Stůl ve školní knihovně s otevřeným zápisníkem s otázkami, mobilem nahrávajícím rozhovor a dvěma židlemi naproti sobě.

Jak napsat interview: otázky, přepis a vzor rozhovoru

Jak napsat interview, aby se četlo samo a respondent v něm zněl jako on? Interview neboli rozhovor je publicistický útvar složený z otázek novináře a odpovědí tázané osoby. Dobrý rozhovor ale nevzniká až u psacího stolu, rozhoduje o něm příprava, způsob kladení otázek a pečlivý přepis. Tady najdete celý postup od výběru tématu po titulek, perex a grafickou úpravu, včetně krátkého vzoru.

Ve zkratce

  • Interview patří do publicistického stylu. Je to rozhovor vedený s cílem získat informace, názory nebo obraz osobnosti a předat je čtenáři.
  • Stavba: titulek, perex, otázky a odpovědi, případně krátký medailonek o respondentovi.
  • Převažovat mají otevřené otázky (Jak? Proč? Jakým způsobem?), na které nejde odpovědět jen ano nebo ne.
  • Přepis se nedělá slovo od slova. Vynechávají se zaváhání a vycpávková slova, ale smysl odpovědí se nesmí změnit.
  • Na autorizaci, tedy odsouhlasení textu respondentem, se obě strany mohou dohodnout předem.

Co je interview a kam patří

Interview je metodicky vedený rozhovor, jehož cílem je získat potřebné informace, a zároveň hotový text, který z něj vznikne. Slovo pochází z francouzského entrevue, do češtiny přišlo přes angličtinu a v praxi se střídá s domácím slovem rozhovor. Školní přehledy řadí interview mezi útvary publicistického stylu, vedle zprávy, komentáře, fejetonu nebo reportáže. Jak se publicistika liší od ostatních stylů, shrnuje přehled funkčních stylů češtiny.

Proč stojí na hranici stylů

Encyklopedický slovník češtiny uvádí interview mezi žánry, které přesahují do jiných stylů, spolu s recenzí, projevem, diskusí nebo reportáží. Rozhovor totiž kombinuje mluvenou řeč respondenta s psanou úpravou novináře. Informuje, ale zároveň přesvědčuje a získává čtenáře, což jsou funkce, které slovník publicistice připisuje. Další útvary se stejnou dvojí povahou najdete v přehledu slohových útvarů a jejich znaků, kde je dobře vidět, čím se od sebe liší.

Kdo rozhovor řídí

Novinář rozhovor iniciuje, volí téma a klade otázky. Respondent je ten, kvůli komu čtenář text otevře, ale směr určuje tazatel. Z toho plyne i jeho odpovědnost: nesmí respondenta zaskočit nepoctivými prostředky a nesmí zneužít jeho dobrou víru, jak připomíná Etický kodex novináře. I rozhovor do třídního časopisu má být férový a respondent má vědět, k čemu text poslouží.

Typy rozhovorů podle cíle

Učebnice a příručky dělí rozhovory různě, a žádné dělení není jediné správné. Pro psaní ve škole i do časopisu se nejvíc hodí rozlišit tři typy podle toho, co má čtenář po přečtení vědět. Typ si určete dřív, než začnete chystat otázky. Podle něj se mění délka textu i pořadí otázek.

Zpravodajský rozhovor

Zpravodajský rozhovor přináší fakta k aktuální události. Starosta vysvětluje, proč se zavírá most, ředitel školy popisuje novou organizaci výuky. Otázky jsou krátké a věcné, odpovědi se drží tématu a text bývá kratší. Osobní informace o respondentovi se v něm skoro neobjevují, protože čtenáře zajímá událost, ne člověk. Krátké výpovědi tohoto druhu bývají i součástí textu, když píšete reportáž z akce.

Portrétní rozhovor

Portrétní rozhovor představuje osobnost. Zajímá nás, jak se respondent ke své práci nebo koníčku dostal, co ho baví, co ho zklamalo a v čem je jiný než ostatní. Otázky jdou víc do hloubky a víc naslouchají. Text bývá delší a často ho doplňuje medailonek se stručnými údaji o věku, profesi nebo studiu. Ve škole je to nejčastější volba: rozhovor s prarodičem, trenérem, sousedem nebo spolužákem, který má neobvyklou zálibu.

Názorový rozhovor

Názorový rozhovor zjišťuje, co si respondent myslí o určitém problému. Odborník hodnotí změnu zákona, učitel vysvětluje svůj pohled na mobilní telefony ve třídě. Tazatel tu víc oponuje, ptá se na protiargumenty a hlídá, aby respondent skutečně odpověděl. Takový rozhovor má blízko ke komentáři a argumentaci ve slohové práci, protože stojí na tvrzeních a jejich zdůvodnění, které se dají ověřit.

Příprava otázek

Bez přípravy se interview rozpadne do obecných frází. Školní metodika Jednoho světa na školách doporučuje zjistit si o respondentovi co nejvíc, tedy jeho minulost, názory a to, co už o něm někde vyšlo. Pak si připravte okruhy témat a k nim pár konkrétních otázek. Nemusíte mít sepsaný celý rozhovor. Stačí několik otázek na začátek, další vzniknou podle toho, co respondent řekne a kam se rozhovor stočí.

Konkrétní téma místo obecného

Téma volte úzce. Rozhovor se spolužákem, který závodně hraje tenis, nebude pro většinu čtenářů zajímavý, pokud bude jen obecně o tenisu. Když se ale zaměří třeba na to, jak zvládá tlak zápasů a školu zároveň, přečtou si ho i lidé, kteří tenis nesledují.

Otevřené a uzavřené otázky

Uzavřená otázka připouští odpověď ano, ne, jméno nebo datum. Otevřená začíná slovy jak, proč, jakým způsobem nebo co vás vedlo a nutí respondenta vyprávět. Příručky pro vedení rozhovorů doporučují, aby převládaly otevřené otázky a uzavřené se používaly jen výjimečně, třeba k ověření údaje. Srovnejte otázku „Baví vás vaše práce?“ s otázkou „Co vás na vaší práci baví nejvíc?“. Na první můžete dostat jediné slovo, na druhou celý příběh.

Návazné otázky

Nejlepší otázky často nevzniknou doma, ale během rozhovoru. Návazná neboli doplňující otázka reaguje na to, co respondent právě řekl: „Zmínila jste, že jste málem odešla. Proč jste nakonec zůstala?“ Ukazuje, že posloucháte, a dostává rozhovor do hloubky. Proto se nedoporučuje číst připravené otázky z papíru jednu za druhou. Seznam berte jako mapu, ne jako jízdní řád.

Jak vést rozhovor

Před schůzkou zkontrolujte techniku, nejčastěji mobil s nahráváním, a domluvte se s respondentem, že rozhovor nahráváte. Začněte lehčími otázkami, aby se uvolnil, a citlivější nechte na později. Pokládejte vždy jednu otázku najednou. Když jich vyslovíte tři v jednom souvětí, respondent odpoví jen na tu poslední. Formulujte stručně a jednoduše.

Ticho a doptávání

Když respondent zmlkne, nemusíte hned skákat do další otázky. Krátké ticho mu dává čas přemýšlet a často po něm přijde to nejzajímavější. Pokud odpoví vyhýbavě nebo obecně, zdvořile se doptejte: „Můžete uvést konkrétní příklad?“ Úkolem tazatele je přimět respondenta, aby odpovídal co nejkonkrétněji a srozumitelně. Vedení rozhovoru je i otázkou empatie, takže sledujte, jak se respondent cítí.

Přepis a autorizace

Nahrávka ještě není interview. Je potřeba ji přepsat a upravit tak, aby se dobře četla. Mluvená řeč je plná opakování, nedokončených vět a slov jako „no“ nebo „jakoby“, která v psaném textu ruší. Při úpravě se proto rozhovor převádí do spisovné češtiny, zkracuje se a vybírají se jen podstatné pasáže. Hranice je jasná: krácením ani přeformulováním nesmíte změnit smysl toho, co respondent řekl.

Z mluvené řeči do psané

Vynechte zaváhání, přeřeknutí a vycpávková slova. Dlouhé souvětí, ve kterém respondent jedním dechem řekl tři věci, rozdělte do tří vět. Nářeční nebo hovorový výraz ponechte tam, kde respondenta vystihuje a kde ho zjevně použil záměrně. Otázky můžete zkrátit a jejich pořadí upravit, aby text plynul. Odpovědi se zapisují jako přímá řeč respondenta, takže to, co v nich stojí, musí opravdu odpovídat nahrávce.

Autorizace textu

Autorizace znamená, že respondent upravený text před zveřejněním přečte a odsouhlasí. Obě strany se na ní mohou dohodnout, nejlépe už před rozhovorem. Etický kodex novináře autorizaci výslovně neupravuje, ukládá ale informace ověřovat a nepřesnou zveřejněnou informaci neprodleně opravit. V praxi bývá rozumné, aby respondent opravil faktické chyby a nepřesná jména. Pokud chce přepsat celé odpovědi, je dobré se o tom domluvit, protože výsledek by už nebyl rozhovor.

Titulek, perex a úprava otázek a odpovědí

Titulek často rozhoduje o tom, jestli čtenář rozhovor vůbec otevře. Má být stručný, výstižný a poutavý. U rozhovorů se často používá krátká citace respondenta, která vystihuje téma nebo jeho osobnost. Školní příručka ale varuje před pokušením vytrhnout z kontextu nejkontroverznější větu jen proto, aby zaujala.

Perex a medailonek

Perex je krátký úvod pod titulkem. Představí respondenta, řekne, proč s ním rozhovor vznikl, a rozvede to, co naznačil titulek. Jedna školní příručka doporučuje držet ho nejvýš na pěti větách. Medailonek je oddělený blok se stručnými údaji o respondentovi, třeba o věku, profesi a zálibách. Není součástí samotného rozhovoru, obvykle stojí na konci nebo vedle textu a čtenáři rychle připomene, s kým mluvíte.

Grafická úprava otázek a odpovědí

Otázky musí být na první pohled odlišené od odpovědí. Nejčastěji se píšou tučně, odpověď pak následuje v novém odstavci obyčejným písmem. Druhá možnost je uvádět mluvčí jménem nebo iniciálami s dvojtečkou, otázky tazatele tučně a odpovědi respondenta normálně. Zvolený způsob dodržte v celém textu. Pro psaní dialogů v jiných útvarech se hodí návod, jak členit dialog do odstavců, u rozhovoru ale platí jeho vlastní, ustálená grafika.

Vzor krátkého rozhovoru

Následující interview je vymyšlené, osoba i škola jsou fiktivní. Ukazuje stavbu portrétního rozhovoru: titulek s citací, perex, otevřené a návazné otázky a krátký medailonek. Otázky jsou tučně s iniciálami redakce školního časopisu, odpovědi začínají iniciálami respondentky. U skutečného rozhovoru samozřejmě použijte jen to, co respondent opravdu řekl.

„Knihovna je nejtišší místo, kde se děje nejvíc věcí“

Jana Malá vede školní knihovnu a každé ráno ji odemyká dřív, než přijde první třída. Ptali jsme se jí, proč si žáci půjčují méně knih, než by chtěla, a co dělá s těmi, které se nevrátí.

ŠČ: Jak vypadá vaše ráno v knihovně?

JM: Odemknu, rozsvítím a jdu do koše u dveří. Tam lidé vracejí knihy, když jsem pryč. Pokaždé tam najdu něco, co jsem nečekala, jednou i učebnici, která nebyla naše.

ŠČ: Co si žáci půjčují nejčastěji?

JM: Povinnou četbu, to se nedá nic dělat. Ale potěší mě, když si k ní někdo vezme ještě jednu knihu navíc, jen tak pro radost.

ŠČ: Zmínila jste knihy, které se nevrátí. Co s nimi děláte?

JM: Většinou se vrátí, jen později. Nejdéle se mi vracela kniha po čtyřech letech. Majitel ji přinesl s omluvným lístečkem a já jsem ho tam nechala.

Jana Malá vede školní knihovnu, ráda čte detektivky a v knihovně pořádá čtenářský klub pro mladší žáky.

Šest kroků, jak napsat interview do časopisu

  1. Vyberte respondenta a úzké téma. Člověk vás má zajímat a téma má mít přesah i pro čtenáře.
  2. Zjistěte si o respondentovi co nejvíc. Bez toho se ptáte na věci, které už všichni znají.
  3. Připravte okruhy a pár otevřených otázek. Uzavřené si nechte na ověření údajů.
  4. Nahrávejte a doptávejte se. Návazné otázky dělají z výslechu rozhovor.
  5. Přepište a krácením neměňte smysl. Spisovně, bez vycpávek, s respektem k tomu, co zaznělo.
  6. Doplňte titulek, perex a dohodnutou autorizaci. Teprve pak je interview hotové.

Časté otázky

Jak napsat interview do školního časopisu?

Vyberte si respondenta, který vás opravdu zajímá, a zúžte téma na jednu konkrétní věc. Připravte si pár otevřených otázek, rozhovor nahrajte a pak ho přepište do spisovné češtiny. Nakonec doplňte titulek a krátký perex, který respondenta představí.

Jaký je rozdíl mezi interview a rozhovorem?

V publicistice jde o totéž, slova se používají jako synonyma. Interview je přejaté slovo, rozhovor je domácí a v běžné řeči může znamenat i obyčejný hovor dvou lidí. Jako slohový útvar ale obojí označuje text složený z otázek novináře a odpovědí tázané osoby.

Kolik otázek má mít rozhovor?

Pevný počet neexistuje, záleží na typu rozhovoru a na prostoru, který máte. Krátký zpravodajský rozhovor si vystačí s několika otázkami, portrétní bývá delší. Vždy je lepší mít víc materiálu a při úpravě vybrat jen otázky a odpovědi, které jsou pro čtenáře opravdu zajímavé.

Musí respondent rozhovor autorizovat?

Povinně ne, autorizace je věc dohody mezi tazatelem a respondentem. Pokud se na ní domluvíte, dejte respondentovi upravený text k přečtení před zveřejněním. Opravy faktických chyb jsou v pořádku, přepisování celých odpovědí je dobré předem vyjasnit.

Jak graficky odlišit otázky od odpovědí?

Nejběžnější je psát otázky tučně a odpovědi obyčejným písmem v novém odstavci. Můžete také uvádět mluvčí jménem nebo iniciálami s dvojtečkou. Důležité je zvolit jeden způsob a držet se ho v celém textu, aby se čtenář neztratil.

Smím odpovědi při přepisu upravit?

Ano, a dokonce byste měli. Vynechte zaváhání, přeřeknutí a vycpávková slova, rozdělte příliš dlouhá souvětí a převeďte text do spisovné češtiny. Nesmíte ale změnit smysl odpovědi ani ji zkrátit tak, aby respondent vyzněl jinak, než to myslel.

Zdroje: Publicistický styl, CzechEncy (czechency.org), Etický kodex novináře, Syndikát novinářů ČR (syndikat-novinaru.cz), Hledá se novinář, Jeden svět na školách (jsns.cz).

Související články