Nespolehlivý vypravěč: jak funguje a kdy je to podvod

Vypravěč, kterému se nedá věřit, je v detektivních knihách podezřelý postup. Pravidla žánru z roku 1929 totiž výslovně žádají, aby pomocník detektiva nezatajil žádnou myšlenku, která mu proběhne hlavou. Nespolehlivý vypravěč dělá přesný opak. Otázka tedy nezní, jestli je to povolené, ale kdy je to poctivé.

Ve zkratce

• Pojem zavedl Wayne C. Booth v roce 1961 a sám ho označil za nouzový.
• Vypravěč se poměřuje normami díla, ne normami autora nebo čtenáře.
• Teorie rozlišuje šest typů, od omylu po vědomé zamlčení.
• Čeština má zavedený termín a vlastní odbornou tradici.
• Nejslavnější spor o férovost vyvolal román z roku 1926.
• Ten román vyšel tři roky před tím, než byla pravidla vůbec sepsaná.
• Poctivý zvrat obstojí při druhém čtení, nepoctivý ne.
• Ve filmu funguje jinak, obraz nemůže lhát stejným způsobem jako věta.

Odkud se ten pojem vzal

Zavedl ho americký literární teoretik Wayne C. Booth v knize The Rhetoric of Fiction, která vyšla v roce 1961. Jeho definice zní, že vypravěč je spolehlivý, když mluví nebo jedná v souladu s normami díla, a nespolehlivý, když tak nečiní. Do češtiny se překládá právě takhle.

Dvě věci na té definici stojí za pozornost. Booth sám ji označil za nouzovou, uvedl ji slovy, že lepší termíny nemá. A měřítkem nejsou normy skutečného autora ani čtenáře, ale normy díla samotného. To je důležité: nespolehlivý vypravěč není ten, s kým nesouhlasíte, ale ten, kdo se rozchází s tím, co text sám ukazuje jako pravdu.

Šest způsobů, jak se dá vyprávět nespolehlivě

Teorie ten pojem rozebrala podrobněji, než se čeká. Rozlišuje se, jestli vypravěč podává věci chybně, nebo jich podává málo, a ve třech rovinách: fakta, hodnoty a vědění. Vzniká z toho šestice, která pokrývá i případy, které by člověk za nespolehlivost nepovažoval.

Prvních tři jsou chyby, druhé tři zamlčení. Rozdíl mezi nimi je zásadní pro to, jestli text čtenáře podvádí, nebo ne. Vypravěč, který se mýlí, protože je dítě nebo protože nic neví, čtenáře neklame. Vypravěč, který zamlčuje, protože má na zatajení zájem, ano.

Omylný, nebo nedůvěryhodný

Přesně tenhle rozdíl pojmenovala Greta Olsonová ve studii z roku 2003. Rozlišila vypravěče omylného, který chybuje kvůli vnějším okolnostem, od nedůvěryhodného, který zkresluje kvůli své vlastní povaze nebo zájmu. A navrhla, aby se místo dvou přihrádek používala škála.

Pro čtenáře to má praktický dopad. Obě věci vyvolávají úplně jinou reakci. U omylného vypravěče čtenář dopočítává, co se doopravdy stalo, a je na jeho straně. U nedůvěryhodného zjišťuje, že mu někdo lhal, a to bolí jinak.

Proč je to v detektivce problém

Klasická detektivka stojí na férové hře: čtenář má dostat stejné stopy jako vyšetřovatel. Když si v roce 1929 sepsal Ronald Knox své desatero, dvě z pravidel míří přímo sem. Osmé žádá, aby detektiv sdělil každou stopu, kterou objeví. Deváté je ještě konkrétnější.

Doslova říká, že hloupý přítel detektiva, Watson, nesmí zatajit žádnou myšlenku, která mu proběhne hlavou, a že jeho inteligence má být nepatrně, ale opravdu jen nepatrně pod průměrem čtenáře. Vypravěč, který zamlčuje, je tedy s devátým pravidlem v přímém rozporu. Buď platí Knox, nebo se dá vyprávět nespolehlivě, obojí naráz ne.

Slavný spor, který přišel dřív než pravidla

Nejznámější případ je román Agathy Christie z roku 1926, který se s vypravěčem vypořádal způsobem, jaký část kritiky považovala za podvod na čtenáři. Spor začal okamžitě. Skotský list tehdy napsal, že je to jedna z nejchytřejších a nejoriginálnějších knih svého druhu, ale že čtenáři budou mít pocit, že byli, ať už férově nebo neférově, prodáni.

Tady je ovšem detail, který se v přehledech ztrácí a všechno mění. Když ta kniha vyšla, žádná formální pravidla ještě neexistovala. Knoxovo desatero je z roku 1929, Detection Club vznikl v roce 1930. Román tedy nemohl porušit pravidla, která nebyla napsaná. Byl to naopak jeden ze sporů, které k jejich sepsání vedly.

Britská asociace autorů kriminální literatury ostatně o mnoho desetiletí později zvolila tenhle román nejlepším detektivním románem všech dob. Spor o férovost tedy skončil dost jednoznačně, jen mu to trvalo.

Co na to obhajoba

Nejlepší argument na druhé straně formulovala Dorothy L. Sayersová ve své antologii z roku 1928: je věcí čtenáře, aby podezíral každého. Není to reakce přímo na ten konkrétní román, ale obecná zásada žánru, a míří přesně doprostřed sporu. Když má čtenář podezírat každého, proč by měl být vypravěč vyjmutý?

Čeština na to má vlastní tradici

Termín nespolehlivý vypravěč není překladatelská improvizace, česká naratologie ho běžně používá a varianta nevěrohodný vypravěč se jako odborný termín neujala. Nejlepší dostupný český text je studie Zuzany Foniokové Hranice nespolehlivého vyprávění z roku 2012, která je volně ke stažení.

Fonioková nabízí i vlastní definici: vypravěč je nespolehlivý, pokud se jeho pohled na fikční svět liší od toho, co si čtenář rekonstruuje jako fikční realitu díla. A upozorňuje na jednu past, o které bude řeč níž.

Český pojem, který přišel dřív

Zajímavý detail: pro instanci, které se anglicky říká implikovaný autor, měla česká teorie vlastní pojmy dřív a bez slova autor v názvu. Miroslav Červenka mluvil o subjektu díla, jinde se objevuje blízkost pojmu sémantické gesto. Je to přesnější, protože slovo autor v tom termínu svádí k záměně se skutečným člověkem, který knihu napsal.

Podle čeho to poznáte v textu

Nespolehlivost není něco, co by čtenář musel jen tušit. Teorie popsala konkrétní signály, které v textu jsou. Patří mezi ně rozpor mezi vypravěčovým názorem a fakty, která text sám ukazuje, rozdíl mezi tím, co vypravěč předpovídá, a tím, co se stane, střet mezi pohledem postav a pohledem vypravěče, a vnitřní rozpory v jeho vlastní řeči.

K tomu přistupuje svébytný způsob myšlení a vyjadřování, kterým vypravěč mluví. Tohle je zároveň odpověď na otázku, kdy je nespolehlivý vypravěč poctivý: tehdy, když ty signály v textu jsou. Kdo je vidí, může si zvrat dopočítat. Kdo je přehlédne, dostane překvapení. Obojí je v pořádku, protože stopy byly na stole.

Kdy to nefunguje

Redaktoři a autoři žánru se v tomhle opakují nezávisle na sobě, což je samo o sobě vypovídající.

Zvrat, který nikde nezačal

Nespolehlivost musí být buď průběžná, nebo se k ní má text postupně propracovat, třeba jako pozvolný rozpad zásad nebo příčetnosti. Bylo by nefér, kdyby byla postava celou dobu vyrovnaný laskavý člověk a na konci se divoce otočila kvůli velkému odhalení. Takový obrat působí jako zrada, ne jako ten zábavný zvrat, kvůli kterému se thrillery čtou.

Lež bez důvodu

Druhé pravidlo zní, že lež musí mít účel. Vypravěčova verze pravdy má být jeho hlavní pohnutkou a on sám nemá mít na vybranou. Čtenář totiž funguje jako detektiv, který hledá stopy uvnitř té lži, takže ty stopy tam musí být. Vypravěč, který lže jen proto, aby autor mohl na konci překvapit, žádné nenechává.

Postup jako záměr

Třetí výtka míří na samotný začátek psaní. Autor by si podle praktiků neměl sednout s tím, že napíše nespolehlivého vypravěče, protože z toho vzniká neobratný a naroubovaný text. Nespolehlivost má být důsledek toho, kdo ta postava je, ne cíl.

S tím souvisí i koketování se čtenářem: když autor znovu a znovu naznačuje, že se hlavní postavě nedá věřit, vybuduje očekávání, které pak nemá čím naplnit.

Test druhého čtení

Napříč těmi radami se opakuje jedno praktické kritérium. Zvrat je poctivý, pokud po odhalení dává celý text při druhém čtení smysl a dřívější věty se dají číst jako pravdivé, jen opatrně formulované. Nepoctivý zvrat při druhém čtení odhalí, že tam prostě stálo něco jiného.

Je zajímavé, že je to táž smlouva se čtenářem, jakou chtěl Knox před sto lety. On žádal, aby stopy byly na stole. Dnešní redaktoři chtějí, aby zvrat obstál při druhém čtení. Jsou to dvě formulace téhož požadavku.

A jedna past teoretická

Fonioková namítá proti jednomu rozšířenému pojetí, že když se měřítkem nespolehlivosti stane hodnotový systém čtenáře, přesune se problém z vyprávění do charakteru postavy a ztrácí se kritérium rozporu uvnitř textu. Jinak řečeno: nespolehlivost, která se neopírá o rozpor v textu, přestává být literárním postupem a stává se otázkou toho, kdo knihu drží v ruce.

Sedm věcí, které se o nespolehlivém vypravěči pletou

1. Že je to moderní vynález. Není. Pojem je z roku 1961 a postup je mnohem starší, spor o něj se v detektivce vedl už ve dvacátých letech minulého století.
2. Že to znamená, že vypravěč lže. Nemusí. Většina typů nespolehlivosti stojí na omylu, omezeném vědění nebo posunutém hodnocení, ne na vědomé lži.
3. Že se poměřuje tím, co si myslí čtenář. Neměří. Měřítkem jsou normy díla samotného, tedy to, co text ukazuje jako pravdu.
4. Že je to totéž jako zvrat na konci. Není. U velké části knih je nespolehlivost deklarovaná od začátku a je to způsob čtení, ne pointa.
5. Že je to v detektivce zakázané. Nebylo. Pravidla férové hry vznikla až po nejslavnějším sporu, ne před ním.
6. Že čím větší překvapení, tím lepší. Naopak. Překvapení, které se nedá zpětně ověřit v textu, čtenáři vadí nejvíc.
7. Že ve filmu funguje stejně. Nefunguje. Obraz nemůže lhát stejným způsobem jako věta, o tom je řeč níž.

Jak se to dělá dnes

Současná vlna se datuje od roku 2012 a od Zmizelé Gillian Flynnové. Ta kniha postup nevymyslela, ale prolomila formu a otevřela éru domácích thrillerů zaměřených na toxické vztahy a na ženské antihrdinky, a přivedla do žánru čtenáře, které dřív neměl.

Za zmínku stojí, že u velké části dnešních knih není nespolehlivost tajemstvím. Vypravěčka, která pije a má výpadky paměti, je součástí premisy, se kterou se kniha prodává. Čtenář tedy ví, že se mu nedá věřit, a stejně ho to baví, protože zábava není v odhalení, ale v dopočítávání.

Mimo thriller je to ještě zřetelnější. U klasiky jako Lolita nebo Zrádné srdce je nespolehlivost způsob čtení od první stránky, ne pointa. A existují i případy, kde vypravěč vypadá nespolehlivě, ale ve skutečnosti jen svět té knihy funguje jinak, než čtenář předpokládá. To už je něco jiného a teorie na to upozorňuje.

Ve filmu to má jinou mechaniku

Vizuální vyprávění nemůže lhát stejným způsobem jako text. Obraz, který je zrovna na plátně, prostě ukazuje, co ukazuje. Nespolehlivost tam proto vzniká jinak: v rozporu mezi vrstvami, tedy mezi tím, co je vidět, a tím, co se říká, nebo mezi různými verzemi téže scény.

Nejznámější případ je Hitchcockova Tréma s lživým flashbackem, tedy retrospektivou, která ukazuje něco, co se nestalo. Sám Hitchcock to později považoval za nezdar, právě proto, že divák obrazu věří jinak než větě. Je to dobrý doklad toho, že tenhle postup není přenositelný mezi médii bez ztráty.

Časté otázky

Co je nespolehlivý vypravěč?

Vypravěč, jehož podání se rozchází s tím, co text sám ukazuje jako pravdu. Pojem zavedl Wayne C. Booth v roce 1961 a definoval ho tak, že vypravěč je spolehlivý, když mluví a jedná v souladu s normami díla, a nespolehlivý, když tak nečiní. Měřítkem tedy nejsou názory čtenáře, ale samotný text.

Znamená to, že vypravěč lže?

Nemusí. Teorie rozlišuje šest typů a jen část z nich stojí na vědomém zatajování. Vypravěč se může mýlit, protože je dítě nebo nemá přístup k informacím, může špatně vykládat fakta, která má, nebo je hodnotit posunutou optikou. Rozdíl mezi omylným a nedůvěryhodným vypravěčem je pro čtenářský zážitek zásadní.

Je nespolehlivý vypravěč v detektivce podvod?

Záleží na provedení. Pravidla férové hry z roku 1929 žádají, aby detektiv sdělil každou stopu a aby jeho pomocník nezatajil žádnou myšlenku. Nespolehlivé vyprávění to porušuje. Poctivé je tehdy, když jsou v textu signály, podle kterých se čtenář může dovtípit, a když zvrat obstojí při druhém čtení.

Který román ten spor vyvolal?

Detektivka Agathy Christie z roku 1926, která naložila s vypravěčem způsobem, jaký část kritiky považovala za podvod. Podstatné je, že vyšla tři roky předtím, než byla pravidla férové hry vůbec sepsána, takže je porušit nemohla. Byla naopak jedním z podnětů, které k jejich sepsání vedly.

Podle čeho poznám nespolehlivého vypravěče?

Podle rozporů, které text sám nabízí: rozpor mezi vypravěčovým názorem a doloženými fakty, rozdíl mezi tím, co předpovídá, a tím, co se stane, střet jeho pohledu s pohledem ostatních postav a vnitřní protimluvy v jeho vlastní řeči. Svou roli hraje i svébytný způsob, jakým mluví a myslí.

Kdy je to špatně napsané?

Když se vyrovnaná postava na poslední stránce divoce otočí, aniž to text kdekoli připravil. Když vypravěč lže bez důvodu, jen aby autor mohl překvapit. A když se nespolehlivost naznačuje tak dlouho, že vybuduje očekávání, které se nemá čím naplnit. Praktický test je druhé čtení.

Má čeština pro ten pojem vlastní termín?

Má, a je zavedený: nespolehlivý vypravěč, respektive nespolehlivé vyprávění. Varianta nevěrohodný vypravěč se jako odborný termín neujala. Česká naratologie má k tématu vlastní literaturu i překlady základních prací, takže není potřeba sahat po anglických pojmech.

Funguje to ve filmu stejně?

Nefunguje. Obraz nemůže lhát stejným způsobem jako věta, protože ukazuje to, co ukazuje. Nespolehlivost ve filmu vzniká v rozporu mezi vrstvami, tedy mezi obrazem a slovem nebo mezi několika verzemi téže scény. Nejznámější pokus o filmovou obdobu považoval za nezdar sám jeho režisér.