Jestřábí oko: jak měří dopad míče a co na obrazovce vidíte

Obrázek dopadu, který vidíte na obrazovce, není fotografie. Je to počítačová rekonstrukce: software najde v každém snímku střed míče, z těch bodů proloží dráhu letu a teprve z ní dopočítá, jak velká a kde umístěná byla styčná ploška. Popisuje to tak sám dodavatel technologie a norma mezinárodní federace mluví o zobrazení jako o potvrzení rozhodnutí, které už software udělal, ne naopak.

Ve zkratce

• Kontakt míče s povrchem trvá méně než setinu sekundy, proto na to lidské oko nestačí.
• Systém nesnímá dopad, ale střed míče v jednotlivých snímcích, a dráhu dopočítává.
• Norma federace žádá průměrnou odchylku do 5 milimetrů a maximální do 10.
• Číslo 2,6 milimetru je střední chyba z jednoho testu z roku 2006, ne maximum.
• Stopa na antuce je nespolehlivá, může vyjít větší i menší než skutečný dotyk.
• Pravidla počítají s tím, že systém odpoví nevím, a pak platí původní hlášení.
• Nejhlasitější selhání ve Wimbledonu nebylo chybné měření, ale vypnutý systém.
• Kriket má v předpisu hranice, za kterými predikci dráhy sám neuznává.

Co se na obrazovce vlastně ukazuje

Evaluační dokument mezinárodní tenisové federace začíná vysvětlením, proč technologie vůbec vznikla, a není to kritika rozhodčích. Je to fyzika: kontakt míče s povrchem trvá méně než jednu setinu sekundy a děje se při vysoké rychlosti a rychlé změně směru. Lidské zpracování informací má prostě omezenou kapacitu.

Řetězec od kamery k rozhodnutí

Dodavatel technologie popisuje postup v šesti krocích a stojí za to je projít, protože z nich plyne všechno ostatní. Kolem kurtu je až deset kamer, které snímají živý obraz. Strojové vidění v každém obrazu identifikuje střed míče, ne obrys a ne dotyk s povrchem. Systém pak trianguluje údaje z kalibrovaných kamer a určí prostorovou polohu míče, postup opakuje pro každý snímek a z jednotlivých poloh složí jedinou trajektorii letu.

A teprve z té trajektorie se, doslova podle firemního textu, vypočítá kontaktní plocha, kterou míč při odrazu s kurtem udělal. Poslední krok je zobrazení přes software virtuální reality. Na obrazovce tedy není snímek okamžiku dopadu, ale model. To není obvinění z podvodu, je to popis metody.

Proč stopa na kurtu není důkaz

Tahle část evaluačního dokumentu je asi nejzajímavější a skoro se o ní nepíše. Míč se při dopadu zplošťuje a kontaktní plocha roste, přičemž čím rychleji míč dopadne, tím větší styčnou plochu má. Jestli se míč dotkl čáry, tedy může záviset i na tom, jak rychle letěl. U naprosté většiny dopadů se navíc míč pohybuje i vodorovně, takže po dotyku klouže nebo se valí a povrch opouští jinde, než kde se ho poprvé dotkl.

Stopa je proto nespolehlivá v obou směrech. Na antuce mohou být rozhrnuty i částice, kterých se míč vůbec nedotkl, protože je odstrčily částice sousední, takže stopa vyjde větší než skutečný dotyk. Na tvrdém povrchu se naopak prahový tlak potřebný k zanechání otisku nemusí vyvinout hned při prvním kontaktu, takže stopa vyjde menší.

Důsledek pro homologaci je podstatný: referenční pravdou při testování systému není otisk na kurtu, ale nezávislá vysokorychlostní kamera umístěná na hrací ploše. Stopa slouží jen k výběru dopadů, které se budou analyzovat.

Jaká přesnost se vlastně vyžaduje

Norma je konkrétní a je to první číslo, které do téhle debaty patří. U všech dopadů v pásmu od sta milimetrů dovnitř do sta milimetrů ven má systém rozhodnout správně, s tolerancí pět milimetrů. Průměrná absolutní odchylka od měření federace nesmí na jedné čáře přesáhnout pět milimetrů a maximální odchylka u kteréhokoli jednotlivého dopadu nesmí přesáhnout deset milimetrů.

Odkud je číslo 2,6 milimetru

Nejcitovanější údaj o téhle technologii pochází z firemního materiálu a bez kontextu je zavádějící. Při testování federace v roce 2006 vyšla systému střední, tedy průměrná chyba 2,6 milimetru ve srovnání s vysokorychlostní kamerou umístěnou na hrací ploše.

Tři věci se u toho pravidelně přeskakují. Je to průměr, ne maximum. Je to výsledek jednoho testu z jednoho roku, ne trvale garantovaná hodnota. A norma federace nic takového nepožaduje, ta žádá průměr do pěti milimetrů a maximum do deseti. Zaměňování průměrné chyby za maximální je nejčastější omyl kolem celé technologie.

Co norma předepisuje kromě přesnosti

Tady se ukazuje, že homologace neřeší jen milimetry. Snímaná zóna kolem čáry musí sahat nejméně od dvaceti centimetrů dovnitř do šedesáti ven. Reakční doba v živém režimu, tedy prodleva mezi dopadem a zvukovým signálem, se stanovuje na dvě desetiny sekundy s tolerancí desetiny, aby nebyla výrazně delší než u člověka. Systém musí fungovat při teplotě povrchu od nuly do sedmdesáti stupňů a nesmí ho ovlivnit déšť ani vlhkost.

Provozní požadavky jsou ještě přísnější. Střední doba mezi poruchami musí být nejméně osmdesát hodin provozu. Živý systém musí mít zálohu, která obnoví službu do pěti minut, a nejméně dvojnásobnou redundanci. Chybovost nesmí u živého systému přesáhnout desetinu procenta všech hlášení, měřeno nejméně sto dvacet hodin provozu. A systém musí odolat pokusům diváků vyvolat falešný signál napodobením zvukového hlášení.

Na otázku, jak často se kalibruje, norma neodpovídá intervalem. Předepisuje schopnost rekalibrovat se během akce mezi zápasy, bez lidí a předmětů na kurtu. A dodává jednu větu, která by měla zaznít v každé diskusi: absolvování zkoušky znamená jen to, že systém dosáhl dané úrovně v den zkoušky, na daném místě, na daném povrchu a za daných podmínek.

Challenge, nebo živé hlášení

Režimy jsou dva a podle britské národní federace jde technicky o tentýž systém, liší se jen tím, jestli hlásí sám. V režimu přezkumu jsou na kurtu čároví rozhodčí a hráč jejich hlášení napadá. Má tři pokusy na set, přičemž úspěšné napadení pokus neubere, takže správných napadení může být neomezeně. Nevyužité pokusy se do dalšího setu nepřenášejí a v tiebreaku dostane hráč jeden navíc.

V živém režimu čároví rozhodčí nejsou a všechny čáry hlásí systém. Rozhodčí na stolci ale nezmizel, zůstává jako záloha. Přešlapy hlásí takzvaný Review Official ze dvou kamer na úrovni kurtu. Když systém selže, hra se pozdrží nejdéle na patnáct minut, a pokud se závada nevyřeší, rozhoduje supervizor. Pravidla se mimochodem u tenisu mění pomaleji, než se zdá, což platí i pro tradice wimbledonského turnaje.

Když systém neví

Tohle je věc, kterou diskuse o neomylné technice přehlíží úplně. Pravidla s nerozhodnutím počítají. Když přezkum z jakéhokoli důvodu nedokáže rozhodnout, platí původní hlášení a hráči se pokus neodebere. V živém režimu platí obdoba: když systém hlášení neudělá a ani rozhodčí neví, jestli byl míč dobrý, bod se opakuje. Vestavěná odpověď nevím je součástí normy, ne její poruchou.

Dvě selhání z Wimbledonu a co ukazují

Ve čtvrtém kole ženské dvouhry v roce 2025 šel bekhend jedné z hráček dlouho, ale systém nehlásil nic. Soupeřka, která byla bod od zisku gamu, přestala hrát, rozhodčí hru přerušil a automat hlásil stop. Pořadatel se omluvil a jako příčinu uvedl lidskou chybu: systém byl omylem vypnutý na jedné polovině kurtu po celý jeden game a za tu dobu nezachytil tři hlášení, dvě z nich udělal rozhodčí, který o vypnutí nevěděl. Klub pak operátorům možnost ruční deaktivace odebral.

Druhý případ z téhož ročníku byl jiný a poučnější. Systém vyhodnotil úder z výměny jako podání, protože podávací pohyb hráče začal ve chvíli, kdy podavač míčů ještě přecházel kurt, takže systém nerozpoznal začátek bodu. Rozhodčí nechala bod opakovat.

Ani jeden případ tedy nebyl chybou měření. V prvním byl systém vypnutý, ve druhém špatně určil stav hry. Britská federace tuhle citlivost přiznává ve svém vlastním materiálu pro rozhodčí: mluví o chybě operátora a o tom, že systém závisí na spuštění sledování před každým podáním a rychlé podání zespodu ho může zaskočit.

Fotbal: branková čára a poloautomatický ofsajd

Pravidla fotbalu jsou u technologie brankové čáry překvapivě úsporná. Informace o tom, jestli padla branka, musí přijít okamžitě, automaticky a do jedné sekundy, a to jen rozhodčím, přes hodinky vibrací a vizuálním signálem, případně do sluchátka. Divák ani hráč signál nedostávají. Technologie se smí použít výhradně na rozhodnutí o brance a rozhodčí musí její funkčnost vyzkoušet před každým zápasem.

Poloautomatický ofsajd je složitější systém a jeho parametry jsou doložené. Dvanáct sledovacích kamer pod střechou stadionu sleduje míč a až devětadvacet bodů na každém hráči, padesátkrát za sekundu. V míči je inerciální jednotka, která posílá data pětsetkrát za sekundu, což umožňuje velmi přesně určit okamžik kopu. Systém pak posílá automatické upozornění videorozhodčím.

Slovo poloautomatický přitom není marketingová opatrnost. Videorozhodčí ručně ověřuje automaticky vybraný okamžik kopu i automaticky vytvořenou ofsajdovou linii a teprve pak informuje rozhodčího na hřišti. Trojrozměrná animace pro diváky vzniká ze stejných datových bodů, takže i ona je rekonstrukce. Jak se ofsajd vlastně posuzuje podle pravidel, rozebírá samostatný text o tom, co je a co není ofsajd.

Kriket má hranice predikce napsané v pravidlech

Tohle je nejsilnější doklad celé věci a pochází od federace, která predikci dráhy používá nejvíc. U posuzování, jestli by míč zasáhl branku, pravidla definují umpire’s call přes střed míče: když byla část míče uvnitř, ale střed ne, zůstává v platnosti původní rozhodnutí rozhodčího na hřišti.

A pak je tam ustanovení, které by se mělo citovat pokaždé, když někdo mluví o neomylné technice. I když technologie ukáže, že by míč branku zasáhl, rozhodnutí zůstává v platnosti, pokud byl bod prvního zachycení tři metry a víc od branek, nebo mezi dvěma a půl a třemi metry, když byla vzdálenost mezi dopadem a zachycením menší než čtyřicet centimetrů. Jinde pravidla přiznávají, že u míče zasaženého přímo ze vzduchu technologie nemá z čeho výšku po odrazu predikovat. Federace si tedy sama nastavila meze, za kterými vlastnímu výpočtu nevěří.

Volejbal rozděluje, co uvidí kdo

Volejbalový předpis obsahuje detail, který se jinde nevidí. Pokud se používá automatický systém pro rozhodnutí o míči, rozděluje se výstup podle adresáta: tablet prvního rozhodčího dostává všechna rozhodnutí do metru a půl od čar, velkoplošná obrazovka v hale jen do dvaceti centimetrů a televizní přenos jen míče blíž než sedm centimetrů.

Zbytek pravidel je obdobou tenisu. Tým má dva pokusy na set, správný se neodečítá a při neprůkazném výsledku si tým pokus ponechá a platí rozhodnutí rozhodčího. Na stisk tlačítka má sedm sekund a dalších sedm na výběr přestupku. A v předpisu je napsaná zásada, která se do veřejné debaty nedostane skoro nikdy: přesnost úsudku musí mít přednost před rychlostí.

Co to udělalo s rozhodčími

Ekonomická studie z roku 2025 zkoumala data z tenisu a našla efekt, který nikdo nezamýšlel. Po zavedení přezkumu klesla celková chybovost rozhodčích u těsných hlášení, tedy u míčů do deseti centimetrů od čáry, o osm procent. U míčů do dvou centimetrů vně čáry ale chybovost naopak vzrostla o čtyřiatřicet procent.

Vysvětlení je psychologické. Rozhodčí začali u nejtěsnějších míčů častěji hlásit míč jako dobrý, protože chybné hlášení ven se veřejně opravuje a chybné hlášení dobrý často ne. Posunuli se tedy od jednoho typu chyby k druhému, a podle modelu autorů jim na vyhnutí se prvnímu typu záleželo asi o sedmatřicet procent víc než předtím. Dohled nad člověkem tak nezmenšil chybovost rovnoměrně, ale přesunul ji.

Jak to zní v českých pravidlech

Český tenisový svaz má v pravidlech oddíl nazvaný přímo Pravidla pro jestřábí oko, přičemž oficiálně se ta věc jmenuje Elektronické přezkoumání. Hráč o ně může požádat jen u konečného míče nebo když během výměny přestane hrát, hlavní rozhodčí může žádost zamítnout, pokud ji považuje za bezdůvodnou nebo pozdní, a rozhodnutí je nezpochybnitelné. A stejná zásada jako v mezinárodních pravidlech: pokud přezkoumání z jakéhokoli důvodu nelze použít, zůstává v platnosti původní hlášení.

Hned vedle stojí postup při kontrole stopy dopadu, který platí jen na antuce a je pěkným kontrastem k elektronice. Hlavní rozhodčí musí sejít ze stolice a stopu si prohlédnout osobně, čárový mu ji jen ukáže. Když stopu nelze najít nebo je nečitelná, platí původní hlášení. A pokud hráč stopu smaže, souhlasí tím s tím, že byl míč dobrý.

Osm věcí, které se o jestřábím oku tvrdí špatně

1. Že ukazuje fotografii dopadu. Je to rekonstrukce z dopočítané dráhy.
2. Že má přesnost 2,6 milimetru. To je průměr z jednoho testu, ne norma.
3. Že norma žádá milimetrovou přesnost. Žádá průměr do 5 a maximum do 10 mm.
4. Že stopa na antuce je důkaz. Vyjde větší i menší než skutečný dotyk.
5. Že systém nikdy neodpoví nevím. Pravidla s tím výslovně počítají.
6. Že s ním zmizeli rozhodčí. Zmizeli čároví, na stolci zůstal člověk.
7. Že ofsajd rozhoduje počítač. Systém dává návrh, ověřuje ho člověk.
8. Že selhání znamenají nepřesné měření. Wimbledonský případ byl vypnutý systém.

Co si z toho odnést

Technologie nenahradila lidský úsudek jistotou, nahradila jeden druh nejistoty jiným. Čárový rozhodčí vidí špatně, ale vidí. Systém neměří okamžik dopadu, ale dopočítává ho z dráhy, a jeho nejistotu na obrazovce nikdo nezobrazuje, protože ta hezká animace vypadá stejně sebejistě u milimetrového i u jednoznačného míče. Nejpoctivější k tomu jsou paradoxně sami tvůrci pravidel, kteří mají v předpisech napsané, kdy systému nevěřit. Další sportovní témata najdete v průvodci sportem.

Časté otázky

Je obrázek dopadu na obrazovce fotografie?

Není. Software identifikuje v každém snímku střed míče, z těch bodů triangulací určí prostorové polohy, z nich složí trajektorii letu a teprve z trajektorie vypočítá, jak velká a kde umístěná byla styčná ploška. Popisuje to tak sám dodavatel technologie. Na obrazovce je tedy model, ne snímek okamžiku dopadu.

Jak přesné jestřábí oko je?

Norma mezinárodní federace žádá, aby průměrná absolutní odchylka na jedné čáře nepřesáhla pět milimetrů a maximální odchylka u kteréhokoli dopadu deset milimetrů, a aby v pásmu deseti centimetrů kolem čáry rozhodl systém správně s tolerancí pěti milimetrů. Rozšířené číslo 2,6 milimetru je střední chyba z jednoho testu z roku 2006, ne maximum ani trvalá garance.

Proč se nerozhoduje podle stopy na kurtu?

Protože stopa je nespolehlivá v obou směrech. Na antuce mohou být rozhrnuty i částice, kterých se míč nedotkl, protože je odstrčily sousední, takže stopa vyjde větší. Na tvrdém povrchu se potřebný tlak nemusí vyvinout hned při prvním kontaktu, takže stopa vyjde menší. Referenční metodou při homologaci je proto vysokorychlostní kamera, ne otisk.

Kolik má hráč pokusů na napadení hlášení?

Tři na set, přičemž úspěšné napadení pokus neubere, takže správných napadení může být neomezeně. Nevyužité pokusy se do dalšího setu nepřenášejí a v tiebreaku dostane hráč jeden navíc. Ve zkráceném rozhodujícím setu čtyřhry se tiebreak počítá jako nový set a tým dostane tři pokusy.

Co se stane, když systém nedokáže rozhodnout?

Platí původní hlášení a hráči se pokus neodebere. V živém režimu bez čárových rozhodčích platí obdoba: pokud systém hlášení neudělá, hlásí rozhodčí na stolci, a když ani on nedokáže určit, jestli byl míč dobrý, bod se opakuje. Vestavěná odpověď nevím je součástí pravidel.

Bylo selhání ve Wimbledonu chybou měření?

Nebylo. Systém byl omylem vypnutý na jedné polovině kurtu po celý jeden game a za tu dobu nezachytil tři hlášení. Pořadatel to označil za lidskou chybu a operátorům následně možnost ruční deaktivace odebral. Druhý případ z téhož ročníku byl chybnou detekcí stavu hry, kdy systém vyhodnotil úder z výměny jako podání.

Rozhoduje ofsajd počítač?

Nerozhoduje. Dvanáct kamer sleduje až devětadvacet bodů na každém hráči padesátkrát za sekundu a inerciální jednotka v míči posílá data pětsetkrát za sekundu, ale systém jen posílá automatické upozornění. Videorozhodčí pak ručně ověřuje vybraný okamžik kopu i vytvořenou ofsajdovou linii a teprve potom informuje rozhodčího na hřišti.

Uznává se predikce dráhy vždy?

Neuznává, a nejlépe to má napsané kriket. I když technologie ukáže, že by míč zasáhl branku, původní rozhodnutí zůstává v platnosti, pokud byl bod prvního zachycení tři metry a víc od branek, nebo mezi dvěma a půl a třemi metry při vzdálenosti dopadu a zachycení menší než čtyřicet centimetrů. Pravidla také přiznávají situace, kdy technologie nemá z čeho počítat.