Socha Svobody: kdo ji zaplatil a proč je zelená

Sochu Svobody zaplatily dvě oddělené sbírky. Francie financovala sochu, Spojené státy podstavec, a když jim došly peníze, zachránil to novinář sbírkou od více než 120 tisíc drobných dárců. Zelená není nátěr ani bronz, ale patina z mědi silné jen 2,4 milimetru.

Ve zkratce

• Sochu navrhl Frédéric Auguste Bartholdi, ne Gustave Eiffel.
• Eiffel navrhl vnitřní železný pylon a nosnou kostru.
• Francie platila sochu, Amerika podstavec, ze dvou různých sbírek.
• Americkou sbírku zachránil Joseph Pulitzer a jeho deník The World.
• Měděný plášť má tloušťku asi 2,4 mm a váží zhruba 80 tun.
• Zelenou barvu tvoří brochantit, zásaditý síran měďnatý.
• Slavná báseň se na podstavec dostala až sedmnáct let po odhalení.

Kdo ji vlastně navrhl

Autorem sochy je francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi, narozený roku 1834 v Colmaru v Alsasku. Studoval v Paříži, jeho první velkou zakázkou byla bronzová socha generála Jeana Rappa a zásadní vliv na něj měla cesta do Egypta, kde viděl kolosální antické sochy.

Egyptskému místokráli Ismailu Pašovi dokonce navrhl kolosální maják v podobě egyptské ženy nesoucí světlo Asii. Místokrál návrh odmítl. Nejde tedy o odloženou egyptskou sochu, jak se občas píše, ale o doložený myšlenkový předstupeň.

Kde Eiffel opravdu je

Gustave Eiffel je s projektem spojený právem, ale sochu nenavrhl. Do projektu vstoupil až jako náhrada za Eugena Viollet-le-Duca a navrhl vnitřní nosný systém: mohutný železný pylon a druhotnou žebrovou konstrukci, díky které se měděný plášť může pohybovat nezávisle, a socha přitom stojí.

To je technicky nejzajímavější věc na celé stavbě. Plášť není nosný. Visí na konstrukci, smí se tepelně roztahovat a smí se ve větru chvět. Socha se ve větru vychyluje až o tři palce, tedy zhruba osm centimetrů, a pochodeň až o dvojnásobek. Podobně nepochopená je i Eiffelova věž a to, kdo ji vlastně navrhl.

Jak se plášť dělal

Použitá technika se jmenuje repoussé. Lehké měděné pláty se vytepávaly kladivem na dřevěné formy. Socha vznikala v Paříži v letech 1881 až 1884, pak byla rozebrána, převezena přes Atlantik lodí Isère a do roku 1886 znovu sestavena na Bedloe’s Island. Sestavovala se bez lešení, díly zvedaly parní jeřáby a kladkostroje.

Kdo to zaplatil

Rozdělení bylo dané už při oznámení projektu v září 1875: Francie financuje a vyrobí sochu, Amerika zaplatí podstavec. Žulový podstavec navrhl americký architekt Richard Morris Hunt a peníze se na něj měly sehnat z veřejných darů, divadelních představení, výstav a aukcí.

V roce 1884 to přestalo vycházet. Americkému výboru došly peníze a stavba podstavce se zastavila.

Pulitzer a sbírka, která to zachránila

Tehdy do věci vstoupil Joseph Pulitzer, vydavatel newyorského deníku The World. V úvodníku z 16. března 1885 vyzval čtenáře, aby nečekali na milionáře, a obrátil se na celý národ. Argument byl jednoduchý: socha je darem celého francouzského lidu celému americkému lidu, tak ať ji doplatí celý americký lid.

Do 11. srpna 1885, tedy zhruba za půl roku, se vybralo přes sto tisíc dolarů od více než 120 tisíc lidí. Většina darů byla velmi malá, typicky kolem jednoho dolaru nebo méně. Klíčový trik byl v tom, že Pulitzer tiskl jména všech dárců bez ohledu na výši daru, a to na titulní straně. K výzvám přidával lidské příběhy, například o dětech, které samy sbíraly.

Ani tím ale problémy neskončily. Z března 1886 je doložený dopis pokladníka Henryho Fostera Spauldinga, který žádal dalších jedenáct tisíc dolarů na dostavbu podstavce.

Kdo přišel s nápadem

Myšlenka je starší než socha o dvacet let. Roku 1865 navrhl na večeři u Versailles právník a znalec americké ústavy Édouard de Laboulaye, aby Francouzi darovali Američanům pomník ke stému výročí nezávislosti v roce 1876. Laboulaye byl abolicionista, předseda francouzské protiotrokářské společnosti a podporovatel Abrahama Lincolna. Národní park ho označuje za otce Sochy Svobody.

Proč je zelená

Měď na Sochu Svobody je překvapivě tenká. Plech má tloušťku tři dvaatřicetiny palce, tedy asi 2,4 milimetru, a celkem váží 176 tisíc liber, zhruba 80 tun. Nosná konstrukce pod ním je pětkrát těžší.

Zelená barva není nátěr ani bronz. Je to patina, tedy produkt reakce mědi se vzduchem a se srážkami. Chemické složení je doložené rentgenovou difrakční analýzou publikovanou v roce 1986.

Zajímavý je vývoj v čase. Vzorek odebraný v roce 1905 obsahoval hlavně stabilní brochantit. Vzorek z roku 1980 obsahoval navíc chloridy mědi a méně stabilní antlerit, což autoři studie připisují kyselé depozici, tedy tomu, čemu se lidově říká kyselé deště.

Jak dlouho to trvalo

Přechod z původní měděné barvy do zelené trval zhruba dvě až tři desetiletí. Přesné číslo se říct nedá, protože zdroje se liší a barva se neměnila naráz ani rovnoměrně. Bezpečné je říct, že člověk, který sochu viděl při odhalení, a člověk, který ji viděl po první světové válce, viděli dvě jinak barevné sochy.

Patina navíc není vada, ale ochrana. Jakmile se vytvoří, chrání měď pod sebou. Kdyby se odstranila, obnažil by se kov.

Socha v číslech

Koruna má 25 oken a sedm paprsků. Na desce v levé ruce stojí JULY IV MDCCLXXVI, tedy 4. července 1776, datum přijetí Deklarace nezávislosti. Plamen pochodně je pokrytý čtyřiadvacetikarátovým zlatem.

Okovy, které nikdo nevidí

U nohou sochy leží rozbité okovy a řetězy a znamenají zrušení otroctví. Je to přímá stopa po Laboulayeho abolicionistickém zázemí. Na většině fotografií je nenajdete, protože jsou vysoko nad hlavami návštěvníků a zčásti je zakrývá splývající roucho.

Báseň, která tam nebyla

Verše o unavených a chudých patří k soše tak samozřejmě, že skoro nikdo netuší, jak pozdě přišly. Sonet The New Colossus složila Emma Lazarusová 2. listopadu 1883, a to jako příspěvek do umělecké aukce ve prospěch fondu na podstavec. Oslovili ji kvůli sbírce, ne kvůli soše.

Lazarusová pocházela z bohaté newyorské židovské rodiny sefardského původu a pomáhala židovským přistěhovalcům zadržovaným na Ward’s Island. Sochu v básni nazvala Matkou vyhnanců. Báseň zpočátku zaujala, pak zapadla a autorka zemřela v roce 1887.

Zhruba čtrnáct let po její smrti našla přítelkyně Georgina Schuylerová sonet v knize v knihkupectví a prosadila jeho připomenutí. Verše byly vyryty na bronzovou desku a v roce 1903 umístěny uvnitř podstavce, tedy sedmnáct let po odhalení sochy.

Jak se ze sochy stal symbol imigrace

Tvůrci mysleli pochodeň jako symbol osvícení. Přistěhovalci si ji vyložili jako uvítání a ten výklad postupně převážil. Přijímací stanice na Ellis Island se otevřela ve stínu sochy až v roce 1892, šest let po odhalení, a mezi lety 1886 a 1924 prošlo New Yorkem téměř čtrnáct milionů přistěhovalců. Význam sochy jako ikony imigrace upevnil až projev prezidenta Franklina D. Roosevelta k padesátému výročí v roce 1936.

Sedm věcí, které se o Soše Svobody říkají špatně

1. Že ji navrhl Eiffel. Navrhl vnitřní konstrukci, sochu navrhl Bartholdi. Eiffel navíc do projektu vstoupil až jako náhrada.
2. Že dorazila k výročí nezávislosti v roce 1876. Odhalena byla 28. října 1886. Roku 1876 dorazila jen ruka s pochodní, vystavená ve Filadelfii.
3. Že je zelená, protože je z bronzu. Je z mědi a zelená vrstva je patina, hlavně brochantit.
4. Že ji někdo natřel na zeleno. Barvu vytvořilo počasí za dvě až tři desetiletí.
5. Že báseň patří k soše od začátku. Vznikla v roce 1883 pro aukci a na podstavec se dostala až v roce 1903.
6. Že byla postavena pro přistěhovalce. Ellis Island se otevřel až v roce 1892 a imigrační význam vznikl postupně.
7. Že tvář je jistě Bartholdiho matka. Tuhle atribuci autor sám uváděl, ale přímý doklad chybí, takže patří mezi tradované, ne mezi ověřené.

Pochodeň, kterou dnes vidíte, není původní

Původní pochodeň dostala v roce 1916 od sochaře Gutzona Borgluma 250 barevných skleněných tabulí. Úprava porušila plášť a pochodeň začala zatékat. V roce 1984 byla proto při obnově ke stému výročí sejmuta.

Nová pochodeň, vyrobená podle Bartholdiho původního návrhu měděnou prací technikou repoussé a s pozlaceným plamenem, byla osazena 25. listopadu 1985 a slavnostně uvedena 4. července 1986. Původní pochodeň ležela asi čtyřiatřicet let v podstavci, 15. listopadu 2018 ji převezli přes ostrov a jeřábem vyzdvihli do nové budovy muzea, kde je hlavním exponátem.

Co se s ní dělo dál

Socha byla poprvé osvětlena v roce 1916, prezident Calvin Coolidge ji v roce 1924 vyhlásil národním památníkem a od roku 1933 ji spravuje National Park Service. V roce 1984 byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Hvězdicový půdorys staré pevnosti Fort Wood byl začleněn do základny podstavce, takže socha stojí na obrysu opevnění.

Stavba, kterou zaplatily drobné dary, se tím zařadila mezi památky jako Velká čínská zeď, o které se také říká leccos nepřesného. Další rozbory známých míst najdete v průvodci cestováním.

Časté otázky

Kdo zaplatil Sochu Svobody?

Dvě oddělené sbírky. Francie financovala a vyrobila samotnou sochu, Spojené státy měly zaplatit podstavec. Americká sbírka v roce 1884 vyschla a stavba se zastavila. Zachránil ji vydavatel Joseph Pulitzer, který ve svém deníku The World spustil veřejnou sbírku a do srpna 1885 vybral přes sto tisíc dolarů od více než 120 tisíc dárců, převážně po jednom dolaru.

Navrhl Sochu Svobody Gustave Eiffel?

Nenavrhl. Sochu navrhl Frédéric Auguste Bartholdi. Eiffel do projektu vstoupil jako náhrada za Eugena Viollet-le-Duca a navrhl vnitřní železný pylon a druhotnou nosnou kostru, na které měděný plášť visí. Díky tomu se plášť může tepelně roztahovat a chvět ve větru, aniž by socha ztratila stabilitu.

Proč je Socha Svobody zelená?

Protože je z mědi a měď na vzduchu patinuje. Zelenou vrstvu tvoří podle rentgenové difrakční analýzy hlavně brochantit, tedy zásaditý síran měďnatý, doplněný antleritem v místech vystavených počasí. Pod patinou je kuprit, oxid, který vzniká jako první. Není to nátěr ani bronz a není to ani měděnka v lidovém smyslu.

Jak dlouho trvalo, než socha zezelenala?

Zhruba dvě až tři desetiletí. Přesné číslo se určit nedá, protože zdroje se liší a barva se neměnila naráz ani rovnoměrně. Vzorek patiny odebraný v roce 1905 už obsahoval hlavně stabilní brochantit, takže v té době byl proces v podstatě dokončený.

Jak je Socha Svobody vysoká?

Od paty k temeni hlavy měří 33,86 metru, od horní hrany podstavce ke špičce pochodně 46,05 metru a od země ke špičce pochodně 92,99 metru. Nos má 1,37 metru, ruka měří pět metrů a deska v levé ruce má 7,19 krát 4,14 metru. Měděný plášť váží asi 80 tun, nosná konstrukce zhruba 200 tun.

Je slavná báseň na soše od začátku?

Není. Sonet The New Colossus složila Emma Lazarusová 2. listopadu 1883 jako příspěvek do aukce ve prospěch sbírky na podstavec. Pak báseň zapadla a autorka v roce 1887 zemřela. Až po jejím znovuobjevení prosadila přítelkyně Georgina Schuylerová, aby byly verše vyryty na bronzovou desku, kterou v roce 1903 umístili do podstavce, tedy sedmnáct let po odhalení sochy.

Byla socha postavená pro přistěhovalce?

Nebyla. Tvůrci mysleli pochodeň jako symbol osvícení, nikoli uvítání. Přijímací stanice na Ellis Island se otevřela až v roce 1892, šest let po odhalení. Imigrační význam vznikal postupně, díky básni Emmy Lazarusové a hlavně díky projevu prezidenta Franklina D. Roosevelta k padesátému výročí v roce 1936.

Je pochodeň původní?

Není. Původní pochodeň byla v roce 1984 při obnově sejmuta, protože ji poškodila úprava z roku 1916, kdy do ní bylo vsazeno 250 barevných skleněných tabulí a začala zatékat. Nová pochodeň podle Bartholdiho původního návrhu byla osazena 25. listopadu 1985. Původní je od roku 2018 hlavním exponátem muzea na ostrově.