Historická tříkolka s potahovanou karoserií na dlážděné ulici

Velorex: proč nebyl z kůže a kdo ho vymyslel

Velorex nikdy neměl karoserii z kůže. Potah byl nejdřív z plátna a potom z umělé koženky z PVC. A tříkolka nevznikla na objednávku státu pro invalidy, ale v soukromé opravně kol ještě za okupace.

Ve zkratce

  • Vozidlo vymysleli bratři František a Mojmír Stránští z České Třebové.
  • Živili se opravárenstvím, měli firmu MOTO VELO SPORT v Parníku.
  • Potah nebyl z kůže, ale z plátna a později z koženky z PVC.
  • Jméno OS-KAR je přesmyčka slov kára na ose.
  • Klasickou zpátečku vozidlo nemělo, couvalo se obrácením chodu motoru.
  • Vyrobilo se přes patnáct tisíc tříkolek.
  • Tříkolky skončily v roce 1971, značka doběhla čtyřkolkou v roce 1973.

Kdo Velorex vymyslel

František Stránský, narozený v roce 1914, a jeho o deset let mladší bratr Mojmír pocházeli z České Třebové. Živili se opravárenstvím: v obci Parník, dnes části města, provozovali firmu MOTO VELO SPORT, opravnu jízdních kol, kočárků a motocyklů. Živnost vznikla v roce 1939, Mojmír k ní nastoupil o dva roky později jako učeň.

Rozdělení rolí bývá popisováno tak, že František byl konstruktér a vynálezce a Mojmír mechanik a konstruktér.

Proč vůbec něco stavěli

Chtěli jednoduché a levné vozidlo, které se na rozdíl od motocyklu nekácí a poskytuje aspoň nějakou ochranu před počasím. Rozhlasová verze to říká přímočařeji: na auto neměli peníze, tak si ho postavili z dostupných a levných materiálů.

Klubová verze doplňuje osobní motiv Františka, který dojížděl na motocyklu do plzeňské Škodovky a v nepohodě vymyslel tříkolku spojující lehkost motocyklu se stabilitou a ochranou automobilu.

První prototyp z doby okupace se jmenoval Ryba, podle tvaru zádi. Na podzim 1945 podali bratři dva patenty, jeden na uložení nezávisle pérovaného předního kola a druhý na motorovou tříkolku. To je důležitý datový bod: vozidlo tedy vzniklo před znárodněním, ne na objednávku státu po únoru 1948.

Proč koženka a ne kůže

Tohle je hlavní věcná past celého tématu. Populární texty i sami majitelé mluví o kůži, jenže sériový potah z ní nebyl. Nejprve to bylo plátno, později umělá koženka z PVC. Koženka je textilie povrstvená plastem, pravá kůže je zvířecí useň. To jsou dva úplně jiné materiály.

Důvod byl praktický. Za prvé dostupnost a nízká cena materiálu. Za druhé jednoduchost výroby: karoserii nebylo třeba lisovat ani svařovat z plechu, potah se sešil v sedlárně a nacvakal patentkami na trubkovou kostru. Za třetí hmotnost, protože pohotovostní váha se napříč verzemi držela mezi 205 a 310 kilogramy.

Potah byl měkký a hnědý, střecha látková a snímatelná. Žebra trubkové kostry se na potahu obkreslovala, což vozidlu dodávalo charakteristický vzhled. Rozhlas ho popisuje jako jediné homologované vozidlo s plátěnou karoserií na světě.

Jak byl postavený

Základem byla pevná trubková kostra místo plechové karoserie. Kola byla tři, jedno vzadu. Tohle uspořádání šetřilo náklady a zjednodušovalo výrobu, protože odpadla řada dílů včetně diferenciálu.

Motory byly dvoudobé a převzaté z motocyklů. U prvních tříkolek se používaly komponenty z motocyklů ČZ a motor Jawa 250. Podobný technický základ měla i dobová motocyklová produkce, kterou popisuje článek o tom, proč Perák vypadal jinak než ostatní motocykly.

Couvání bez zpátečky

Převodovka byla čtyřstupňová manuální, klasickou zpátečku ale vozidlo nemělo. Pro jízdu vzad se motor rozběhl opačným směrem, což dvoudobý motor umožňuje. Proto technické listy zapisují údaj jako čtyři rychlostní stupně vpřed a čtyři vzad, což na první pohled vypadá jako chyba.

Velorex 16/350, nejrozšířenější typ

Údaj Hodnota
motor Jawa 350-572, dvoudobý dvouválec
obsah 343,5 cm3
pohotovostní hmotnost 310 kg
celková hmotnost 500 kg
rozměry 3 100 x 1 400 x 1 240 mm
nejvyšší rychlost 85 km/h, trvale 60 km/h
brzdy mechanické bubnové na všech kolech

Jízdní vlastnosti odpovídaly konstrukci: měkké odpružení, přímé a specifické řízení, náchylnost k převrácení a zadní kolo, které mělo tendenci odskakovat. Odsud jsou i přezdívky hadrák, hadraplán, splašené trubky a prchající stan.

Odkud je jméno

OS-KAR je přesmyčka spojení kára na ose. S osobním jménem Oskar ani s filmovou cenou nemá nic společného.

Název Velorex navazuje na jméno Velodružstva, do kterého byla výroba začleněna, a klub jej vykládá jako král kol. Poprvé se objevil u modelu Velorex Oskar 54, tedy někdy v polovině padesátých let. Přesný rok se ve zdrojích liší, klub uvádí 1954, Deník až 1956.

Obě jména se nějakou dobu používala vedle sebe v podobě Velorex Oskar.

Jak to bylo s invalidy

Rozšířená představa zní, že stát objednal vozítko pro invalidy a bratři je vyrobili. Bylo to naopak.

Určení pro invalidy bylo od začátku argumentem bratří vůči úřadům, kterým chtěli prosadit schválení vozidla. Mojmír vzpomínal, že mu na úřadě řekli, že když nebude sám řídit, nemusí mít strach. Národní technické muzeum to shrnuje tak, že bratři dokázali přesvědčit kormidelníky znárodněného průmyslu, že právě jejich tříkolka je pro invalidy tím nejvhodnějším vozidlem.

Po roce 1948 vyvinuli speciální prototyp bez ovládání pedály, tedy s ručním řízením, což umožnilo zahájit sériovou výrobu na přelomu let 1950 a 1951. Jednoduchá konstrukce navíc přímo vybízela k dalším úpravám ovládání.

Vozidlo ale nebylo výhradně pro invalidy. Bylo dotované a zdravotně postižení měli slevu, prodávalo se však i běžným zájemcům, jen bez zvýhodnění.

Znárodnění a stěhování výroby

V lednu 1951 byla firma bratří Stránských začleněna do Velodružstva Hradec Králové jako Závod 09 Parník. Pracovalo se v sériích po šesti kusech. V létě 1952 se výroba přestěhovala do Solnice, do budovy bývalého strojního truhlářství, kde se svařovaly rámy a kde byla montáž i sedlárna. Od konce padesátých let se stavěl nový závod v Rychnově nad Kněžnou.

Zajímavá je skladba lidí v dílnách. Pracovali tam ti, kterým tehdy hrozilo vyřazení ze společnosti: bývalí majitelé továren, obchodníci a řemeslníci. Z poloviny to byly ženy, které se nebály ani svařování.

Osudy bratří

František Stránský havaroval s tříkolkou na zledovatělé vozovce mezi Řetovou a Českou Třebovou v lednu 1954 a na následky zranění o dva dny později zemřel. Bylo mu čtyřicet.

Mojmír Stránský byl na podzim 1955 vyloučen z družstva. Klub mluví o politickém tlaku a názorových neshodách s ústředím, Deník konkrétněji o odmítnutí vstupu do KSČ. Vrátil se do staré dílny v Parníku, kde vyráběl paprsková kola, přepravní vozíky a domácí vozíky pro invalidy. Zemřel v roce 2011 ve věku sedmaosmdesáti let. Na pohřbu jej doprovodilo kolem padesáti vozítek Velorex a OS-KAR.

Kolik se jich vyrobilo

Přes patnáct tisíc tříkolek. Přesnější číslo se ve zdrojích rozchází, Národní technické muzeum uvádí přibližně patnáct tisíc, klub asi 15 200 a další zdroje 15 300. Ve špičce vznikalo kolem 1 200 kusů ročně.

Čtyřkolek bylo výrazně méně, řádově 1 400 až 1 500 kusů, přičemž rozdíly mezi zdroji jdou nejspíš na vrub tomu, zda se počítají i prototypy a předsérie.

Sedm věcí, které se o Velorexu říkají špatně

  1. Že měl karoserii z kůže. Nejprve plátno, potom umělá koženka z PVC.
  2. Že se nedal normálně koupit. Prodával se i civilistům, invalidé měli jen zvýhodněnou cenu.
  3. Že jméno Oskar je po nějakém člověku. Je to přesmyčka slov kára na ose.
  4. Že měl zpátečku. Neměl ji, couvalo se obrácením chodu dvoudobého motoru.
  5. Že výroba skončila v roce 1971. Tehdy skončily tříkolky, značka doběhla čtyřkolkou až v roce 1973.
  6. Že ho zabila konkurence lepších aut. Bezprostředním důvodem byla nekvalita posledního modelu.
  7. Že vznikl na objednávku státu. Prototypy jsou z doby okupace, patenty z roku 1945.

Proč to skončilo

Výroba tříkolek skončila v roce 1971 a nahradila je čtyřkolka Velorex 435 O s karoserií opět potaženou koženkou.

Právě ta značku pohřbila. Rozhodnutí vyrobit co nejlevnější vozidlo srazilo kvalitu a stížnosti mířily na dveře, na malou účinnost brzd a na to, že výfukové plyny otravují ovzduší v kabině. Ministerstvo dopravy nakonec odebralo povolení k provozu do odstranění závad. Závady se odstranit daly, poškozená pověst už ne. Poptávce nepomohlo ani to, že se objevily levnější alternativy se čtyřmi koly a pevnou karoserií.

V roce 1973 tak výroba vozidel Velorex definitivně skončila. Dochované kusy dnes patří mezi vyhledávané veteránské stroje a několik jich má ve sbírkách Národní technické muzeum. Další příběhy značek najdete v průvodci automobily.

Časté otázky

Byl Velorex z kůže?

Nebyl. Sériový potah byl nejprve z plátna a později z umělé koženky z PVC. Koženka je textilie povrstvená plastem, zatímco pravá kůže je zvířecí useň. Populární texty i sami majitelé často mluví o kůži, doložený materiál je ale PVC.

Proč byla karoserie z látky?

Kvůli dostupnosti a nízké ceně materiálu a kvůli jednoduchosti výroby. Karoserii nebylo třeba lisovat ani svařovat z plechu, potah se sešil v sedlárně a nacvakal patentkami na trubkovou kostru. Třetím důvodem byla hmotnost, pohotovostní váha se napříč verzemi držela mezi 205 a 310 kilogramy.

Kdo Velorex vymyslel?

Bratři František Stránský, narozený v roce 1914, a Mojmír Stránský, narozený v roce 1924, oba z České Třebové. Živili se opravárenstvím a v obci Parník provozovali firmu MOTO VELO SPORT, tedy opravnu jízdních kol, kočárků a motocyklů.

Co znamená jméno OS-KAR?

Je to přesmyčka spojení kára na ose. S osobním jménem Oskar ani s filmovou cenou nemá nic společného. Název Velorex naopak navazuje na jméno Velodružstva, do kterého byla výroba po znárodnění začleněna, a poprvé se objevil v polovině padesátých let u modelu Velorex Oskar 54.

Vyráběl se jen pro invalidy?

Nevyráběl. Určení pro invalidy bylo od začátku argumentem bratří vůči úřadům pro schválení vozidla, ne dodatečný nápad státu. Vozidlo bylo dotované a zdravotně postižení měli slevu, prodávalo se však i běžným zájemcům, jen bez zvýhodnění.

Jak couval bez zpátečky?

Klasickou zpátečku v převodovce neměl. Pro jízdu vzad se dvoudobý motor rozběhl opačným směrem, což tenhle typ motoru umožňuje. Technické listy proto zapisují údaj jako čtyři rychlostní stupně vpřed a čtyři vzad, což na první pohled vypadá jako chyba.

Kolik kusů se vyrobilo?

Přes patnáct tisíc tříkolek. Přesnější číslo se ve zdrojích rozchází, Národní technické muzeum uvádí přibližně patnáct tisíc, klub asi 15 200 a další zdroje 15 300. Ve špičce vznikalo kolem 1 200 kusů ročně. Čtyřkolek bylo výrazně méně, řádově 1 400 až 1 500 kusů.

Kdy výroba skončila?

Tříkolky skončily v roce 1971, ale značka doběhla čtyřkolkou Velorex 435 O až do roku 1973. Bezprostředním důvodem konce byla nekvalita posledního modelu, kdy stížnosti mířily na dveře, na brzdy a na výfukové plyny v kabině, a ministerstvo dopravy odebralo povolení k provozu do odstranění závad.

Související články

Napsat komentář