy, protože za oslovením se obvykle skrývá hlas v první osobě.

Typy vypravěče podle toho, co ví

Osoba je jen jedno hledisko. Druhé je, kolik toho vypravěč ví a čí pohled podává. Rakouský teoretik Franz Stanzel rozlišil tři vypravěčské situace: autorskou, personální a ich-ovou. Školní typy vypravěče vycházejí z velké části právě z tohoto třídění. Česká literární věda, hlavně Doležel, mluví spíš o objektivní, rétorické a subjektivizované er-formě a o osobní a svědecké ich-formě.

Vševědoucí vypravěč

Vševědoucí (autorský) vypravěč zná myšlenky a city všech postav, ví, co se stalo a co se stane, a je přítomen i tam, kde je postava sama. Takto vševědoucnost shrnuje izraelská teoretička Shlomith Rimmon-Kenanová. Vševědoucí vypravěč stojí nad příběhem a může ho komentovat. Petr se usmíval, ale v duchu už počítal, kolik ho ta lež bude stát. Klasickou er-formou s takovým vypravěčem je Babička Boženy Němcové.

Personální vypravěč

Personální vypravěč mluví ve třetí osobě, ale vidí svět očima jedné postavy a ví jen to, co ona. Stanzel tuto situaci popsal jako převahu postavy, jejímž vědomím se děj odráží. Čtenář má dojem, že je uvnitř hrdiny, přestože text zní v er-formě. Jana stála u okna. Zase prší. Kdy už to skončí? Typickým příkladem je Kafkova Proměna.

Nespolehlivý vypravěč

Nespolehlivý vypravěč podává události zkresleně, protože se mýlí, lže nebo něčemu nerozumí. Pojem zavedl americký teoretik Wayne C. Booth v roce 1961. Pozdější výzkum rozlišuje nespolehlivost ve faktech, v hodnotách a ve vnímání. Čtenář pozná nespolehlivost podle rozporů mezi tím, co vypravěč tvrdí, a tím, co text ukazuje. Jak vypadá hranice mezi hrou a podvodem, rozebírá článek nespolehlivý vypravěč a detektivky.

Kolektivní vypravěč

Kolektivní vypravěč mluví v první osobě množného čísla: Celé léto jsme na nového souseda jen čekali. Teorie vyprávění upozorňuje, že my vždy znamená já a další, a otevírá otázku, zda mluví celá skupina jako sbor v řecké tragédii, nebo jeden mluvčí za ostatní. Kolektivní vypravěč nemůže nahlížet do hlav ostatních, a když to dělá, blíží se vypravěči vševědoucímu.

Vypravěč jako svědek

Ich-forma nemusí patřit hlavnímu hrdinovi. Doležel odlišuje osobní ich-formu, kde vypráví protagonista, od svědecké ich-formy, kde vypráví postava, která do děje téměř nezasahuje a jen pozoruje. Svědek vypráví o druhých, ne o sobě. O panu Králíkovi jsem toho věděl málo, jen to, co jsem viděl z našeho okna.

Lyrický subjekt v poezii

V lyrické básni chybí příběh, a proto se nemluví o vypravěči, ale o lyrickém subjektu. Je to „já“, které v básni promlouvá, cítí a hodnotí. Miroslav Červenka ho chápal jako roli v textu, podobně jako je vypravěč rolí v próze. Lyrický subjekt se nesmí ztotožňovat s autorem, i když spolu mohou mít mnoho společného. Kam patří lyrika a epika, vysvětluje přehled literárních druhů a žánrů.

Lyrický subjekt v Kytici

V úvodní básni Erbenovy Kytice promlouvá lyrický subjekt v první osobě: „natrhal jsem tě na dávné mohyle“. Mluví básník, který váže pověsti do kytice. V baladách, které následují, už vypráví vypravěč ve třetí osobě, který ustupuje do pozadí. Jedna sbírka tak může mít lyrický subjekt i vypravěče. Podrobněji to ukazuje rozbor Erbenovy Kytice.

Lyrickoepické skladby

Lyrickoepické dílo má děj i silný subjektivní hlas. V Tyrolských elegiích Karla Havlíčka Borovského vypráví vypravěč v první osobě o vlastním zatčení a deportaci do Brixenu a mluví k měsíci: „Nejsem zdejší, můj měsíčku!“ Text sám vypravěče ztotožňuje s autorem, je redaktor a pochází z Borové. I tak jde o literární stylizaci, ne o úřední záznam.

Jak vypravěč podává řeč a myšlenky postav

Nový encyklopedický slovník češtiny popisuje podle Doležela několik forem podání řeči. Rozhodují uvozovky, osoba a čas slovesa a také to, čí slova a hodnocení ve větě slyšíme. Čím méně je řeč postavy označená, tím víc splývá s hlasem vypravěče. Totéž platí pro podání myšlenek.

Polopřímá řeč

Polopřímá řeč je podle slovníku postup vnitřně rozporný. Ve třetí osobě a bez uvozovek se blíží řeči vypravěče, ale slovy, citem a tónem patří postavě. Prozradí ji zvolání, otázky a hodnocení, které by vypravěč sám neřekl. Tomáš se podíval na hodinky. Zase pozdě! Ten autobus snad jezdí, jen když se mu chce. Anglická teorie jí říká free indirect discourse.

Vnitřní monolog a proud vědomí

Vnitřní monolog přímo podává nevyslovené myšlenky postavy, často v okamžiku, kdy se teprve rodí. Když jsou myšlenky asociativní a přeskakují mezi vjemy, vzpomínkami a obavami, mluví se o proudu vědomí. Proud vědomí je technika modernistického románu, známá z monologu Molly Bloomové v Joyceově Odysseovi nebo z próz Virginie Woolfové. Vnitřní monolog nelze zaměnit se samomluvou, kdy postava mluví nahlas.

Jak vypravěče poznat a co se plete s čím

Při rozboru úryvku se vyplatí postupovat ve třech krocích. Nejprve určete osobu sloves mimo přímou řeč. Potom zjistěte, zda vypravěč vstupuje do myšlenek jedné postavy, více postav, nebo žádné. Nakonec hledejte rozpory, protože ty prozradí nespolehlivého vypravěče. Celý postup interpretace úryvku najdete v návodu na analýzu uměleckého textu.

Střídání vypravěčů v jednom díle

Jedno dílo může vypravěče střídat. Teorie vyprávění uvádí romány, v nichž se úseky různých mluvčích střídají bez nadřazeného hlasu, například Faulknerův román Když jsem umírala. Při rozboru proto vždy uveďte, ke které části díla se určení vztahuje. Častá je i vložená vyprávění, kdy uvnitř er-formy dostane slovo postava a vypráví vlastní příběh v první osobě.

Vypravěč v dílech, ke kterým máme rozbor

Er-forma: Babička a Proměna

Babičku vypráví vypravěč ve třetí osobě, který stojí nad příběhem. Podle literárního vědce Jiřího Kotena ji Doležel použil jako vzor klasického vyprávění s objektivní er-formou a ostře odděleným pásmem postav. Uvnitř knihy ale dostávají slovo i vedlejší vypravěči, například myslivec vypráví o Viktorce. Babička ukazuje vševědoucího vypravěče a vložené ich-formové příběhy v jednom díle, jak popisuje rozbor Babičky. Proměna je také v er-formě, ale vypravěč se téměř celou dobu drží Řehořova pohledu, jak ukazuje rozbor Kafkovy Proměny.

Ich-forma: Malý princ a Povídky malostranské

Malého prince vypráví v ich-formě letec, který s odstupem let vzpomíná na setkání v poušti. Je postavou příběhu, a proto o princově putování po planetách vypráví jen to, co se od něj dozvěděl. Povídky malostranské ukazují, že sbírka může formy střídat. Většinu povídek vypráví v ich-formě pamětník, který vzpomíná na dětství a studentská léta, Týden v tichém domě a povídka o panu Vorlovi jsou ale v er-formě.

Vyzkoušejte se

Určete u každé věty formu vyprávění nebo způsob podání řeči. Řešení je hned pod seznamem.

1. Vešel jsem do třídy a hned jsem poznal, že se něco stalo.
2. Marie otevřela dopis. Zase účet! Kdo to má pořád platit?
3. Sestoupíte z vlaku a víte, že tady jste naposledy.
4. Celou zimu jsme si o tom domě vyprávěli strašidelné historky.
5. Otec si myslel, že syn lže, syn se bál, že to otec pozná, a ani jeden netušil, že dopis už leží na poště.

Řešení: 1. ich-forma, vypráví hlavní postava. 2. er-forma s polopřímou řečí, zvolání a otázka patří Marii. 3. du-forma, vypravěč oslovuje hrdinu. 4. my-forma, kolektivní vypravěč. 5. er-forma s vševědoucím vypravěčem, který zná myšlenky obou postav i to, co nevědí.

Šest omylů, které se o vypravěči opakují

1. Vypravěč je autor. Ani ich-forma neznamená, že mluví spisovatel. Vypravěč je role v textu.
2. Er-forma znamená vševědoucího vypravěče. Personální vypravěč mluví také ve třetí osobě, ale ví jen to, co jedna postava.
3. Ich-forma se pozná podle přímé řeči v první osobě. Přímá řeč patří postavám. Rozhoduje osoba v řeči vypravěče.
4. Básně mají vypravěče. V lyrice se mluví o lyrickém subjektu, vypravěč patří do epiky a do lyrickoepických skladeb.
5. Nespolehlivý vypravěč vždy lže. Může se také mýlit, něčemu nerozumět nebo věci hodnotit jinak než text.
6. Polopřímá řeč je totéž co nepřímá řeč. Nepřímá řeč má uvozovací větu a spojku že, polopřímá je bez nich a zní jako myšlenky postavy.

Další pojmy potřebné k rozboru díla shrnuje přehled literárních pojmů.

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi ich-formou a er-formou?

V ich-formě vypráví vypravěč v první osobě a obvykle je postavou příběhu: „otevřel jsem dveře“. V er-formě stojí mimo příběh a o postavách mluví ve třetí osobě: „otevřel dveře“.

Co je du-forma?

Du-forma je vyprávění ve druhé osobě, kdy vypravěč oslovuje hrdinu: „otevřete dveře“. Je vzácná. Za klasický příklad se uvádí román Michela Butora La Modification z roku 1957.

Je vypravěč totéž co autor?

Ne. Autor dílo napsal, vypravěč je hlas uvnitř textu, který příběh podává. I vypravěč v ich-formě je literární postava, i když se s autorem může v něčem shodovat.

Jaké jsou typy vypravěče?

Podle vědění se nejčastěji rozlišuje vypravěč vševědoucí, personální, nespolehlivý a kolektivní. Ich-formový vypravěč může být hlavní postava, nebo svědek, který vypráví o druhých.

Čím se liší personální vypravěč od vševědoucího?

Oba mohou mluvit ve třetí osobě. Vševědoucí vypravěč zná myšlenky všech postav a stojí nad příběhem, personální vidí svět očima jedné postavy a ví jen to, co ona.

Co je lyrický subjekt?

Lyrický subjekt je „já“, které promlouvá v lyrické básni. Je to role v textu, podobně jako vypravěč v próze, a nesmí se ztotožňovat s autorem.

Co je polopřímá řeč?

Polopřímá řeč stojí mezi řečí postavy a vypravěče. Je ve třetí osobě a bez uvozovek, ale tónem, zvoláními a hodnocením patří postavě: „Zase účet! Kdo to má pořád platit?“

Jaký je rozdíl mezi vnitřním monologem a proudem vědomí?

Vnitřní monolog podává nevyslovené myšlenky postavy. Proud vědomí je jeho krajní podoba, kdy myšlenky volně přeskakují mezi vjemy, vzpomínkami a pocity bez logického uspořádání.