Letní prázdniny skončily a děti opět s otrávenými výrazy usedají do školních lavic. Dobře vědí, že je čeká spousta učení, známkování a úmorná snaha o úspěch.  Pokud se na náš vzdělávací systém podíváme a detailně jej prostudujeme, zjistíme, že jejich znechucení je vskutku mnohdy pochopitelné.

Tabulky, známky,…

Již od první třídy se děti setkávají s negativním hodnocením jejich výkonů, které mnohdy neodpovídá jejich snaze a času strávenému přípravou do školy. Ano, i v první třídě máme klasifikační řády, tabulky, limity a otravné známkování. Špatná známka může šestiletého žáka vskutku ranit, zvláště když přišla po poctivé přípravě. Mnohdy jsou pak děti doma zamlklé, bojí se rodičům ukázat žákovskou knížku a kvůli neúspěchu si mohou vyslechnout posměšky spolužáků a celkově si zničit sebevědomí.

Možná by bylo lepší děti v tomto věku hodnotit slovně a vyzdvihnout tak jejich úspěchy, umět je pochválit a pomoci jim vybudovat zdravé sebevědomí.  V případě neúspěchu, který se dostaví po skutečné snaze pak dítě podpořit s tím, že aktuální výsledek není zas tak dobrý, ale zdůraznit, že s pílí kterou vynakládá, to jistě příště bude lepší. Obecně si občas můžete povšimnout, že našemu školství a našim pedagogům chybí schopnost pohlížet na individualitu žáků.

Ve školách se děti učí spoustě nepraktických věcí, které je nezajímají, a tak se při výuce baví s kamarády či si hrají na mobilních telefonech.

Inkluzivní vzdělávání jako postrach pedagogů…

Poslední dobou můžeme zaznamenat snahu o začlenění žáků s individuálními vzdělávacími potřebami do běžných základních škol. Tato myšlenka je velice hezká a objevila se v poslední novelizaci školského zákona, kde vcelku dobře rozepsána.

Realita je ale taková, že většina učitelů má z inkluze strach, a tak se jí vyhýbají, co to jen jde. Tento strach bohužel mnohdy pramení z neznalosti problematiky. Odmítají pracovat s žáky s postižením, jelikož se obávají, že dítě a asistent budou značně narušovat a zpomalovat tempo výuky, ba dokonce se domnívají, že žák bude nezvladatelně agresivní a ohrozí všechny přítomné. Skutečností ovšem je, že o tom, zda dítě s mentálním postižením nastoupí do běžné základní školy, rozhodují odborníci ze speciálně-pedagogických center a pedagogicko-psychologických poraden. Tito pracovníci jsou také ochotni učitelům poradit či pomoct.

Mnoho rodičů se po zjištění aktuální situace na českých školách rozhodlo, že dají své dítě raději do školy, kde probíhá vyučováním poněkud jiným způsobem. Jedná se zejména o SCIO školy, jejichž vzdělávací systém je postavený jinak.